Předmluva k mluvnici Grammatica Boëmica Václava Jandita

Překlad dedikace a předmluvy ke Grammatice Boëmice Václava Jandita (vydání z let 1704 a 1705) s poznámkami

[DEDIKACE]

Nejjasnějšímu knížeti Janu Gastonovi Toskánskému.

Na erb nejjasnějšího knížete Jana Gastona Toskánského.

Vrtkavý osud vládne jednomu světu: blažená štěstěna, květnatá vládne trojímu okrsku. Co se totiž blaženým zve nutně je troje. A tak tě kníže florentský blaženost korunuje, zatímco třikráte dvě kuličky znak krášlí; dvakrát Tě za blaženého knížete dvakrát trojitá koule provolává. Vzkvétej kníže skvělé, vzkvétej zdobený liliemi! Vzkvétej výhonku králů na věky, zdobený nachem!

Nejjasnější kníže!

Toto zanedbatelné dílko by se zdálo nehodno Tvé výše, nejjasnější kníže, kdyby velkým vládcům a božským duším nebyla vrozená ona schopnost a moc, učinit z malých věcí věci velké, kteréžto svou milostí pozvednou k důstojnosti a zaštítí svou autoritou. Věru by zůstal i tento plod mé píle v temnotách, kdyby nebyl účasten na světle lesku Vaší Jasnosti. Že jsem se ji odvážil vyvinout, způsobila Tvá vášnivá náklonnost k naší vlasti, nejjasnější kníže, kterou projevuješ vždy, když s námi hovoříš společným jazykem a sděluješ nám vzácné myšlenky bez tlumočníků, u nichž se stává, a to nikoli zřídka ani bez velké újmy v podobě určitých nákladů, že pokazí nejsladší plod a radost z upřímného obcování. Aby se toto nepřihodilo tvému velkorysému citu vůči nám, dal sis díky své prozíravé moudrosti pozor, abys učinil řeč, jež Ti byla cizí, řečí domácí, přichystanou nám k použití, kdykoli by nám bylo libo hovořit upřímněji a lahodněji. A tak se stává (je totiž užívání otcovského jazyka jakýsi magnet vzájemné laskavosti a nejsladší jednota duší), že si získáš náklonnost všech, i kdybys jí měl dost, a dosáhneš svých snah, pokud nejen nejvyšší osoby, čímž mám na mysli nejlepší předáky českého království, nýbrž i osoby méně urozené poctíš oslovením v našem milém jazyce, jsa si dobře vědom toho, že stejně jako to, co lidi od sebe odcizuje, je různost jazyků (sv. Augustin v 7. kapitole 19. knihy Obce boží), stejně tak zase je jejich vzájemná srozumitelnost tím, co duše tmelí.

Proto, nejjasnější kníže, tuto rozsahem nepatrnou knížečku, obsahující pravidla české mluvnice a rozpravy společně se slovníkem, předkládám, věnuji, a zasvěcuji jedině Tobě samotnému coby zářivé hvězdě, která osvětluje celé království, zvláště ovšem pražské trojměstí. Rozhodně si ji coby ojedinělý milovník našeho otcovského jazyka, jejž nazýváme podle prvého krále sv. Václava jazykem svatováclavským, plným právem zasloužíš. Pokud totiž svým činíme to, k čemu nám dává mocenské oprávnění 1. kapitola 1. knihy De vetere jure enucleando, tím důvodněji si činíme nárok na to, vůčemu čemu nejen uplatňujeme mocenský nárok, nýbrž čemu také věnujeme i samotnou nejcennější a nejvznešenější část naší podstaty, totiž náklonnost, a nejšťastlivější přízeň. Věštím a převídám Ti, že si tím, že zaštiťuješ, nejjasnější kníže, tento plod naší práce, abys jej celý učinil florentským, jakkoli se zrodil pod pražským nebem, budeš zahrnut nejpříznivějším chvalozpěvem nikoli jen podle pouhého zvyku země, nýbrž také, a to daleko nejspíš, díky Tvému vrozenému sklonu k laskavosti vůči Tvým služebníkům. Byl bych nadmíru nespravedlivý vůči nejlaskavější vůli Vaší Jasnosti, kdybych se svou úslužnost, o níž mi nedávno výmluvnými slovy sdělila, že se jí líbí, opovážil přejít s neslušným nezájmem. Dodnes si nikoli bez čirého potěšení ducha připomínám onu vlídnou uhlazenost slov, s níž Vám bylo libo přijmout toto dílko, Českou mluvnici, a s laskavým srdcem a s projevy spokojenosti se o něm uznale vyjádřit a vyzvat k další práci, takže až cítím povinnost stvrdit přísahou, že bych se považoval za šťastlivce, kdybych mohl, jak si žádám, sloužit i v dalších věcech podle Vaší chuti a k Vašemu potěšení. A ačkoli bezvýznamnost mého úřadu neodpovídá tak vznešené důstojnosti, bohatě to vyrovnává vrchovatá laskavost příjemce, která, vykládajíc si připravenost a vášeň našeho srdce za výsledky, způsobuje, že pro ni není bezcenné nic, v čem se snažíme vyniknout se vší snahou o úslužnost. Zatímco se z celého srdce pokouším toto vše co nejotevřeněji vyjádřit, nejvroucněji si nakonec přeji, aby Božská dobrotivost ráčila Vaši Jasnost zachovat při zdraví a aby jí, vrchovatě obdařenou kladnými vlastnostmi, dala vykvést v ozdobu vlastní i celého nejjasnějšího rodu a naší vlasti.

