Ottův slovník naučný/Palacký

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Palacký
Autor: Josef Pekař, Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 39–73. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Palacký, Autor:Jan Palacký
Heslo ve Wikipedii: Palacký

Palacký: 1) P. František, buditel, historik a politik český, otec národa (* 14. čna 1798 v Hodslavicích na Moravě — † 26. kv. 1876 v Praze), pocházel z chudé horské krajiny, z lašského lidu vysokých kostnatých postav, zvyklého práci a odříkání a otužilejšího i povahově nad velikou většinu lidu českého jazyka. Tam v horách severovýchodní Moravy, blízko pomezí slezského, uchovali v mnohých rodinách přese všechny persekuce starou víru českobratrskou, a když vyhlášen byl toleranční patent Josefův, přiznali se ve smyslu jeho k vyznání augšpurskému. Tak v Hodslavicích vznikla obec evangelická, jež s pomocí vrchnosti postarala se o vlastní kostel a vlastni školu. Jeden z chudších příslušníkův rodiny P-ch, která byla vynikala nad jiné v obraně starých tradicí evangelických, šestnáctiletý Jiří, vyučený krejčovině, stal se (r. 1784) prvým učitelem na nové škole. Školského vzdělání nabyl poskrovnu, ale jeho bystrý rozum a jeho energie, nesená přísnými zásadami mravními, jež byly společným majetkem pronásledováním vychované minority a utužovány byly láskyplným studiem bible, učinily z něho muže nad své okolí vynikajícího, dobrého vychovatele mládeže a zároveň písmáka-mudrce, měřícího vše v životě lidském velikými pravdami a mravními požadavky Písma. Jiří P. staral se i o theoretické zdokonalení v paedagogice a r. 1812 dal v Prešpurku vytisknouti Knížečku ku vzdělavatedlnému čítáni. Učinil to anonymně, ba tajně; také nepřijal později nabízené mu medaille za zásluhy o školu — příčilo se mu všechno vyvyšování se nad jiné. Přesvědčen hluboce o potřebě vrchností a povinnosti býti jich poslušnu, byl přece nepřítelem obcování s „pány“, panských mravů a mod, neměl rád také světských písní, milostných veršů a vší citové změkčilosti a titěrnosti; z literatury vážil si jen toho, co založeno bylo nábožensky nebo mělo praktickou cenu výchovnou. V rodině přísnost jeho nezřídka přecházela v prudkost a vášnivost, jíž nejvíce trpěla žena jeho Anna (roz. Křižanova, dcera sedláka z Hodslavic), povaha měkká a srdečná, již syn charakterisuje pěkně slovy: „Bylo ji milovati každému, kdo ji poznal.“ S ní měl Jiří dvanáct dětí, z nichž osm dospělo věku; druhorozeným synem byl František. Energii Jiřího, jenž nepatrné příjmy, jež měl jako „rektor“ školní, rozmnožoval všelijak, krejčovinou, sedlačením, později nejvíce obchodem (s máslem, dřívím i obilím, za válek napoleonských konal přípřežní obchody zejména do Uher) s Vídní, podařilo se nejen četnou rodinu vyživiti, ale i zahospodařiti kapitál, z něhož r. 1829 koupil velký statek v Zubří s právem rychtářským. Děti musily ovšem všude přiložiti ruku k dílu.

Mladý František byl záhy nejlepším žákem ve škole otce svého. Prvou četbou jeho byla bible; přečetl ji celou jako pětiletý chlapec, a kromě příhod Mojžíšových a Josefových byly to knihy plné hluboké tajemné poesie, písně Šalomounovy a průpovědi Sirachovy, milé ostatně celé rodině, jež nejvíce upoutaly jeho mladou fantasii. O plné probuzení talentu hochova zasloužily se však nejvíce německé školy kunvaldské (za Nov. Jičínem), vychovávací ústav, založený na moderních tou dobou Basedowových zásadách vychovatelských a zřízený (kol r. 1800) hr. M. V. Truchsessovou, roz. Harrachovou, dámou velikého vědeckého interessu a filantropických snah, jež rozvedena od muže žila cele svým ideálům výchovným a dobročinným. Vedle školy ve vsi byl pro vybrané žáky obojího pohlaví vyšší jakýs ústav v zámku k vychování panských úředníkův, učitelův, umělcův a vzdělání dobrých hospodyň; ve vsi i v zámku učilo se mimo jiné vlastivědě, počátkům obecného dějepisu, tělovědě, fysice; ústav, ač většina učitelův byli kněží (ředitel Karel Jurenda, prvý vydavatel kalendářů v našem smyslu, P. Turek, důvěrník hraběnčin, P. J. Schreiber), pokládán za svobodomyslný a podlehl konečně nedůvěře olomoucké konsistoře (1814). P., jenž tu pobyl po dvě léta (1807—1809) v prostředí společensky vyšším a naučil se německy a hře na klavír, položil zde „ve výborném svobodného ducha učení“ první základy svých vědomostí. Později vzpomínal často s láskou na ta dvě léta, „pěkný jarní čas života svého“. Otec vzal jej z Kunvaldu, obávaje se, aby syn, jejž si P. Turek mnoho zamiloval, se mu nepokatoličil; kunvaldští učitelé Františkovi dosáhli však toho, že otec slíbil dáti syna do latinských škol, na studie vyšší. Náhodou seznámil se Jiří P. tou dobou s farářem a starším evangelické obce Trenčínské v Uhrách, Janem Zoubkem (moravští protestanti tíhli přirozeně k souvěrcům a soukmenovcům v Uhrách), i rozhodl se dáti syna do evang. latinské školy trenčínské. Tu pobyl P. od r. 1809 do r. 1812. Škola byla bídná, „uherského způsobu“, mimo latinu nenaučili se žáci ničemu, takže hochova žádostivost čtení a vzdělání ukájela se tím, co mu náhodou do ruky přišlo: polemickými traktáty latinskými, psanými od publicistů a theologů lutheránských XVII. stol., jež na vnímavou duši P-kého působily tak, že stal se z něho protestantský fanatik, libující si jen v hádkách náboženských a snící o tom, státi se missionářem v dalekých zemích zámořských.

Tyto dojmy a nálady rozptýlilo teprv nové okolí, v němž P. se octl (od r. 1812) v Prešpurce, kde měl pokračovati ve svých studiích na evangelickém lyceu. Bylo to pětitřídní gymnasium s trojtřídní školou filosoficko-theolog., určenou především k vzdělání evangel. kněží. Od našich seminářů theologických lišilo se však lyceum prešpurské podstatně v tom, že vedle oborů čistě odborných zaujímaly v učebním plánu jeho vynikající místo předměty sloužící všeobecnému vzdělání, a to nejen klass. filologie (s řečnictvím, poetikou, řím. starožitnostmi a mythologií), dějepis, zeměpis a statistika, ale i mathematika, fysika, právnictví (panující tenkrát přirozené právo) a především filosofie (logika, psychologie, metafysika a ethika). Všichni professoři nabyli vzdělání na německých universitách, a ač methody vyučovací, jichž užívali, a vědecký význam lycea vůbec bývaly nepříznivě posuzovány od těch, kdož poznali university německé (Šafařík, Kollár), stálo přece několik professorů na výši svých úkolů. Z těchto největší vliv měl na P-kého prof. Jan Gross, jenž přednášel filosofii a jenž P-kého seznámil později s Kantem a vzbudil v něm lásku k studiím aesthetickým, dále prof. Zigmondy (logika a metafysika) a Martiny (fysika). Prof, jazyka českého Jiří Palkovič (stolice byla osazena r. 1803), povahou nesympathický a jako učitel nedbalý, měl na P-kého vliv nepatrný. P. byl i v Prešpurku žákem výborným (jen o mathematice a právech poznamenává, že v nich nemohl nalézti zalíbení) a u professorův oblíbeným; to mu také usnadňovalo hmotnou existenci i stal se nejdříve sluhou, později hospodářským správcem a konečně seniorem soukromého konviktu jesenákovského, kromě toho pak vydělával chléb kondicemi a rozličnými pracemi pro prof. Palkoviče, jeho připravovaný slovník a jeho „Týdenník“ — jednou redigoval i po dva měsíce úřední list prešpurský „Ephemerides politico-statisticae Posonienses“. Zaměstnán jsa po celý den školou a takovýmito pracemi, mohl čísti a studovati jenom v noci; bídy s počátku zkusil dosti.

Větší důležitosti pro vzdělání P-kého než přednášky professorův nabyly brzo vlivy mimoškolské, prostředí doby, místa, styky se soudruhy, professory a vzdělanou společností prešpurskou vůbec. Veliké politické události doby, světový zápas s Napoleonem, zavírající historii 25 let, jejíž pohnutý obsah udržoval celý svět v napětí, vychovávaly svým způsobem k velikým cílům a velikým koncepcím, a probuzená snaha pracovati, tvořiti, zachraňovati nebo reformovati, probuzená odvaha mysliti a kritisovati, obojí tím intensivněji a nadšeněji se jevící, čím delší byla předchozí doba žití oddaného v strnulé poměry, obojí ta snaha činná již a zase dále působící v angl. a franc. osvícení, josefinismu a franc. revoluci, ale dosud zachvátivší jen nemnohé jednotlivce nebo vrcholky společnosti, zmocňovala se právě v této době středních vrstev intelligence v střední Evropě, především universit a na nich zase stejně učitelů, jako studující mládeže. Byla to doba, v níž jako nikdy jindy vzrůstala studující mládež pod neobyčejně silným, vzrušujícím a zároveň obšťastňujícím dojmem velikých cílův a velikých ideálův, ideálů národních, mravně-kulturních, politických — a P-kému popřáno bylo štěstí zachytiti a prožiti toto jaro nové doby v plném rozvoji jeho svěžesti. Na vyšších školách uherských a v Uhrách vůbec bylo mnohem více svobody vzdělávati se a pracovati v duchu pokrokového snažení než v rakouských zemích českých a německých na západě, čím dál tím více svíraných duchamorným absolutismem; protestantským studentům uherským bylo ještě dovoleno navštěvovati německé university, a studenti tito to byli především, kteří známost nových obrozenských snah západu prostředkovali ve své vlasti; do Uher ostatek, stojících od staletí v dosti čilých stycích s francouzskou politikou a tím poněkud i vzdělaností, dostaly se záhy vlivy francouzského osvícení do vyšší (šlechtické) společnosti, a Prešpurk, tou dobou ještě nejpřednější město uherské, hostil značný počet takto vzdělané intelligence. Čilý život duševní malého města, krásně položeného na břehu Dunaje a plného historických vzpomínek, byl konečně zvyšován komplikovanou jeho povahou národnostní: německý Prešpurk ležel na periferii jazykové oblasti českoslovanské, a česko-slovanská i maďarská mladá společnost jeho nacházely tu vhodnou půdu pro své snahy literární a obrodné. Na lyceu studovali i Srbové a Chorvati.

Idea, která tou dobou ovládala mysl české mládeže prešpurské, byla myšlenka národní. Vědomí národní, snaha národní nevymizely z života českého nikdy, a třeba že v XVII. až XVIII. stol. ztratily největší čásť té společnosti, která dosud byla výhradnou nositelkou jejich, šlechtu a měšťanstvo, byly silný dost, aby při germanisačním úsilí Marie Terezie a Josefa II. vzchopily se k odporu. A z činnosti obranné přešlo se brzy v Čechách a ještě svobodněji v Uhrách, kde mezi protestanty-Slováky literární život český nebyl nikdy tak poklesl jako v Čechách, k výboji, k propagování myšlenky ve vrstvách jí zpronevěřilých a ještě více vrstvách, které jí zcela nově měly býti získány. Byl to lid, k němuž velké hnutí emancipační, jež jmenujeme osvícením, konečně počalo obraceti pozornost, jako k hlavnímu živlu společnosti národní — podstata národního obrození po celé západní a střední Evropě záleží v tom, že nově probuzená myšlenka národní stala se nebo měla se stati majetkem lidu, dosud i v ohledu národním jen massu sloužících, miseram plebem contribuentem tvořícího. Tak sociálně-politické snahy doby spojily se s národními, působila i hesla filosofická (Zpět k přírodě! Humanita), v Němcích zejména boj s politickou i kulturní nadvládou francouzskou, u nás hněv patriotův nad nadvládou německou a nade vše nejvíc vzbuzená energie životní té doby velikých událostí a velikých snah reformních. Tak stalo se, že, když myšlenka národní pronikla v letech desátých XIX. stol. ze spisů nečetných ještě svých zastanců do přátelských kroužků studující mládeže, působila silou tak mohutnou a tak svůdnou, že věrní její stávali se jejími vyznavači, jejími apoštoly, sloužíce jí s oddaností a nadšením věrozvěstů nového náboženství. Vládnoucí tenkrát romantika, kladoucí důraz na vše citové a nadšeně vzrušené, tu ovšem spolupůsobila.

