Ottův slovník naučný/d'Alembert

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Alembert
Autor: Hubert Gordon Schauer
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 769–771. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Jean le Rond d'Alembert

d'Alembert [ala͡nbér] Jean Le Rond, proslulý filos., mathem. a spis. franc., jeden z předních encyklopaedistů (* v Paříži 16. list. 1717 – † 1783). Byl syn Mme de Tencin a provinciálního kommissaře dělostřelectva Destouchesa. Bezcitní rodičové pohodili jej u kostela Saint Jean le Rond, odkudž byl nazván Jean le Rond; jméno A. dal si teprve později. Místo do nalezince svěřen byl slabý chlapec péči ženy jakéhosi sklenáře, která na něm lpěla s upřímnou láskou, a tu jí A. po celý život oplácel. Otec sice ho neuznal, pojistil mu však roční důchod, tak že mohl býti dán do kolleje Mazarinovy, kde již záhy se vyznamenal pílí a důvtipem. Jansenisté, kteří kollej tu vedli, chtěli sice A-a získati pro theologii, než A. oddal se studiu mathematiky, v níž tak prospíval, že již r. 1739 mohl akademii věd podati 2 pamětní spisy: jeden o pohybu pevných těles v tekutinách, druhý o počtu integrálním. Za to jmenován 1741 členem této akademie. R. 1746 získal pojednáním o theorii větrů (Réflexions sur la cause générale des vents) cenu berlínské akademie věd, za jejíhož člena byl rovněž zvolen. Než vedlé studií mathematických sledoval A. též všeobecné otázky filosofické, politické a literární, které tehdejší společnost živě zajímaly, a jako ostatní vrstevníci a přátelé z tábora filosofického pracoval o emancipaci lidského ducha. Pomník postavil si v tomto směru svým proslulým úvodem k velké francouzské Encyklopédii Discours préliminaire de l'Eneyclopédie (I. sv. Enc. 1751). Dílo toto způsobilo nesmírné vzrušení, A. nabyl jím slavného jména a získal si vstup do Akademie francouzské (1754). Pobídnut tímto úspěchem napsal četné práce v tomto směru, tak Essais sur les gens de lettres, L'art de traduire, Réflexions sur le style a j. V rozumové, chladné, reflektující době tehdejší těšila se tato pojednání A-ova velikému účastenství, avšak pro nás jest v nich příliš mnoho mudrování a sloh jeho, jakkoli duchaplný a jasný, ano někdy i do jistého stupně výmluvný, postrádá pravé životnosti.

U Encyclopédie setrval A. až do r. 1759 pořizuje hlavně články mathematické; když však po vyjití 7. dílu další publikace byla zakázána, přenechal redakci zcela Diderotovi. Ačkoli důchody jeho byly skrovné, přece zamítl vyzvání carevny Kateřiny II., aby převzal vychování jejího syna za roční plat 100. 000 fr., rovněž nepřijal místa presidenta berlínské akademie, které mu Bedřich II. nabízel, ale roční důchod od něho přijal. V pozdějších létech přestěhoval se A. ke své přítelkyni Mlle de l'Espinasse, v jejímž saloně soustředoval se všechen tehdejší intelligentní svět pařížský i cizinský; zde mohl A. jenž po smrti Voltaireově stal se hlavou tábora filosofického, své výtečné vlastnosti, svůj vtip a vědomosti přivésti k platnosti. V tom souhlasí všecky věrohodné zprávy, že A. byl povahy ušlechtilé, dobrý společník, věrný přítel, útrpný, milosrdný a mírný; než nelze zapříti, že při tom byl až příliš opatrný a nerozhodný, ano přímo slabý. Vyčítá se mu často, že ve svých soukromých dopisech, zvláště Voltaireovi a Bedřichovi II. jest rozhodnějším, že, o čem ve svých spisech pomlčel aneb o čem pojednal s přílišnou reservou a dvojsmyslně, v důvěrné korrespondenci pověděl bez obalu. Avšak ani ve svých dopisech A. nejeví se rozhodným stoupencem určitého názoru, nýbrž netaje svých pochybností konečně dochází ke skepticismu.

