Ottův slovník naučný/Porota

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Porota
Autor: František Storch
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 253–255. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Soudní porota

Porota neboli soud porotní. Tak nazývají se v řízení trestním soudy složené z části ze soudcův úředních, práva znalých, z části ze soudců laických (porotců), a tak upravené, že každému z těchto elementů přikázán jest úkol zvláštní k samostatnému vyřízení; soudci úřední mají totiž jen říditi formálný průběh soudního jednání, kdežto porotcům přikazuje se rozhodovati o vině obžalovaného. Této instituci byla vzorem a základem t. zv. malá neboli nálezová p. práva anglického (v. P. trestní v Anglii), podle níž při veliké reformě řízení trestního koncem století XVIII. zavedeny byly p-ty ve Francii. Události politické let osmačtyřicátých vedly k zavedení soudů porotních také v četných jiných státech evropských (před tím již v Porýní v Německu a v některých kantonech švýcarských). V Rakousku stalo se tak nejprve pro delikty tiskové (zák. z 18. květ. 1848 a 14. břez. 1849) a měrou rozsáhlejší reformovaným řádem tr. ze 17. led. 1850. Avšak reakce prvních let padesátých způsobila, že soudy porotní byly u nás záhy zrušeny (cís. nař. z 11. led. 1852) a znova zavedeny teprve zákonem z 9. břez. 1869 (jen pro věci tiskové), v širším rozsahu pak až zase nynějším řádem tr. z 23. květ. 1873.

Instituce soudů porotních má mnoho přívržencův i mnoho odpůrcův. Hlavní výtka, která se jí činí, jest, že porotci nejsouce znali práva, nemají dostatečné způsobilosti k úkolu soudcovskému. Tato výtka, jež ostatně směřuje proti připuštění elementu laického k soudům trestním vůbec, není sice zcela neoprávněna, avšak vadu z toho vznikající lze alespoň značně seslabiti pečlivým výběrem porotců z intelligentních tříd občanstva. Mimo to právě při soudech porotních neukládá se soudcům z lidu úkol, s nějž by nebyli, ježto se na nich jen žádá, aby podle výsledku před nimi provedeného přelíčení utvořili sobě a projevili přesvědčení o vině nebo nevině obžalovaného, nedostatek znalosti práva trestního pak, pokud ji k úkolu tomu třeba, může alespoň býti nahrazen právním poučením předsedovým. Svým časem ve Francii zavedení soudů porotních bylo odůvodňováno známým heslem o dělení mocí ve státě (již Montesquieu). Podkládána totiž této instituci myšlenka, že o moc soudcovskou mají se děliti soudcové úřední se soudci z lidu tak, že tito mají rozhodovati otázku skutkovou, oni otázku právní. Tato myšlenka, anglickému vzoru soudů porotních úplně cizí, došla sice původně přijetí ve většině řádů tr. reformovaných, avšak znenáhla víc a více uznávána byla za nesprávnou, tak že novější zákony (tak i rakouský ř. tr. z r. 1873) přikazují porotcům k rozhodování celou, nedílnou otázku viny, zahrnujíce v to pak momenty skutkové, tak právní (viz Otázky porotcům). Z různých důvodů, jež ve prospěch soudů porotních byly uváděny, jest nejdůležitějším důvod politický, že při některých deliktech, zvláště politických a tiskových, rozhodování má býti přikázáno soudcům na vládě nezávislým, a důvod právní, že zvláště pro zločin těžký nikdo nemá býti odsouzen, o jehož vině nenabyl přesvědčení určitý počet samostatných mužů z občanstva.

Složení soudů porotních srovnává se v řádech tr. reformovaných s právem anglickým potud, že lavice porotců obsazena jest dvanácti porotci, odchyluje se však v tom, že namísto jediného soudce úředního jednání řídícího jest sbor několika soudců takových. I podle rakouského práva soudy porotní skládají se ze sborového soudu porotního (senátu) a z lavice porotců neboli p-ty v užším smysle (§ 300). Sborový soud porotní zase složen jest ze tří soudců, z nichž jeden předsedá, a zapisovatele. Dotčení soudci vybírají se ze členů sborového soudu první stolice (soudu krajského nebo zemského), po případě ze členů sborového soudu druhé stolice (vrchního soudu zemského) nebo z počtu soudcův okresních (§ 301). Obsazování lavice porotců pak děje se na základě zvláštních seznamů (viz Porotní seznamy) teprve před početím přelíčení. Zasedání neboli období porotní konají se při každém sborovém soudě první stolice a jsou buďsi řádná (obyčejně každého čtvrť roku) nebo mimořádná (§§ 297–299). Ke každému zasedání povolává se 36 porotců hlavních a 9 náhradních (§ 302), z nichž obsazuje se p. pro jedno každé přelíčení zvláště (výjimku obsahuje § 22 zák. o seznamech porotních). Před početím každého přelíčení koná se zvláštní neveřejné sedění sborového soudu porotního, jemuž přítomni jsou žalobce, soukromý účastník, obžalovaný se svým obhájcem a obeslaní porotci. Nepřišlo-li ani 30 porotců hlavních, doplní se na tento počet losem z porotců náhradních (§ 304, 305). Potom se jedná a rozhoduje o tom, zda není při některém z přítomných porotců zákonná příčina vyloučení (§ 306, viz Vyloučení soudních osob), a teprve zjištěno-li, že jsou tu alespoň 24 porotci nevyloučení, smí býti přikročeno k obsazení lavice porotců (§ 307, který také naznačuje výjimku). To děje se losem, při čemž žalobce a obžalovaný vykonávají svoje právo zamítací (§ 308, viz Zamítnutí porotců). Jména porotců vloží se v osudí a pokaždé, když byl předseda některé jméno vytáhl a přečetl, má nejprve žalobce, potom obžalovaný prohlásiti, zda porotce přijímá či zamítá. To se opakuje tolikráte, až počet porotců vylosovaných a nezamítnutých buď sám o sobě nebo spolu s těmi, jichž jména posud nebyla vytažena, činí 12. Těchto 12 porotců skládá p-tu pro toto přelíčení (§ 309 a o přivzetí jednoho nebo dvou porotců náhradních § 310).

