Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk/6.

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk Karel Alois Vinařický
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Karel Alois Vinařický
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. XXXI–XXXVII. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Politické a vlastenecké smejšlení Bohuslavovo. — List ku Pánu Petrovi z Rosenberku.

Po navrácení se do vlasti s poutí po východě byl by se p. Bohuslav bezpochyby opět ke dvoru odebral: zdržovalo jej ale dílem obývání královo v Uhřích, a zvláště zmíněné povolání k biskupství Olomúckému. Nemoha ale pro nerozhodnutí věcí svých osobně sloužiti králi a vlasti, činil to spisy svými. Za tím oumyslem podal dotčený již přípis ke králi Vladislavovi (List XIX str. 38.)^{[red 1]} a jiný ku Pánu Petrovi z Rosenberka, jejž král do Uher odjížděje za správce království českého ustanovil. Spis ten, z něhož nahoře vyjimek již podán, zavírá v sobě celé téměř politické a patriotické vyznání Bohuslavovo. Pročež k dokonalejšímu označení povah jeho, krátce alespoň se ho dotknouti zde náleží.

Osvědčiv Bohuslav na počátku svou ku Pánu Petrovi ode mladosti přízeň, a osobiv sobě z té dávné známosti k němu práva ku přátelskému, důvěrnému napomenutí, úmysl svůj mu projevuje. Žádaje jemu a skrze něho vlasti prospěti, radu mu dává, kterak by měl v těch nebezpečných časech zemi českou spravovati. Poukázav na ta nebezpečenství za příčinou zlehčeného náboženství, samomilenství a rozmařilosti panstva, tajných spolků nespokojeného rytířstva a náchylnosti městského i sedlského lidu k bouřkám, nahlíží veliké nesnáze ve správě takového království. Pročež nabízí jej k bedlivosti neustálé, a prosí, aby nesnázím všelikým se podrobil z lásky k vlasti a k Bohu.

Již mu pak před oči staví k následování spanilé příklady moudrých, opatrných a spravedlivých panovníků a vladařů, i ukazuje, kterak by měl prozřetelně dohlížeti a kárati přečinění podřízených ouředníků a soudců, a předkládati dobré muže urozenějším a bohatším, jsou-li zlí bohatší a urozenější, a radí mu k opatrnému volení rad a přátel bohabojných a nepochlebných. Potom nabízí ho, aby v popravách zločinů vždycky býval náchylnější k milosrdenství nežli k ukrutnosti, dokládaje, že mnohem lépe jest vinného pustiti bez pomsty, nežli nevinného odsouditi; i varuje ho před hněvivostí a pýchou ani pro bohatství a urození, ani pro vtip a učenost. Mimo jiné jsou zde tato slova vysoce urozeného spisovatele paměti hodná: „Zda nám urození dá hrdost? Ale Pláto píše, že jsou i králové z nevolníků anebo ze služebníků, i služebníci z králů pošli, a v knihách Nasonových Ulysses, kníže Řecké, nemní, by měl rod a pradědové, a jiné věci, kterýchž jsme sami neučinili, naši slouti. A snad proto máme býti od jiných snášíni, že těm, jejichžto se skutky chlubíme, druhdy jsme k hanbě, a tak jsme živi, že ač jsou znamenití byli muži předkové naši, však naším bláznovstvím bývají učiněni neznamenitými? Aniž já o tom pochybuji, kdyby předkům našim dáno bylo na vůli, žeby oni mnohé, kteréž nyní jako neznámé a neurozené potupujeme, nám předložili, a chtěli by tomu raději, aby od nich byli splozeni.“

Dále chce, aby byl pravdomluvný, ničehož nesliboval, čehož by nebo nechtěl nebo nemohl splniti, ani pak obojetných a neotevřených odpovědí nevydával, i rovněž se rozkoší a neskrovnosti varoval, nasleduje předků našich, starých Čechů, „jichžto mužnost všickni okolní národové i chválili i jí se divili, a kteří nemohli jsou ani prací býti přemoženi, ani hladem, ani žízní, ani horkem a zimou unaveni.“ —

Coby pak správce země o pomluvách lidských držeti měl, ukazuje mimo jiné, těmito slovy: „Vím já, že jest to lidu obecního přirození, že nebo slouží, nebo svobodou přílišnou bují, svobodu pak tu, kteráž jest prostřední, sotva může snésti. A když jeden každý to, cožkoli v zemi této jest, vtipem svým vyměřuje, všickni o těch, kteříž je spravují, druhdy nepravé věci i smýšlí i mluví. Dobří zajisté všickni býti můžeme, ale aby o nás dobré bylo domnění, to jest na soudu a vůli jiných. Aby pak kdo nás buďto haněním popudil, buďto ze žertu pravdou dotkl, nemáme proto mníti, že jest provinil proti naší vážnosti. Neb v svobodné zemi svobodní musejí býti jazykové. Pročež jestli by Tě někdy ukrutným, hrdým nazývali, a že jsi svých přes spravedlnost pilen, pravili: nemáš se proto rmoutiti anebo hněvati. Dosti na tom měj, jsi-li tak živ, že ničímž takovým spravedlivě nemůže žádný dotýkati Tebe.“ —

