Ottův slovník naučný/Smíchov

Ottův slovník naučný
Smichaeus	Smíchov	Smil

Údaje o textu
Titulek:	Smíchov
Autor:	Jan Pauly
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 501–509. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Smíchov

Smíchov, město v Čechách a nejstarší předměstí pražské. S Prahou spojen jest třemi mosty; dvěma kamennýma: Františkovým a Palackého a jedním železným pro dráhu s lávkou pro pěší. Rozkládá se na 680 ha 19 a po levém břehu Vltavy. Přiděleny jsou k němu tyto bývalé samoty, většinou někdejší vinice: Barvířka, Božinka, Brabcová, Brentová, Březinka, Buďanka, Cihlářka, Císařka, Čečelička, Červená Zahrada, Demartinka, Fialka, Hibšmonka, V Hliništích, Hromádková, Hřebenka, Kailová, Kanclířka, Kessnerka, Klamovka, Klavírka, Klikovka, Klimentka, Kneislovka, Na Knížecí, Kobrová, Konvářka, Koulka, Králodvorská, Kulíška, Ladronka, Laurová, Malvazinka, Maxmiliánka, Měchurka, Mlynářka, Mrázovka, Nesypka, Nikolajka, Okrouhlík, Oštipka, Palata Horní a Dolní, Paliarka, Peletka, Pertramka, Pernikářka, Plátenice, Polidorka, Popelka, Provaznice, Prsténka, Ráj, Santoška, Skalka, Šalamounka, Šmukýřka, Spiritka, Šubrtka, Turbová, U Tří Kamenů, Václavka, Večkerka, Vojanka, Voskářka, Vyšinka, Zahrádka, Zámečnice, Zatlanka a Závěrka. Domů měl S. r. 1904 1100, obyvatelů 53.345 (Čechů 49.376, Němců 3463, jiné národnosti 538; 22.066 muž. pohlaví, 25.069 žen. pohlaví; podle náboženství bylo 51.347 římsko-katol., 807 evangel., 1165 židovského, 11 jiných vyznání a 21 bezkonfessijních; místních příslušníků 2938, cizinců 304, tuzemců do obce nepříslušných 43.893). Přímé daně činí v městě 1,261.536 K, obec. přirážek 581.555 K, činžovní přirážka 86.000 K. Obecní přirážky činí 48%, okresní 12% a školní okresní 10%. Obecní náklad na školství české činí ročně 229.512 K, na školství německé 16.274 K. V místě jest okr. hejtmanství, okr. soud, hlavní berní úřad, farní úřad (farář, tři kaplani a 12 katechetů), policejní kommissařství, finanční stráž, okr. četn. velitelství, jedno gymnasium české, druhé německé, státní průmyslová škola, 4 mešť. školy české, jedna německá, 9 obec. škol českých a 2 německé, tříd českých 105, němec. 18, učitelů českých 110, němec. 20, školních dětí českých 6234, němec. (většinou české národnosti) 917. Památné stavby a místa: Basilika sv. Václava, hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla (s velikým hřbitovem) na Malvazinkách, kostel nejsv. Trojice s bývalým hřbitovem malostranským, kostel a klášter sester nejsv. Srdce Ježíšova, kostel a klášter benediktinek sv. Gabriela, klášter milosrdných sester, několik školních kaplí, 12 školních budov, bývalá c. k. botanická zahrada, rozsáhlá Kinská zahrada, Doubkovy sady, Švandovo divadlo, arena, městská elektrárna, dvě vodárny. Celé město jest elektricky osvětleno; městem jde elektrická tramway. Nádraží na trati Praha-Brod n. Lesy a Praha-Most-Moldava. Život spolkový jest velmi vyvinut, tak že město čítá nepřehlednou řadu spolků odborných, zábavných, podpůrných a vzdělávacích; jmenujeme toliko Pojišťující spolek sv. Václava o 20.000 členech, Slavín o 5000 členech, Bratrstvo smíchovské o 2000 členech, obč. besedu, klub svobodomyslný, klub smíchov. poplatníků, Národ. jednotu katolickou, která provozuje známé pašijové hry, zpěvácký spolek »Lukes«, řemeslnickou besedu, odbory Ústřední Matice školské, Národní jednoty pošumavské a severočeské, Sokolské spolky »Tyrš«, spolky vysloužilecké, střelecké, hasičské, výherní atd. — Průmysl. S. náleží k nejpokročilejším městům v Čechách po stránce průmyslné. První místo přísluší tu továrnám Ringhofferovým, které náležejí k největším svého druhu v Rakousku; zaujímají 9-5 ha a skládají se z vagónky, kotlárny a slévárny. Zakladatelem jest Fr. Ringhoffer (v. t.). R. 1873 továrny tyto zaměstnávaly 2200 dělníků, 78 úředníků. Po všeobecné krisi r. 1873 počet dělníků klesl na 900. Potom továrna začala se zase vzmáhati, tak že r. 1898 měla 3118 dělníků, 272 úředníkův a 41 sluhů. Nová krise nastala r. 1901, tak že r. 1904 pracovalo pouze na 800 dělníků. Továrny prosluly svou zvláštní konciliantností vůči dělnictvu jednak ve příčině platu (vydělal si tu některý dělník až na 200 K týdně), jednak různým zařízením sociálním, tak že tu nalézáme pense pro sestárlé dělníky, pro jejich vdovy a sirotky, pohřební příspěvky, ba i pojištění úrazové a nemocenské dávno před zákonitou realisací těchto institucí. Následek toho byl, že, ač všude stávky se rozmáhaly, továrny Ringhofferovy nikdy stávky neprodělaly. Akcionářská pivovar, z největších v Čechách, založen r. 1869 a požívá nejlepší po plzeňském pověsti. R. 1904 vařil půl millionu hl piva. Pražsko-smíchovská továrna na kartouny založena byla r. 1872, skončila však v těchto letech velikým schodkem a byla zbořena. Dále připomenouti dlužno továrnu na kartouny J. Richtra, umělecké lithografické továrny V. Picka a Koppeho, která hlavně zabývá se výrobou sv. obrázků, továrnu Kohoutovu na mlýny, Klugeho na cukrovinky, továrnu Smékalovu na stříkačky a hasičské náčiní, továrnu Kellerovu a Křížkovu na truhlářské práce, Vyndyšovu na tělocvičné náčiní, akciové společnosti na zpracování plechu, městskou elektrárnu, vodárnu a plynárnu.