P. byl věci národní získán r. 1813, kdy trenčínský měšťan Bakoš, v starých českých knihách velmi sečtělý, poprvé obrátil pozornost jeho na literaturu českou a vytkl mu, že Čech jsa, tak málo o jazyk svůj se staral. Tutéž výtku, ale přednesenou jako těžkou, ba hroznou obžalobu, četl. P. brzo potom v J. Jungmannově článku v „Hlasateli“, „Rozmlouvání o jazyku českém“, jenž tolik indifferentních k horlivé snaze národní probudil. Odtud rostl P. znenáhla pod vlivy výše vyloženými a v styku se stejně smýšlejícími soudruhy ve své horlivosti národní víc a více — z posledního roku jeho studií, r. 1818, máme od něho projevy, dýšící nevypověditelnou hloubkou nadšení národního a zaslibující a posvěcující život svůj cele myšlence vlasti.

Vlastenectví těchto let (a celých desítiletí potom) bylo velmi jednostrané; snažilo se především o povznesení jazyka a literatury a v slovníkářství a básnění vidělo nejvyšší a nejdůležitější projevy práce národní. Tak P., sotva že byl se četbou (kupoval mnoho knih, často za poslední groš; prvé, co koupil, byl Thamův Slovník a Pelclova „Nová kronika česká“), překlady z latiny a němčiny (Kleistovo „Jaro“ a j.) a také pomocnými pracemi pro Palkovičův Slovník seznámil se spisovnou češtinou, jal se zkoušeti se v básnění. Pokusil se nejprve o příležitostní věci (pozdravné ódy a p.) — překlad partie z Ossiana, jenž r. 1817 vyšel v Hromádkových„ Prvotinách pěkného umění“ ve Vídni, byl prvou tištěnou prací jeho —, pročetl a excerpoval známější klassická díla básnická všech národův od Homéra do Klopstocka a ve velikém slavnostním a těžkém stilu klassických ód, napodobuje pak především Klopstocka, pokusil se konečně několikráte o básnické vyjádření svých citův. Pozoroval však brzo sám, že nemá nadání básnického; z nemnohých básní, jež napsal, působí poeticky jen několik těch, jež chtí vyjádřiti to, co mu vskutku plnilo duši, tak báseň Na horu Radhošť z r. 1817, hymnus lásky k Bohu, ctnosti i ženě Má modlitba dne 26. července 1818 a óda z téhož roku Ideálů říše. Ale ve všech přece vadí horování rozumové, učený apparát mythologický a silný zřetel prosodický — národní písně sice P. s Kollárem a Benediktini sbíral, ale v duchu jejich tvořiti se nepokusil; nejideálnějším vzorem byly mu v této době básnické výtvory řecké kultury a Klopstock. V prose P-kého, zejména v některých výlevech denníku, je za to pravé poesie dosti. Otázka formy zajímala P-kého přece mnohem více než tvůrčí činnost poetická sama; a z tohoto zájmu P-kého o problémy prosodie české vzešla prvá literární publikace českého literárního kroužku prešpurského, jejíž cíl a význam daleko převýšil to, co bylo původně zamýšleno.

Byli to „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“, vydaní v březnu r. 1818 v Prešpurku anonymně společnou prací P-kého, Šafaříka a Benediktiho. Jan (Blahoslav) Benedikti, jenž jako Šafařík byl synem evang. faráře na Slovensku, studoval s P-kým v Prešpurku r. 1816; potom odebral se na universitu v Jeně (kde Šafařík dlel již od r. 1815) a seznámil Šafaříka s P-kým — po návratu Šafaříkově do Prešpurku r. 1817 poznal se P. s Šafaříkem osobně a vešel s ním v srdečný svazek přátelský, jenž je měl pojiti po celý život. Benedikti byl prvým vychovatelem P-kého k „svobodnějšímu myšlení“-ač ze všech nejmladší (* 1799), byl, jak se zdá, nejzralejší duševně, nadán jsa jemným kritickým smyslem a s tím souvisícím větším rozhledem i klidem v úsudku, za to však menší energií, která tak vyznačovala impetuosního velikého ducha Šafaříkova i ctižádostivého, neúmorně o své vzdělání a zušlechtění usilujícího P-kého. Otázka prosodie byla při velikém zájmu doby o jazyk a poesii pravou „cause célèbre“ mladé literatury české, zrovna jako počínající se již tou dobou spory o dobrou písemnost. V Čechách užívala tenkráte malá obec básnická pod vlivem Dobrovského prosodie přízvučné, jež také ovládla v Němcích; v Uhrách, kde zachovala se patrná kontinuita mezi literární prací českou XVI. a XVII. stol. s jejími formami a literárními pokusy z 2. pol. XVIII. a poč. XIX. stol., užíváno ještě mnoho časomíry. P. při nových svých pokusech básnických řídil se přízvukem, ale znenáhla vyvíjelo se v něm přesvědčení — bud' že pod vlivem klassicismu, v Prešpurku mohutného, buď ze snahy založiti prosodii českou na jiný základ, než jaký měla německá — že s duchem jazyka českého snáší se jen časomíra. Dorozumíval se o to písemně s Šafaříkem, jenž s ním souhlasil (Benedikti hájil přizvukuj, a výsledkem těchto úvah byli „Počátkové“. Kniha, jež vnější formou své disposice (šest listů střídajících se s básněmi; tři listy napsal R, tři Šafařík; předmluva jest od Blahoslava) upomíná na spisy Herderovy, dokazovala, že Čechové mají v poesii držeti se časomíry, že čeština schopna je ušlechtilé a umělé formy té neméně než řečtina, na velký rozdíl od němčiny. Byla to zároveň aesthetická studie o jazyku českém a nadšená chvála předností a krás jeho, ale hlavní význam spisu třeba spatřovati v duchu a tendenci, jimiž je nesen: v jeho nacionalismu, nacionalismu tak rozhodném a útočném, jak se dosud v žádné novodobé publikaci české byl neozval, nacionalismu pojatém nadšeně slovansky a směle protiněmecky. Toto vyznání víry slovanské je spolu polemikou a žalobou proti starší generaci spisovatelů českých s Dobrovským v čele, žalobou na to, že sami málo pracujíce dusí práci ostatních svým autoritářstvím a svou nesnášelivostí, žalobou, že jsou „germanomany“. Je to prvý veřejný útok česko-uherské moderny na českou generaci starší, ryzí v svých motivech, ale ukvapený v svých žalobách i názorech o časomíře; prvá srážka dvou dob a pokolení našeho národního probuzení — doby Dobrovského a doby Jungmannovy. Neboť Jungmann o přípravách k „Počátkům“ nejen věděl, ale měl v nich účastenství; „Počátkové“ mluví zároveň za něho, za A. Marka (jenž svým rozhodným slovanským nacionalismem byl ideově prešpurské mládeži nejblíže) a za Hanku. Vědomí, že Juugmann souhlasí, dodalo nepochybně autorům „Počátků“ smělosti užiti tu a tam o velikém muži, proti němuž spis byl především namířen, o Dobrovském, tónu ostřejšího, než slušno bylo. Ostatek mluví v těch partiích spisu, kde se horuje slovanský i kde se vystupuje polemicky, více Šafařík než P.

Slovanské vědomí, „slavomilství“, jak zřejmo z „Počátků“, bylo již úplně si podmanilo kruh českých patriotů prešpurských. Provázelo vždy, od nepaměti, vědomí česko-národní, a v dobách, kdy český nacionalismus byl cele rozpoután, probouzelo se i ono k životu činnému, jako na př. v husitství. Silněji akcentují je znovu v XVIII. stol. již prvé obrany jazyka českého, s projevy jeho shledáváme se v téže době v českých spisech uherských. Uherský stát, kde tolik slovanských kmenů se stýkalo, položený v centru slovanského světa, a Prešpurk, kde Slováci i Jihoslované studovali, byly zvláště příznivou půdou pro rozvoj jeho (Srb Vidakovic učil v Prešpurku P-kého a Benediktiho ruštině, srbštině a staroslovanštině). A nyní rostlo a sílilo, protože mohutněla národní myšlenka, s níž vždy souviselo. V rozvoj jeho působily ovšem mocně slavistické studie vědecké o jazyce staroslovanském, repraesentované tou dobou Durychem a zejména Dobrovským (v listech Dobrovského z let devadesátých najdeme již hotový programm slovanský), působil příklad probouzejícího se hnutí všeněmeckého a působil konečně (a zároveň mu zvláštního rázu dodával) imposantní vzrůst Ruské říše, jež stala se sousedem států Rakouských, tolik slávy a úspěchu sklidila ve válkách s Napoleonem a jež již dříve v XVIII. stol. byla v slovanských stycích s Dubrovničany a Chorvaty. Nyní stala se němým slibem větší budoucnosti probuzené intelligenci slovanských národů na západě, politicky i národně utištěných. V tomto smyslu chápal myšlenku v Čechách nejsměleji A. Marek, a velmi blízké tomu je její pojímání v „Počátcích“, v jejichž slovanství je ovšem (na rozdíl od panslavismu Dobrovského) mnoho romanticky blouznivého. P. stal se Slavomilem patrně touže dobou, co obrácen byl k lásce národní; jak hluboké bylo slovanské nadšení prešpurské mládeže v době jeho studií, posouditi můžeme z toho, že z prešpurských přátel P-kého dva, Kollár a Šafařík, posvětili celý život službě slovanství.

Nesnadnější než tyto vlivy myšlenky česko-a slovanskonárodní sledovati je působení ostatních duševních proudův a snah u mladého P-kého. Duševní život v Prešpurku byl přece jen matným odleskem kulturního proudění západu; směry již v Němcích podléhající nebo překonané vládly v intelligenci uherského města plnou silou, pojíce se zvláštním způsobem s proudy novými. Francouzské osvícení, klassicismus s heslem humanity, romantika — vše splývalo v jedno a vše najednou působilo i v — P-kého. P. četl mnoho, ale pravidlem to, co mu náhoda při. nesla do ruky nebo co poskytovala knihkupecká půjčovna, věci ceny nestejné; o novinkách literárních zvídal nejvíc z časopisů, čině si pilně výpisky, tak zejména z revuí „Hermes“, „Jahrbücher der Litteratur“ a „Leipziger Literaturzeitung“; ze spisovatelů získal nejvíc (1817—20) z Bouterwekových „Dejin poesie a řečnictví“, ze Schillera, Herdera (jejž zve „svým jediným mezi spisovateli“), z Blairových Lectures on Rhetoric and Beiles Lettres, z paní Staëlové a Jeana Paula. Také více z referátů a článků časopiseckých než přímo seznamoval se s filosofickými směry v Německu, nejvíce seznámil se ještě s Kantem a to již před r. 1818; v té době také ustálil se v něm jeho názor světový, odpovídající ovšem idealistické filosofii dobou vládnoucí, především kritické filosofii Kantově. Víru v zjevené náboženství ztratil P. v studiích těch (jen o Kristovi věřil, že byl zvláštní mocí božskou obdařen), ale byl vděčen Kantovi, že nedal mu propadnouti v učení materialistická, že zachoval mu víru v nesmrtelnost a v Boha, v Boha-Prozřetelnost, zákony přírodními od věků vyměřenými v přírodu působícího. Jeho religiosita, religiosita hluboko vštípená vlivy rodiny, mládí a vychování, ještě vzrostla po vítězství nad atheismem — měl chvíle, kdy syt marnosti života toužil po smrti a radostech věčnosti, kdy kořil se velebnosti, svatosti a tajemstvím náboženství a nekonečnosti. A Kant to byl také, který vedle silných dojmů z mravně přísného okolí otce-písmáka utvrdil v něm smysl pro povinnost a drahým mu učinil ideál ctnosti. Se slovem tím se v zápiscích P-kého často setkáme, najdeme horoucí sliby, že ctnosti po všecken čas života svého věren zůstane, najdeme pravé výlevy mravního zadostučinění i zalíbení a najdeme konečně řadu dokladů, jak svědomitě osvědčoval P. svůj smysl pro povinnost a svou mravní opravdovost jako vychovatel v šlechtických rodinách prešpurských, v situacích často nevděčných a beznadějných. Ctnost, Pravda a Krása byly P-kému třemi původními ideami v člověku (byl to jeden z prvých resultátů jeho studií aesthetických) a u oltářů Ctnosti, Pravdy a Krásy sliboval obětovati nadšený jinoch všecky snahy a tužby své. Jednou čteme i formuli „ctnost a člověčenství velebné“ — ideál humanity, v jádře svém ideál mravního zdokonalení člověka a lidstva, vévodící literatuře německé ke konci XVIII. stol. a hlásaný především Herderem (jenž byl P-kému tak drahým pro universálnost a srdečnost svého zájmu pro pravdu a krásu, pro svůj smysl pro vše národní, lidové a starobylé), byl také podstatnou součástkou jeho filosofického a mravního creda. V mravním usilování svém měl P. od konce r. 1817 podporu vzácnou a neobyčejnou v lásce paní velikého ducha i srdce. Niny Zerdahelyové, dcery proslulého v Uhrách svým vzděláním i politickou činností Petra Baloghyho (nar. asi r. 1780). Po celou dobu pobytu svého v Prešpurku a na venkově uherském (na statcích rodiny, v níž byl informátorem), od r. 1818—23, P. žil kultu této ženy, která si jej zamilovala láskou milující matky a schopna jsouc stejně citového i náboženského vzrušení a „sladce-bolestného rozjímání“, jako tou dobou R, jsouc důvěrnicí jeho ve všem, co mu plnilo duši, bavíc se s ním o otázkách filosofických (milovala mnoho Herdera), národních, literárních i politických, pečovala o to, aby snažení jeho neopustilo nikdy ryze ideální a mravní své výše. Denník P-kého bohat je hluboce cítěnými a krásně psanými projevy vděčnosti k paní Zerdahelyové, pravými básněmi v prose (dotčená již óda „Modlitba má dne 26. čce 1818“ naleží sem také), jimiž zpovídá svou lásku k té, kterou zve jedinou mezi lidmi a kterou slaví, že jej naučila žiti, jak se na muže sluší, prospěvši mu více, než spousty knih.

