Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/XXVI. Témuž

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
XXV. Témuž	XXVI. Témuž	XXVII. Janu Šlechtovi, kr. sekretáři

Údaje o textu
Titulek:	XXVI. Témuž
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 72–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Děkuje za jeho přátelské smejšlení a pečování; omlouvá skrovně svou nedostatečnost k důstojenství biskupskému, a žádá jej o poslání knih připovězených. D. 26. List. 1503.

(L. O. p. 74.)

Rád bych Tobě, přemilý Šlechto, výtečnými slovy díky vzdával, ale přemožen jsem velikostí lásky Tvé, a snad méně vděčnosti do sebe cítím, než by dobrota Tvá zasluhovala, on ani mdlé vděky své vhodně vyjádřiti s to nejsem. Uzavřel jsem sice již dávno, oč každý moudrý usiluje, chovati se totiž vždy stejně, nepýchati ve štěstí, a nermoutiti se v nehodách: tys ale svým listem mou celou filosofii tak v niveč uvedl, že jako bleskem omráčen a zmámen kam se obrátiti nevím. To však nebeř, jakobych nemírně kdy toužil po důstojenstvích, kterých mi dohoditi usiluješ. Vímť, že jsou pominoucí a okamžitá, a všelikým nesnázím a změnám podrobená; i vím, že každý rozumný jich za oslazené hořkosti považuje. Nicméně však nad míru mi lahodí Tvá péče o mé povýšení a zvelebení. Neb kdyby se Tobě smejšlení a jednání mé nelíbilo, kdybysi mou jakouž takou zběhlost v uměních za nedůstojnou pozoru svého považoval: zajisté bysi byl mne se neujímal, a neuvaloval na sebe záští jiných, a zvláště mocného soka mého. Z kterého mi drahocenného mínění Tvého tak se raduji, že nevím, co by se mi ještě k blaženosti nedostávalo

Než dovol, Jene rozmilý, abych svlékna kandidatství, na několik okamžení v počet volitelův vstoupil. Domníváš-li se, že to k lepšímu bude církvi Vratislavské, přistupuji k hlasu Tvému: dokonce bych ale nechtěl, abys k její ujmě o mou osobu se zasazoval. Neb není-li radno, učiniti koho správcem velikého korábu nákladního, kdo nejmenší loďku ještě nespravoval: nevím proč by se na přízeň osobní ohled bráti měl tam, kdež na obec a náboženství tolikeré strasti dotírají. Zajisté kdybychom se o vlastní byty a životy potýkati měli, dlouho bys a pečlivě přemejšlel a rozvažoval, koho bys vůdcem v tažení tom ustanovil. Aj, jak mnohem větší opatrnosti užívati potřebí, kde s vrahem nastává boj, jenž ne statky, ale duše naše zahubiti hrozí. Nevím věru, kterak se domejšleti můžeš, že umění mé k břemeni takovému postačuje. Skrovné zajisté jest, nezkušené a takořka bezdušné; a tedy v budoucím ouřadování málo také prospěšné. Plachého koně svěřil bys také, tuším, raději zkušenému jezdci, než nedoučenci, nechť by byl pročetl všecky řecké a latinské spisy o jezdeckém umění. K tomu tedy sám již prohlídej: já svým Šlechtou veden, nebudu se báti nižádných záloh nepřátelských. To na Tvůj v materském jazyku psaný list.

Nyní odpovídám na druhý, kde se omlouváš, jakobych byl Tě z nedbalosti vinil v zábavách literních. Přijímám omluvu Tvou, a co jsem psal, považuj za žert a nikoliv za domluvu. Neb o ničem více přesvědčen nejsem, jak o Tvé povaze a pilnosti. Divím se ale, že ani o spisu „περι αρχων“, ani o rukopisu, který mi z královské bibliothéky vydán býti má, zmínky nečiníš. Odpusť mé dotíravosti, požádám-li Tě, abys o to péči měl. O Ptoloméovi řeckém se nezmiňuji, abych se dotíravým nezdál: vyprosíš-li mi ho ale na královské Milosti, bude jakobys mi statek daroval. Tvého mikrokosmu jsem ještě nespatřil; nemohu tedy o něm souditi: prohlédaje však ke Šlechtově vzdělanosti a vtipu, neobávám se, aby se skladatel zaň styděti příčiny měl. Měj se dobře, miláčku můj, a buď ujištěn, že na Šlechtovo přátelství nikdy nezapomenu, i jaký by koli konec měla Tvá péče o mne.