Ottův slovník naučný/Schisma

Ottův slovník naučný
Schirschowitz	Schisma	Schismatomma

Údaje o textu
Titulek:	Schisma
Autor:	Jaroslav Fikrle
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý druhý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 988. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Schizma

Schisma (od řec. σχίζω »štípám«), t. j. rozštěpeni, rozkol. Slovem tím označováno ve vývoji církve porušeni jednoty církevní tím, že některá část věřících se oddělila, různíc se co do ústavy a řádů církevních, nikoli co do dogmatu. Takové s. nastalo r. 1054 odloučením církve východní (viz Křestanství, str. 1405, Caerularius a Řekové sjednocení a nesjednocení). S. nazývá se také takové porušení jednoty církevní, jež nastane zvolením dvou neb více papežů, což ve středověku často se stávalo. Takové s. nezřídka bylo ohlasem politické situace, zejména ve stol. XII. a XIII., kdy císařové němečtí z rodu Franckého a Hohenstaufského, jsouce ve sporu s řádnými papeži, dávali voliti vzdoropapeže sobě povolnější.

Nejdůležitější je t. zv. veliké s. západní církve 1378 — 1414. Po smrti pap. Řehoře XI. zvolen byl v Římě papežem arcibiskup Bartoloměj z Bari, jenž si dal jméno Urban VI. (9. dub. 1378). Ale volba nedála se — jak kardinálové později tvrdili — zcela svobodně: Římané, jejichž město za t. zv. babylónského zajetí (viz Babylónské zajetí papežů) mnoho utrpělo, žádali energicky, aby příští papež byl národnosti italské, v čemž doufali míti záruku, že zůstane sídliti v Římě. Mezi tím, co kardinálové se radili o osobě příštího papeže, římský lid se zbraní v ruce shlukl se na náměstí svatopetrském a volal: »Romano lo volemo o al manco Italiano!« (Chceme Římana neb aspoň Itala!) Nicméně všichni kardinálové i potom, když nebezpečí minulo, Urbana VI. uznávali pravým papežem, dokud si jich tento nerozhněval svým bezohledným, příkrým vystupováním proti jejich přepychovému a rozmařilému životu, proti prodávání církevních úřadův i vůbec proti všem nešvarům, jež na tehdejším církevním životě lpěly. Kardinálové — i italští — opustili papeže a z Anagni prohlásili první svou volbu za neplatnou a vynucenou i vyzývali celý křesťanský svět, aby přestal uznávati Urbana VI. papežem (9. srp. 1378) a brzy potom (21. září) zvolili ve Fondi papežem kardinála Roberta, hr. genevského (Klement VII., v. t. 8). Mezi oběma papeži, kteří navzájem vyhlásili proti sobě klatbu, došlo k boji. Vojsko Klementa VII. bylo poraženo (28. dub. 1379) a papež nemoha se zmocnili Říma, unikl do Neapole, a když tam ohrožen byl povstáním lidu, odplul do Francie a usídlil se v Avignone. Veřejné mínění se rozdvojilo: Francie, Skotsko, Sicilie, Cypr a království na Pyrenejském poloostrově uznávaly pravým papežem Klementa VII., v Čechách, Německu, Anglii, Uhrách a Polsku uznáván Urban VI. Celý svět křesťanský byl tak rozdvojen na dvě oboedience. Ani smrt neučinila s-tu konec: v Římě po smrti Urbana VI. zvolen byl Bonifác IX. (2. list. 1389), po tomto Innocenc VII. (17. říj. 1404) a po něm Řehoř XII. (2. pros. 1406), v Avignone pak po Klementu VII. následoval Benedikt XIII. (28. září 1394). S. vzbuzovalo zatím pohoršení všeho křesťanstva. Jednak vzbuzena jím byla