Ottův slovník naučný/Persepolis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Persepolis
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 520–521. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Persepolis

Persepolis (Περσέπολις, za dob sásánovských Istachr), jméno slavného sídla a pohřebiště perských králů z rodu Achaimenova, založeného Dareiem I. (v. t.) se jménem Pársa, Πέρσαι. P. rozkládala se v Persii uprostřed širokého, ale mělkého úvalu, po obou březích stepní řeky Pulvára, k níž s obou stran řinuly se umělé stoky, zřízené za zavodňováním bezdeštné téměř krajiny, a byla po výtce soujmem palácův, určených pro dočasný, obyčejně podzimní pobyt králů perských. Z nápisů zachovaných zřejmo, že v P-li stavěli a tudíž i pobývali Dareios I., Xerxés I. a Artaxerxés I., méně Artaxerxés II. i III. Jsouc položena daleko uvnitř Iránu a stranou hlavních silnic, P. byla kromě kruhů perských málo známa. Řekové ji seznali teprve, když Alexander Vel. táhna r. 330 př. Kr. ze Sus do Agbatan, přišel i do P-le a tam nějaký čas meškal. Tehdy vzplanula P. požárem, jejž Alexander sám položil; Řekové tvrdili, že mstil požár Athén Xerxem způsobený, vůči Peršanům měl býti požár P-le symbolickým znázorněním, že panství Achaimenovců jest skáceno. Odtud spisovatelé řečtí, v cele Kleitarchos, ve spisích svých jmenovali někdejší hlavní město perské P-lí. Ve III. stol. po Kr. se vznikem panství Sásánovců obnovena byla P. se jménem Istachr, nebyla však již královským sídlem, nýbrž velikým městem a spolu středištěm národního života perského až do svého zániku v XVI. stol. Velikolepé trosky achaimenovské P-le, působením suchého vzduchu a výborného staviva po tisíciletí se uchovávající, popisují již moslimští spisovatelé Mas'údí kol r. 950 po Kr. a Makrízí kol r. 1000. Z Evropanů spatřil a popsal je poprvé kol r. 1320 mnich Odorich Pordenonský, ale neznaje minulosti, nazýval je Coprum. Roku 1472 shlédl trosky persepolské Benátčan Josophat Barbaro. Prvý soustavný popis s nákresy a plány vydal r. 1590 Bolognan Sebastiano Serlio (Il terzo libro di Sebastiano Serlio, Bolognese, nel qual si figurano e descrivono le antiquità di Roma e le altre che sono in Italia e fuori d'Italia. Benátky, 1590). Popis Serliův doplnil španělský mnich a diplomat dom Garcia de Sylva Figueroa, který navštívil P. kol r. 1605 (viz spis jeho L'Ambassade de Dom Garcia de Sylva Figueroa en Perse; traduit de l'espagnol par Wicfort. Paříž, 1667). Teprve však Pietro della Valle poslal listem daným 21. říj. 1621 v Šírazu do Evropy z P-le prvou ukázku písma klínového a zjistil vědecky totožnost trosek s někdejší P-lí (Viaggi di Pietro della Valle il pelegrino descritti da lui medesimo in lettere familiari al erudito suo amico Mario Schipano. La Persia. II. Řím, 1658). Odtud trosky persepolské byly častěji zevrubně popisovány a zobrazovány, kol r. 1775 Karstenem Niebuhrem; nejnověji ohledali, popsali a ofotografovali je Stolze a Andreas (Persepolis Berlín, 1887), jakož i M. Dieulafoy. Trosky persepolské skládají se ze dvou hlavních skupin: 1. Čilminár se skalním pohřebištěm Rachmedem, veliká terasa (600 m zdéli, 170 m zšíři), někdy na záp., sev. a jihu ohrazená, kdež spatřují se zbytky paláců Dareiova a Xerxova, jakož i obrovské trosky někdejší audienční síně. 2. Nachš-i-Rustám odtud severozápadně, na pravém břehu pulvárském, skalní pohřebiště Achaimenovců. (Srov. příl. k Architektura, tab. I.) Pšk.