Ottův slovník naučný/Vico (osoby)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Jump to navigation Jump to search
Údaje o textu
Titulek: Vico
Autor: Gustav Zába, Václav Rosický
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 649. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vico
Související články ve Wikipedii:
Giambattista Vico

Vico [vìko]: 1) V. Giovanni Battista, filosof a historik ital. (* 1668 v Neapoli — † 1743 t.). Byl syn chudého knihkupce, vystudoval práva a živil se vychovatelstvím. Roku 1697 byl jmenován professorem rhetoriky na univ. v Neapoli, kteréž místo zastával po čtyřicet let za nízký plat 600 fr. ročně a při tížících starostech rodinných. Jeho poměry se nezměnily ani, když byl r. 1734 králem Karlem jmenován historiografem královským. Od doby souvěké byl ceněn jako filolog a právník, jako filosofu mu rozuměno nebylo. V. jest tvůrce filosofie dějin a jmenován bývá také jako zakladatel psychologie rodové. Hlavní dílo jeho jest Principi di una scienza nuova d'intorno alla commune natura delle nazioni (Neapol, 1725 a opět., přel. též do němč. a franc.). Usiluje o abstrakci zákonů božské prozřetelnosti z dějinných fakt. Historie jest mu ovládána věčným zákonem a typické jsou formy jejího rozvoje u všech národů: jest to stadium mythické, héroické a pouze lidské. Lidstvo dospívá své organisace uznáním věčně pravdivých zásad (třeba ne vrozených) theoretických a mravnostních a pomocí řeči. S myšlenkou theistickou spojuje atomistický dynamismus: silobody nejsou nic o sobě, nýbrž boží působnost jest jimi ve světě rozestřena. Z ostatních jeho děl uvádíme: De Parthenopea coniuratione (1701); De nostri temporis studiorum ratione (1709); De universi iuris uno pricipio et fine uno (1720, též do němč. přelož.). Psal též básně a autobiografii. Vydání úplné opatřil Ferrari (Milán, 1835—37); jiné Pomodoro (Neapol, 1858—69). Zb.

2) de V. Francesco, hvězdář ital. (* 19. kv. 1805 v Maceratě (v marce anconské) — † 15. list. 1848 v Londýně), vstoupil r. 1823 do řádu tovaryšstva Ježíšova a věnoval se později pracím hvězdářským jsa od r. 1835 až 1839 pomocníkem Patera Dumouchela na hvězdárně Collegia Romana, jejímž byl pak ředitelem. Po vypuzení řádu z Říma r. 1848 odebral se do Ameriky, aby převzal ředitelství hvězdárny georgetownské, ale na cestě zemřel. V. objevil 6 vlasatic, měřil rotační dobu Venuše, pozoroval mlhoviny a uveřejnil mnoho pojednání astron., z nichž jsou důležitější Nuova cometa di breve periodo…. (Řím, 1836); Osservazioni fatte nella specola dell' università Gregoriana in Coll. Romano (t., 1838—45). Viz též »Compt. rend.« XIII 1841 — XVII 1843. VRý.