Písně (Hovorka)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Písně
Autor: Jindřich Hovorka[1]
Zdroj: Máj: Jarní almanah na rok 1860. Praha: Kat. Jeřábková, 1860. s. 406–408. Dostupné online.
Licence: PD old 140

I.[editovat]

Zapadej, slunéčko,
za hory a doly,
pověz tam, ach, mé panence,
jak mě srdce bolí.

Jak mě srdce bolí,
bolet nepřestane,
až přes chladný můj hrobeček
větříček povane.

Až ten větřík bude
přes můj hrobek váti,
předce já tě nepřestanu,
děvče, milovati.

Nepřestanu nikdy
milovati tebe,
nenechá mě zapomenout
na tě ani nebe.

II.[editovat]

Hleď ty hvězdy, to jsou slunce,
slunce velká, slunce jasná,
a přec není osvícená
od nich naše země krásná.

Hleď ty hvězdy, to jsou slunce,
nežli naše slunce větší,
pro zem naši jsou jen hvězdy,
menší nežli měsíc, bledší.

Naší zemi jen se jedno,
jedno slunce jasně třpytí,
jedno slunce nad ta slunce
jasně naší zemi svítí.

Hleď ty dívky, to jsou hvězdy —
a snad slunce jasná, velká;
srdci mému však jen hvězdy:
slunce pro ně jest — Adélka.

III.[editovat]

Nemá tak po vodě
žíznivý toužení,
jak já, milé děvče,
po tvém políbení.

Netouží zajatý
po svobodě ani,
jak já, ústa malá,
po vašem líbání.

Duše tak netouží
z očistce do nebe,
jak já po hubince
slaďounké od tebe.


  1. Obšírnější zpráva o tomto znamenitém českém samoukovi, dělníkovi, jakož i výbor z četných jeho básní podány budou v brzku na jiném místě.