Ottův slovník naučný/z Pillersdorfu

Ottův slovník naučný
Piller	z Pillersdorfu	Pilletitz

Údaje o textu
Titulek:	z Pillersdorfu
Autor:	Julius Glücklich
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 742. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Franz von Pillersdorf

z Pillersdorfu František, svob. pán, státník rak. (* 1786 v Brně — † 22. ún. 1862). Byl synem soudního a později dvorního rady. Po právnických studiích na universitě ve Vídni r. 1805 počal svou úřední karrieru v Haliči r. 1805—1807. R. 1807 povolán byl do státní rady, r. 1808 stal se tam officiálem. Po r. 1809 P. dostal se k dvorské komoře, kdež r. 1815 postoupil na dvorního radu. Po r. 1815 v čele dvorské komory stál Filip Stadion, jehož hlavním úkolem bylo uzdraviti rakouské finance. P. byl při tom jeden z jeho nejdůležitějších pomocníkův. R. 1832 P. stal se kancléřem spojené dvorské kanceláře. R. 1848 po pádu Metternichově stal se 20. března ministrem vnitra. Od něho pochází vyřízení první petice Pražské z 23. břez. a druhé z 8. dub., t. zv. kabinetní list z 8. dubna. Dne 25. dub. 1848 Rakousko (bez Uher a Lombardie) dostalo ústavu, jež byla většinou jeho dílem. Vzorem k ní byla ústava belgická. Jak sám Springer praví, P. příliš dlouho dýchal vídeňský vzduch, aby pochopil, že v ústavě se musí vzíti zřetel ke zvláštnímu složení Rakouska. Ústava ta ostatně nelíbila se na žádné straně a brzy byla odvolána. S bouřemi s tím souvisícími P. stal se 4. květ. po pádu Ficquelmontově předsedou ministerstva, kde hlavním cílem mu bylo s jakýmikoli obětmi zachovati pokoj ve Vídni. Právě, když se měl sejíti říšský sněm a P. se domníval, že pomocí jeho zavede spořádané poměry, byl přinucen k odstoupení bouřemi, jež způsobil vídeňský výbor bezpečnosti (8. čce 1848). Později zvolen byl do říš. sněmu, 12. listopadu 1848 byl v něm zvolen za místopředsedu, ale již 3. pros. sněm opustil. Hlásil se tehdy ke straně liberálního centra. Za Bachovské reakce byl vypuštěn ze seznamu skutečných tajných radův a i jinak mu dáváno na jevo, že upadl v nemilost. Teprve za nové aery ústavní r. 1861 nalézáme jej opět v říšské radě jako delegáta dolnorakouského sněmu. Brzy potom byl rehabilitován. Důležitým pramenem pro r. 1848 jsou jeho pojednání v »Handschriftlicher Nachlass des Freiherrn v. P.« (Víd., 1863). AZ.