Ottův slovník naučný/Služebnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Služebnost
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. S. 484–485. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Věcné břemeno

Služebnost (lat. servitus) jest věcné právo k užívání věci cizí, kteréž přísluší individuálně určité osobě neb určitému pozemku; obsah práva s-i může býti různý, vždy však odpovídá mu toliko negativná povinnost vlastníka věci služebné a osob třetích, nebrániti oprávněnému v působení na věc, pokud se týče zdržeti se používání věci v jistém směru. Podle oprávněného subjektu dělíme s-i na osobní (servitutes personarum), jež poskytují právo k věci výhradně určité osobě, jako právo požívací (ususfructus) a právo užívání (usus), dále na s-i pozemkové (servitutes praediorum), při nichž jeden pozemek (služebný, praedium serviens) slouží potřebám jiného sousedního pozemku panujícího, tak že každý dočasný vlastník tohoto jest oprávněn užívati služebného pozemku v určitém směru. Podle povahy panujícího pozemku rozeznáváme pak s-i pozemkové polní (serv. praediorum rusticorum), jako s. cesty, braní vody, pastvy, lámati kámen, káceti stromy a j., a s-i domovní (serv. praediorum urbanorum), jako právo sváděti vodu dešťovou, právo kladení trámu do zdi sousedního domu, právo na světlo, vyhlídku, zápověď vyšší stavby aj. Méně důležité jest rozeznávání s-í podle obsahu práva na affirmativné, t. j. oprávnění k nakládání s věcí v některém směru, a na negativné, oprávňující k zákazu určitého používání věci se strany vlastníkovy, dále na s-i nepřetržité a přetržité (serv. continuae a discontinuae), podle toho, zda oprávnění záleží v trvalém stavu věci nebo jen v občasných úkonech. – Společnou známkou s-í jest, že jsou vázány na oprávněný subjekt, tak že nemohou býti převedeny na jiný pozemek jako panující, pokud se týče na jinou osobu, a to ani ne na dědice, dále, že jsou právy nedělitelnými; v té příčině činí výjimku jen právo požívací (ususfructus), kteréž jest ideálně (pro parte indivisa) dělitelné, a též může býti jinému aspoň co do výkonu postoupeno. – K ochraně práva s-i poskytuje se oprávněnému žaloba proti rušiteli zvaná actio confessoria, jež jest korrelátem negatomi žaloby vlastnické, a směřuje na uznáni práva, odstranění stavu jeho obsahu odporujícího, po případě též na náhradu vzešlé škody, ve právě římském pak ještě na plnění jistoty, že žalovaný nebude oprávněného ve výkonu s-i příště rušiti (cautio de amplius non turbando). J.V.