Historické památky smíchovské. Za doby rozkvětu okolí smíchovského vystavěl v rozkošně položené a v libosadech ukryté části S-a při řece Vltavě hrabě Slavata asi ke konci XVII. stol. nádherný palác, uměleckým vkusem vyzdobený, z něhož zbyly dvě památky: portál, vzácný výtvor umělecký, a fontána, jež nyní zdobí sad smíchovský proti zahradě Kinského, nedaleko bývalé brány Újezdské. Portál, renaissanční to zbytek bývalého paláce, ozdoben dvěma v pravdě umělecky provedenými medvědy, kteří nesou znaky Viléma Slavaty a jeho manželky Kateřiny roz. hraběnky z Montfortů, byl zbořen a odstraněn r. 1903. Proti nynější radnici sousedí s basilikou sv. Václava Buquoika, letohrádek kdysi hraběte Buquoie, jehož jižní část zbořena, aby získáno bylo místo pro kostel. Ve středním zachovalém pavillonku jest krásná malba na omítce z r. 1729 od malíře Václava Rainera. Pozadí t. zv. »lesíka« tvoříval starobylý dům Eggenberk se zahradou; náležel někdy knížatům z Eggenberka, později knížatům ze Schwarzenberka. Z ostatních staveb mimo budovy v zahradě botanické, jež jesuité postavili na majetku v XVIII. stol. získaném, které však i s botanickou zahradou již byly zrušeny, aby postoupily místo stavbám moderním; vysoce zajímavý je letohrádek Bertramka, v níž Mozart skládal svou operu »Don Juan«. V zahradě, zřízené při letohrádku vkusem tehdejší doby, dlíval Mozart u svého přítele Duška, přijímaje ve společnosti hostitele svého i jeho vynikající choti návštěvy uměleckého a hudebního světa. Pokoj, kde dlíval, na naše časy zachován v podobě, již měl za pobytu Mozartova. V dolejší části Kinského zahrady stojí letohrádek slohu vlašského, v němž umístěno je národopisné museum; chová v síních bohatě zdobených výtvory umělecké, zejména sochu bohyně Psychy z carrarského mramoru od Canovy, Vlastu od Maxe a jiná cenná díla sochařská. Starobylá vodárna pražská z XV. stol., vysoká to věž na ostrově Vltavském u dolejšího mlýna smíchovského, mohutnou silhouettou svou připomíná nynějšímu věku nejdávnější doby S-a. Kostel sv. Jakuba (později podle hlavního oltáře, sv. Filipa a Jakuba) stál okolo r. 1200 na Újezdě pod Petřínem za branou Střeleckou neb Košířskou, potom (1341) Kartouzskou; při něm byl hřbitov ohrazený, dvůr i zahrada farní, r. 1380 dosti hojná osadka. Původní kostelík románský, později kostel sv. Jakuba v Zahradách, skládal se z polokruhové apsidy a čtverhrané lodi, jejíž původní podoba změněna při pozdější úpravě r. 1749 prolomením oken. Z té doby pocházelo také copové průčelí se sochou žehnajícího Spasitele a sochami sv. patronů chrámu, jakož i ostatní přístavky. Apsida, jejíž okrouhlá střecha na vrchole zdobena byla křížem, mívala původně dvě okna, která později zazděna; také románské podřímsí její znesvářeno při přestavbě. Věž podle všech známek zprvu dřevěná na mohutné podezdívce přistavěna teprve ve XIV. stol.; při r. 1360 činí se zmínka o zvonici. Hořejšek věže přizděn r. 1749. Ve zpodní části věže, dříve klenotnici kostelní, zřízena potom sakristie. Při úpravě r. 1791 a ještě později zasypáno podnoží původního kostela do úrovně silnice Zbraslavské, že se pak do lodi sestupovalo po schodech. Uvnitř kostela bylo pět oltářů, z nichž hlavní sv. Filipa a Jakuba, vedlejší Panny Marie Pomocné, sv. Barbory, sv. Prokopa a sv. Jana Nep. Ve věži visely tři zvony, které nyní hlaholí dědině mrtvých na Malvazinkách, kam také přeneseny k nově zřízenému kostelu sochy z průčelí kostelíka sv. Jakuba. Kostelní nářadí, zejména starobylostí vynikající ciborium z r. 1549 a cínovou křtitelnici z r. 1550, chová nyní farní chrám sv. Václava, rovněž i ostatní bohoslužebné předměty a obřadní roucha. Hřbitov kolem kostela zrušen r. 1791; r. 1831 i s kostnicí úplně odstraněn. Od té doby se pochovávalo na hřbitově malostranském do r. 1884. Fara, při níž podací měly jeptišky svatojiřské, připomíná se r. 1333; náležela městskému dekanátu pražskému. Farářem byl r. 1333 Svatoslav ; r. 1360 založil ve svém farním kostele oltář Panny Marie a pojistil oltářníku při něm 12 kop gr. důchodu. Oltářníkem byl od 1. led. 1360 po 20 roků Jan Kuncmann Dětřichův z Prahy. R. 1361 farařoval Mikuláš, r. 1368 Ždán, s nímž faru směnil Jiří, plebán z Hradce. Jiří směnil opět r. 1370 s Petříkem, farářem ve Velké Vsi v Prachensku. Po Přibíkovi (1370—76) připomíná se farář Martin (od r. 1376 — 80 a snad i dále). Martin měl spor s Janem Kuncmanem; nepřipouštěl ho ani ke kostelu. Od r. 1396 do r. 1408 byl farářem Tomáš. Ve válkách husitských vzal i kostel nějakou škodu, neboť Pražané, zabravše celé tehdejší Kartouzsko, majetek duchovenský kláštera plaského i probošta mělnického, zmocnili se zároveň dílu svatojiřského a s ním kostela sjeho záduším, ke kterému viničním desátkem poplatná byla také osada Košířská. Ke kostelu Pražané od té doby dosazovali faráře podle své vůle, málo toho dbajíce, že tak učinili také administrátoři konsistoře pod jednou, tehda v Žitavě prodlévající. Čteme k r. 1431, že zemřel farář u sv. Jakuba na Újezdě, Jan, příjmím Všedobré; nástupcem jeho jmenován kněz Mikuláš Švarc z Nymburka od konsistoře v Žitavě po návrhu abatyše svatojiřské, která nepřistoupila s některými ještě sestrami ke čtyřem artikulím Pražským a proto dlela mimo Prahu. Farář tento a snad i jeho předchůdce nikdy ke kostelu se nedostali. Pražané staroměstští, zůstávajíce od r. 1421 nepřetržitě v držení S-a Kartouzského až do r. 1547, vykonávali podací ke kostelu a ustanovovali faráře utrakvisty. Zatím dostalo se záduší několika odkazů, mezi nimi nejznamenitějšího r. 1513 od Marty, vdovy po Floriánu Malcovi, řezníku; darovalať tato matrona kostelu sv. Jakuba svůj masný