Ottův slovník naučný/Pověst

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pověst
Autor: Leander Čech
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 353. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pověst

Pověst, v původním slova smysle vše, co se povídá, tedy vypravování vůbec události skutečné nebo smyšlené, v užším smysle znamená ústně šířenou zprávu o nějaké události, u které buď původce či původ, buď průběh není zcela spolehlivě znám a zaručen. Zvláštní význam má pojem a slovo p. v oboru literatury tradicionální (lidové, prostonárodní). P-i, mohli bychom říci, jsou lidové dějiny čehokoli, dějiny šířené ústním podáním a následkem toho stále měněné, doplňované, konečně i naprosto přetvořené. Má tedy p. původně týž duševní kořen jako dějiny, vznikajíc ze stejné potřeby i snahy ducha lidského: zachovati sobě a udržeti paměť toho, co se stalo. A tak p., jsouc při svém vzniku dítkem paměti, při svém dalším rozšiřování a rozvoji podléhá stálé činnosti duševní obrazivosti lidské, která vynechává, doplňuje, nové události tvoří a původní výtvory mění až k nepoznání; ano v pozdějších dobách jest i výplodem činnosti obrazotvorné. Vznik p-í v tomto smysle jest pradávný a prastarý; spadá v doby, kdy lid (národ) počal v paměti chovati vlastní zkušenosti, události a znamenité muže s jejich vlastnostmi a činy. P. souvisí s bájí i báchorkou, ale rozdíl jest patrný. Kdežto báje hledí vysvětlovati a odpovídá svým způsobem na otázku po příčině zjevů přírodních, majíc je za činy a vlastnosti bytostí nadlidských (bohů), p. původně vypravuje to, co bylo a co se stalo u lidí a od lidí. Arci v dalším rozvoji mísí a křižují se p-i i báje rozmanitým způsobem, z lidí (bohatýrů) stávají se bohové, z bohů lidé. P. majíc podklad skutečný (historický) vztahuje se vždy k určité osobě, k určitému času a místu a má první svůj pramen v pravdě a skutečnosti, čímž se liší od báchorky (pohádky), která výslovné a úmyslně vypravuje události neskutečné, nevížíci se k určitým osobám a místům. Právem dí o p-i Görres, že jest »ohnivé víno, ve kterém dějiny proniknuté životním duchem národním vykvasily«. — Skutečně také u všech národů první dějiny zahaleny jsou v roucho p-í, nejen u Řekův a Římanův, ale i Germanů, Slovanův aj. Kdepak rozvoj p-í nebyl utlumen a kde rozvoj tento se nám zachoval tak, že jej můžeme sledovati, tu tato činnost ducha lidského bezděčná, neúmyslná a nevědomá se nám jeví v podivuhodném světle, že lze v jistém smysle přisvědčiti Carrierovi, dí-li, kterak p. jest »poetická filosofie dějin, která odhaluje v zářících obrazích nejhlubší obsah staletí a nejvnitrnější smysl i jádro událostí«. Jevíť se zajisté i v p-ech společenský souhlas osvětné soustavy, kterou lidstvo té doby vytvořilo, i ony náležejí ke klenotnici, ve které podle Grimma lidstvo uložilo a sebralo svůj duševní výtěžek.

P-i mající význam pro celý národ jsou p-i národní; pokud se týkají hlavně národních bohatýrů (héroů), slují také p-i bohatýrské (héroické). Jak již řečeno, nejstarší dějiny každého národa začínají se p-mi; tak i české p-i národní vypravuji o praotci Čechovi, o Krokoví a jeho dcerách, o Libuši, o Přemyslu a j. a nalézáme je již v kronice Kosmově i Dalimilově. Každý národ ve své době bohatýrské vykazuje i bohatýry, o kterých kolují rozmanité p-i: kníže Vladimír a jeho hrdinové u Rusů, kralevic Marko u Srbů, Cid u Španělů, Roland u Frankův atd. Nejúplnějšího a jaksi dovršeného vývoje dosáhly héroické p-i řecké, římské a německé. Zejména německé pověsti hrdinské jsou pro historii vzniku a rozvoje p-í, jakož i pro psychologické studium p-i velmi významny a poučny. Jsou také s vědeckého stanoviska hrdinské p-i německé velmi bedlivě prostudovány. Srv.: bratří Grimmové, Deutsche Sagen, 2 sv. (Berl., 1816—18, 3. vyd. 1891); také Paul, Grundriss der germaniscnen Philologie, 2. sv., 1. odd. (Štutgart, 1893). Nenahlé proměňování a obměňování českých p-í vyložil Aug. Sedláček v díle svém: Sbírka p-í historických v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Praha, 1894). Vedle p-í národních jsou i p-i kmenové (na př. p. o moravském králi Ječmínkovi), místní (p. o bílé paní), heraldické, které vykládají o vzniku erbů šlechtických a městských, architektonické, vztahující se k památným stavbám (p. o stavbě chrámu na Karlově v Praze), aetiologické, které vykládají původ uměleckého díla nějakého, původ jmen osob a míst. — Pro svoji kulturně-historickou cenu p-i byly hojně sbírány a vydávány. Mezi sběrateli českých p-í nalézáme tytéž osobnosti jako mezi sběrateli lidových písní a pohádek. Pěkně vypravuje české p-i Al. Jirásek v díle svém: České p-i, pražské p-i pak sebral Jos. Svátek. — Ač o p-ech mluvívá se v poetikách, p-i samy o sobě nejsou ještě básnická díla umělecká. Ale p-i poskytují arci hojnost látky k básnickému zpracování. Jednak vyrostly z nich překrásné plody epické poesie lidové a to buď kratší básně epické (rhapsodie) jako u Srbů, Rusů (byliny), Malorusů (dumky), jednak veliké národní epopeje jako u Řeků Homérova Ilias a Odyssea, u Němců Nibelungenlied a Gudrun. Také epické písně (ballady a romance) berou látku z p-í. I umělí básníci uměle zpracovávají p-i buď věrně napodobujíce obsah lidových p-í v rouše básnickém, buď pozměňujíce obsah za účely zvláštními. Zejména ve středověku rytířští básníci romantičtí ve Francii a v Německu vytvořili zvláštní epos romantický na základě soudobých p-í u národů románských a germánských, ale také na základě duchem romantickým obměněných p-í antických. Tyto středověké romantické látky byly oblíbeny v celé západní Evropě a rozeznává se několik okresů p-í středověkých, jako: antický, bretoňský, karolinský, německý. Také umělá ballada čerpá z p-í a některé p-i došly i dramatického zpracování, zvláště pokud jsou smíšeny s živly pohádkovými. Čch.