Zůstávám

Vaší Jasnosti

V Praze r. 1704, 20. července

nejposlušnější, nejponíženější a nejoddanější služebník

Václav Jandit.

[PŘEDMLUVA]

Ke čtenáři:

Mluvnice jazyka českého čili českoslovanského, v minulosti přečasto vydávaná tiskem a dnes také mnoho žádaná, se nabízí k službám jak cizozemcům, tak domácím. Mezi zcela nejprvnější, kteří jí vyučovali v českých veřejných školách, patří sv. Metoděj, jenž dovedl slovanské písemnictví k takové slávě (Marquard Freher, rada říšského knížete, ve spisech o Čechách vydaných v Hanavě), že latinské se stalo bezcenným, zatímco použití slovanštiny (Baronius k r. 880) při samotných mších a při kanonických hodinkách bylo běžné. Tento zvyk vytrval dlouho, jsa uznáván apoštolskou stolicí navzdory žalobcům, a podivuhodně zažil opětovný rozkvět za Karla IV., jenž r. 1348 (Beckovský na s. 538 Kroniky) obdržel od papeže Klementa VI. svolení, aby se v Praze ve slovanské bazilice, vystavěné na počest sv. Jeronýma k uctívání slovanského jazyka, bohoslužby odehrávaly čistě v jazyce slovanském. Nejzbožnější král (díky nevinnosti svého života poctěný Bohem tím, že jeho tělo zůstalo neporušeno po dvě století, dle očitého a přísežného svědka Pontana) totiž chtěl napodobit sv. Vojtěcha, apoštola tří království jazyka slovanského – Čech, Polska a Maďarska, který r. 977 dosáhl toho (Hájek), aby se v Praze u sv. Víta každý den zpívalo slovansky. S tím účelem byl také Arnoštem, prvním pražským arcibiskupem, upraven onen veleslavný a prastarý hymnus „Svatý Václave“. A od toho se odvíjí ona horlivost při velebení otcovského jazyka u českých předáků, z nichž někteří oplývají dědičnou výřečností v otcovském jazyce. A o jeho čest se kdysi starali, jak svědčí František, i když podnikali válečná tažení, přičemž sám sv. Václav se jako první vrhl z nebes na nepřátele (Hájek k r. 1318 a 1315) a zajistil jim vítězství. Pomlčím o známých snahách Karla IV., který s ní seznámil samotná říšská knížata. Známá je doba Rudolfa II., za jehož vlády (Konstanc v Brusu na s. 231) vyšlo tiskem vícero děl obsahujících arci prudké debaty o dokonalosti češtiny. Stranou ponechávám zběhlost Ferdinanda III. v českém jazyce, již předvedl v Řecku, když zdravil svého nejvznešenějšího otce, a tímto popiskem svatého obrázku: „Svatý Václave, králi český, pros za mne.“ To vše pevněji stvrzují ustanovení zemského sněmu z roku 1545 v článku 4 a z roku 1556.