Potom jej zbuzuje k štědrosti, „z kteréž“, jak praví, „vyvýšení muži jako z dluhu upomínáni bývají. Aniž jest která jednák jiná ctnost, ješto by byla u velikém štěstí chvalitebnější, než štědrost. Neb kdo pro svůj lid, nebo za své poddané těla a života svého se opovažuje, tomu také jest spravedlivé, když by toho bylo potřebí, i statku svého nelitovati.“

Dotýkaje se pak času válečného, prohlašuje se ve smyslu Ciceronově: „K pokoji, když by žádného v sobě neměl oukladu, vždycky se má raditi; ale když čas a nouze jiné věci jako z práva chce, má býti bojováno rukou, a máme se smrti raděj opovážiti, nežli v neslušnost a službu nebo v nesvobodu upadnouti. Protož ani válek, jsou-li spravedlivé, nemáme se liknovati. — Než ukrutenství, lakomství, neskrovná žádost, a jiné věci takové, jenž pokolení lidské ustavičnými porážkami trápí, ve válce hodně se hyzdí a viní. Ješto kdyby bez těch věcí nemohla býti válka, pravil bych i já, že nemá se váleti, a měl bych za to, že lépe by bylo všecko trpěti, nežli by se něco zlého učinilo. — Ale jestliže kdy zemskému dobrému, nebo někomu z obyvatelův země bylo od cizozemcův uškozeno, hodné jest, aby se všeho prvé zkusilo, aby nám bez prolévání krve za to dosti učiněno bylo, proto že netoliko jsou rozličné a nejisté válek příhody, ale také pro toto, že takové věci smlouvou dobrého muže srovnalé více příleží křesťanské tichosti. Když pak by byla takveliká našich nepřátelův neustupnost, žeby nic spravedlivého a pokojného přijíti nechtěli, tepruv má se s velikou myslí váleti, a to ne tak pro pomstu, jako pro toto, abychom snáze stálého a ustavičného pokoje dojíti mohli.“

Čině jej konečně pozorna na potřebnou kázeň vojenskou, připomíná, „že předkové naši, kteří jsou panství své od jezera Pasovského až za korytanské hory rozšířili, toho, že mezi národy půlnočními za nejstatečnější a nejbojovnější ode všech jmíni byli, nedošli jsou chytrostí nebo silou, ale kázní, kterážto kázeň když jest byla porušena, všecko se počalo bořiti a rušiti.“ — Protož Petra napomíná, když buďto on neb kdožkoli jiný nad vojskem bude hejtmaniti, aby neuvodil vojákův v rozpustilost hověním, a od nich přízně s ujmou své vzácnosti nedobýval. —

Pověděv tak, coby v pokoji a ve valce mělo činěno býti, a uznávaje, že pojednou všecko nemůže býti opatřeno, ukazuje jen ještě na ty neduhy, které by nejdříve měly se napravovati, a sice na velikou v lichvění svobodu, marnotratnost mladého panstva, a svévoli v náboženství; i žádá aby tyto neřesti zvláštními zákony zastaveny byly. Posléz p. Petra k důvěře v pomoc Boží a všech dobrých povzbudiv, důstojně končí: „Statek, urození, moc, vtip, vzácnost a jiné mnohé takové věci nejsou Tobě pro toto od Boha dány, aby rozkošem sloužil, nebo aby této minulé a velmi krátké chvály dobýval, ale aby poníženým a tichým křivdy činiti nedal, zlým odpíral a pro zachování vlasti, pro zvelebení obecního dobrého a pro oné věčné velebnosti slávu ustavičně bděl.“

Uvážíce pilněji pravidla zde pronešená, ctíti musíme ušlechtilou, vlídnou, velikomyslnou povahu spisovatelovu. Určil pak Bohuslav přípis ten, jak z jeho vlastních slov^[1] patrno, k veřejnosti, a z té příčiny jej také česky psal; neb obmýšlel napomínati jím i jiných Pánův, z nichž mnozí latinou málo neb nic se neobírali, ano někteří jí dokonce pohrdali, jejím ctitelům a zvelebovatelům co směšným pedantům se posmívajíce.

---

1. Na str. 45 vytištěného Listu ku Pánu Petrovi z Rosenberku praví: „Ne tobě, Petře, ty věci se píší; neb jsem nic takového o Tobě neslyšel, ale že toto mé psaní, jakéž jest koli, snad i jiným do rukou přijde, kteříž rozkoše za jedinký nebo za největší života užitek mají, zdálo mi se, abych je v tvé osobě, jakož jsem již pověděl, napomenul.“ —

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. List Nejjasnějšímu knížeti a pánu Vladislavovi II. Uherskému a Českému králi.