Ottův slovník naučný/Seneca

Ottův slovník naučný
Senec	Seneca	Seneca (řeka)

Údaje o textu
Titulek:	Seneca
Autor:	Robert Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý druhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 853. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Seneca

Seneca [-ka]: 1) S. Annaeus Lucius, rhétór řimský (* ok. 54 př. Kr. v Cordubě v Hispánii — † kolem 40 po Kr.). Záhy přišel do Řima a nabyl tam důkladného vzděláni rhétorického. V Římě také většinu života svého ztrávil, obcuje s předními rhétory a řečníky veřejnými. Za choť pojal později v rodišti svém Helvii, jež porodila mu tři syny, totiž Novata, L. Seneku a Melu, jenž byl pak otcem básníka Lukana. Umřel u vysokém věku. Byl muž starořímského mravu a přísnosti, střízlivého, umirněného soudu a jako stilista následovník Ciceronův. Ve svém stáři požádán byl syny svými, kteří v podstatu rhétoriky hlouběji chtěli vniknouti a se staršími rhétory se seznámili, aby jim vyložil, nač ze svých dřívějších let v té příčině se pamatuje. S. byl zvláště schopen přání takovému vyhověti, ježto těšil se neobyčejné paměti. I jal se proto pracovati o díle, jehož synové si žádali, kteréž však mělo sloužili i širšímu obecenstvu. Spis ten nadepsal Oratorum et rhetorum sententiae, divisiones, colores. Obsahovalo pak dílo to jednu knihu Suasorii a 10 knih Controversií. Byl to přehled řečnických cvičení z rhétorických škol oné doby. Jednotlivá themata probírají se v něm tak, že nejprve uvádějí se mínění (sententiae) rhétorů o každém z nich, potom vykládá se, jak možno thema vzhledem k obsahu rozděliti a díly uspořádati (divisiones), a posléze dává se návod, jak lze přestupek neb zločin, o němž se jedná, vytknouti ve formě lepší, mírnější (colores). Každá kniha má svůj zvláštní úvod Ale nezachovalo se nám dílo to úplně. Předmluvy k páté, šesté a osmé knize Controversií zanikly úplně, a z úvodu ke knize deváté máme jen zlomky. Z desíti knih Controversií máme pouze 1., 2., 7., 9. a 10. (s 35 thematy), a to částečně s mezerami, zejména při řeckých místech. Drželiť se středověcí písaři nejednou hesla »graeca sunt, non leguntur«. Ve čtvrtém nebo pátém století kdosi učinil z celého díla výtah ne dosti správný ke školské potřebě, jenž se táhl ke všem desíti knihám Controversií, a tak poznáváme obsah i ztracených knih, jež jednaly o 39 thematech. Vedle toho zachovaly se excerpty těmi i úvody k 1., 2., 3. a 4. knize Controversií. Kniha Suasorii jest na počátku a konci neúplná, i obsahuje 7 themat. Dílo to jeví krásné vlastnosti autorovy, zvláště podivuhodnou paměť — neboť vypravuje beze všech pomůcek různé části z deklamac jednotlivých rhétorů —, dále zdravé mínění o povaze řečnictví té doby, názory, jež nemnoho se liší od mínění, jež později Quintilian pronáší ve své Instituci. S. myslil, což sám podotýká, že vyhoví i skutečné potřebě časové, uveřejně knihu tuto. Neboť vedle vzácných zpráv o nejznamenitějších rhétorech té doby, umístěních hlavně v praefacích k jednotlivým knihám a v závěrech jednotlivých themat, podává bohatý výběr rhétorských ukázek slohových. S. není nikterak spokojen s tehdejším pěstováním řečnictví i naříká v předmluvě k první knize Controversií nad rychlým pádem výmluvnosti, jejíž vrchol spatřuje v Ciceronovi a jeho vrstevnících, rovněž pak stěžuje si na lenivost a změkčilost mládeže římské, jež řečnictví, odvětví tak důležitému, nevěnuje již píle potřebné. Dílem S-ekovým nabýváme jasného názoru o pracích ve školách rhétorských za doby Augustovy a Tiberiovy, čímž velmi cenno jest pro dějiny římské rhétoriky a výmluvnosti. Při vzkříšení studii staroklassických toto dílo rhétora S-eky pokládáno za spis filosofa S-eky. Teprve úsilí Rafaela z Volaterry a Justovi Lipsiovi podařilo se obě osobnosti rozlišiti a dílo toto vrátili rhétorovi S-ekovi. Tím stalo se, že po delší čas pak méně dbalo se spisu toho. Teprve v naší době obrácena k němu větší měrou pozornost a text jeho methodicky vzděláván. První kritické vydání jest Bursianovo (Lip., 1857), druhé A. Kiesslingovo (t., 1872), třetí a nejdůležitější H. J. Müllerovo (v Praze u Tempského, 1887). Srv. též Körber, Ueber den Rhetor Seneka u. die römische Rhetorik seiner Zeit (Kassel, 1864). RN.