krám. Vinice někdy farářova, od Pražanů r. 1421 zabavená, vrácena také farnímu beneficiu, k němuž Staroměstští dosazovali kněze podobojí, r. 1562 opět práva nabyvše. Právo toto utvrzeno po r. 1591, když Pražané znova zakoupili S., k důchodům mostu. Ještě r. 1619 uvádí se kostel sv. Jakuba podle seznamu kostelů ve státním archivě drážďanském jako nekatolický. Po bitvě Bělohorské patronát kostela zůstal městům Pražským, i když r. 1622 S. postoupili Michnovi. Za nastalé katolické reformace přidělen byl kostel sv. Filipa a Jakuba jako filiální kostelu sv. Václava na Malé straně (nyní zrušenému). R. 1702 duchovní správa svěřena jesuitům, kteří již před tím působili jako missionáři ve vinohradech kolem Prahy, té doby pod správou c. k. úřadu hor Viničných. R. 1749 zřízena znova fara při kostele sv. Jakuba a přikázány jí osady S., Radlice, Zlíchov, Hlubočepy a Červený mlýn. Zlíchov s Hlubočepy vyfařen teprve r. 1872. Malým a tmavým svým prostorem nedostačoval vetchý již kostelík filipojakubský potřebě osadníků města, mohutné vzrůstajícího; proto po odsvěcení r. 1891 zbořen; farním kostelem pro S. i Radlice stal se nový, prostorný chrám sv. Václava, při němž také pěkná fara zbudována. — Kostelík sv. Jana Evangelisty, jinak sv. Jan Odraný, stával okolo r. 1360 v levo od brány Kartouzské vně zdí Menšího města za »hladovou zdí«. O jeho podobě a zařízení zpráva se nezachovala. Poslední zmínka o něm děje se r. 1427; tehda byl již vymazán z listiny kostelů farních; pobořen nejspíše v bouřích husitských. Při kostelíku v zahradě stál dvůr probošta mělnického, proto také říkali kostelíku »sv. Jan v zahradě Mělnické«. Ve dvoře bydlil r. 1365 probošt Jan s bratry Vítkem a Vitoldem z Landšteina. Kostelík byl chudý. Při visitaci r. 1380 shledána křtitelnice dřevěná, děravá. Osádka byla malá; osadníci znali se vespolek, jmenujíce se jen křestními jmény. Z farářů jsou známi: Kuneš († 1365), Rynart z Rohatce (Ryneš) r. 1365 až 1377, Bohuslav Crispus (Kadeřavý) r. 1377 až 1378, potom farář v Řevnicích; r. 1378 až 1380 a dále Tomáš, před tím farář v Záběhlicích a v Řevnicích; nebydlil při kostele, nýbrž měl za sebe střídníka, Petra z Prahy; r. 1383 byl farářem Prokop, r. 1397 Oldřich, r. 1400—08 Jan Kobyla, od r. 1408 Gerlach, po něm do r. 1411 Tomáš, v l. 1411—12 Matěj, větší mansionář choru P. M. na hradě Pražském. — V klášteře kartusiánském, jenž r. 1419 podlehl zkáze a po němž na S-ě zbyla památka jen v názvu ulice Kartouzské, zachovaly se zprávy o těchto převorech: před r. 1356—60 převor Michal, r. 1374—79 Jan, r. 1388 Albert, r. 1404 Heřman a r. 1410 Markvart. — Podrobnější viz Fr. Hansl, Smíchovsko.

Stavby z doby novější. Chrám sv. Václava. Na hlavní třídě smíchovské proti radnici, kde asi někdy při klášteře Kartouzském stával velebný chrám mariánský a později v zahradě letohrad hraběte Buquoie, pne štíhlé věže k nebi překrásná basilika sv. Václava, nový farní chrám smíchovský, k němuž slavnostně dne 18. září 1881 základ položen; stavba dokončena r. 1885. V ušlechtilých tvarech vlašské renaissance mohutná basilika jeví se jako skvostný pomník zbožnosti a obětavosti zastupitelstva a obyvatelstva vzkvétajícího města, jemuž jest nejpřednějši ozdobou. V průčelí basiliky o třech lodích strmí po stranách portálu do výše 50 m dvě věže, provedené ve svých nejhořejších částech ve slohu korinthském s jehlancovitými střechami, mědí pobitými ; končí se pozlacenou bání s křížem. Do svatyně vede v průčelí hlavní portál, nad nímž v polokruhovém poli zříti majolikový relief sv. Václava se dvěma anděly, a dva postranní portály, nad nimiž jsou reliefy sv. Anežky a blahosl. Hrozňaty. Reliefy modeloval pražský sochař Šimek, v majoliku provedeny ve Florencii. Nad postranními reliefy jsou dva výklenky pro sochy, mezi nimi kruhové okno, kde na skle malována Madonna s Ježíškem. Portály provedeny z pískovce hořického, rovněž i dolejší podnoží kolem celého chrámu na vnějšku až po okna postranních lodi; ostatní části zbudovány z cihel a omítnuty, rovné plochy mezi pilastry a okny z lisovaných cihel neomítnuty. Hlavní pilastry na vnějšku postranních lodí jsou v řádu dórském, vysoké lodi v řádu iónském. Na straně východní končí se hlavní loď apsidou polokruhovou. Severní apsida lodi postranní spojena s kaplí křestní, apsida lodi jižní se sakristií. Obě mají zvláštní vchody. Obě postranní lodi kryty černým plechem, apsida plechem měděným, hlavní loď břidlicí. Před průčelím, k němuž vede několik rozsáhlých stupňů, jest prostranná kamenná plocha, z níž se vchází hlavním vchodem do předsíně chrámové. V předsíni zobrazeno na jedné straně stvoření Adama, na druhé stvoření Evy. V postranních kaplích na pravo oltář s hlavou Kristovou; na stěně vytesána na mramorové desce píseň »Hospodine, pomiluj ny«; v levé kapli oltář s obrazem sv. Františka, nad ním obraz sv. Václava, po straně na mramorové desce vytesána píseň »Svatý Václave«. V předsínich ve zpodní části věží jsou barevná okna s obrazy sv. Josefa a Panny Marie. Loď hlavní oddělena od postranních po každé straně čtyřmi mohutnými sloupy žulovými s vrstvou červeného, jemně hlazeného mramoru umělého. Patky a iónské hlavice sloupů vytesány z carrarského mramoru. Strop hlavní lodi jest rovný, kassettový, překrásně polychrómovaný a zlacený. Sklenuté postranní lodi mají stropy skvostně ozdobené v podobě hvězdnatého nebe. Na vnějšku postranních lodi spatřuje se na každé straně po šesti barevných oknech s obrazy sv. apoštolů. Postranní lodi osvětleny jsou nahoře čtrnácti okny s figurálními malbami, provedenými podle kartonů Sequensových. Apsida hlavní lodi skví se krásnou mosaikou podle návrhu