Konečně i rostoucí politické proudění doby, touhy probuzené demokracie po propůjčení státního občanství millionům lidu moc státu na bedrech svých nesoucího a přece z účastenství ve veřejném životě vyloučeného, dychtění po „konstituci“ a, jedním slovem řečeno, po „svobodě“ — počaly záhy působiti na P-kého, a od r. 1819, kdy počal se starati „o národství z ohledu vyššího“, t. j. kdy počal spojovati politicko-demokratické idey osvícenské s myšlenkou národní, ovládly interess jeho měrou velikou. O obrat tento přičinil se zase bezděky Benedikti, jenž tou dobou vrátil se (s Kollárem) ze studií z Jeny a P-kého dokonaleji seznámil s intensivním politickým cítěním a snažením německého národně probuzeného studentstva a professorstva, z toho především s působením prof. dějin Ludena, Odtud P. horlivě čítal noviny, studoval Montesquieuovo De Tesprit des íois, hlavní tou dobou ještě evangelium moderního politického vzdělání, a zanítil se cele pro zásadu rovnosti politických práv a „pravou svobodu“, stejně vzdálenou anarchismu i aristokratismu nebo despotismu Svobodná ústava musí býti dána národům, člověčenstvo má své důstojenství, každý má neztratitelné právo své osobnosti, lid není pro krále, ale králové jsou pro lidi — tak asi uvažoval ve svém denníku, maje na mysli ovšem především národy domu rakouského a přesvědčen jsa, že i v Rakousku se národové probudí a že třeba připravovati se k tomu, „buditi slávu naši, lásku k vlasti a lásku k Slovanství“. Ideál národně-jazykový má všude převahu nad politickým, a právě z této doby máme od P-kého projev úzkosti, ba zoufalé obavy, že všechno národní snažení vlastenců bude nadarmo, že je již pozdě. Ale naděje v ohromnou tvůrčí moc nadšení — P. znovu a znovu akcentuje v této době potřebu enthusiasmu — vrací mu důvěru zase. A nadšení jeho není chvilkový zápal mládí: sám takové vzkypění citů má za netrvalé, sám doporučuje rozvahu a klid, zavrhuje násilí a má smysl nejen pro práva národův, ale i práva králů — jeho nadšení tkví v pravé lásce a rozumovém poznání a heslem jeho je již v této době: „vždy dle pravdy“.

Společnost, s níž se P. stýkal, byla více nebo méně duševně podobně připravena a naladěna jako P. a tak i ze společenských styků dostávalo se mu někdy vděčných podnětů, zejména z večírků u paní Karoliny Géczyové (sestřenice paní Niny) a katolické paní Csúzyové, v jejíž rodině P. vyučoval a kde mnoho debattováno o otázkách politických, filosofických i literárních (přicházeli i professoři lycea; P. vzpomíná nejvíc ostrovtipného racionalisty Fábryho a materialisty lékaře Simka). Obcovací řečí byla ovšem němčina. P. získal v okolí tom ovšem i vybrané způsoby obcovací a společenskou obratnost a jistotu, maje vedle toho příležitost nasbírati mnoho zkušeností životních a seznámiti se nejen se zemanskou šlechtou záp. Uher, ale i s některými magnátskými rodinami. Známosti tyto dosti mu lichotily, a P. vůbec známostí, jež by mu prospěšný býti mohly, rád vyhledával, a když na podzim roku 1820 provázel své chovance, mladé Csúzyovy, na universitu vídeňskou (pobyl tu celý školní rok), studoval nejen v cis. bibliotéce, obrazárnách a kabinetech, ale seznámil se osobně především s Dobrovským (který tenkrát ve Vídni vydával své „Institutiones linguae Slavicae“), pak s Kopitarem, malířem Kadlíkem a hudebním skladatelem Doležálkem. Kadlík v té době portraitoval P-kého — pravidelnou, plnou, hezkou tvář mladého muže se slabým chmýřím knírů, světlými, geniálně neupravenými vlasy a kotlety na tvářích, s krásným čelem a neméně krásnýma velikýma jasnýma očima, se silnými, poněkud širokými, energicky sevřenými ústy a římským nosem — v celku důvěru vzbuzující tvář velmi intelligentního a energického mladého muže z lepší společnosti. V korrespondenci tou dobou (1820 až 1823) byl P. se Šafaříkem (jenž byl ředitelem srb. gymnasia v Nov. Sadu), Kollárem (tou dobou kazatelem v Pešti) — všichni tří se navzájem povzbuzovali v horlivosti vlastenecké — s Jungmannem, pak zejména s Vyrožilem, jenž jako P. byl hofmistrem v šlecht, rodinách a později, věnovav se právům, stal se professorem a doživotním rektorem university pešťské, s maďarským vlastencem Mik. Ghyczym a hudebním skladatelem Jindř. Marschnerem. V hudbě vzdělal se P. právě v Prešpurku mnoho a ve společnosti, v níž se pohyboval, měl častěji příležitost poslechnouti i hudbu komorní. Styků se Srby novosadskými a s jedním Angličanem, sloužícím v Prešpurku, užil k tomu, aby zdokonalil se v srbštině a angličtině; jeho znalosti jazykové byly vůbec tak neobyčejné, že pro ně proslul v prešpurské společnosti. K doplnění obrazu o jeho vzdělání, snažení a povaze možno připomenouti ještě to, že byl velmi ctižádostivý (věděl to sám a měl za to, že Benedikti a Kollár vykládají mu to v chybu) a hrd jsa na úspěchy svého přičinění i samolibý (v denníku najdeme dosti dokladů toho) — již r. 1823 napsal svůj životopis, a denník, v němž od r. 1818 ukládal své dojmy a názory (přestává bohužel již v létě r. 1820, začíná lednem r. 1823, ale od února t. r. je jen suchým výčtem vnějších okolností), je psán nejen pro něho, ale poněkud i pro biografa. To vše je ostatek cele pochopitelno — z toho, co výše pověděno, víme přece, že plně pravdivá jsou nadšená slova obdivu, jež (1818) napsal o P-kém Šafařík Jungmannovi. Nazval jej „čistou duší“ a dodal: „nebo ani Shakespearův ani Schillerův duch horlivěji a světleji nehořel…“

P. měl se stati knězem a r. 1817 přijal již napolo místo kazatele v Bílsku ve Slezsku (v té době také kázal jednou v kostele hodslavickém) — že konečně odřekl a spokojil se nejistým postavením soukromého vychovatele, o to má zásluhu tou dobou počavší se známost jeho s paní Ninou a literární úspěch „Počátků“, zvýšivší náruživou snahu jeho věnovali své síly probuzení národa na poli literárním. Ale který obor práce si zvolili, o tom byl dlouho na vahách. Bystrý rozum jeho radil mu již r. 1816, že Čechové potřebují mnohem více dobrých knih naučných než špatných veršů, stanoviska toho hájil i v „Počátcích“, ale i Jungmann i Šafařík působili naň v směru opačném, očekávajíce od něho básně, tragédie nebo aspoň poetiku. P. na práce takové vskutku pomýšlel — snil o tragédii „Jan Hus“, jindy vyložil v denníku plán veliké epopeje všenárodní „na způsob Iliady“, v níž by se poslední válka národů s Napoleonem „opěvala podle ideí nejdokonalejších našeho věku“ a jež by byla dílem věky trvajícím —, ale pomýšlel i na to psáti knihu o geografii, o statistice, věnovali se historii; vskutku však věnoval svůj prázdný čas nejvíce studiím aesthetickým a filosofickým. Aesthetika byla módní disciplinou idealistické doby, v Prešpurku měl k ní P-kého prof. Gross, ale P. zalíbil si ji především asi proto, že studium její mohlo nejdokonaleji doplňovati a zúrodňovati jeho šťastný život duševní, nesený svatou láskou k paní Zerdahelyové a blouznivou touhou po všem dobrém a krásném. Tak jal se psáti nejprve „Přehled dějin krásovědy a její literatury“ (vydán v pražském „Kroku“ r. 1823), pokus kritické revue dosavadní práce aesthetické, jejíž soudy nebyly sice všude správné ani literatura úplná (zůstaly mu neznámy ovšem i spisy Štítného), ale imponující přece po mnohé stránce svou kritikou dosavadní aesthetiky. Práce tato měla býti prvou knihou jeho vlastní aesthetiky počaté již r. 1819, ale r. 1821 upravena samostatně; o spise hlavním „Krásověda čili o kráse a umění knihy patery“ pracoval P. pomalu v l. 1820—23, napsal však jen dvě knihy a zlomek knihy třetí (otištěno po částech v „Kroku“ r. 1823, v „ČČM.“ r. 1827, 1829, 1830; později v celku v „Radhosti“, I.).