Těmito snahami králů a předáků bylo dosaženo toho, že tak, jako je například dnešní němčina vytříbenější než stará, stejně tak i čeština je dnes pěstenější, jak dokládají díla Veleslavínova, Scipionova, Komenského a, co se týče pravopisu, Nový Zákon vydaný r. 1677. Ale zeptáš se: Pročpak Češi používají slabiku „ou“ místo „u“ a „ř“ s tečkou, které chybí dnešním Slovanům? Odpovídám: Zaprvé je pravděpodobné, že staří Slované vyslovovali „ř“ s tečkou, když bylo běžné u starých Čechů (jak prozrazuje Kristián, synovec sv. Václava, ve slově „Přemysl“ a „Přibyslava“ ), kteří se pilně věnovali písemnictví a sepisování historií již před sv. Metodějem (Hájek k r. 680), jak je zjevné z toho, že Libuše byla vzdělána v písmu na Budči (Beckovský v Kronice na s. 23). Kromě toho také to, že byli sv. Metodějem vychováni k obzvláštní ladnosti při psaní, čtení a vyslovování slovanského písma. K tomu přistupuje ještě to, že i Poláci, kteří se po Češích jako první mezi slovanskými kmeny dali na pěstování jazyka společně s přijetím křesťanství od Čechů po r. 965 (Kromer, I. kniha, kap. 3), taktéž vyslovují „ř“ s tečkou. Slovani však jsou, jak si stěžuje Nudožerský, sám Slovan, v předmluvě ke Gramatice české, nanejvýš lhostejní k šlechtění svého jazyka a hovoří napůl latinsky.

Odpovídám zadruhé: Češi, kteří mají péči o svůj jazyk, přidávají tečky nad písmena za tím účelem, aby se odlišil jeden druh od druhého, číslo od čísla, jeden slovní druh od jiného, čímž se odstraní veškerá významová nejasnost a výslovnost se učiní přirozenější. Což je velká dokonalost jazyka. Jako se totiž těší chvále rozum, jenž rozumí tomu, jak jsou věci samy o sobě, stejně tak je tomu i u jazyka, který vyjadřuje věci tak, jak se přirozeně dějí. A tak Češi vyslovují věci, jež jsou z povahy příjemné, měkkým zvukem a věci nepříjemné těžkým, kterémužto způsobu vyjádření je třeba dát přednost před sice měkkým, avšak dvojznačným a zároveň méně přirozeným. Stáří češtiny, jíž se dodnes v Praze i jinde učí četní cizinci, a to i ti nejvznešenější, odvozuje Raynaud (v XI. svazku na konci str. 5) od Babylonské věže. Její použitelnost, ačkoli jí dnes Sasi, Bavoři a další nemluví jako kdysi, jak o tom svědčí Widukind v 1. knize Dějin Sasů, je tak velká, jak rozprostraněná jsou království Čech, Polska, Uher, říše turecká, moskevská, tatarská atd. Jak je bohatá, vytříbená, sladká, vážná, rázná, vyjádřil Veleslavín, který se díky množství českých knih, jež vydal, nazýval českým Frobenem, řka (v předmluvě k Bohatství čtyř jazyků), že kdybychom napodobili Řeky, již by se u nás dávno všechny vědy pěstovaly v českém jazyce. K tomu přistupuje ještě to, že je nanejvýš užitečný při studiu jiných vznešených řečí. Ale i kdyby češtině tyto dary chyběly, je věru nepatřičné, neumět se domluvit jinak než skrze tlumočníka s těmi, s nimiž jíš a s nimiž se živíš tímž vzduchem a chlebem. Proto převelice pravdivě pravil sv. Augustin v 7. kapitole 19. knihy 5. svazku, že především různost jazyka odcizuje člověka člověku – snadněji se prý druží němá zvěř, a to i různých druhů, než lidé lišící se řečí, a tak že je člověk radši se svým psem než s cizím člověkem.

Proto, milý čtenáři, doufám, že tyto mluvnické návody, předložené s nejlepšími úmysly, přijmeš s dobrou myslí a shledáš je patřičnými. Autory, jež doporučuji následovat především, jsou Konstanc a Štajer, oba jezuité a oba vážení pro vydání, a to vydání četná, děl v češtině. Třetím je nejjasnější muž pan Václav Rosa, vzdělaný ve všech oborech, velmi známý tím, že neustále používal český jazyk (jímž byl na Starém městě živen od dětství) při veřejných jednáních na staropražské radnici, a dokonce i na královském dvoře. Ten své návody vyhotovil ne jinak než po mnohých debatách s nejučenějšími Čechy a poté, co je oni schválili, a věnoval je r. 1672 nejvznešenějšímu arcibiskupovi pražskému Matouši coby nanejvýš moudrému posuzovateli a soudci a člověku v tomto jazyce velmi zběhlému, a zároveň starostlivému podporovateli a obránci otcovské řeči (tj. svatováclavské).

