Ottův slovník naučný/Rostislav

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rostislav
Autor: Karel Kramář, František Hýbl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 995–996. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Rostislav
Související články ve Wikipedii:
Rostislav Haličský

Rostislav, Rastislav, jméno několika knížat slovanských. Mezi nositeli jeho nejznámější a nejdůležitější jest:

1) R. Moravský, vlastní organisátor neodvislé říše Velkomoravské…

Ruští: 2) R. Vladimirovič, kníže tmutarakaňský († 3. ún. 1065), byl syn Vladimíra Jaroslaviče Volyňského, měl od r. 1054 za úděl Rostov, ale r. 1056 vrátil se na Volyň. R. 1064 vypravil se proti Tmutarakani, kde tehdy vládl Glěb Svjatoslavič, zmocnil se jí a bral poplatek i od Čerkesů. Avšak Řekové v krymských městech, nedůvěřujíce mu, otrávili jej. Měl 3 syny: Rurika, Vladimira a Vasila. Druzí dva jsou první známí knížata haličtí.

3) R. Mstislavič, veliký kníže kijevský († 14. břez. 1168), vnuk Vladimíra Monomacha, obdržel r. 1127 od svého otce, vel. knížete Mstislava, za úděl Smolensk. V první době podřizoval se úplně vedení otcovu a jeho vlivem dostal se r. 1129 do války s knížaty polockými. Později účastnil se různých jiných sporů mezi knížaty kijevskými, ale při tom bedlivé měl zření k vnitřnímu povznesení svého údělu. Snaha jeho nesla se k tomu, vytvořiti z údělu smolenského uzavřený, pevně organisovaný celek, opřený o stávající řády zemské. Výsledkem této snahy R-ovy bylo také zřízení zvláštního biskupství smolenského. R. pečoval o blahobyt své země a nazýval se „velikým knížetem“. R. 1154 zmocnil se na krátko stolce kijevského, ale musil ještě téhož roku ustoupiti Izjaslavu Davidoviči Černigovskému. R. 1159, když Izjaslav vypuzen, povolán R. od Kijevanů opět a udržel se na stolci kijevském krutou válkou, jež trvala do r. 1161, až do své smrti. Srv. Běljajev, Lekciji po istoriji russk. zakonodatělstva; t., Razskazy iz russ. istoriji (sv. 4).

4) R. Michajlovič, kníže haličský, později bán mačevský († ok. 1262), syn černigovského knížete Michala Vsevolodoviče (v. t. 2), vládl nejprve (1230) v Novgorodě, ale občané jej brzy vypudili. R. vrátil se k otci a byl od něho vyslán do Haliče, jíž Michal byl se zmocnil r. 1234. Ale r. 1238 opanoval Halič Daniel Romanovič a R. musil prchnouti do Uher, kam také jeho otec před Tatary se uchýlil, a odtud spolu s ním do Polska. Po odchodě Tatarů vrátil se s ním na Volyň, ano dobyl r. 1241 i Haliče, ale r. 1243 byl opět vyhnán Danielem do Uher. Král Bela IV. dal mu za manželku svoji dceru Annu a později (ok. 1254) ke správě banát mačevský (viz Mačva). Ale pokusy (1245 a 1249) zmocniti se s pomocí tchánovou opět Haliče, zůstaly bez úspěchu. Jako bán mačevský R. zasáhl také do dějin balkánského poloostrova. Car bulharský Michal Asěn (1246—57) stal se jeho zetěm a R. zprostředkoval r. 1257 mír mezi ním a Byzantinci. R. účastnil se také války Belovy s králem českým Přemyslem II. a ujednal r. 1261 spolu s králem srbským Štěpánem Urošem I. mír mezi válčícími stranami. Král Přemysl II. pojal potom jeho dceru Kunhutu za manželku. Vedle této dcery měl R. syny Michala a Belu, kteří po něm vládli v Mačvě, a dceru Grifinu, již pojal za manželku kníže polský Lešek II. Michal připomíná se pode jménem Myces také v bouřích bulharských po vymření Asěnovců. — Srv. Palacký v „ČČM.“, 1842; Palanzov v „Žurn. min. nar. prosv.“, 1851. Srv. „Arch. f. slav. Philologie“, 21. Hýbl.