professera Trenkwalda v Inšpruku provedenou: Spasitel se skupinou světců, s jedné strany sv. Václav, na druhé sv. Ludmila, dále sv. Petr a Pavel, sv. Prokop a sv. Vojtěch. Pod mosaikou prof. Sequens namaloval čtyři obrazy ze života sv. Václava. Vítězný oblouk ozdoben mosaikovými obrazy andělů. Hlavni loď ozdobena jest řadou krásných mosaik, postranní lodi 10 velikými obrazy představujícími hlavní výjevy ze života Kristova. Malby navrhl a provedl v tempeře S. Rudl. Hlavní oltář zasvěcen sv. Václavu a umístěn ve hlavní apsidě. Má podobu sarkofágu z bílého carrarského mramoru. Nad ním pne se dřevěný pozlacený baldachýn, spočívající na čtyřech iónských sloupech. S baldachýnu visí věčná lampa, kolem ní čtyři lampy menši, po obou stranách oltáře mimo to šest lamp. V mramorové stěně oltářní na sarkofágu upraveno mramorové tabernakulum, jehož bronzová dvířka okrášlena jemně ciselovaným Kristem na kříži. V severní apsidě vyzdobené skvostnou malbou voskovou od prof. Pirnera, znázorňující korunovaci P. Marie, postaven oltář mariánský z bílého mramoru carrarského, vyložený napodobeným červeným mramorem. Oltářní obraz Madonny od prof. Sequense jest kopií Madonny v basilice St. Maria Maggiore v Římě. V apsidě jižní lodi, bohatě vyložené černým umělým mramorem a vyzdobené voskovou malbou Nanebevstoupení Páně od Rudla, zřízen oltář s překrásným sousoším z bílého mramoru: Kristus na kříži se dvěma anděly po stranách klečícími, zdařilá práce domácích umělců prof. Suchardy, sochařů Šimka a Vosmíka. Ve hlavní lodi stojí vkusná kazatelna z mramoru z okolí terstského. Ke zvýšení mocného dojmu, jejž působí vnitřek basiliky, přispívá mohutný a zároveň líbezný hlas velikých varhan od bratří Riegrů v Krnově ve Slezsku. V křestní kapli jest křtitelnice z carrarského mramoru s víkem bohatě ozdobeným a pozlaceným, jež ozdobeno sochou sv. Jana Křt. Pode dvěma barevnými okny s obrazy Krista a sv. Jana Křt. stojí dřevěný oltář sv. Cyrilla a Methoděje; obrazy ze života jejich krášli stěny kaple. Nářadí kostelní, bohoslužebné předměty a roucha obřadní jsou většinou od dobrodinců; vynikají skvostnou úpravou i uměleckou cenou. V obou věžích chrámových zavěšeny zvony, jež kromě jednoho darovala obec Smíchovská. Ulity v Lublani podle nákresů archit. Barvitia a modelů řezbáře Ed. Veselého. Patronát chrámu i beneficia má smíchovské městské zastupitelstvo od r. 1878; dříve náležel Praze. — Hřbitovní kostel sv. Filipa a Jakuba na Malvazinkách vystavěn v l. 1894—96 ve slohu ryze románském. Základem jeho je prodloužený kříž. V průčelí portálu lze spatřili obnovenou sochu Spasitele, jež stávala také v průčelí zbořeného kostela sv. Filipa a Jakuba na S-ě; nad kryptami, které zřízeny o stranách kostela o jedné lodi, vlídné kynou rovněž známé sochy sv. Filipa a Jakuba ze starého kostelíka smíchovského, odkud přeneseny i zvony do štíhlé věže nad chrámem. Vnitřek kostela upraven jednoduše. Rozsáhlý hřbitov u chrámu má krásnou polohu a pečlivou úpravu. — Kaple Nejsv. Trojice na Nesypce. Při silnici a cestě k Břevnovu, ve vinici někdy »Nesypce«,která náležela na počátku XVIII. stol. Jiřímu Maxm. Nesybovi a manželce jeho, Barboře Apolonii, oba manželé r. 1732 založili kapli Nejsv. Trojice a učinili nadání, aby smíchovský farář každou sobotu v kapli za duše jejich obětoval mši. Slušně zařízená kaple měla dva oltáře: hlavní Nejsv. Trojice, vedlejší Panny Marie. V pozdější době založeny při ní ještě dvě jiné nadace. Již r. 1784 nařízeno, aby byla zrušena. Nadace a všecko bohoslužebné zařízení připadlo náboženskému fondu. Po r. 1821 sloužena tam opět občas mše sv. V novější době odbourána částečně kaple z příčin kommunikačních, že zachovala se z ní na naše časy jen přední polovice, která náleží nyní majetníku dvora proti kapli. — Chrám a klášter Nej sv. Srdce Pána Ježíše. V bývalé zahradě hraběte Claryho a na pozemcích usedlosti »Kobrové« (kdysi vinice Krištofa Kobra z Kobersperku, pro účastenství ve vzpouře dne 21. čna r. 1621 na Staroměstském náměstí sťatého), sestry Nejsv. Srdce Ježišova přistavěly r. 1872 k letohrádku klášter s kaplí Srdce Páně. R. 1884 zbudovaly tam nový, gotický kostel, u kláštera zřízena také budova pro školu a pensionát. V klášterní soukromé škole s právem veřejnosti vyučuje se česky, v pensionátě poskytuje se chovankám vzdělání z různých oborů. Gotický kostel, do něhož se vchází z třídy Karlovy, jest o jedné lodi s nevysokou věží na záp. konci. Zasvěcen Nejsv. Srdci Ježišovu. Na hlavním oltáři stojí socha Srdce Ježíšova, oddělena zábradlím, jež zdobí postavy andělů s odznaky umučení Páně. V lodi, do níž sestupuje se po několika stupních s vyvýšeného presbytáře, jsou dva gotické oltáře P. Marie a sv. Josefa, r. 1898 postavené; prostora tato určena jen pro jeptišky a chovanky. Obecenstvu přístupna část kostela, přiléhající ke hlavní lodi v pravém úhlu. Je to kaple sv. Jana Nep., do níž se vcházi od levé strany hlavního oltáře. V průčelí stojí socha sv. Jana Nep., nad níž umístěn krásný obraz: Ježíš, pastýř dobrý, práce malíře Lercha, rodáka smíchovského. Klášterní kaple v přízemí chová vzácnou památku: ostatky sv. mučednice Flavie Viktorie, uložené ve skleněné rakvi. Obličej, ruce a nohy provedeny z vosku; tělo s ostatky uměle spojenými zahaleno ve skvostné roucho. Mrtvola tato původně uložena v katakombách římských; s kamennou deskou, pod níž odpočívala, darovala ji klášteru J. V. císařovna Marie Anna. V hovorně kláštera spatřili velice cennou památku: obraz, představující stádo u řeky; je vyšit hedvábím tak obratně, že se vše na něm malbou býti zdá. Ženský klášter v Tyrolsku pracoval o něm 18 let a daroval