S ohledem na tvé pohodlí a na snadnost jsem se obzvláště snažil o stručnost a jasnost, jsa pamětliv onoho Horatiova úryvku z 1. knihy O umění básnickém:

Buď jak buď, hlavně stručný ať je tvůj výklad: to aby čile ho vstřebal příjemcův duch i bedlivá paměť.

O způsobu a postupu výuky

Začátečníkům radím, aby 1. se naučili výslovnost písmen, k čemuž je zapotřebí živého hlasu dohlížejícího učitele anebo každodenního zřetelného hlasitého čtení, zatímco chybujícího opravuje učitel. 2. Nechť se naučí nejobecnější pravidla, běžné vzory ohýbání podstatných jmen a sloves, a zejména rozdíl mezi slovesy dokonavého a nedokonavého významu. 3. Nechť se zpaměti naučí užívanější významy ze znamenitého Slovníku. 4. Ať se učí něco přeložit, byť nemnoho, jen když to bude každodenně, nebo aspoň ne příliš zřídka, ze svého jazyka do češtiny. Ti však, kteří postoupili dále, než je střední úroveň, naleznou nedozírné pole možností k pěstění svého nadání v dodatečném zvládnutí výjimek, ve vytříbené skladbě, v krásných způsobech, jak obměňovat některé věty, v tvorbě veršů a dalším.

Co se týče způsobu psaní, liší se od způsobu, jímž se tisknou knihy, především v tom, že někteří písaři a úředníci za písmena „c“, „č“ a „ř“ zbytečně kladnou souhlásku „z“, tvrdíce, že se jedná o zvyk a souzvuk. Tiskaři ovšem, a dnes dokonce i někteří pražští písaři a úředníci, kteří následují dokonalejší pravopis, toto „z“ chvályhodně a rozumně vynechávají. Dále písaři místo tečky nad souhláskou kladou samohlásku „i“, jako např. „žiołd“, „wiedieł“ místo „žołd“, „wěděł“. Ti však nepřístojně chybují, kteří nerozlišují samohlásky „i“, „j“, „y“ a „ý“ a matou význam, zaměňujíce jednu za druhou, za což jsou zaslouženě káráni od nejjasnějšího pana Rosy v České mluvnici na str. 6, kde praví, že „kterýkoli to (rozuměj rozdíl mezi samohláskami „i“, „j“, „y“ a „ý“) nedodržuje, neměl by být považován za písaře“. Někteří proti vší logice i proti pravidlům českého pravopisu vždy píšou přízvuk nad „u“ po způsobu Němců, ač se nemá psát nikde tam, kde se „u“ vyslovuje krátce, jako „budu“. To vše lze snadno postupně napravit, pokud budou se vší vážností od těchto vad odrazovat písaři a páni úředníci (jak to činí někteří vzdělanější v Praze) své malé písaře-nováčky a učitelé a další vyučující psaní své žáky, předkládajíce jim vhodné důvody, např. zaprvé – a především –, že ona záměna samohlásek „i“, „j“, „y“ a „ý“ vytváří významové dvojznačnosti, jak je patrné z těchto slov: „był“, „bił“, „byłi“, „biłi“, „byłý“, „bjłý“ atd. Zadruhé pak, že ono nadbytečné přidávání písmene „z“ za „c“, „č“ a „ř“ je stejně nejapné, jako např. kdyby latiníci psali „recs“ místo „rex“. Jsoucna se totiž nemají zmnožovat víc, než je to nutné, jak zní naprosto pravdivá a všemi přijímaná zásada. Budou mít po ruce mnoho důvodů. Pravíš-li, že je nesnadné plavat proti proudu těch, kteří nadužívají písmen, řeknu, že bez trnů potíží se nikdy nezrodila růže dokonalosti v žádném oboru. Nastavím oné námitce také ten ochranný štít, k němuž jsme všichni vychováváni, totiž že je třeba postupovat nikoli po cestě, po ní se kráčí, nýbrž po té, po níž se jít má. Jinak však, pokud někomu nezbývá volný čas na to, následovat to, co je dokonalejší a co se jako takové jasně ukazuje, nenaléhám na něj. Vím totiž, že se nachází nemálo jiných, kteří poté, co pohrdli nízkými věcmi, kloní se díky pudu vznešenějšího nadání a samovolným puzením přírody k věcem nejdokonalejším, a nejenže se pídí po dokonalostech, jež jsem vychválil já a nejznamenitější autoři, nýbrž i sami, čehož si pro veřejné dobro přeji, vynalézají nové dokonalosti a tak se snaží učinit češtinu vytříbenou do krajní míry podle příkladu jiných vzdělaných národů. Buď zdráv.