Instituce soudů porotních trvá toho času mimo Anglii a Sev. Ameriku také v četných zemích jiných, zejména ve Francii, v některých kantonech švýcarských, v Německu, Rakousku, Uhrách, Chorvatsko-Slavonsku, v Italii, Belgii, Rusku, Norsku, Řecku, Rumunsku, Španělsku. Působnost (věcná příslušnost) soudů porotních jest nejobsáhlejší v Anglii, kdež zahrnuje v sobě, vyjímajíc některé nepatrné, skoro všechny činy trestné. V ostatních státech evropských však jest obmezena jen na činy trestné nejtěžší nebo politicky nejdůležitější. Ve Francii na př. jsou jim přikázány všechny zločiny, v Německu ty zločiny, jež nejsou výslovně přiděleny trestním komorám nebo soudu říšskému. Pro Rakousko vytčena jest zásadně působnost soudů porotních zákl. zákonem státním o moci soudcovské z 21. prosince 1867, jehož čl. XI. jim přikazuje zločiny těžké, zločiny a přečiny politické a zločiny a přečiny spáchané obsahem spisu tištěného. V tom smysle vyměřuje věcnou příslušnost těchto soudů čl. VI. úv. zák. k ř. tr. – Viz také články: Alternativní otázka, Eventuální otázka, Líčení, Opravovací řízení, Otázky porotcům, Porada porotců, Porotce, Porotní seznamy, Výklad předsedův v přelíčení porotním, Výrok poroty, Zastavení výroku. Z hojné literatury srv. Hye-Glunek, Ueber das Schwurgericht (1864); Mittermaier, Erfahrungen über die Wirksamkeit der Schwurgerichte (1865); Glaser, Schwurgerichtliche Erörterungen (1875); Špaček, P. trestní a její vývin v Anglii. Ostatní literaturu obšírně uvádí Storch, Říz. tr. rak., I., 1887, str. 21. -rch.

P. trestní v Anglii jest dvojí: 1. Veliká neboli obžalovací p. (grand jury) skládá se ze 23 porotcův a má ten úkol, aby vyslechnouc žalobce rozhodla, zda obžaloba (bill of indictement) jím podaná jest či není oprávněna (true billnot found). Rovněž může i sama na někoho obžalobu vznésti (presentment). Pokud veliká p. neuznala obžalobu žalobcovu za oprávněnu, nebo sama obžaloby nevznesla, nemůže o vině obžalovaného býti rozhodováno p-tou nálezovou. 2. Malá neboli nálezová p. (petty jury) složená ze 12 porotců rozhoduje ve hlavním přelíčení, zda obžalovaný vinen podle obžaloby či není. Tato p. měla původně povahu prostředku průvodního, t. j. svědectví spoluobčanů, jehož obžalovaný se dovolává, aby dokázal svoje námitky proti obžalobě (defendere se per patriam, defendere se per sacramentum duodecim legalium hominum de vicinatu), když byl prve sobě vymohl zvláštního povolení královského, aby prostředku toho užíti směl. Proto původně nebyly prováděny před p-tou nijaké důkazy, na jejichžto základě by snad porotci teprve měli rozhodovati. To stalo se teprve nenáhlým právním vývojem, který se dokonává až ve století XVII. a XVIII., čímž z p-ty průvodní stala se p. rozsuzující. Tímto historickým vývojem vysvětlují se mnohé zvláštnosti porotního řízení anglického, které mají základ v názoru, že p. jest průvodním prostředkem poskytnutým ku prospěchu obžalovaného. To platí zejména o tom, že vyhledává se jednohlasnosti ke každému výroku porotnímu (viz Porada porotců) a že p. nerozhoduje, přiznal-li se obžalovaný ke skutku jemu obžalobou přičítanému.

Při zavádění soudů porotních ve Francii (viz P. neboli soud porotní) byly sice nejprve zařízeny jak p-ty obžalovací tak nálezové (zák. z 16.–29. září 1791), avšak řád tr. z r. 1808 podržel jen tyto druhé, podobně jako se stalo ve všech trestních řádech reformovaných.

Vedle p-ty trestní vyvinula se v Anglii a byla jí vlastně základem p. civilní, kteráž tam posud jest podstatnou částí zřízení soudního a byla původně (r. 1791) ve Francii zavedena s onou zároveň. Srv. Biener, Das englische Geschwornengericht (3 sv., 1852 až 1855); Brunner, Die Entstehung der Schwurgerichte (1872); Špaček, P. trestní a její vývin v Anglii (1869). -rch.