Případ s Otokarem Březinou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Případ s Otokarem Březinou
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Lidové noviny, roč. 39, č. 6. str. 1—2
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 04. 01. 1931
Licence: PD old 70
Související: Autor:Otokar Březina
Související články ve Wikipedii:
Jakub Deml

Nejsem jistě sám, kdo s pocitem povděku a úlevy četl v novinách, že president republiky použil svého práva a zastavil trestní řízení proti básníku Jakubu Demlovi, žalovanému pro urážku presidenta republiky. Té urážky se podle zpráv novin dopustil páter Deml tím, že na veřejné oslavě Otokara Březiny uváděl ústní výroky zesnulého básníka, ve kterých státní zastupitelství spatřovalo urážku hlavy státu.

Nejsem právník a nebudu se pouštět do otázky, zda inkriminované tři výroky opravdu náležely pod paragrafy zákona o ochraně republiky; měl jsem spíše dojem, že dva z nich byly jen kritikou Masarykovy Světové revoluce, kdežto třetí citát byl patrně zkomolený. Byl by to první případ, kdy by byla vyslovena legální nepřípustnost kritisovat literární dílo, ať je kdokoliv jeho autorem; a je mi úlevou, že tento případ nenastal, zejména že nenastal pro kritiku autora, který po celý svůj život byl kritikem otevřeným a přímým.

Ale věc, právě abolovaná rozhodnutím presidenta republiky, není pro nás abolovana literárně. Předně je tu otázka, jak se má a jak se smí hospodařit s ústními výroky zesnulých, zejména, jsou-li to lidé významu Březinova. Páter Deml byl Březinovým přítelem; ví tedy, co lidí by nyní mohlo vyrukovat s citováním, co jim in camera caritatis básník říkal. Otokar Březina se už nemůže bránit. Rád bych věděl jen to: hovořil jaroměřický poustevník se svými přáteli proto, aby jejich ústy mluvil dál k veřejnosti? Proč jeho přátelé nešli s jeho citáty na trh za jeho života? Patrně si byli vědomi, toho že by jim Březina neprominul. Zkusil jsem to za jeho života sám: sepsal jsem a otiskl za čerstvé paměti několik citací z Březiny ironika; slyšel jsem pak, že měl mi to ve zlé. A měl pravdu. I zcela doslovné citování může být jednostranné; nezáleží jen na tom, co se cituje, ale i na tom, co se necituje; pouhou citací se dá každá kniha, každý hovor, každá filosofie postavit na hravu. Citováním bible můžete bibli porážet; citováním Březiny můžete z něho udělat podrážděného a maloměstského národního demokrata. Není to zlá vůle; ale je to nedobrá služba mrtvému básníkovi.

De mortuis nisi bene. Citováním soudíte mrtvé; můžete je zmenšit, místo abyste je uchovali. A mortuis nihil nisi bene. Z rukou mrtvých berme požehnání, ale ne to, co je menšího a horšího. Chcete-li citovat důvěrná sdělení zesnulých, pamatujte, že jsou ve vašich rukou a nemohou protestovat proti tomu, co z nich uděláte. Z rukou malých pamětníků i velcí mrtví vyjdou malí; z rukou lidí zakyslých vyjdou zakyslí a mrzutí. Pozor na památku Březinovu!

Pozor na jeho památku už proto, že po dnech a měsících samoty mluvíval rád a mnoho; rád se slyšel, tak jako mistr varhaník, který s rozkoší preluduje na svém nástroji. Tu zahraje týž motiv v largu, tu v posměvačném scherzu, pohrává si s tóny i předznamenáními. Jsou lidé a myslitelé, kteří svou pravdu a víru vyslovují vždy týmiž slovy, přesně a neměnně. K nim Březina nenáležel; těšilo ho obměňovat své myšlenky ve variacích a přirovnáních, v ironickém zrcadlení i v paradoxních obratech; kdo z vás si troufá zapsat tu nekonečnou a duhovou improvisaci, které se až do sebezapomenutí oddával? Každá věta vytržená z hovorů Březinových je zkomolení; nemůžete-li jinak, tedy aspoň ji komolte s krasocitem, který u něho převládal.

Nezáleží na tom, řekl-li Otokar Březina doslovně to, co mu Jakub Deml klade do úst; mohl bych po paměti citovat docela jinaké jeho výroky, a jiní zas jiné; snad by to bylo velmi zajímavé pro bližší poznání Otokara Březiny, ale jdete-li s jeho citací na rynk, není otázka jenom, řekl-li to Březina do slova tak, nýbrž také, měl-li v tom pravdu a stojí-li to za to. Dovolte, abych to uzavřel… zrovna citátem z hovoru Březinova: »Nemají se světu ukazovat lidé v jejich slabosti a nehezkosti, ale v jejich kráse.«

Tu výtku mně učinil Březina, když jsem ho — snad trochu neuctivě — nakreslil; nyní ji odevzdávám Jakubu Demlovi — a dalším.