jej císařovně Anně, od níž věnován klášteru. Uměle vyšívaná roucha kostelní, práce jeptišek, ku podivu krásné, s klenotnicí kláštera a převzácnými předměty mají cenu značnou. — Kostel sv. Gabriela při klášteře benediktinek. V nejzazší části zahrady Kinského vystavěn r. 1889 klášter benediktinek ze zbožného odkazu millionu zlatých hraběnky Gabriely Sweerts-Sporkové a při něm r. 1891 krásný chrám sv. Gabriela ve slohu románském. Chrám záleží ze dvou lodí. Apsidu má značně vyvýšenou; pod ní vine se klášterní ochoz, pod ním v úrovni chrámu prostranné loubí, kde vchod do krypty, v které uloženo k věčnému odpočinku tělo ušlechtilé dobrodějky chudých a štědré zakladatelky kláštera. Bohatý portál je zároveň hlavním vchodem do chrámu, nad ním jsou sochy sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Mezi apsidou a postranní lodí stojí věž 43 m vysoká, v níž zavěšeny harmonické zvony. Na straně epištolní je vchod do sakristie, nad ním obraz sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Proti sakristii po straně evangelia odděluje presbytář od choru, určeného pro sestry klášterní, pěkně provedená mříž, na níž visí veliký Kříž s Kristem. Po starém způsobě dřevěný strop hlavní lodi je vlastně pouhé trámoví krovu. Stěny lodi ozdobeny obrazy a malbami, jež provedeny vesměs od mnichů beuronských; vynikají zvláštním rázem, nezvyklým sice, ale jinak zbožně oduševnělým. Jsou to po pravé straně obrazy sv. Vojtěcha, sv. Václava a sv. Ludmily, po levé sv. Petra, sv. Pavla a sv. Jana Křtitele kromě světic z řádu benediktinek. Nad chorem zříti veliký obraz »Pietas«. V malé, klenuté a jen dvěma okny skrovně osvětlené postranní lodi zasvěcen oltář sv. Benediktu a sv. Scholastice; na zdech jsou obrazy sv. Josefa a sv. Jana Nep. Chrám tvoří s přilehlým klášterem, postaveným rovněž ve slohu románském, mohutný čtverhran. Budovy obklopuje rozsáhlá zahrada, vysokou zdí obehnaná. — Klášter Milosrdných sester sv. Karla Borromejského upraven r. 1869 z bývalé továrny na obuv (č. 304 v Husově třídě na S-ě), již sestry zakoupily. Zřídily při něm také domácí kapli, »Srdci Páně« zasvěcenou, při ní po straně evangelia kapli pro lid; obě jsou slušně vyzdobeny. Nyní jest klášter asylem služebným dívkám bez práce, jimž sestry poskytuji výživy a přiměřeného vzděláni, než si opět práci najdou. — Za krásnou a rozsáhlou zahradou Kinského, která r. 1902 od města Prahy a Smíchova byla od knížete Kinského zakoupena a ve veřejný sad proměněna, vystavěn veliký ústav pro hluchoněmé, kde jest na 150 dětí cvičeno, za městem vystavěna Českou spořitelnou nádherná budova pro slepce s velikou zahradou, za tou vystavěl okres veliký okresní chorobinec pro 80 chovanců, dále veliká infekční městská nemocnice a městský chudobinec. — Smíchovské divadlo mělo z pražských divadel úlohu po zemském nejvýznačnější. Již koncem let šedesátých pražská společnost i Smíchovští navštěvovali ochotnické divadlo »u Eggenbergu« na pozemcích fortifikačních. Když pak různé po- kusy divadelních společností v tomto sále setkaly se s netušeným výsledkem, Pavel Švanda ze Semčic, dřivé regisseur a dramaturg zemského divadla, se svou chotí Eliškou Peškovou, spisovatelkou, vystavěli r. 1871 t. zv. arénu na S-ě, dřevěné a primitivní letní divadlo, kde hráno pod širým nebem. V aréně hrány s plným úspěchem všechny genry divadelní a podnik Švandův prosperoval víc a více, zejména když k letnímu divadlu přistoupilo r. 1881 též divadlo zimní t. zv. »Švandovo« na nádvoří Nolčova tehdy domu »U Libuše« na hlavní třídě. Obě divadla plněna hlavně obecenstvem pražským a domohla se záhy postaveni neobyčejně důležitého, stavše se jednak dramatickou školou pro dorost herecký zemského divadla, jednak zkušební půdou pro české autory-začátečníky. Přímo neb oklikami dostali se ze S-a do Prahy V. Slukov, A. Sedláček, Fr. Šípek, J. Šmaha, J. Frankovský, M. Anger, E. Vojan, R. Polák, J. Pták, A. Pštross, R. Innemann, M. Ryšavá, H. Kvapilová, H. Benoniová, K. Málková atd. Dramatičtí autoři čeští s veliké části debutovali svými prvními pracemi na S-ě, prve než připuštěni byli na veliké jeviště zemské. Opera divadla smíchovského byla po dlouhou dobu nejlepší z českých vůbec mimo scénu zemskou; Smetanovou Hubičkou otevřeno »Švandovo divadlo« v říjnu r. 1881 za bouřlivých ovací přítomnému komponistovi. Definitivním otevřením Nár. Divadla r. 1883 ovšem význam předměstské scény klesl, zimní divadlo, trochu neútulné a nepohodlné pak zejména po požáru Vídeňského Ringtheatru navštěvováno méně a méně, až r. 1884 přestalo se v něm hráti denně a hráno jen v neděli a ve svátek. R. 1885 stará arena ustoupila stavebnímu ruchu a hráno nadále s malou společností toliko v divadle zimním. R. 1891 otevřena arena nová v městských sadech před železničním mostem, mnohem úpravnější a nákladnější. Doba rozkvětu vrátila se však teprve r. 1897, kdy vymanilo se divadlo ze své nehybnosti posledních let a návštěva divadla počala opět vzrůstali. Když pak též přikročeno k účelné přestavbě zimn. divadla rozsáhlými adaptacemi v domě »u Libuše«, jenž zatím přešel v majetek zetě zemřelého Pavla Švandy dra A. Koldinského, divadlo nabylo opět svého dřívějšího významu hlavně zásluhou dra Karla Švandy, syna zesnulého. Z vynikajících hereckých sil posledních let nutno tu jmenovali: Mar. Kohoutovou, Luisu Kauckou, Fr. Hessovou, Hannu Jelínkovou, Emmu Táborskou, V. Táborského, A. Jiřikovského, A. Charváta, K. Liera a dlouholetého vrchního regisseura a správce celého divadla Jana Kubíka. V poslední době stal se specialitou smích. divadla lehký genre operetty a francouzského vaudevillu se soubrettou Mař. Zieglerovou v čele.

