Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk/7.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 7.
Autor: Karel Alois Vinařický
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. XXXVIII–XLIII.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Probuzení literatury. — Literární společnosti. Bohuslav v Uhřích a ve Vídni. — Balbus. — Stav literatury na vysokých školách Pražských. — Bohuslav vychvaluje české řečníky, haní nechutný překlad svých básní.

Před zuřivými Turky, do Evropy úsilně se tlačícími, uteklo se mnoho učených Řeků do Vlach a přineslo s sebou zbytky staré vzdělanosti Hellenské. Z Itálie se rozšířovala známost a obliba pěkné staré literatury do půlnočních krajin. U nás již za věku Jiřího z Poděbrad jsou listy z kanceláře královské vyšlé důkazové chuti vytřelejší. Ve škole slovútného mistra Řehoře Pražského učili se již od roku 1462 mladí Čechové znáti vzory staroklassické. Rovněž také v Uhřích rozněcovati se počínala láska ku pěkným uměním od té doby, co znamenitý básník a řečník, Janus Pannonius, rozený Slovan, Jana Vítěze biskupa Varadinského synovec a slavného Battisty Guarina žák, z Itálie r. 1460 do Uher se navrátiv, brzy potom biskupem Pětikostelským učiněn a ke dvoru krále Matiáše povolán byl. Král Vladislav rovně sobe vážil učených, a ke službám dvorským jich povolával. U dvora Budínského žil také biskup Vesprymský Vítěz, hlava literární společnosti Vídenské, založené od latinského básníka toho věku velmi proslaveného, Konrada Celtesa. V tomto spolku stáli také učení přátelé Bohuslavovi, a královští sekretáři, Jan Šlechta ze Všehrd, a Augustin Olomúcký. Oudové sdělovali sobě vespolek knihy, scházeli se časem k literárním zábavám a kratochvílem, čítali vespolek své práce aneb posílali jich vzdálenějším ku přátelskému posouzení. Takovýchto spolků literárních bylo tehdáž v říši německé několik. Jedna z nich, Vitenberská, zvolila po smrti Matiáše Lupina našeho Bohuslava za svého náčelníka.

Není ku pravdě nepodobno, že se p. Bohuslav již v létě r. 1497 se dvorem krále Vladislava do Budína odebral. O jeho tehdáž tam pobytí a zaměstnání nemáme sice žádných zpráv určitých: nalezáme jej ale v Květnu r. 1499 na zpáteční cestě k domovu ve Vídni. Konrad Celtes daroval ho tam svými spisy. (List XXIV.)[red 1] Tamtéž poznal Hieronyma Balba, Vlacha nad míru vzdělaného. Bylť on dříve v Paříži, potom ve Vídni svobodných umění professorem, konečně pak původem Šlechtovým do Prahy povolán, dílem veřejně, dílem soukromí pěkné literatuře učil, začež užívaje plat jak ode krále Vladislava, tak ode svých posluchačů, nemalého jmění sobě vyzískal. Nejvyšší kancléř Jan ze Šellenberka odevzdal mu syna svého k vycvičení. Bohuslav také důvěrně s ním zacházel a přátelsky jej podporoval. Neb rád vídal okolo sebe učené a rozmlouvati s nimi o všelikých předmětech umění a věd bývala jeho rozkoš. O takové besedě dává nám Řehoř Jelenský zprávu:[1] „Byl jsem jednú, vypravujeť, u večeře toho Pána, jsa od něho pozván skrze Pana Jindřicha Hrušovského, kdež i Balbus, Vlach učený byl; a když jsú o ony i ony věci učené rozmlúvání a hádky mezi sebú oni dva měli: tehdy, i k tomuto přišli, a téměř to oba zavřeli, ač jeden z nich touže, že ti všickni noví doktoři od několika set let mnohem jsú více logice nežli theologii prospěli, a že větší různici nežli svornost takovým svým psaním mezi křesťany uvedli. A k tomu jsem já pokud mohl rozuměti a vedlé své známosti přimluvil, přistupuje k takovému jich uzavření.“ —

Rejdištěm takové sofistiky a theologické polemiky byly tehdáž vysoké školy Pražské. Kathedry i kazatelny ozývaly se vůbec jalovými a náruživými hádkami. Fanatismus doktorů theologických pod obojí překážel souhlasnému zvelebování věd. Strany u víře rozdvojily i duševní sílu národu českého. Valdenští pohrdali na prosto vším vyšším vzděláním. Stálá ctitelkyně pěkného umění, jak víru Římskou sám pod obojí M. Vavřinec Třeboňský, nazval,[2] byla vypuzena z vysokých škol Pražských. Bývalou jejich slávu nemohla jediná zachovati strana pod obojí. Řečnictví právní vesele ale prokvítalo. Bohuslav vychvaluje znamenitou výmluvnost právníků českých; v listech českých Jana Šlechty nacházel ozdobnosti řečí klassických; i velebil sněmovní přímluvy nejv. kancléře Jana z Šellenberku pro zvláštní jazyka čistotu, jádrnost, lahodu a hojnost (L. XVIII);[red 2] ve svých básních slaví často výmluvnost řečníků českých, n. p. pana Ctibora Tovačovského z Címburka, Jana z Roupova, Vilíma z Pernštejna, Alše místokomorníka u zemských desk a j.