Aesthetika P-kého staví se celkem v okruh názorů Kantových, ač P. chtěl přiblížiti se k Platónovi a anglickým intellektualistům (Bacon, Shaftesbury), ač veliký důraz pro vývoj svých poznání aesthetických kladl na jednu myšlenku, vyslovenou Baconem Verulamským. Háje proti Kantovi hlavni věty své krásovědy, že krása jest původní, základní idea ducha, cosi bytného v duchu člověka, pokročil dále, zpracovávaje Kantův Subjektivismus, ale prováděje přece směr již v Kantovi obsažený. Jak je možno, že krása jeví se v předmětech, byl by musil ukázati v pokračování, ale tyto nejzajímavější partie zůstaly nenapsány. S vědeckého stanoviska, praví L. Čech, je P-kého aesthetika pouze zajímavý pokus, pozoruhodný proto, že P. dokazoval možnost aesthetiky jako vědy, že s důrazem vytkl váhu obraznosti a citu při s důrazem vytkl váhu obraznosti a citu při vzniku dojmu krásy (krása je mu ve shodě citu s obrazností) a že platnost zákonů krásy vztahoval na všechen život lidský. Vykládaje aesthetiku, P. vyložil — jednak v prvé kapitole „Povšechna zkoumání ducha člověčího v jeho činnostech“, jež je kusem psychologie, kusem noétiky a úvodu do filosofie, jednak v statích dalších a pak zejména v stručném výkladu německém „Philosophischer Versuch über das Schöne“, napsaném později (1828) v Praze, jak se zdá, pro hr. Šternberky a vydaném v „Gedenkblätter“ — i své názory filosofické dosti soustavně a úplně. Velikého ducha jejich ve všeobecných rysech již známe, ale zajímá vo je sledovat i jej i v pilířích soustavy a pozorovati, kde rozchází se P. se svým učitelem Kantem, blíže se (mimo Herdera a Fichta) zejména Jacobimu, nebo hledaje cest vlastních. Bůh, duch, příroda nejsou P-kému jako Kantovi pouhé pojmy naší nejvyšší činnosti rozumové, pouhé transcendentální idey, pomůcky myšlení, jimž neodpovídá žádný předmět, žádná zkušenost, ale jsou mu skutečné principy reální, jichž nelze rozumem dokázati, ale o nichž přímo nebo i nepřímo přesvědčuje náš cit onou původní jistotou, která předchází všechnu reflexi. Cit je P-kému tedy (na rozdíl od psychologie Kantovy i novější) prvotní působnost nebo-li mohutnost ducha lidského, rukojmě jsoucnosti ducha našeho i veškerenstva i Boha. Důraz kladený na cit (a s tím souvisící důraz na enthusiasmus, nadšení) je charakteristickým pro filosofii P-kého; v tom P. blíží se Jacobimu a v tom staví se proti Kantovi, jemuž vytýká, že všechnu filosofii zakládá na pouhém rozumu. I kategorický imperativ pokládá P. za cit, nikoliv za poznatek. Svět vnější existuje (cit náš nepřímo svědci o tom), ale my vnímáme jen formy, zjevy jeho, a rozum je zpracovává a řadí podle původní zákonnosti své. Svět poznání našeho je tedy jen formální, poznání naše je jen lidské — že svět myslný je svět pravý, můžeme jen tušiti a věřiti. Rozumu tak na rozdíl od Kanta přiznává P. pouze platnost formální a regulativní. Ale blíži se zase mnoho Kantovi tam, kde hájí praktického významu a úkolu filosofie pro člověka, jako nauky vychovávací k moudrosti, kde horlí proti filosofii životu cizí, rouhající se zpupně každému tajemství srdce, světa i náboženství a drzostně vyměřující vesmír duševní i tělesný malichernou měrou oblíbených domněnek. Podobá se mu i tam, kde vykládá summum své filosofie, odpovídaje na otázku, co je nejvyšším účelem života? P-kému je posledním cílem života lidského božnost, což jest jakoby srodnost a podobnost Bohu; člověk má býti obrazem božím. Není to účel mimo člověka postavený, jest to totéž, co svrchované člověctví — v nejvnitřnější svatyni bytu člověkova svítí člověku a zahřívá jej jiskra božství, původ jeho samostatné moci a působnosti; ona budí nekonečnou snahu lidskou pokračovati k božnosti. Pokračovati k božnosti — to znamená toužiti zákonem vnitřním k absolutní svobodě, k absolutnímu dobru a absolutní kráse (krása je forma božnosti) — tyto účely, ke kterým usilují snahy naše, ty obrazy dokonalosti šlovou P-kému ideami; idey jsou zjevení jiskry božství v člověku svítící. A velikou tuto stavbu mravní snahy a náboženského vzletu korunuje výrok, obsahující P-kého filosofii dějin: Pokračování k božnosti je vlastně, ačkoliv v nekonečných stupnicích, obsahem všech dějin, jak člověčenstva tak jednotlivců.

Tyto zásady filosofické, jichž mohutná moc prakticky výchovná je každému zřejmá a jež tak přiléhaly k podnětům a snahám, jež přijal P. v mravně přísném a nábožensky nadšeném okolí svého mládí, spravovaly myšlení P-kého po celý život jeho; náruživá horlivost hlubokého přesvědčení jimi ozývá se v P-kého polemice z let sedmdesátých, polemice proti atheismu a materialismu, s nemenší silou než v projevech z let 1818—23. Svými studiemi filosofickými, získáním celistvého, jednotného, a co je nejdůležitější, vlastního názoru světového P. připravil se nejdokonaleji k jakékoliv práci literární, ať vědecké ať poetické. A práce jeho o aesthetice a filosofii byly zároveň prvým smělým a přece zdařilým pokusem pěstovati novodobou filosofii jazykem českým — nevěřil-li v letech devadesátých XVIII. stol. Dobrovský, že češtinu lze vzkřísili literárně, dokazoval nyní mladý R, že jí lze vykládati nejtěžší problémy mudroslovné, zachytiti všechny pojmy abstraktní a vyjádřiti jemné odstíny myšlenky. P. musil si ovšem stvořiti novou, dosti nesnadnou terminologii (jež se částečně ujala ve filosofii české a již P. vydal zvlášť „Okus české terminologie filosofické“ — v ČČM. 1827), ale dovedl nesnadnou látku sdělovati čtenáři jasně, slohem, jenž bohat jsa duchem básnickým, zachovává přece klid a diskrétní vyrovnanost. Práce tyto, otištěné v „Kroku“ a prvých ročnících „Musejníka“, byly to především, jež v české společnosti vzbudily úctu před vědomostmi a talenty P-kého.

P. své aesthetiky nedokončil — příčina tkvěla v tom, že záhy rozhodl se věnovati své síly jinému oboru naukovému: dějinám, dějinám českým. Úmysl vznikl v něm ne tak ze záliby k historii, jako z jeho nadšení vlasteneckého. P-kého poutalo ovšem čtení historické ode dávna a v Prešpurku měl, excerpuje ze starých českých spisů pro Palkovičův „Slovník“ (jenž měl se stati podnětem Slovníku Jungmannovu), záhy příležitost seznámiti se s kronikou Dalimilovou, Hájkovou, s Veleslavínem, Kralickou biblí a Harantem, záhy také četl některé spisy Komenského (jehož byl otec jeho zvláštním ctitelem), Pelclovu „Novou kroniku českou“ a Davida Kraze historii českobratrskou (Alte u. neue Brüderhistorie z r. 1772) — ale vše byl pochopitelný interess vědychtivého studenta o zajímavý předmět, nic více; P. četl, co mu náhoda dala do ruky, a mezi tím něco mu náhoda dala do ruky, a mezi tím nebyly věci pro českou historii tou dobou nejdůležitější: Dobnerova kritická edice Hájka, Dobrovského a Pelcla „Scriptores“ (ještě později zná P. Kosmu jen z vydání Freherova dvě stě let starého) ani menší historické studie pražských učenců. A prohlubuje-li se poč. r. 1818 jeho historická četba, vidíme-li v rukou P-kého již Gibbonovo slavné dílo o pádu Římské říše, práce skotského historika W. Robertsona († 1793), tenkrát v Německu veliké autority požívající, a ještě více, ale menším právem slavenou „Gesch. der schweizerischen Eidgenossenschaft“ od Jana Müllera, je to jen následek zvýšeného interessu P-kého o literární a vědeckou produkci vůbec — určitý zájem individuální možno však v té době pozorovati u P-kého již pro dobu husitskou. Studuje ji — z Hájka. Obrat nastal v květnu a červnu r. 1819 a souvisí zase s návratem Benediktiho (a Kollára) z Jeny. Z dotčeného již vypravování jeho o Jeně, snahách studentstva a výkladech a stanoviscích professorstva P. se dověděl především o přednáškách prof. historie Jindřicha Ludena, nadšeného nacionála německého, nejen s kathedry, ale i publicisty činného ve svobodném Výmarském státě ve smyslu vlasteneckém a důraz kladoucího především na to, že jenom národní dějiny mohou vychovávati k pravému vlastenectví, že jenom studiem dějin vlastního národa lze poznati ducha jeho, individualitu jeho, a láska k vlasti že tkví jen v lásce a pěstování duševní zvláštnosti a svéráznosti jeho ve všech oborech práce duševní, ve všech projevech žití. Luden měl mnoho smyslu nejen pro politické, ale i filosofické pojímání dějin; sám jsa žák a oblíbenec Jana Millera, vychoval Němcům znamenitého historika královeckého Jana Voigta. A myšlenku Ludenovu o významu dějepisu pro ideu národní nalezl P. brzo potom u Karamzina (Istorija gosudarstva rossijskago) i u L. Jahna, Das deutsche Volksthum. Od seznámení se s Ludenem znamenalo P-kému „národství z ohledu vyššího“ také národství zúrodněné a povznesené studiem dějin, odtud počal horlivěji obírati se dějinami českými (četl na př. nyní Dobrovského Gesch. der böhm. Sprache u. Literatur, L’Enfantovu historii husitství, Woltmannův něm. dějepis Čech), odtud počal v něm vznikati úmysl věnován' se dějinám českým — byl-li to ještě 1. led. 1820 plán napsati knihu o všeobecné historii jazykem českým nebo životopisy vynikajících Slovanů (Plutarch slovanský), doplňuje plán ten P. již po několika dnech dodatkem, že cílem života jeho je „pragmatická historie České země“. Ale teprv ku konci r. 1822, když i Kollár byl jevil veliký zájem o husitství a literaturu jeho, psal Kollárovi, že vězí již cele v historii. „Nelze mi žiti, nebudu-li moci do vlastenského dějepisu se dáti. Aspoň Husitstvo, budu-li živ, jistě popíši. Jest se čemu hněvati, jak málo se té slavné krajanov našich zdoby doma i venku šetří. Na krásovědu již téměř zapomenuto…“ Tento zřetel k husitství, jenž v P-kém dosti pozdě dozrává v přesvědčení o neobyčejném významu jeho, rostl zajisté s probuzeným zájmem P-kého o myšlenku svobody. Po čem doba toužila, to vyhledávala i v dějinách — tak Niebuhr podával svému národu jako velký vzor obraz vznešeného úsilí Říma — a v husitství musil P. viděti ideální dobu, jež pokoušela se ztělesniti hlavní jeho ideály; vlast, ctnost, svobodu. V motivech P-kého věnování se historii nemožno ovšem nevzpomenouti vlivu Herderova a vlivu romantiky.

Od r. 1820 P. pro příští historickou činnost svou vědomě se připravoval. Nepozorujeme sic ani v této době, že by se seznámil s předními vědeckými pracemi poslední doby, českým dějinám věnovanými, že by studoval podrobněji historickou látku, nebo-dokonce studoval v pramenech neb archivech. Jej zajímá víc theorie methody dějepisné, filosofie dějin (lze-li tak nazvati snahu doporučovanou ponejprv Voltairem, pojí mat i dějiny duchem filosofickým) a umění historii psáti — v obou posledních směrech se P. ovšem byl značně připravil svými studiemi filosofickými a aesthetickými. P-kého příprava historická vůbec počala se tam, kde dnes vzdělání historikovo se dovršuje, nebo ještě častěji kam ani nedospívá; nedostávalo-li se mu v Prešpurku znalosti pomocných věd a method historické kritiky, ať prakticky ať theoreticky, vzdělal se P. v ostatních částech methodologie, zejména v theorii pojetí dějin, značně. Příslušná literatura tehdejší poskytovala k tomu cíli mnohem více, než se dnes má za to — P. se mnoho naučil zejména z recensí o historických pracích, roztroušených po časopisech. Literární kritiky vynikaly tenkráte vzácnou dnes věcností, obsažností a vážností (tak na př. úvahy vládou Metternichovou podporovaných „Jahrbücher der Litteratur“, lipského a hallského časopisu literárního, „Hermesa“ a j.), a víc než polovice výpisků P-kého z doby prešpurské pochází z takovýchto pramenů. P. čerpal ovšem i přímo z prací samostatných, tak zejména z Bolingbrokeových „Letters on the study and use of history“ (Londýn, 1752), z Blaira (již citovaného), z práce vratislavského professora dějin L. Wachlera, podávající kritickou bibliografii historické propaedeutiky a literatury dějin světových, a zejména z Rotteckova článku „Ueber die Geschichte li. geschichtliche Kunst“ („Hallesche Litt. Zt.“, 1819). Niebuhra, podivno dost, nepoznal; znamenitou práci Böckhovu o státním hospodářství athénském znal jen z referátu. V březnu r. 1820 P. počal psáti studii „O dějinách a dějepisectví“, o níž však potom neslyšíme slova (patrně jí nenapsal) — ale co by asi obsahovala, o tom lze si z hojných jeho excerptu sem náležejících učiniti obraz snad dobrý. Konečný cíl historie podle toho je poučný, vzdělání potomstva, moudrost, historik má míti vynikající mravní interess (H. Blair), bez víry v božství není pravé vědy dějepisné, pravda je cílem bezprostředním, ale třeba míti schopnost pravdu poznati a odvahu ji pověděti, nevnášeti do dějin vlastních zamilovaných názorův, ale dějiny z nich samých vykládati, třeba dokonale shledati prameny, „učeně ovládnouti a kriticky roztřídili látku“, ale především třeba míti ducha, abychom materiál správně pojali, ducha událostí a jednajících osob pochopili a celá období spojili principem vedoucí myšlenky. Tento důraz na potřebu „ducha“ je charakteristickým pro P-kého excerpty o historii, s ním znovu a znovu shledáváme se i v jeho denníku: „duch dějin veškerých“, „duch století“, „duch národa“ — a duch jen duchem, život životem pochopen býti může. I tu i jinde brojí P. proti bezduchému opakování slov kronikářů — třeba obrazností minulost znovu stvořiti — a vypisuje si úsudek o Gattererovi, jenž život věnoval pomocným vědám, kritickému badání v historii, osvobození historie od názorů theologických, ale ducha, jenž by massu oživoval a pronikal, zabil svým linnéismem, svým rubrikováním. Proto také P. oblíbil si tolik dílo Jenischovo o duchu XVIII. stol. (Geist u. Character des 18. Jahrh. politisch, moralisch, aesthetisch u. wissenschaftlich betrachtet, 1800, 3 d.). A vedle toho vrací se znovu myšlenka: k historii třeba především politického rozhledu, filosofického i psychologického vzdělání.