[JG2 pokračuje:]

S prohřešky proti české mluvnici a zejména proti pravopisným chybám vítězně bojovali perem a ostrými debatami vydanými tiskem Konstanc, Štajer, Komenský, Rosa, Václav Jindřichohradecký, Benedikt Nudožerský a jiní, jež lze spatřit v českých knihovnách.

BÁSEŇ

Nejváženějšímu panu Václavu Janditovi, dvornímu učiteli češtiny knížete toskánského.

Svatováclavského (a) pravidla jazyka učíš, učiteli, Václave, knížete jasného z květu v kruhu: Raduj se! Tvého jména hodná, Václave, služba, stříbrné (b) Florencie květy, ponesou ti plat

Složil Antonín Ignác Nepomuk Koniáš.

(a) jazyk český se nazývá svatováclavským; Rosa v předmluvě (b) florentské kníže má lilie ve znaku

Citované prameny:

Baronius, Cӕsar: Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198, 10. sv. Romæ: Typographia Vaticana, 1602.

Beckovský, Jan [František]: Poselkyně starých příběhův českých aneb Kronyka česká. Praha: Jan Karel Jeřábek, 1700.

Crommerus, Martinus: De origine et gestibus Polonorum libri XXX. Basileӕ: Iohannes Oporinus, 1555.

Dobner, Gelasius: Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum e bohemica editione latinae redditi et quibusdam notis illlustrati a P. Victorino a S. Cruce e scholis Piis nunc plurimis animadversionibus historico-chronologico-criticis, nec non diplomatibus, re genealogica, numaria, variique generis antiquis aeri incisis monumentis aucti I–VI. Pragӕ: F. C. Unger / M. Glatz, 1761–1782.

Schwartz, Franz Ferdinand a Kneyst, Johann Augustin (edd.): CONTINUATIO CHRONICI BOËMICI / Olim Conscripti a Cosma Pragensis Ecclesiae Decano, continuati per Franciscum ejusdem Ecclesiae Canonicum. Pragӕ: Ignatius Franciscus Pruscha, 1754.

Freherus, Marquardus: Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti, qui gentis originem & progressum, variasque regni vices, & Regum aliquorum vitam resque gestas peculiariter, Hussitarum denique sectӕ historiam & professionem litteris tradiderunt. Hanoviӕ [= Hanava]: Typis Wechelianis apud Claudius Marnius & heredes Ionannis Aubrii, 1602.

Frechtus, Martinus (ed.), Witichindi Saxonis rerum ab Henrico et Ottone I impp. gestarum libri III. Basileӕ: Hervagius [= Johann Herwagen], 1532.

Hájek z Libočan, Václav: Kronyka česká. Praha: Severín, 1541.

Konstancyus, Jiří: Lima lingvӕ Bohemicӕ, to jest Brus jazyka českého. Praha: Klementinum, 1667.

Nudozierinus, Laurentius Benedictus: Grammaticӕ Boëmicӕ ad leges naturalis methodi conformatӕ, & notis numerísque illustratӕ ac distinctӕ libri duo. Pragӕ: Officina Othmariana, 1603.

Pontanus, Georgius Bartholdus: BOHÆMIA PIA. Hoc est, HISTORIA BREVIS, PIETATEM AVITAM BOHEMIÆ È MIRACVLIS, Ducibus & Regibus, Sanctis quoque, Episcopis & Archiepiscopis, & ex aliis ostendens, quinque libris comprehensa. Francofurti: Claudius Marnius & heredes Ionannis Aubrii, 1608.

[Raynaudus, Theophilus:] Theophili Raynavdi Societatis Iesu theologi Opera omnia, 19 sv., 11. sv. = Critica sacra. Lugduni [= Lyon]: Horatius Boissat a Georgius Remeus, 1665.

Rosa, Wenceslaus Ioannis: Cžechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae quatuor partibus, orthographia, ethymologia, syntaxi et prosodia constans. Micro-Pragӕ: Arnoltus â Dobroslawina, 1672.

[Veleslavín =] à Weleslauina, Daniel Adamus: Sylva quadrilinguis vocabulorum et phrasium. Pragӕ: Daniel Adam z Veleslavína, 1598.

Wӕchtlerus, Christfriedus: De vetere jure enucleando, ad Nicetum Spilium ΔΙΑΣΠΑΣΜΑ. Argentorati [= Štrasburk]: J. F. Spoor & R. Wӕchtler, 1685.