Celkem A. stojí na společné půdě encyklopaedistické, totiž na stanovisku ideologickém a materialisticko-atheistickém; než odpovědmi, které tento názor světový podává, nespokojuje se hloubající a nepokojný duch jeho; ve mnohém uznává, aspoň někdy, oprávněnost stanoviska druhého a neznaje východiska z bludiště toho prohlašuje za jedině rozumné: skepticismus. Ve vlastním slova smyslu filosofem A. nebyl, jako vůbec jeho přátelé a stranníci, ačkoli sami sebe a svůj věk prohlašovali za filosofické par excellence. Kde pojednává o vlastních, základních otázkách filosofických, činí tak povrchně, na rychlo, nikdy nejda do hloubky, ano vlastního významu určitých záhad vůbec netuše. Než kde jde o filosofii jednotlivých věd, zvláště exaktních, tam jest A. ve svém živlu, označuje s jemným taktem hranice jednotlivých věd a oborů. Zvláště jeho úsudky o hodnotě a významu příslušné vědy a discipliny překvapují často svou správností.

Ve své psychologii a noétice jest A. úplným ideologem, t. j. sensacionistou, jenž kromě smyslového poznání a na něm budované reflexe a abstrakce nezná jiného pramene vědění. Než proto nestotožňuje ducha s hmotou, nýbrž vyslovuje zcela rozhodně, že vlastnosti pozorované na hmotě nemají nic společného se schopností chtíti a mysliti. (Disc. prél. str. 13). V Discours uznává A. jsoucnost boží a připouští přirozené i zjevené náboženství jakožto doplněk kusého poznání našeho a normu našeho jednání, ale v Essai sur les éléments de philosophie ou sur les principes des connaissances humaines o otázkách těch nepojednává a ve svých dopisech vyslovuje otevřeně svou zášť k církvi, avšak neví, kterak se rozhodnouti, zdali pro jsoucnost Boha nebo proti ní. Jindy zase pochybuje o jsoucnosti reálného světa vůbec mimo náš svět představový, kloně se tak k naprostému sensacionistickému illusionismu. (Dopis k Voltaireovi ze dne 29. srpna 1769.) Bytí hmoty jest mu právě tak nepochopitelno jako bytí vůbec. A. tedy nemůže býti nikdy stotožňován s úplně přesvědčenými pantheisty, atheisty a materialisty, jakými byli jeho přátelé Diderot, Holbach a j.; časem dovede hlouběji prohlédnouti k jistým problémům, nedostává se mu však tvůrčí originálnosti a síly povahové, aby se dodělal positivního výsledku, jako na př. nejhlubší myslitel celého hnutí, Rousseau.