Dějiny. První historickou zmínku o krajině nynějšího S-a podává k r. 1297 soudobý kronikář zbraslavský, vypravuje při líčení korunovace krále Václava II. mezi jiným, že vystavěn byl pro vzácné hosty veliký palác korunovační, ovšem dřevěný, »mezi horou Petřínem a břehem Vltavy na místě polním, rovném a utěšeném«. Kanovník Beneš Krabice z Veitmile, který kroniku svou psal v r. 1372—75, označuje toto místo určitěji »mezi horou Petřínem a vsí Zlíchovem nad břehem řeky Vltavy«. Mnohem dříve však máme bezpečnou zprávu o podměsti pražském Újezdě, kde stál okolo r. 1200 kostel sv. Jakuba (pozdější filipo-jakubský kostel farní); k němu vykonávaly podací právo jeptišky u sv. Jiří na hradě Pražském, jimž v té krajině náležely nějaké dědiny. Jiný kostel sv. Jana Ev., jinak sv. Jan Odraný, stál v témž podměstí v zahradě probošta mělnického při bráně Střelecké, později Kartouzské. Když z nařízení cis. Karla IV. r. 1360 Menší město Pražské značně bylo rozšířeno a obehnáno zdí po Petřině až k Vltavě, zůstaly za hradební zdí vně Menšího města oba kostely i s osádkou při kostele sv. Jakuba, mezi jeho ohradou a branou, tehdy již Kartouzskou. Osada obdržela jméno Újezd. Na městišti nynějšího S-a stál však již před tím, něco dále od osady svatojakubské, dvůr poplužní se sady ovocnými a s mlýny při řece Vltavě jednak na straně újezdské, jednak na protějším břehu v Podzderazí, spojenými jezem. Dvůr se vším příslušenstvím koupil r. 1341 král Jan Lucemburský od Temla (Tomlína) z Hory za 400 kop grošů; založiv tam dne 1. ún. 1342 pro mnichy kartusiány klášter, zbudoval při něm nádherný gotický kostel Panny Marie s převorstvím a s domky pro 24 mnichy. Vše i s hospodářskými budovami a rozsáhlou zahradou bylo obehnáno zdí. Odtud jméno kláštera »Zahrada Panny Marie na Újezdě«. Ohrada kláštera sahala do nynějšího tržiště přes botanickou zahradu k ulici Komenského. Klášterní chrám byl obrácen průčelím k cestě vedoucí na Zbraslav, kde nyní Kinského třída. Že u kláštera při cestě ke Zbraslavi neb v okolí jeho lidé svá obydlí měli, to s jistotou lze soudili. Za ohradou kláštera při této cestě byla kovárna; tam odbočovala od cesty zbraslavské po r. 1348 velmi oživená cesta ke Karlšteinu (nyní ulice Kartouzská). Mlýny, dříve Temlovy, potom klášterní, prodávali mniši r. 1377 právem zákupním pod úrok mlynářům pražským. Blíže mlýnů na újezdském břehu měl kryté skladiště na dřiví klášter strahovský, něco níže výtoň klášter břevnovský. Na západ od silnice proti zahradě klášterní mniši vysázeli rozsáhlé vinice až ke Zlíchovu. Nedlouho před tím prostíral se ještě les nejen tam, nýbrž i po obou stranách potoka Motolského a Radlického. Po r. 1357, když cís. Karel IV. rozkázal, aby na návrších kolem Prahy zakládaly se vinice, mniši štípili novou vinici na rozhráni údolí vltavského a radlického, kde nyní Konvářka, a velikou vinici za nynější zahradou Kinského, která náležela klášteru plaskému již r. 1146. V ní byl dvůr, při něm kostelík a obydlí mnichů cisterciáků z kláštera plaského, kteří měli na blízku ves Sobín; r. 1288 ji postoupili Rudlinovi Holému a manželce jeho Hildegundě na čas života, r. 1306 prodali Bedřichu Bavorovi za 200 kop 16 gr. právem zákupním; také ves Řeporyje prodali týmž právem r. 1341 vdově Rudlina Billunga, nechavše si tam dvůr nově postavený. S vinici plaskou hraničila u Košíř vinice o výměře 80 strychů, která náležela na začátku XV. stol. Václavu Lauterbachovi od Srpů na Starém m. Pražském; zvána horou Srpovou. Chmelnice kláštera prostíraly se na severní straně potoka Košířského. Ke zboží klášternímu dáno i několik vsí dále od kláštera roztroušených; v okresu s-ském ves Zlíchov s podacím kostelním, se dvorem, vinicí a lidmi poddanými, polnosti v Hlubočepich, Hánovský dvůr se dvěma poplužími v Butovicích a půl háje v Dalejích. Za klášterními chmelnicemi od potoka Košířského až k přívozu vyšehradskému byla v rovině při řece klášterní pole, jimž se říkalo »Břeh Panny Marie«. Převor kláštera kartusiánského dal je rozměřiti dne 22. led. 1386 na 24 díly po 24 korcích, určil místa ke stavění obydlí po 15 groších, jež s příslušným dílem pole i městištěm pro skládání dříví při řece Vltavě pronajal na dlouhá léta lidem z jiných osad. Nové osadě dáno od směsi lidí z různých míst osedlých jméno Smiechov. V území nynějšího S-a stával také podle určitého vyznačení hranic z r. 1387 hrádek Kugelweit. Téhož roku pronajal klášter plaský vinici svou, Elmul řečenou, vedle vinice pana Škopka (z Dubé?) proti klášteru kartusiánskému s jedné, proti lesu neb hoře, na které stál hrádek Kugelweit, s druhé strany. Hrádek, zdá se, vystavěn kolem r. 1355 pro Dětřicha z Poltic (Portic), odjinud z Kugelweitu, biskupa mindenského (ve Vestfálsku), později arcibiskupa magdeburského, kancléře císaře Karla IV.; sídlil v Praze od r. 1355 a v době té vykonával podací kostela butovického. Hrádek připomíná se v urbářích města plaského ještě v XVI. stol., nárožnímu domu proti zahradě Kinského říká se posud »u hradu«. Písemná zmínka o S-ě vyskytuje se jednak r. 1402 v perkmistrovských knihách hor Viničních, kde na listě C, 19. čteme o chmelnici mečířově na S-ě, jednak r. 1421. R. 1406 zapsáno v deskách dvorských: »Umřel byl Janek, syn Bůžkův, po němž zůstal plat v Jenči a chmelnice blíže Kartouz (na S-ě). I bylo v Menším městě Pražském provoláno 9. dne měsíce května r. 1406, má-li kdo lepší právo k těm věcem nežli král, aby se hlásil. I hlásila se Kačka, vdova po Bůžkovi, chmelnici že jí koupil Buzek, někdy manžel její, a že toho chce dokázali s dostatek svědomím a právem tím, jehož jiní purkrechtíci (zákupníci) na S-ě Kartouzském užívají. Jan, prokurátor kartouzský, pravil, že kartusiáni mají ke chmelnici lepší právo, než kdokoli jiný, a to darováni královského. Ale zboží to dostal r. 1407 Otík z Hrádku.« Ke S-u vztahuje se zajisté zpráva o předměstí pražkém: R. 1410 Sigmund z předměstí pražského prodal ctihodnému děkanu a kapitole pražské tři kopy platu ročního, holého a věčného, který měl na dědinách Mackových (Marcelina Stadia) v Třebotově, jak někdy Hankovi, řečenému Bohatý z Prahy, otčímu jeho, v deskách zapsány byly.