2) S. Annaeus Lucius, římský filosof (* 4 př. Kr. v Cordubě v Hispanii — † 65 po Kr.), syn před. V mládí přišel do Říma, kdež pod dozorem otcovým dostalo se mu důkladného vzdělání nejen v rhétorice, nýbrž i ve filosofii. Jako jeho dva bratří Novatus a Mela, tak i on horoval pro deklamace a deklamátorem zůstal po celý život svůj. Neboť i jeho moralisující výklady, jež později složil, nejsou než filosofické deklamace, jakéž z valné části ve školách rhétorských byly obvyklé. Již záhy vystupoval ve veřejnosti jako řečník a poměrně brzy nacházíme jej i ve službě státní. Za Caliguly stal se členem senátu, ale za nástupce jeho Claudia r. 41 působením Messaliny, ženy jeho, vyobcován na Corsiku, byv obžalován z cizoložství se sestrou Caligulovou, Julií Livillou. Po osm let musil pobýti na nehostinném místě tom. Teprve k prosbě druhé choti Claudiovy Agrippiny r. 49 zpět povolán, ano ustanoven za vychovatele syna císařovnina Nerona a jmenován praetorem. Tím náhle byl ze svého ponížení povznesen na vysoké místo, kdež jeho moc rychle rostla, zvláště když učeň jeho Nero na trůn nastoupil (r. 54). Za něho stal se r. 57 konsulem a po delší dobu místo mladého císaře, jenž jiných věcí než vlády si hleděl, ve skutečnosti sám spravoval říši Římskou. Posléze však stával se panovníku, jenž čím dále tím více v neřesti upadal, nepohodlným; zvláště pak, když přítel jeho Burrus, náčelník praetorianů, r. 62 zemřel, moc jeho při dvoře byla ochromena. S. poznal změnu věcí i vzdaloval se pak dvoru, jak bylo jen možno (srv. Tac. ann. 14, 52). Ale ani tak neušel ukrutnosti Nerona, jenž naň zanevřel. Donutilť jej císař pod záminkou, že i on účastnil se spiknutí Pisonova, by sám učinil si smrt. S. otevřel si v koupeli žíly a zemřel tu vykrvácením. Smrt jeho dojemně líčí Tacitus v ann. 15, 60—65. — Veliká moc, jíž dosáhl, a nesmírné bohatství, jež si nahromadil, způsobily mu záhy mnoho závistníkův a nepřátel, kteříž pak mravy a povahu jeho nemálo snižovat! hleděli. Ozvěnu hlasů těch shledáváme u pozdějšího historika Diona Cassia, jenž S-eku viní z nečestných věcí a dokazuje, jak málo život jeho se srovnával se zásadami stoickými, jichž v theorii byl stoupencem. Než jinak píše o něm Tacitus, jenž mu věkem bližší byl a jemuž i jinak mnohem spíše můžeme věřili. Že S. chyb prost nebyl, přiznali dlužno; ale vady ty nesmějí se přeháněti i uznati též třeba světlé stránky povahy jeho. Nahromadil ovšem mnoho jmění v rukou svých, ale s lehkým srdcem od něho se odloučil, když nadešel konec života, a statečně smrť podstoupil. — S. náleží mezi nejplodnějši a nejnadanější spisovatele římské literatury a jest nejskvělejší zjev literární v době stříbrné. Psal hojně věcí prosou i veršem. Co do mluvy hověl úplně choutkám své doby; možná, že u žádného autora té doby nejevily se slohové zvláštnosti věku stříbrného tak jasně, jako u něho Máme tu častěji vyjadřování téže myšlenky v různých podobách, hojné užívání prostředků rhétorických, vedle unavující rozvláčnosti a obšírnosti i temnou a nejasnou stručnost a krátkost. Jeho sloh má do sebe cosi theatrálniho: iactare ingenium jest jeho snaha a v té podobá se Ovídiovi. Nevyjadřuje, co cítí, způsobem prostým, nýbrž užívá rhétorického pathosu, řečnických okras. Charakteristické pro sloh jeho jest rozpouštěni period v kratičké věty, jejichž vzájemný poměr mnohdy ani není naznačen (arena sine calce, říkal vhodné o slohu jeho Caligula), jež však stavěny jsou uměle a s rhythmickým spádem. Tento sekaný sloh, tato mluva v krátkých sentencích má základ svůj v asianismu. S. jest stoupencem moderního slohu toho, bujnosti a umělostí se vyznačujícího a takto odpůrcem prostého slohu atticistského. Starých autorů nemá v lásce, ano po svědectví Quintilianově (10, 1, 126) je i napadal. Též Ciceronovi výtky činil, jak vidíme z Gell. 12, 2 a z listu 114, kde jeho stavbu vět uznává za chybnou. Přímo pohrdal tím, co bylo před Ciceronem, ač asi málo z toho četl. Rozumí se, že káral ty ze svých vrstevníků, kteří napodobili autory staré (srv. epist. 