O to však v bídnějším stavu vězelo básnictví české. Slýcháni téměř jen ohlasové divoké Taboriady, aneb posměšné písně na papeže a mnichy. Hádky o víře také veršem se vedly. Málo který zpěv duchovní vybřednul z tohoto kalu rozumu i srdce. Pěkné národní básnictví odkvětlo dobou kralodvorského rukopisu. Na místo jadrné síly vstoupily nechutné důvtipnůstky, na místo ušlechtilé prostoty a vážné důstojnosti vstoupila churavá mdloba a sprostácká chudoba myšlének. Jalových slov podobné echo byl rým. Překlady z latiny bývaly neméně matné. Jediný distichon rozvodňoval se v šesteru českých, ledabylo rýmovaných a sotva počtem syllab odměřených veršíků. Takové skládání nemohlo po chuti býti mužům, jejichžto ucho navyklo slýchati umělé zpěvy klassické Musy. Proto také není divu, že na nejápného českého překladače svých latinských básní Bohuslav těmi slovy se rozhorlil:

Národním jazykem kdosi vykládal moje básně;
    Lid jich teď čítá, panstvo i vládykové.
Já se na dílo zlobím toho dvouhnátého oslíka,
    A vtip a Musy své k záhubě odsuzuji.
Neb tlumačem takovým i Maronova pozbude síly
    Řeč i veleslavný náhle utichne Homér;
Ústa Demosthenova zněmějí s Cicerónem; Ulyssa
    I sladká kmeta řeč Nestora matna bude.
Aj tím překladačem slavené naše básně severních
    Po krajinách divně spotvořené hlaholí.
Nechtěj více, probůh, syrový sprostáku, na žeň mou
    Brousiti srp; jelikož tobě my nepsali nic.
Proč, čeho nejsi mocen, nerozumně do díla se dáváš,
    Proč matností svou práci jiného kazíš?
Lépe hodíš se, věříš-li mi, ke pluhu zakřivenému,
    A hnojených ulehlou brázditi půdu rolí,
Než lyru tlouci lepou, a naší se obírati Musou,
    Neb něco v Parnasském skládati rozměření.

Zanedbání a řídkého tehdáž ještě všímání sobě pěkných umění u nás, ve svých básních začasté ostře nabíral p. Bohuslav, chtěje krajany ze sna probuditi k činnějšímu usilování. (Básň. str. 156—169.)[red 3] Znalť on, že se Čechům nikoli vtipu, ale přičinlivosti nedostává; vědělť a uměl také mnoho více, než aby se byl tím již upokojil, co se posud ve vlasti ku prospěchu umění bylo stalo; nebyl z počtu těch, kteří všecko domácí nad oblohu velebíce, také k vadám svého národu slepi bývají; všeho spanilého ve vlasti sobě vážil, neřestem ale, kdekoli a u kohokoli se mu projevily, nikdy neprominul. Za tou příčinou ani Balbus neušel jeho pokárání. Jeho úlisnost a lakota po penězích dávno se mu již nelíbila; jak mile ale na něm shledáno bylo, že k neslýchané v Čechách nepravosti mládež zavádí, odvrátil také Bohuslav od něho svou přízeň, maje za to, že umění toliko s neúhonnými mravy spojeno spravedlivé cti zasluhuje. I pokáral ho tímto epigrammem:

On k nám Musy přived i Likurgovo zákonodárství,
    Z Cekropie mudrcův i spolu z Ausonie;
Jestli mu líbo, přiveď z Faru nám i z Arábie mistry:
    Svých jediné ať k nám nepřivodí nemravů.
Buďme si lid sprostý, nezběhlý v zákoně, právech:
    Jen-li neřesti jeho prosti a prázdni budem!


  1. Ve výkladu svém k hádání M. Vác. Píseckého o přijímání p. o. z. Rkps. kr. pr. bibl. XVII. D. 38.
  2. Liber Decanorum Facultatis philosophicae univ. Prag. II. p. 240.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. List Janovi Šlechtovi, kr. sekretáři.
  2. List Christiannovi Pedikovi.
  3. Básně Jeronýmovi Balbovi a J. Balbus Bohuslavovi.