Třebas že historie v tomto duchu pojatá není účelem sama sobě, třebas že má býti učitelkou moudrosti a tribunálem mravním (v theorii ostatek se moderní požadavky historie pro historii snáze pronášejí než uskutečňují v praxi), jsou zásady P-kým nasbírané důkazem porozumění jeho právě pro tu stránku přípravy historické, bez níž nemůže býti díla většího slohu a významu. A ještě hojnější jsou výpisky P-kého tam, kde jde o pravidla „historického umění“, dnes bychom řekli o pravidla nauky o podání, stilu, komposici historické: jednota pojetí celku i jednotlivých období, charakteristika povah jednotlivcův i směrů myšlenkových, vážnost spojená s ozdobností i elegancí, pořádek, jasnost, dobré přechody, oživení detaily — „historik je umělcem, dovede-li určitě a jasně vylíčiti vnější život svého předmětu jako odlesk jeho života vnitřního“. Ve výpisech P-kého lze pozorovati konečně i překvapující interess o otázky národohospodářské a jednou najdeme větu, že právní instituce jsou to, v nichž ducha minulosti lze poznati nejpoutavěji.

Ideál historického spisování, jak jej později P. uskutečnil v posledním zpracování svých „Dějin“, byl v hlavních rysech svých, jak patrno, hotov již v Prešpurku, a v Uhrách také se již shledáme s některými vůdčími myšlenkami P-kého pojetí dějin českých. Na podzim r. 1822 P. napsal na žádost Kopitarovu (jenž byl spoluredaktorem vídeňských „Jahrbücher“) recensi o Palkovičově Slovníku (recensi nepříznivou; P. i Kollár byli se dávno s Palkovičem rozešli) a Sychrově České fraseologii; zajímavější byl však obšírný úvod, jenž chtěje seznámiti čtenářstvo revue s Čechy vůbec, podával v podstatě dějiny české myšlenky národní se zřetelem k čes. dějinám literárním, politickým, k jazyku i ethnografii, v tom mnoho i k Slovákům (vyšel r. 1874 v „Gedenkblätter“ pod titulem „An- und Aussichten der böhmischen Sprache vor 50 Jahren“). Kopitar však neotiskl ničeho, patrně z obavy, že by censura nepropustila článku, slavícího české hnutí národní a líčícího řádění jesuitů v Čechách pobělohorských. Výklady P-kého v této práci nejsou prosty chyb, ale zajímají především tím, že již zde P. rozvíjí své pojetí dějin českých jako zápasu národnostního mezi Čechy a Němci, že v husitské době vidí především moment národní, že vytýká s důrazem činnost Jednoty a zná 20 spisů Komenského a že již zde patrno je ono pozdější jeho pojímání Čechů jako národa, jenž nikdy neusiloval o výboj. P. ujímá se Slováků proti Maďarům, dotýká se i ethnografické jednoty Slovanstva, ale na češství klade již důraz zvláštní; zde není slovanství vše, jako bylo v „Počátcích“. Úsudek jeho o novější literatuře české vyznívá zajisté v slova, že jí chybí individuální český ráz. Každý národ má svůj ráz, svého ducha — Čech však jeví se dosud v literatuře své vždy jako člověk, často jako učenec a patriot ale zřídka jako Čech.

P. v této době (1821 a 1822) prodléval z největšího dílu na statku Csúzu (v stol. komárenské), zastávaje stále dobře placené místo vychovatele synů paní Csúzyové. Pomýšlel původně na to, zahospodařiti si nějakou částku peněz, pak vydati se na cesty Evropou k doplnění svého vzdělání a teprve potom hledati vhodného zaměstnání. Ale peněžitá pomoc, kterou musil přispěti otci v obchodě ztráty utrpěvšímu, zbavila ho jeho úspor; paní z Csúzy zůstala mu pak, když poč. r. 1823 syn její dostal místo u armády a P. byl volným, větší čásť povinné odměny dlužna. P. přes to odhodlal se odebrati se do Prahy — Dobrovský mu byl již r. 1821 zajisté nabídl svou podporu a v podobném asi smyslu psal mu Jungmann. První týden r. 1823 P. ztrávil ve Vísce (v těkovské stol.) u paní Niny Zerdahelyové, zatím ovdověvší, aby se s ní rozloučil, 6. února pak rozloučil se v Csúzu a odtud doprovodil žáka svého do Vídně. Zde zdržel se od pol. ledna do pol. února, zajímaje se více o aesthetiku než o Husa (seznámil se tu s Vukem Karadžičem, s říšským historiografem Hormayerem a ruským historikem P. — J. Koppenem, právě ve Vídni dlícím) — v Praze tou dobou proslýchalo se, že má stati se prof. aesthetiky na universitě. Velkonoční svátky ku konci března ztrávil u otce, jenž po smrti matky P-kého († 25.říj. r. 1822) se byl oženil znovu (několik dní věnoval P. i přátelům z útlého mládí v Kunvaldě) a vypůjčiv si něco peněz, vydal se do Čech. Dne 11. dub. přijel do Prahy —jak později praví — za tím účelem pouze, aby po dvě léta studoval tu dějiny husitství, jak však psal z Vídně Jungmannovi, proto, aby nalezl si nějaké místo, „buď co bibliotekař, buď co jiného“.

Obecná situace snažení českonárodního byla sice velmi příznivá — r. 1816 a 1818 vydány byly vládou památné dekrety, jimiž přikázáno zase pěstovati český jazyk na českých gymnasiích a znalost češtiny prohlášena za nevyhnutelnou a závaznou pro každého příštího státního úředníka, lékaře a kněze, téhož r. 1818 založeno s patrnou podporou vlády a dvora České museum, „nalezený“ Rukopis Královédvorský působil již jako vzpruha národního nadšení, mužů snah vlasteneckých a v duchu jejich literárně i prakticky činných přibývalo, přední stavové se sympathiemi svými k snahám českonárodním netajili, v čele politické správy Čech stál muž k Čechům se hlásící a jim přející, hr. Kolovrat, jenž brzo na to (1826) měl stati se předním ministrem státním a duší vnitřní správy říše na dlouhou řadu let — ale v malé obci pražských českých autorit literárních bylo více vlasteneckého nadšení než svornosti, snášelivosti, discipliny, vyššího vzdělání a širšího rozhledu. P. nejen že nenašel žádné organisace, ale vše zaujato bylo nejnechutnějšími spory osobními.

V Dobrovském se P. nezklamal — ještě v dubnu byl zaměstnán u něho v každodenních cvičeních palaeografických, maje zároveň mnoho příležitosti učiti se tomu, čeho jako historik nejvíce potřeboval, kritice pramenů, pak byl několik měsíců vychovatelem v rodině bohatého měšťana Ahsbasa; na podzim zavedl konečně Dobrovský P-kého k hr. Fr. Šternberkovi. Byl to mezi českou šlechtou té doby muž ne-li nejhorlivěji česky smýšlející, tedy jistě nejvýše stojící svým smyslem pro vědu a umění, v tom především pro historii českou, jíž se s láskou obíral a již výborně znal, šlechtic zásad ušlechtile svobodomyslných, prostý všech předsudků, a duše všeho, co stavové tehdejší podnikali v ohledu kulturním nebo národním, zejména společnosti přátel umění (po smrti jeho r. 1830 P. ocenil význam jeho v srdečném nekrologu v německém Musejníku 1830). Seznámeni s hr. Šternberkem přispělo v prvé řadě k pozdějším úspěchům P-kého. Od podzima r. 1824 P. docházel denně do domu Šternberkova, studuje rodinné archiválie, jež hrabě choval v svém bytě — bylo mu uloženo, aby vypracoval stručné dějiny rodu Šternberského pro Hormayerův Taschenbuch für vaterl. Geschichte. Studium to bylo zároveň P-kému prvým dokonalejším uvedením do dějin českých, a když P. na jaře r. 1824 odevzdal hraběti a Dobrovskému práci hotovou, práci, kde v úvodě vyložil bezcennost nekritických genealogií dosavadních, podávaje malou studií svou zároveň zdařilou ukázku, jak podobná themata mají býti zpracována (práci potom Hormayer pokazil škrty i banálními doplňky), „stalo se povýšení mé v očích jejich“ (praví R), P. stal se hr. Šternberkovi milým společníkem jeho historických prací a úvah, mladým přítelem, o jehož pokroky pečoval hrabě nejen po stránce hmotné, ale i po stránce duševní. P-kému samému, vypravujícímu o tom, namítá se srovnání s paní Zerdahelyovou — jako v Prešpurku, tak brzo i v Praze P. měl štěstí býti účastnu výchovné lásky pravého šlechtice, jehož bohaté zkušenosti v životě veřejném byly P-kému zdrojem poučení o tom, po čem byl toužíval před lety: poučení o životě a duchu národův.

Přátelské styky s hr. Fr. Šternberkem zajistily jednak P-kému slušnou obživu v Praze — hrabě platil mu roční honorář 200 zl. stř., postaral se o to, aby P-kému dostalo se zakázek na rodopisy i od jiných rodin aristokratických (Černínů, Kinských, Martiniců, Althannů) a aby Učená společnost svěřila mu vydání českých letopisů XV. stol.; iniciativě jeho je děkovati, že r. 1827 stavové počali s P-kým jednati o pokračování v nedokončeném Pubičkově dějepisu Čech — jednak uvedly jej velmi záhy v přední pražskou šlechtickou společnost, do níž byl P. ostatek i drive dobyl si přístupu. Praha tehdejší bylo město aristokratické, lepší společnost měšťanská žila po pansku a v čilých stycích se šlechtou, pohostinné domy panské i měšťanské otevřeny byly návštěvám i společnostem v míře dnes neznámé, společnost scházela a bavila se vůbec v rodinách, nikoliv ve veřejných místnostech. P-kého najdeme hned od počátku v proudu tohoto čilého společenského života, v němž mu ovšem jeho duch i elegance zabezpečovaly místo vážené; nejčastěji jej vidíme u Ebertů, v domě barona Astfelda (jemuž náležel i zámek v Tróji), kde bývali hosty přední šlechtici i intelligence občanského stavu, v styku s bankéřem Dessauerem, drem Lichtnerem, býv. setníkem ryt. Rittersberkem, dilettantem v historii i poesii, u něhož P. delší dobu bydlil, a s baronem Stenčem, také historikem-ochotníkem. Z Čechů spřátelil se P. ještě nejvíce s hudebním skladatelem Tomáškem, s dramatickým spisovatelem Macháčkem, prof. V. A. Svobodou, literárně vysoce vzdělaným — v celku je patrno, že hledal společnost takovou, která by vyhovovala jeho zálibám literárním a uměleckým (v tom nejvíc zase hudba a divadlo) a která by měla ducha. P. těchto let není ovšem již P. let 1818—20 s jejich až askétickou přísností životní: ku podivu mnoho času věnuje společnosti a jejím zábavám (v tom vedle plesův a redut a ovšem především divadla je i často billard, taroky, whist) a brzo je i zamilován; od podzimu r. 1825 vzniká jeho náklonnost k mladší dceři velkostatkáře a advokáta Jana Měchury, Terezii, s jejímž bratrem Leopoldem (jenž, jako celá rodina, mnoho miloval hudbu a požíval jména jako hudební skladatel) jej seznámil Ebert. V září r. 1827 P. pojal ji za choť — tak byl konečně připoután k Čechám trvale a s bohatou paní nabyl hmotné nezávislosti, která netrávíc schopností a sil jeho v boji o existenci, mnoho přispěla k pozdějšímu vedoucímu jeho postavení ve společnosti národní. Je přirozeno, že v pražské společnosti české, v kruhu chudých literátů, hleděno s trochou závisti k „velikému štěstí“, jež P-kého potkalo (a okolnost, že přísně konservativní a mezi šlechtu se počítající boháč pražský dal dceru za choť pouhému literátu a k tomu lutheránovi, je jistě velmi výmluvným svědectvím vynikajících osobních vlastností i společenských talentův P-kého), a to přispělo ještě vice k odcizení mezi oběma stranami. Jungmann psal tenkrát, že P. „ne co Čech neb Slovan, ale co dobrý Němec své štěstí udělal a tím opět českou stranu poněkud urazil“.