« R. 1419 v srpnu od zbouřeného lidu pražského vydrancován klášter kartusiánský, pobořen a spálen, že po něm ani po chrámě Panny Marie nezůstalo stopy. Byliť kartusiáni známi sice svou učenosti, ale také nečeským smýšlením i odporem proti novotám náboženským. R. 1420, když císař Sigmund Prahu obléhali se strojil, oddíl Pražanů přeplavil se 12. čce na stranu smíchovskou; blíže zřícenin kláštera kartouzského přepaden oddělením vojska uherského, podstoupil nerovný boj, v němž na čtyřicet Pražanů zabito, šestnáct zajato a v ležení Sigmundově upáleno. Se mnohými potopily se na útěku lodi. Toť skrovné zprávy o osudu S-a té doby. Zboží klášterů kartouzského a plaského rozptýleno v husitských válkách nadobro. Polí a vinic klášterních ujali se Pražané, okolní vesnice zapsal císař Sigmund za půjčky a úsluhy některým věrným zemanům. Dílu kláštera jeptišek svatojiřských, kde uvádí se r. 1417 a 1419 nad lidmi poddanými rychtář Vítek, zmocnili se rovněž Pražané s ostatním zbožím duchovním; zabrali také zahradu probošta mělnického se dvorem, vinicemi, lidmi poplatnými a jiným příslušenstvím. Dobrovolnou úmluvou mezi městy Pražskými Staroměstští nedlouho potom (1429) nabyli zabraného majetku klášterního, jenž spravován odtud úřadem mosteckým. Vinice však vyňaty z jeho pravomoci; prodány již r. 1421 až 1424 měšťanům pražským, náležely od té doby pod správu perkmistrovského úřadu hor Viničných. Vinice kláštera plaského rozděleny r. 1421 na sedm rovných dílů. Jeden díl s polovicí spáleného dvora koupil voštník Václav; po něm dědil jej r. 1429 syn Jan, r. 1468 vdova po něm; dalším držitelem byl Jan Vlčíhrdlo ze Všehrd (ještě r. 1498). Jinou část, jíž se říkalo »v Ráji«, koupil staroměstský soused Šimon Moudrý. Také části vinice, dříve kartouzské, říkalo se »v Ráji«; koupil ji r. 1421 Václav Houžvička. Velikou vinici, kdysi kartouzskou, získal koupí měšťan pražský Martin ze Žumberka; kolem r. 1456 nabyl jí, nepovědomo jakým způsobem, král Jiří z Poděbrad. Poplužní dvůr S. (bývalý Břeh Panny Marie), nepatrná víska při něm a trh na dříví náležel s přívršími nad Radlicemi, Jinonicemi a Košířemi ke statku jinonickému, jejž s Butovicemi Staroměstští spravovali. Měšťané pražští měli na blízku porůznu domy, zahrady a chmelnice. R. 1454 připomíná se na S-ě rychtář Václav Strniště, později rychtář Jakub, soused novoměstský 1491—97. Staroměstští drželi zboží kláštera kartouzského a plaského nepřetržitě od r. 1420. Díl svatojiřský vrátili však jeptiškám z poručení krále Vladislava r. 1497. R. 1536 stalo se mezi městy Pražskými porovnání o toto zboží klášterní řádem takovým, aby důchody z něho oběma městům byly společné, správu však aby vedli Staroměstští; Ferdinand I. potvrdil to majestátem z 25. dub. 1544. Ale již r. 1547 zkonfiskoval městům Pražským pro vzpouru všecky statky, mezi nimi Staroměstským duchovenské zboží kartouzské a plaské, statky venkovské, Jinonice i Butovice, a dvory poplužní na S-ě; obci Menšího města Pražského mlýn Petržilkovský, jejž obec koupila r. 1523 od Jana Zajista R. 1561 vrátil mlýn se vším příslušenstvím Malostranským, aby si z něho zřídili vodárnu. Také Staroměstským dal opět statky dříve kláštera kartouzského i plaského, aby z důchodů jejich město dláždili, silnice a cesty kolem města opravovali. Podle privilegia císařského r. 1562 Pražané všech tří měst oprávněni byli »grunty kartouzské rozdělané nebo nerozdělané, které před tím drželi, jedni druhým prodávali, do knih perkmistrovských zapisovali a v celnici clo vybírali«. Butovice, Jinonice a část S-a s dvory kmetcími ztratili však Pražané nadobro. Smíchovskou část a jiný majetek někdy pražský koupil od komory královské Vít Lišovský z Průchodu za 93 kopy gr., část jinonickou a butovickou Martin Smil ze Stoješic, něco majetku zbylo královské komoře. Od Lišpvského koupil S. r. 1567 Jan Kutovec z Úrazu a na Hlubočepích, hofrychtéř J. M. královské. R. 1591 prodal »dědictví své ve vsi, řečené S., za Kartouzskou branou nad Zahradami obci Starého města Pražského, zvláště úřadu mostu Pražského za 3000 kop gr. č.«. Obec, rozdělivši ještě téhož roku pozemky na záhony, prodala je osadníkům smíchovským a pronajala některým sousedům pražským. Náleželo tedy městům Pražským ke konci XVI. stol. skoro celé nynější území S-a; jen poplužní dvůr smíchovský s některými dědinami a vinicemi při něm držel té doby Albrecht Pfefrkorn z Otopachu a na Jinonicích, kde knihy purkrechtní a viničné pro tu čásť S-a vedeny. Několik jen usedlostí u kostela svatojakubského měly jeptišky svatojiřské, něco dědin královská komora. Mimo dvůr panský bylo a) na S-ě: pět kmetcích dvorů (č. d. 28, 61, 52, 45, 39), dvě chalupy (č. d. 46 a druhá při č. 61), krčma (č. 34), kovárna a plavecká hospoda s kolnou (č. 37 a 41); b) na Kartouzsku čili v Zahradách: kostel sv. Jakuba se hřbitovem, fara (č. 70), hospoda (č. 13), cihelna, kovárna (č. 71), celnice (č. 64), mlýn (č. 90), vodárna (č. 88), devět chalup a domků. Veškeří držitelé pozemkův a budov platili podle nařízení pánů Staroměstských a Novoměstských z r. 1569 do důchodů mostu Pražského úrok roční v celnici smíchovské. Malá osada tato pod ochranou měst Pražských ukrývala se v zeleni zahrad v utěšené rovině vltavské. Na západní straně ji lemovaly mírným svahem se sklánějící pahorky, pokryté vinicemi, zahradami a chmelnicemi. Prostřed vinic a zahrad ke konci XVI. stol. bohatí měšťané pražští a rodiny šlechtické prodlévající v Praze při dvoře Rudolfa II. zakládali útulné letohrádky. Z nich některé později zcela zanikly neb obráceny k účelům jiným, na př.: Buquoika, Vratislavka, Kounicka, Eggenberg a j.; jen několik odlehlejších se zachovalo, na př.: Konvářka, Kesnerka, Koulka, Peltramka (Pertramka), Hřebenka, Mlynářka, Klamovka, Demartinka (vlastně Don-Martinka), Zámečnice a j. Klidnému rozkvětu svému však osada dlouho se netěšila. Dne 15. ún. 1611 Pasovští, nemohouce jinudy do Prahy, přitrhli údolím Košířským na S. ku bráně Újezdské, jíž se zmocnili. Před tím spálili celnici, některá stavení na Kartouzsku, pokazili mnohé letohrádky a uměle založené zahrady. Kdykoli pak přitrhly k srdci království válečné zástupy, zakusil vždy nejprve jejich návalu nechráněný S. Po bitvě Bělohorské nastaly v držení S-a nemalé změny. Pfefrkorn, jemuž náležel poplužní dvůr smíchovský, zemřel sice před bitvou Bělohorskou a před konfiskacemi, ale odsouzen přece r. 1621 ke ztrátě cti a jmění. Část jeho jmění získala koupí dcera jeho, Johanka Žďárská z Otopachu a na Razících od kníž. Karla z Liechtensteina; nemohouc jich udržeti, prodala je r. 1623 se smíchovským poplužním dvorem Pavlu Michnovi z Vacinova, smutně pověstnému král. radovi. I Pražané musili mu r. 1622 postoupiti S. za 700 korcův ovsa, které si ze zásob císařských pro císařské vojsko od něho vypůjčili. R. 1633 Pražané marně žádali krále Ferdinanda II., aby, vrátí-li Michnovi oves, ve S. opět uvázali se mohli. Část tato zůstala již při Jinonicích, které Michna koupí získal. Taková byla tvářnost S-a v XVII. stol., v době 30leté války, jejíž svízele postihly citelně díl pražský u brány Újezdské, oddělený jen zdí od Prahy, hlavního dějiště tehdejších události.