Roztřídění poznatků lidských, které podal A. v Discours a které vzbudilo tehdáž všeobecné nadšení, nemůže ovšem dnešního dne dělati nejmenší nároky na uznání; třídilť dle Bacona poznatky dle schopností: paměti, rozumu a immaginace a rozeznával dle toho historii (učenost), filosofii a belles lettres. Než dlužno poznamenati, že snaha sama o sobě zasluhuje všeho uznání; zvláště pak si získal platného místa svým pokusem, ve velikých rysech načrtnouti vývoj lidského ducha za posledních století od učenosti k filosofii a belles lettres. Povšimnutí zasluhuje doposud jeho pokus roztříditi naše poznatky také dle toho, jak stringentně na ducha našeho působí, při čemž rozeznává samozřejmost. jistotu, pravděpodobnost, cit a vkus. Závažnou jest též A-ova snaha, všecky zákony přírodní uvésti na několik základních, prvotních a neproměnných, pokládati celý vesmír za jediné faktum a za jedinou pravdu; v tom jest A. dobře předchůdcem přírodovědeckého, mechanického a monistického názoru světového našeho století. Méně šťastně počínal si A. v oboru duchových a mravních věd; stoje na stanovisku ne příliš povzneseného utilitarismu a egoismu, jeví se hned v počátcích neschopným, vlastní smysl a povahu pojednaných předmětů pochopiti a oceniti; duchaplným a nic více jest jeho odvozování idee nespravedlnosti a tím vůbec celého právního a ethického světa z fakta násilnické převahy v počátcích vývoje člověčenstva, a rovněž důmyslná, ale nesprávná jest jeho theorie v příčině nadvlády uměn liberálních nad uměními mechanickými a nadvlády duchové převahy, genia vůbec (Disc. str. 12. a 46.). Nezůstala bez ohlasu v století našem jeho myšlénka, že, ježto existují jediné konkretní bytosti, také jen vědy o nich mají vlastní význam, vědy abstraktní pak že jsou jen cestou k nim (Disc. str. 70.). Přes vytčenou výše historickou perspektivu vězí A. úplně v předsudcích své doby, zavrhuje scholastiku naprosto, neuznávaje vůbec nic mimo anglický empirism a francouzskou ideologii; zavrhuje při tom a omlouvaje Descartesa a Leibnize dosvědčuje tím jen svou neschopnost vlastní, pojmouti záhady filosofie a genetický její vývoj. Věren zásadám své školy a taktice Voltaireově pracuje o to, aby pod rouškou zdánlivé nestrannosti a objektivnosti obětoval jesuity jansenistům i naopak, a tím oba zničil a v jejich pád zamotal také církev a náboženství; toť smysl jeho spisu De la destruction des Jésuites.

Souhrnný úsudek o A-ovi jest, že patřil k nejpamátnějším mužům svého věku, že svou mathematickou autoritou a svým akademickým vlivem jako svými publicistickými výkony velice podporoval stranu, jíž náležel, a že tudíž u veliké míře jest zodpověden jak za dobro tak za zlo, které hnutí encyklopaedistické přineslo Francii a Evropě vůbec. Z mathematických spisův A-ových nejdůležitějším jest Traité de dynamique (1743), kde vysloven principd'A. (v. t.), dále: Traité de l'équilibre et du mouvement des fluides (1740–70); Récherches sur la précession des équinoxes et sur la nutation de l'axe de la terre (1749); Essai d'une nouv. théorie sur la résistance des fluides (1752); Réch. sur différents points importants du systéme du monde (1754–1756); Opuscules mathémat. 8 sv. (1761–80). Ve spise Éléments de musique théor. et pratique (1752) postavil Rameauův hudební systém na vědecký základ. Mimo to napsal Melanges de littérature, d'histoire et de philosophie (Paříž 1752 v 5 sv., tamt. 1770). Velikou slávu přinesly mu jeho Éloges na jednotlivé vynikající vrstevníky, které mu bylo míti jako akademikovi. Jeho vlastní élogi napsali Condorcet a Marmontel. Spisy jeho sebral Bastien (Oeuvres philosophiques, historiques et littéraires v Paříži 1805 v 18 sv.), nejúplněji Belin (v Paříži 1821–22, 16 dílů v 5 sv.) a j. Srov. mimo uvedené korrespondenci A-ovu a Grimmovu; pak J. Bertrandovu studii v »Revue des deux Mondes« (1865, sv. 59); Hettner,. Literaturgesch. des XVIlI. Jahrh., 1860, díl II.; Danairon[red 1] v XXVII. sv. Compte rendu des séances de l'Académie dessciences morales et politiques; Dantonův článek ve Frankově »Dict. des sciences philos.«. S-r.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Oprav na konci I. dílu: 771 str., 1. sl., 3. řád. shora, místo Danarion čti Damiron. (dostupné online)