V úsudku tomto je mnoho nespravedlivého — P. i v německé nebo německy hovořící pražské společnosti zůstal Čechem, a význam, jehož brzo potom nabyl jako organisátor práce národní, tkvěl právě v tom, že P. dovedl pro kulturní potřeby svého národa získati podporu ve stavech vyšších, v společnosti, v níž se pohyboval, že dovedl prostředkovati mezi oběma vrstvami, lidovou a šlechtickou, mezi oběma generacemi, starší Dobrovského i mladší Jungmannovou, a vésti a spojiti obě k dosažitelným cílům. Užívaje přátelství hr. Šternberka, pečoval o to, aby mocnou autoritu jeho a jeho přátel učinil ve větší míře služebnou věci národní. První a to veliký úspěch P-kého v tom směru bylo vybojování musejních časopisů. Duší a praesidentem mladého ústavu musejního byl od počátku příbuzný hr. Fr. Šternberka, hr. Kašpar Šternberk, vynikající přírodozpytec, přítel A. Humboldtův a Goethův, jejž však jeho vychování i dlouhé působení v cizině (vychován byl v Římě v collegium germanicum, r. 1787—1807 byl kanovníkem v Řezně, ač neměl kněžského svěcení) učinilo mnohem vlažnějším v ohledu národním, než byl hr. František. Když si hr. Kašpar jednou (20. pros. 1825) ve společnosti hr. Františka, Dobrovského a P-kého stěžoval na lhostejnost národní intelligence k museu na Hradčanech, podařilo se P-kému po dlouhé debatě, v níž nadšeně hájil své stanovisko věřícího českého nacionála, přesvědčiti všechny tři starce a mezi nimi především skeptického Dobrovského a hr. Kašpara, že potřebí jest orgánu, jímž by museum na sebe upozorňovalo, se sbírkami svými seznamovalo, ano orgánu, jenž by zároveň působil výchovně na národ a pěstoval zanedbávaný jazyk český, probuzoval národně. Hned druhého dne P. vypracoval programm pro příští orgán musejní, vlastně pro dva časopisy, německý a český, z nichž prvý měl býti českou revue v nejširším slova smyslu, druhý lidovým orgánem literárním a historickým. Německý list měl repraesentovati českou (slovo v politickém smyslu pojato) národní snahu a práci vůči cizině a měl býti přísně vědecký, český měl vědu v lidu popularisovati, pěstovati krásnou literátům, zejm. staročeskou poesii, a býti vzorem a rozhodčím v jazykových sporech. V lásce P-kého vzrostl plán podniku brzo ještě směleji: oba časopisy měly se stati archivem, kde Čech bude poučen o všem, co jej jako Čecha historicky a literárně zajímá, měly se stati obrazem české kultury minulé i přítomné pro cizinu i potomstvo, zrcadlem pravého češství, opravdovými listy národními. Skutečnost mohla ovšem sotva stačiti tomuto ideálu, ale výbor musejní přijal v únoru 1826 návrh hr. K. Šternberka na vydávání časopisův, a když dvorní censura dala svolení, hr. Kašpar nabídl (v dub. 1826) P-kému redakci obou časopisů. Tak počal r. 1827 vycházeti měsíč. „Monatsschrift des böhm. Museums“ a český kvartálník „Časopis společnosti vlastenského museum v Čechách“ — po zaniklém „Hlasateli“ a vedle Preslova „Kroku“, v nekonečných přestávkách vycházejícího, prvá periodická publikace česká většího stilu. P. získal nejen orgán, v němž mohl v duchu svém sloužiti věci národní, ale nabyl zároveň důležité posice, takřka místa správce a ředitele literárního a tím i národního snažení.

Tohoto postavení však česká literární obec pražská nepřiznala P-kému bez odporu; P. musil si je vybojovati. Podařilo se mu v prvém ročníku soustřediti příspěvky i od Dobrovského a Jungmanna, od Kollára, Čelakovského i Hanky; z kruhu Nejedlého zastoupen nebyl nikdo — P. psal svůj list pravopisem analogickým. Brzo však byl nespokojen i Jungmann, že mu P. škrtl v pojednání jeho jednu větu („kdo píše německy, musí býti na tu chvíli Němcem“) a zmírnil útoky na Nejedlého, byl nespokojen Kollár, a Čelakovský dokonce pojal takovou nechuť k P-kého časopisu, že si přál jeho zaniknutí. Osobní nechuti a nevraživosti převládaly nad příkazy vlastenectví, zájem o formu, o pravopisné justamenty měl míti přednost přede vším. V té situaci P. viděl se nucen napsati ke konci prvého ročníku srdečné a otevřeně poctivé „Slovo k vlastencům od redaktora“, jehož vedoucí myšlenkou bylo volání: duch, ne písmena, věc, ne forma, vzdělání, ne pouze řeč — nestačí býti Čechem, ale třeba býti Čechem vzdělaným. Sám vyznal, v čem zhřešil v tom směru v „Počátcích“, a zapřísahal spisovatele české, aby víc obsahu než formy dbajíce a na skutečné potřeby a stav národa hledíce, opustili své bojovné stanovisko, sešli se na střední cestě a časopisu byli podporou. Vyzvání to ovšem nepomohlo — novotářství pravopisné, když již jednou autorita bratrského pravopisu byla podvrácena, zachvacovalo nyní zejména Moravu (r. 1832 P. v obšírné, hluboce založené kritice vystoupil v „Musejníku“ proti moravským novotářům Fr. Trnkovi a V. P. Žákovi na obranu forem ustálených staletou minulostí), a nechuť k P-kému v Praze šla tak daleko, že přátelé Jungmannovi odpírali r. 1828 přispívati do časopisu. Druhý ročník časopisu musil P. z největší části vyplniti sám — byl to týž ročník, kde P. v posudku Bowringových článků v „Foreign Quarterly Review“ o české literatuře ujal se srdečně nesmrtelných zásluh učeného i důmyslného starce“, Dobrovského, o němž Bowring (informovaný z Prahy z kruhu Jungmannova, Čelakovským nebo Hankou) byl krátce napsal, že jeho učenost je veliká, ale kritické a filosofické vzdělání pochybné. Tak daleko šlo pražské literární záští! S Jungmannovým článkem setkáváme se v „Musejníku“ teprve r. 1830 — toho roku P. počal tisknouti „Musejník“ latinkou — kdy i Čelakovský (jenž přispěl však již r. 1829), získán pochvalným posudkem P-kého o Ohlasu písní ruských, počal chovati se k P-kému spravedlivěji. P-kého přičinění a neoblomné setrvávání na vytčené r. 1827 prostředkovací cestě pomalu přece vítězilo nad odbojem. Oba časopisy P-kým redigované byly převahou historické a v obou bylo mnoho vlasteneckých básní a historických eposů původních i přeložených, ceny ovšem nestejné; slávou „Monatsschriftu“ po této stránce byly věci Ebertovy, v českém časopise pak Kollárovy a Čelakovského. Z historických článků nejvíce napsal P. sám, zejména v „Časopise“, kde s počátku přihlížel více k zajímavosti themat než k účelům vědeckým; podstatná část' obsahu záležela zde v památkách staré české literatury, starých skládáních ve verších i prose, pamětech, listech, jež P. s krátkou předmluvou a poznámkami otiskoval — a tyto dokumenty slavné minulosti, české listy na př. českých králův a českých pánů, list K. st. z Žerotína Jiříku z Hodic a pod., to byly především, jež zakládaly vlastenecky výchovnou cenu časopisu. Zde P. vydal i svou „Krásovědu“ i nedokončený přehled Platónova Fédra (jímž se obíral P. v Praze r. 1823) a celou řadu historických pojednání významu čím dále tím většího, a zde uveřejnil i několik zajímavých posudků o české poesii (Čelakovský, Mácha, Erben). Vedle článků Dobrovského, Jungmanna, později Šafaříka byly zvlášť dobré příspěvky P. F. J. Slámy (poučné stati o štěpařství, pojišťovaní proti ohni); pilnými přispěvateli byli i V. A. Svoboda, P. Fr. A. Vacek (histor. topografie) a V. Hanka, jenž tu udal mezi jiným dvě svá falsa (Mater Verborum a evangelium Svatojanské). Posudků bylo málo, víc bibliografie; vedle divadelního referátu (od Chmelenského) byly i literární zprávy z Uher, ze zemí jihoslovanských a Polska. Český Časopis měl od počátku více předplatitelů než německý, prese všechnu péči, již věnoval tomuto hr. K. Šternberk i P. Za hranicemi programm jeho, jenž předpokládal značný zájem o Čechy, zájmu nenašel; nad to odsouzeno bylo tam předem vše, co vycházelo pod rakouskou censurou; a v Čechách se ukázalo, že je tu více literatuře přejících Čechů než Němců. „Monatschriftu“ nepomohla ani vzácná přímluva a obšírná pochvalná kritika Goethova v berlínských „Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik“ z r. 1831 — téhož roku musil býti změněn v kvartálník a r. 1832 docela zastaven. Český časopis však rostl oblibou i cenou, a když P. po desíti letech, r. 1837, psal, přehlížeje vykonanou práci, zase „Předmluvu k vlastenskému čtenářstvu“, znělo v projevu jeho již plesání triumfu. Vyložil tu extrémy obou znepřátelených stran z let dvacátých, strany starojazykové i novotářů-neologistů, konstatoval, že spory již utichly a prostředkující stanovisko jeho, jež chtělo spojití starojazykovou čistotu i novo-vědeckou důkladnost, získalo si všeobecné obliby. Dosud, psal, musila převládati snaha o skončení sporů jazykových, dosud „hleděli jsme staré Čechy uvésti do nové Evropy a zdomácniti tuto v oněch“; nyní však nastává práce další: ve věci samé, v literatuře pěkné, vědě i průmyslu pokusiti se o závod s ostatními národy evropskými, snažiti se o to, aby i Čech přispěl něčím k pokroku kultury všelidské a tak legitimoval své místo mezi kulturními národy. Časopis proto bude především k věcné ceně svých článků přísněji přihlíželi…

Jako redaktor „Musejníka“ P. nemohl dlouho působiti v duchu tohoto programmu; již poč. r. 1838, zahrnut jsa příliš prací historickou, vzdal se ve prospěch Šafaříkův redakce listu, jehož založení a obhájení přičísti třeba mezi přední zásluhy jeho. Ostatek programm vytčený r. 1837 byl jen v malé míře schopen uskutečnění, a P-kého kulturní politika i později je nesena cele požadavkem programmu staršího: zdomácniti novou Evropu v starých Čechách. Hlavním prostředkem k tomuto cíli jevilo se P-kému ode dávna vydání dobrého slovníku naučného pro Čechy, kde by Čech v svém jazyku mohl krátce a dobře seznámiti se s obsahem novověké vzdělanosti, jímž by řešena byla nesnadná a tenkráte zvlášť choulostivá otázka vědecké terminologie české a kde by dobrého poučení nabyl čtenář především o věcech českých a slovanských. Podniky takové byly se již osvědčily na západě, Jungmann na něco podobného pomýšlel r. 1815 až 1816 a rozvrhoval již úkoly pro spolupracovníky, r. 1829 ujal se myšlenky P; získal pro ni pražské české literáty, oznámil úmysl i nejv. purkrabímu hr. Chotkovi s prosbou za podporu (charakteristické je, že zde ujišťoval, že encyklopaedie nebude lekturou pro sedláka, nýbrž jen pro intelligenta) a v listopadu podal mu již seznam získaných spolupracovníků (celkem 28, z nichž 15 mimo Prahu). Slovník měl míti 6 dílů asi po 60 arších. Gubernium ničeho nenamítalo, i počalo se vskutku pracovati, ale horlivost počátečná ustala brzo; ukázalo se, že síly dosti sic hojné české obce spisovatelské, ale zaměstnané mnohonásob jinak a pomůckami k takové práci nedostatečně opatřené ještě nestačí k provedení velikého díla. Ani horlivost, s kterou se ujal plánu ke konci let třicátých mladý Amerling, nepořídila ničeho; stalo se pouze, že Matice r. 1842 počala vydávati „Malou encyklopaedii nauk“, jakousi knihovnu poučných spisů lidových o jednotlivých oborech vědeckých. P. vrátil se k své myšlence s novým důrazem ke konci r. 1850, kdy podal k výboru Matice české (spolu s drem Gablerem, Ant. Springrem, V. Nebeským, drem Čejkou a K. J. Erbenem) žádost, aby Matice z důchodu svého přispívala po 6 let ročně 5000 zl. k vydávání Slovníku. Přičiněním dra Gablera byl vyhotoven již předběžný rejstřík o 50.000 heslech (základem byl slovník Brockhausův) a poč. r. 1852 byl již prvý sešit připraven k tisku. Výbor Matice však P-kého návrh konečně s odkazem na obtíže finanční odmítl; vskutku spolupůsobila i obava před nemilostí vlády, za Bacha a L. Thuna podniku nepříznivější než za Metternicha a Kolovrata (v encyklopaedickém slovníku řízeném P-kým. tušeno nebezpečí podobné, jaké vzniklo z encyklopaedie Diderotovy), a neochota Matice poslechnouti P-kého, v jehož činnosti a vlivu vláda viděla nebezpečí. Marně P. vyvracel všechny námitky a dovozoval v novém podání výboru potřebu většího vzdělání lidu, marně horlil, jako někdy r. 1837, že třeba intelligenci české vyššího a širšího rozhledu, píle a přičinění, že čas jest orientovati se v duchu věku nového, povznésti zrak nad úzké meze otčiny, kořistit i pro Čechy z pokroku všeobecného a účastniti se v závodění světovém, a to nejen na poli literárním, ale i hospodářském. Teprv r. 1860 P. dočkal se splnění svého velikého přání v Slovníku Naučném, vydávaném zetěm jeho F. L. Riegrem nákladem soukromým. Motto tohoto podniku „V práci a vědění je naše spasení“ shrnuje krátce a plně také P-kého řešení existenční otázky malého národa.