Pomalu jen zotavil se S. z pohrom válečných; domy nejvíce pobořeny, vinice zkaženy a letohrádky vypáleny. Ke konci XVII. stol. opět jinak se utvářely poměry majetkové. Část S-a, dřivé Michnova, přešla r. 1684 v majetek knížat Schwarzenberských, v jichž držení zůstala do zrušeni patrimoniálních jurisdikcí. Pražské neb mostecké jurisdikci podléhalo bývalé Kartouzsko, někdy duchovní majetek klášterů kartouzkého a plaského; vinice na tomto díle, pokud držiteli byli Pražané, slušely k c. k. jurisdikci fiskální nebo vinohradské, kdysi úřadu hor Viničných; nějakou část měly také jeptišky svatojirské, něco dědin zůstalo majetkem král. komory. V době té zastavil se vývoj S-a, sevřen pouty zřízení patrimoniálního a někdejším právem vrchností nad poddanými. Nesvědčily mu ani tehdejší válečné doby. R. 1741 spojení Francouzové s Bavory vtrhli do Prahy; obklíčeni zvláště se strany smíchovské vojskem císařským, činili časté výpady, jimiž trpěly nejvíce letohrady smíchovské. Ve válce sedmileté založeny na výšinách u S-a až ke Zlíchovu od Prusů náspy a batterie k dobývání Prahy; tu ovšem vedlo se i S-u nevalně. Dne 20. čna 1757 vojsko císařské učinilo branou Újezdskou výpad a zahnalo po prudkém boji Prušáky až k výšinám Bělohorským. Potom sice S. užíval pokoje, zůstal však přece osadou dosti nepatrnou. R. 1785 napočteno jen 60 čísel, mezi nimi byly tu a tam roztroušeny již tkalcovny, továrna na klobouky, na barchány (barchenty). Od té doby však S. při hbitějším rozvoji průmyslu počal se rozšiřovati. R. 1832 náleželo již k jurisdikci jinonické 58 domů s 1484 obyv., k jurisdikci pražské neb mostecké 39 domů rovněž s 1484 obyvateli, k c. k. fiskální neb vinohradské jurisdikci 45 domů se 710 obyv., k jurisdikci svatojiřské 5 domů se 188 obyv. K jurisdikci zemské tabule 9 domů se 72 obyv., k bubenečské 2 domy se 34 obyv. Od r. 1838, kdy S. reskriptem Ferdinanda V. z 15. led. 1838 povýšen za předměstí, pozorovati opět čilejší jeho vzrůst. V r. 1843 měl 93 domy, 107 dvorců, vinic a hospodářských statků, dohromady 200 čísel s 2453 obyv.; také několik továren již stálo: kartounky bratří Porgesů, Jerusalemova a Przibramova, v nichž pracovalo 600 dělníků, dvě bělidla se 40 dělníky, Bayerlova továrna na porculán se 156 dělníky, Baerenreiterova továrna na cukr s 28 dělníky, papírna s 10 dělníky a Hercogova továrna na olověný cukr. Z řemeslníků a živnostníků té doby bylo 86 obuvníků, 14 hostinských, 10 zahradníků, 9 krejčů, 7 truhlářů, mimo to dva obchodníci, čtyři kramáři a vetešníci. Vystavěním řetězového mostu cís. Františka I. r. 1839—41 dosaženo výhodnějšího spojení předměstí S-a s Prahou. Nastal proto utěšený ruch stavební, k dosavadním továrnám přidružily se nové, rozsáhlé závody, vzniklo víc a vice domů i živností; S. nabýval rázu města. Uvolněním svazku poddanského město vyšinulo se pak rázem z pout dosud je svírajících a postavilo se do přední řady obcí pokroku mílových. V době probuzení národního r. 1848 a 1849 byli i na S-ě v čele ruchu vlasteneckého mužové opravdoví; prospěchu obecného pamětliví, dbalí o rozvoj i rozkvět otčiny své. Z té doby pochází městský znak (vyobr. č. 3809.), složený ze znaků bývalých jurisdikcí. Podkladem jeho jest znak král. hl. města Prahy; štít se lvem na levo značí bývalou stavovskou jurisdikci, štít v pravo s věží a cimbuřím kníž. schwarzenberskou jurisdikci, ozdoba hořejší c. k. jurisdikci vinohradskou. R. 1857 S. měl již 237 domů. Po vystavění dráhy západní vzrůstal rychle ruch obchodní a živnostenský, v pozdější době akciových společností ruch stavební tak, že r. 1870 stálo již 350 domů. V té době povstaly ulice: Libušina, Přemyslova, Karlova, Husova, Jeronýmova, Královská a dělnická osada Mrázovka. Po náhlém úpadku všech živností a obchodů r. 1873 ochabla sice stavba domů, nikoli však na dlouho a měrou tou, jako jinde. Právě v období tom zřízeno do r. 1880 překrásné nábřeží císaře Ferdinanda, vznikly ulice: Resslova, Purkyňova a mnoho jiných ulic doplněno stavbami. Tehda vystavěn také kamenný most Palackého. V r. 1880 byly na S-ě 503 domy a 24.984 obyv., r. 1890 v 678 domech 32.646 obyv. V l. 1901—04 pobořeny dvě továrny (kartounky), upraveno nábřeží mezi mostem Palackého a Františkovým a vystavěna v těchto místech celá řada domů, jimž padla za obět i botanická zahrada.

Literatura. Fr. Zoubek, Smíchovské upomínky historické (»Památky archaeol.«); Jos. Böhm, Monografie města S-a; R. Wunš, Památník okres. zastupitelstva smíchovského; Fr. Hansl, Smíchovsko a Zbraslavsko (Praha, 1899); J. Pauly, Památník města S-a (t., 1898). Ply.