114, 13). Spisy svými měl veliký vliv na své souvěkovce i dobu pozdější. Zejména mladíci rádi čítali jeho spisy a mluvu jeho horlivě napodobovali, tak že až nucen Quintilian 10, 1, 25 varovali před čtením S-eky v mladém věku. Přiznává, že spisy jeho mají do sebe mnohé dobré stránky, ale vytýká též leckteré vady jejich, zejména co do slohu, jichž jinoši vystříhati se mají. Těžiště jeho spisovatelství nachází se v oboru morální filosofie. Jeho filosofie spočívá v podstatě na základě stoickém, ale otázky filosofické neprobírá příkrým způsobem těchto filosofů, nýbrž v podobě mírnější a vlídnější. V mnohých myšlenkách (jako na př., že všichni lidé jsou si rovni) S. setkává se s učením Kristovým, tak že není divu, že vzešlo mínění mezi prvními křesťany, že i S. byl křesťan, jakož i že křesťanská legenda učinila jej přítelem sv. Pavla a že mu podvržena byla korrespondence (14 listů) s apoštolem tímto. Jeho filosofické spisy jsou více populární a nemají valné samostatné ceny vědecké. Avšak jeví bohaté vědění, jemnou znalost srdce lidského i vyznamenávají se hojností hlubokých a jasně vyjádřených myšlenek. Jsou pak to rozpravy tyto: De providentia (o prozřetelnosti); De constantia sapientis (o důslednosti mudrcově); De ira (o hněvu, 3 knihy); De vita beata (o šťastném životě); De otio (o prázdni); De tranquillitate animi (o klidu duševním); De brevitate vitae (o krátkosti života); tři potěšné listy (consolationes), a to k matce Helvii, k Polybiovi, chráněnci Claudiovu, a k Marcii, dceři Cremutia Corda; De clementia (o mírnosti, 2 knihy věnované Neronovi); De beneficiis (7 knih o dobročinnosti). Rázu přírodovědeckého jsou Quaestiones naturales (7 knih), věnované mladšímu příteli Luciliovi. Spisu toho ve středověku užíváno jako školní knihy pro fysiku. Pozoruhodné jsou listy, jež od něho se zachovaly. Jest jich 124 a činí 20 knih. Psány jsou dotčenému Luciliovi, ale určeny pro veřejnost. Jsouť to vlastně filosofické výklady, obsahující praktickou morálku. Hojnost éthických pravidel a důležitých pozorování mravných jest v nich uložena, rovněž nemalý počet skizz z tehdejšího života římského. Než unavuji jednotvárnou formou a suchopárným provedením. Vzhledem k obsahu pokládají je však někteří za nejzdařilejší dílo S-ekovo. Jiné spisy prosaické S-ekovy — a těch bylo dosti — zanikly. Z básnických děl jeho jmenovali dlužno především politickou satiru na smrť slabomyslného císaře Claudia Ludus de morte Claudii, Ἀποκολοκύνθωσις (= ztykvení, proměna Claudia v tykev, místo Ἀποθέωσις, od κολοκύνθη = tykev). Jest to druh satiry menippské, spojení prosy s verši, kde S. velmi duchaplně liči jednání bohů s Claudiem hned po smrti jeho. Kromě některých epigrammů přikládá mu podání ještě jakýs počet tragédii (S. tragicus). Jsou to dramata: Hercules furens (Šílený Hercules); Thyestes, Phaedra; Oedipus; Troades; Medea; Agamemnon; Hercules Oetaeus; Phoeniísae a praetexta Octavia. Jsou to jediné tragédie, jež z řimské literatury nám zachovány jsou celé. Kromě poslední, v níž líčen tragický skon Octavie dcery Claudiovy a choti Neronovy, váženy jsou vesměs z bájesloví řeckého a složeny podle kusů Euripidových, Sofokleových a Aischylových. Jsou to však spíše rhétorické deklamace než skutečné kusy dramatické, i určeny byly asi více k lektuře než k představování na jevišti. Nicméně mají velikou důležitost kulturní; neboť novověké tragédie (francouzská, italská, španělská atd.) řídily se namnoze jimi. Než přesnost kusů těch není nade vši pochybnost postavena. Že »Octavia« nemůže pocházeli od S-eky, jest zcela jisto; neboť naráží se tu na konec Neronův, jehož S. se nedožil. Ale také proti druhým kusům jakožto plodům S-ekovým vyslovili se mnozí. Otázka authentičnosti jejich není ještě nadobro rozřešena. — Srv. G. Richter, De S. tragoediarum auctore (Bonn, 1862). Vydáni tragédií těchto obstarali R. Peiper a G. Richter (Lip., 1867; 1903); Bedř. Leo (Beri., 1878, 2 sv.). Prosaické spisy S-ekovy vydal Fickert (Lip., 1842—45), F. Haase (t., 1852). Traktáty filosofické vydal Gertz (Berl., 1876; Kodaň, 1886), Hosius (Lip., 1900). Nové vydání listů jest od O. Hense (Lip., 1898). RN.