Snahy P-kého o vydání encyklopaedie měly přece míti ještě jeden zisk a to opět zisk důležitosti veliké — z nezdařeného pokusu o Slovník Naučný z r. 1829 vznikla Matice Česká. P. s Jungmannem a J. S. Preslem (tři hlavní redaktoři zamýšleného díla) zpravili o nové organisaci redakční i policii, a tu poradil jim správce její, městský hejtman ryt. J. Hoch, aby redakční komité se postavilo pod ochranu Učené společnosti nebo Společnosti musejní, tak aby vystupovalo na venek jako odbor jedné z obou. P. uchopil se horlivě namítnuté myšlenky a po dohodě s hr. Fr. Šternberkem podal praesidentu musejní společnosti 6. 1. 1830 formální žádost, aby museum ustavilo trojčlennou redakci Slovníku jako musejní komité k vědeckému pěstování českého jazyka a literatury. Stanovy musejní dovolovaly zřizovati takové speciální komitéty a také vzdělávání jazyka českého bylo v programmu společnosti musejní — a tak výbor musejní již po několika dnech vyřídil žádost P-kého příznivě. P-kého iniciativě jest také děkovati, že komité od počátku pojalo úkol svůj široce — šlo mu již o ústav k vydávání vědeckých českých knih vůbec, nejen k vydání Slovníka, šlo zároveň o to, aby ústav ten zabezpečen byl finančně a to nezávisle od musejní společnosti Z úvah těch vyšlo provolání k české veřejnosti, datované již v březnu 1830, ale publikované teprve ke konci roku: aby přátelé vlastenské literatury utvořili dobrovolnými příspěvky ve výši nejméně 50 zl. stř. fond k vydávání českých knih; každý přispěvatel dostane po exempláři knih z úroku fondu vydaných. Tak vznikla „Matice česká“; nebýti P-kého a jeho vlivu na zemskou vládu a výbor musejní, byl by plán založiti společnost k vzdávání dobrých knih českých nepochybně se ztroskotal jako starší plány podobné (Preslovy) z r. 1824 a ještě starší (A. Markovy) z let desátých — Slováci v tom (společnost Tablicova z r. 1813) i Srbové Čechy daleko předhonili a srbská společnost novosadská poskytla české i jméno. P-kého zásluhou bylo také, že „Matice“ odolala i nechuti německých členů musejního výboru i nedůvěře byrokracie, která nechtěla dbáti ani toho, že kurátorem jejím jmenovala společnost musejní kn. Rud. Kinského, dvor. radu při guberniu, a že nejv. purkrabí jí přál. P. staral se i o to, aby Matici se dostalo členů mezi šlechtou, a k tomu cíli vydal zvláštní vyzvání k českým šlechticům. Matice, jež přejala v náklad svůj „Časopis musejní“, zápasila s počátku s deficitem, ale již r. 1840 měla přes 500 členů a 19.000 zl. k. m. jmění, r. 1849 pak 51.000 zl. Veliký význam nového podniku národního osvědčil se hned v letech třicátých epochálními publikacemi Matice: Šafaříkovými Starožitnostmi slovanskými a Slovníkem Jungmannovým — k vydání Slovníku Naučného, jak již vyloženo, Matice však nedospěla.

Neméně veliké zásluhy získal si P. o české museum. Dva nedostatky ústavu tohoto hnětly jej od let: že museum jest umístěno v domě Šternberském na Hradčanech (za palácem arcibiskupským), kam málokdy zabloudil návštěvník, a že za praesidentství hr. K. Šternberka pěstuje, se jen přírodovědecká stránka jeho a zanedbává historická. Po smrti hrab. Kašpara (v 1838) P. počal v obou směrech usilovati o nápravu. Když po smrti Františka I. stavové uvažovali o důstojném pomníku pro zvěčnělého krále, navrhl P. (1839) vystavění rozsáhlé budovy na celé frontě Staroměstského (dnes Františkova) nábřeží, budovy v ušlechtilém slohu, jež by slula Francisceum a určena byla pro nejdůležitější ústavy založené za vlády Františkovy; vlastenecké museum, uměleckou akademii, konservatoř a jednotu průmyslovou. Návrh byl r. 1840 vskutku přijat, a P. podrobněji v nových dobrých zdáních vyložil přání svá o nové budově musejní i o úkolech musea a podal také kritiku stavebního plánu, přičiněním hr. Jos. Dietrichsteina architektem Schoblem již vypracovaného. Z návrhů těch je pozoruhodné to, že budova měla býti česká v myšlence, materiálu i provedení, měla míti velikou rotundu s horním světlem a galeriemi spočívajícími na mramorových sloupech; v ní měly býti postaveny sochy vynikajících Čechů — teprv nové museum z let devadesátých uskutečnilo tyto touhy P-kého. Neboť r. 1840 k vybudování Franciscea pro neshody mezi stavy nedošlo (postaven jen pomník na nábřeží), ale myšlenka lepšího umístění musea vedla přece k tomu, že r. 1845 stavové pro ně zakoupili palác Nosticův na Příkopě. Tenkráte byl P. již jednatelem musejní společnosti; byv zvolen do výboru musejního (první Čech občanského původu na tomto místě) r. 1841, zastával jednatelství po 10 let. Byl-li již dříve (1839) v memoriálu k nejv. purkrabímu kladl důraz na to, že museum třeba vrátiti především jeho historickému určení, měl nyní příležitost říditi sám reorganisaci ústavu. Programm svůj v té příčině shrnul nejúplněji v německém spisku z r. 1842 „Das vaterländische Museum in Böhmen im Jahre 1842“, vydaném správním výborem musea, kde seznamoval obšírně s dějinami a stavem ústavu. Stoje na stanovisku, že museum má podávati vědecký obraz vlasti, žádal vzhledem k dokonalým již sbírkám přírodopisným především doplnění sbírek archaeologických, v tom nejvíce sbírky listin a archivu (a v něm diplomatáře), za druhé sbírání nebo kopírování neb aspoň inventarisaci památek uměleckých v Čechách a děl a památek hudebního umění. Vědecký úkol musea viděl jen v prostředkování vědeckých známostí a pokládal za možné i zavedení vědeckých přednášek při museu. V tomto směru P. vskutku mnoho vykonal. Ústav s počátku převahou německý („Hrom to sboř; Němci tím vladnou“, psával o museu Čelakovský a podobně Jungmann) a aristokracií ovládaný čím dál tím více dostával se do rukou pouze českých a občanských.

Podobně vnesl P. českého ducha do jiné důležité instituce — Král. české společnosti nauk, první tou dobou vědecké společnosti v celé říši. Jeho „Staří letopisové čeští“ z r. 1829 byli prvou českou knihou, kterou Společnost vydala, a o rok později P. zvolen byl za své „Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber“ řádným údem jejím. R. 1839 zvolen byl sekretářem Společnosti — byl jím jen 5 let, ale za tu krátkou dobu postaral se o to, že zřízena byla zvláštní sekce pro českoslovanskou filologii a čeština připuštěna také za jednací jazyk; postavení češtiny a českých členů v Společnosti bylo od té doby zajištěno. I Společnost podobně jako Matici bylo P-kému brániti proti anonymnímu udavačství (r. 1842 pro vydání ukázek z remešského evangelia Hankou a poznámky Hankovy sympathisující se slov. liturgií) a P. učinil to s dost ostrým důrazem — byl si jist podpory praesidenta Společnosti. mocného ministra Kolovrata. Na styky P-kého s hr. Kolovratem a vládou vůbec třeba ostatek, mluvíme-li o národním působení jeho, položiti důraz nemalý. S hr. Kolovratem byl P. znám tak dobře, že jednou (r. 1832) mohl domlouvati mu, aby vláda nedovolila maďarskému hnutí národnímu znásilňovati Slováky, jindy vyvracel i hr. Sedlnickému, ministru policejnímu, předsudky proti českým snahám národním, jindy působil nebo informoval se v důležitých záležitostech osobních. Návštěvy jeho ve Vídni a výsledek jejich byly dychtivě sledovány ve společnosti pražských vlastenců. Co platilo o Vídni, platilo měrou ještě větší o Praze, kde P. získal si důvěry i přízně nejv. purkrabího, hr. Chotka, kterého byl r. 1826 vyučoval češtině a jehož přispění užil častěji proti obmezeným censorům pražským a proti byrokracii, která, nepřátelštější českému snažení národnímu než vláda sama, ráda užila proti němu každé příležitosti.

Překvapuje poněkud, že P. těchto známostí a vlivů neužil, aby jménem vlastenců ujal se jednoho z nejhoroucnějších přání českých: zavedení češtiny do škol — zde jsou to r. 1832 (když slaveno bylo 40leté jubileum panování Františkova) především Vinařický a Jungmann, kteří podávají (jménem Matice) obšírný memoriál v tom směru — ale za oběma právem můžeme tušiti i P-kého. Důvodněji lze stěžovali si na P-kého, že tak pozdě (1848) počal vydávati své „Dějiny“ česky (r. 1836 vyšel prvý díl německé „Geschichte v. Böhmen“) — stížnost na to a radostné očekávání, že P. již česky psáti počne, plní korrespondenci našich vlastencův té doby — ještě r. 1845 praví Jungmann o P-kém, stěžuje si na německé psaní historie: „Škoda té hlavy!“ Okolnost ta překvapuje tím více, že P., když r. 1833 postaral se o to, aby Šafaříkovi byl z dobrovolných příspěvků několika vlastenců zajištěn dostatečný plat roční, aby mohl opustiti nehostinný Nový Sad uherský a v Praze se usídliti-to je také jeden z důležitých resultátů P-kého práce národní —, kladl mu za podmínku, že má psáti jediné česky. Šafařík již r. 1836 počal vydávati své „Starožitnosti“ a jeho působením především stala se Praha po Dobrovském zase ohniskem slovanských studií. P. i později ujímal se horlivě Šafaříka: když r. 1846 uprázdnila se stolice pro slovanskou filologii na pražské universitě a Šafařík vytrvale odmítal skvělé nabídky ruské správy vyučovací, zvoucí jej na Rus, P. zadal nástupci Chotkovu v nejv. purkrabství, arciknížeti Štěpánovi, zvláštní promemoria, v němž dokazoval, že stolice uprázdněná může býti osazena jenom Šafaříkem. Dovolával se i příkladu Ruska, ukazoval na to, že ovládnutí slovanských studií Ruskem bylo by povážlivým politickým momentem — ale tentokráte přimlouval se marně. Podobně v osudech Čelakovského, bohatých nehodami a zklamáními, intervenoval několikrát, ovšem vždy ve prospěch vynikajícího básníka, ač nikoliv vždy po spokojenosti jeho. Když Čelakovský s Šafaříkem a Hankou volán byl na Rus, opatřil mu P., aby jej zachoval Praze, roční důchod od kn. R. Kinského a přičiněním P-kého také se stalo, že s poč. r. 1834 Haasovy „Pražské Noviny“ (s přílohou týdenní „Česká Včela“) zlepšeny a svěřeny redakci Čelakovského. Když „Pražské Noviny“ po nuceném odchodu Čelakovského (1835) poklesly a vládou stanovená nízká cena zlepšení listu (vycházel dvakrát týdně) nedovolovala, P. žádal arciknížete Štěpána, aby předplatné bylo zvýšeno (na 4 zl. k. m.). I v počátcích Národního divadla měl P. účastenství — ale pojetí plánu a práce pro jeho uskutečnění není již přímou zásluhou jeho a jeho vrstevníků; je to dílo mladé generace české let čtyřicátých, techniků (inženýrům železné dráhy, právě stavěné, přičítá Jungmann r. 1844 iniciativu), právníků (dr. Fric, mladý F. L. Rieger) a nacionální šlechty (Jos. M. hr. Thun, baron Neuberk). P. ovšem přizván byl k prvým poradám a spolupodepsal žádost za povolení akciové společnosti k vybudování divadla (1846), ale historie sborn pro zřízení Nár. divadla a s ní historie trpkého P-kého praesidentství v oboru tom náleží až letům padesátým.