nejistota, kdo z obou papežů jakožto pravý nástupce sv. Petra má moc klíčův apoštolských, jednak oba dvory papežské chtějíce rozšířiti své oboedience zadávaly své vážnosti, a aby získaly hmotných prostředků, činily z osazování církevních úřadů finanční spekulaci, čímž svatokupectví otevřena byla brána dokořán. Proto záhy nastalo ve světě křesťanském hnutí, jež směřovalo k odstranění tohoto s-tu. Střediskem hnutí byla universita pařížská, jež dovedla mu získati i krále; r. 1394 universita navrhovala buď přiměli oba papeže k odstoupení (via cessionis) anebo svolati všeobecný koncil. Na sjezdě v Remeši (1398) dohodl se o onom návrhu s králem francouzským Václav IV. Pod nátlakem veřejného mínění začaly i v Římě i v Avignoně ujímati se snahy po sjednocení. R. 1394 po smrti Klementa VII. kardinálové avignonští podepsali revers, že, bude-li někdo z nich zvolen papežem, přičiní se všemožně o odstranění s-tu; podobně učinili kardinálové římští před volbou Innocence VII. a před volbou Řehoře XII. přísahali, že budoucí papež se vzdá ihned své hodnosti, učiní-li podobně jeho vzdoropapež. R. 1407 mělo dojiti ke schůzi obou papežů v Savoně a k obapolné resignaci. Benedikt XIII. přišel, ale Řehoř došel z Říma jen do Sieny a pod různými záminkami schůzi zmařil. Celý svět poznal, že oba papežové nemyslili to se vzdáním upřímně. Tu nejprve kardinálové římští opustili svého papeže , a v Livorně se sešli s kardinály avignonskými i usnesli se teď svolati všeob. koncil do Pisy a tomuto svěřiti odstranění s-tu. Koncil se sešel 25. břez. 1409 a po marném jednání s papeži prohlásil oba za schismatiky, křivopřísežníky a nehodné pap. stolce a všem věřícím zakazoval, aby jich neposlouchali (5. čna 1409). Kardinálové zvolili pak papežem Petra Filargi z Kandie (Alexandra V.). Ale jednání koncilu nedošlo všude uznání. V Neapolsku, Uhrách, Polsku, Bavorsku a j. i potom uznáván Řehoř XII., na Pyrenejském poloostrově a ve Skotsku Benedikt XIII. Tak místo dvou papežů měl křesťanský svět papeže tři. Alexandru V. hlavní oporou byl Václav IV., Francie a města italská, zejm. Florencie, Siena a Bologna. S jejich pomocí Alexander V. zmocnil se Církevního státu i Avignonu; Řehoř XII. byl nucen prchnouti do Neapole, Benedikt XIII. do Tortosy (1410). Po smrti Alexandra V. stal se jeho nástupcem Jan XXIII. (17. květ. 1410). V té době zasáhl do běhu událostí nově zvolený císař Sigmund. Přišel do Italie právě ve chvíli, kdy Jan XXIII. byl Ladislavem Neapolským vyhnán z Říma. Papež byl v tak zoufalé situaci, že musil svoliti k tomu, co Sigmund chtěl: ke všeobecnému koncilu, jenž se měl sejíti 1. list. 1414 v Kostnici. Tam konečně podařilo se Sigmundovi a shromážděným praelátům odstranili s. Po mnohých vzrušujících událostech (viz Kostnický sněm) Jan XXIII. byl sesazen (29. květ. 1415), Řehoř XII. dobrovolně se vzdal (4. čce) a Sigmund přemluvil krále na poloostrově Pyrenejském, že odřekli se Benedikta XIII. (13. pros. 1415). 11. list. 1417 zvolen pak papežem Martin V. —Srv. Erler, Gesch. der abendländ. Kirchenspaltung (Štut., 1898); Salembier, Le grand schisme de l’Occident (Pař., 1900); Valois, La France et le grand schisme d’Occident (Pař., 1896- 1902, 4 sv.). J.F.