Jak vynikající bylo národní působení P-kého mezi šlechtou českou, je s dostatek patrno již z toho, co pověděno. P. vědomě a programmově v tomto směru pracoval: pokládal získání šlechty myšlence česko-národní za hlavní záruku úspěchu, a to byla neposlední příčina toho, že tolik času věnoval její společnosti a tolik „němčil“. Měl za to, že vhodným a vzdělanosti její přiměřeným obcováním bude ji lze získali, a stěžoval si (1826) na „nesmyslnou a duchaprázdnou přepjatost“ radikálů, kteří jej za odřezance pokládají a sami přece divým počínáním svým dobrou věc jen poškozují. Stížnost, že šlechta nestojí v čele hnutí národního, zaznívá znovu a znovu v projevech českých vlastencův — „Bóže mój, proč nemáme svých Potockých, Čartoryských…, “ volá jednou Šafařík — a všichni, i ti, kteří měli pro šlechtu jen slova odsouzení, snažili se o to, aby ji získali: jedni jako informátoři v jejích rodinách, jiní dedikacemi a oslavnými básněmi, P. osobním stykem a vlivem. Proto také horlil tolik proti jalovým sporům pravopisným, jež vydávaly jen svědectví o malichernosti literárního života českého, proto také žádal, aby čeští buditelé počínali si „mírně a rozumně“, proto také přál si dobrých českých knih prosaických, jež by získaly si čtenáře a imponovaly i mezi vyššími stavy. Z tohoto důvodu především staral se r. 1835 o vydání almanachu „Libuše“, jenž obsahem i vnější úpravností měl repraesentovati pokrok pěkné literatury české vůči šlechtě. Úspěchy těchto snah byly také záhy patrny, českého ducha v šlechtě přibývalo, až rok 1848 přinesl bolestný obrat. Ale R, jak se zdá, již před tím nekladl na spolupůsobení šlechty tak velikou váhu jako v letech třicátých, dotčen jsa patrně politickými hesly protifeudálními. Přes to ani v této době obratu nepozorujeme u něho demokratismu v našem smyslu neb aspoň toho zájmu o práci národní i v nižších vrstvách společnosti, v lidu selském, jakým tak sympathicky vynikají z buditelů na př. znamenitý a dosud nedoceněný kněz Sláma a A. Marek. V P-kém jeho dlouholetý život mezi šlechtou a snad i okolnost, že na statku své paní (Lobkovice nad Labem) byl sám vrchností, a především jeho aristokratismus duševní stvořily mnoho aristokratického v běžném slova smyslu; horuje-li pro ideály demokracie, je mu „lidem“, majícím vládnouti, jen intelligence v městech i na venkově. Stopy toho obratu od výhradného doufání v pomoc šlechty pozorován' je v článku P-kého z r. 1346 „Ohlídka ve staročeském místopisu“ (v „ČČM.“), jenž zároveň je jedním z vzácných projevů P-kého, obracejících se nepřímo k lidu ve vlastním slova smyslu. Zde praví P., že nemáme se nadíti pomoci od vysokých a dalekých, že nesmíme čekati na školy a kanceláře, ale sami o své ujmě musíme se o vše přičiniti a přemoci všechny překážky. Tedy programm svépomoci a zároveň programm reformy u sebe sama: P. připojuje totiž vážnou filippiku proti hlavním vadám české povahy národní: proti luxusu, nehospodárnosti, strojivosti, dále nepodnikavosti, nevytrvalosti a konečně i trpělivosti. Rozumná mravní vzdělanost, praví, musí u národu našeho na vyšší stupeň uvedena býti. Duchovenstvo venkovské, jakožto přední sloup národnosti naší (před r. 1848, jak vidno na př. ze seznamu členův Matice, bylo to vskutku pravdou), učitelé a úředníci na panstvích nechť v tom směru mezi lidem působí…

A neméně sympathické a důrazné slovo výtky pronáší P. v temže ročníku „Musejníka“ Pravopisné spory propukly v letech čtyřicátých v Praze znovu, a to se vší malichernou náruživostí písmenkářův, majících zřetel jen k formě, a duší opposice byl vedle J. Franty zase Hanka. Tenkrát mohlo již býti patrno, jak starší novoty pravopisné věc národní poškodily: na Slovensku zakládal po Bemolákovi nyní Štúr nový jazyk spisovný a marně již vydávala Matice r. 1846 proti tomu „Hlasy o potřebě jednoty spisovního jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky“ (P. přispěl do nich otiskem staršího článku o Slovácích z r. 1829, kde zavrhoval počínání Bernolákovo, a krátkým výkladem o tom, že snahy, stvořili zvláštní národ slovenský a zvláštní literaturu, jsou beznadějné); schisma v české obci národní stalo se skutkem neodčinitelným — je to nejbolestnější výčitka veliké době probuzení, že tomu zabrániti nedovedla. Tentokrát vystoupil P. proti Hankovi a Frantovi (v článku „Má-li pravopis český se dokonaliti?“ v „ČČM.“ 1842) s důrazem, v němž chvělo se rozhořčení: ukázal, že v otázkách pravopisných vše záleží na zákonnosti positivně, na tradici, zvyku a autoritě jejich, změny a opravy rozumové, třebas v theorii oprávněné, že musí vésti k zmatku neb anarchii, a pozdvihuje hlasu svého nastínil neutěšenou situaci malého národa, zápasícího o samé podmínky existence a při tom potírajícího se, jakoby nehrozilo tolik nebezpečí a nebylo potřebí tolik práce, zbytečnými půtkami o pravopis. „Jsme neschopni ke všemu, co národy činí velké a slavné…“ Neprospěl ani tento hlas; Čelakovský ujal se P-kým potíraného ou a v (náruživě psal o tom P-kému a ještě v prvých dnech konstituční horečky v březnu r. 1848 myslil především na svůj boj o ou) a vláda Schwarzenberkova r. 1849 rozhodla spor ve prospěch novot P-kým zavrhovaných. P. však již neustoupil — zůstal staršímu pravopisu věren do smrti.

Byla-li veškerá tato práce obrácena především k tomu cíli, aby českému usilování národně osvětnému zajištěny byly vnější podmínky a prostředky rozvoje, P-kého činnost historická měla nejen oživiti ducha národního velikými vzory minulosti, ale i zušlechťovati, plniti a říditi jej jejími mravními a osvětnými ideály. Družina Jungmannova, a lze říci doba Jungmannova, viděla záchranu národa v zabezpečení a zdokonalení jazyka; P. je repraesentantem doby pokročilejší, jež od Čecha žádá české vědomí, t. j. vědomí založené na staleté tradici, jež žádá češství zmnohonásobené poznáním minulosti, duševním společenstvím s jejími snahami, s jejími triumfy i katastrofami. Obrovská tato práce obrodná, burcování přítomnosti skrze minulost, dokonána byla P-kého Dějinami národu českého, ale počíná se již s prvými historickými publikacemi jeho. Třebas že konečným cílem jejím je zabezpečení bytu národního, není vědecký zřetel posunován P-kým na místo podružné — již z r. 1832 máme výrok P-kého, jenž o jeho přísném názoru o vědeckém úkolu historie vydává svědectví výmluvné a zní i moderněji i určitěji než Rankovo slavené: Chci věděti pouze, jak se věci sběhly. P. napsal tenkrát (v listu Kollárovi): „Historie žádných cizích oumyslů na poli svém netrpí; žádáť sama ze sebe vyvíjena i vyjevena býti. Proto já se jí v službu neoddávám, abych ji z německých pazourů vytrhl, ale abych ji v pravdě její poznal, padni komu padni.“ A po několika letech (r. 1837, v posudku Habsburských dějin kn. Lichnovského) opakuje znovu, že historie nemá nikdy býti pokládána za substrát jakýchkoliv pravd aneb domnění běžných, aniž sloužiti účelům postranním. „Máť ona oučel jen jediný, ale všeobsáhlý a svatý, a protož i cenu vyšší a samostatnou; i přestává býti naší učitelkyní, jakmile ji svou služebnicí učiníme.“ Objektivnost naprostou nepokládá za možnou — jen nezkušení theoretikové toho žádají, praví —, zvláštní duch historika bude se vždy jeviti v díle jeho jako v zrcadle. I nadále je P-kému tedy historie učitelkou moudrosti, ale učitelkou bez tendence, učitelkou bezděky, a s tím pojetím historie lze ovšem spojití P-kého pěkně pověděný a cele moderní požadavek historie-vědy, jež netrpí cizích oumyslů na poli svém.

Prvou školou jeho v českých studiích historických byly v Praze, jak již pověděno, cvičení u Dobrovského a práce genealogické pro Šternberky a jiné rodiny šlechtické. Při tom pracoval v pražských archivech a seznamoval se ovšem s českou literaturou historickou, znamenitými kritickými úvahami Dobnerovými o nejstarších českých dějinách, pracemi a edicemi Dobrovského a Pelcla, Cornovy, Pubičky a j. Hr. Šternberk vymohl mu přístup do důležitých archivů šlechtických po venkově; r. 1824 P. pracuje poprvé v Třeboni, žasna nad bohatstvím hussitik tohoto archivu, v letech následujících poznává i ostatní důležitější archivy a knihovny v zemi a pracuje i ve Vídni. V téže době připravuje na popud Dobrovského a hr. Fr. Šternberka edici starých letopisů českých stol. XV. na základě 18 rukopisů: v květnu r. 1826 byl s nesnadným úkolem hotov a podařilo se mu rozřešiti na tu dobu co nejšťastněji těžkou otázku, jak v jeden celek shrnouti řadu redakcí téže kroniky, mnohonásobně od sebe se lišících. Práce vyšla, když se bylo podařilo spřáteliti s ní censům, r. 1829 (pod titulem lat. a českým: Staří letopisové čeští od r. 1378 do 1527) jako třetí a poslední díl Pelcla a Dobrovského „Scriptores rerum bohemicarum“. V té době P. pracoval již o jiném, vědecky mnohem významnějším díle, k němuž byl dal podnět také Dobrovský: o kritice starých českých kronikářů. Učená Společnost byla na takovou práci vypsala cenu již r. 1804; r. 1826 byla cena pro P-kého vypsána znovu a podmínky, jež o obsahu a směru práce stanovil při tom Dobrovský, byly samy sebou již vědeckým činem. P. byl hotov s prací na jaře r. 1829, po smrti Dobrovského; cena mu přičiněním hr. Fr. Šternberka byla přiznána, a tak r. 1830 vyšlo P-kého Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber (2. vyd. r. 1869), kniha, jíž podobné dočkali se Němci teprv v letech padesátých a již třeba počítati k několika málo z těch, jimiž můžeme se chlubiti před světem. P. podal tu životopisy českých kronistů (až do XVI. stol., do Hájka) a jejich literaturu, popisy kronik, výčet a popis rukopisů, kritiku dosavadních vydání a konečně bystrou kritiku, ocenění kronik samých. V úvodě podán krátký přehled historiografie české až do doby nejnovější. Důležitou pomůckou byly P-kému starší studie Meinertovy; neúplná je práce jeho jen v pramenech doby husitské — známost jejich byla tenkrát tak nedokonalá, že P. neznal ještě kroniky Táborské; i s Mladenovicem, jehož se zde dotýká, seznámil se teprv později, podobně s jinými důležitými prameny.

„Würdigung“ byla P-kému nejvhodnější a zároveň nejnutnější přípravou pro napsání dějin českých a výmluvnou legitimací jeho schopnosti k velkému podniku. Když vyšla, P. byl již ustanoven snesením sněmu za českého stavovského historiografa. Stavové původně nechtěli více, než aby P. dokončil Pubičkovu „Chronologische Geschichte Böhmens“, široce založené dílo staršího způsobu, ač ne beze vší ceny, jež byli stavové převzali ve svůj náklad a jež smrtí autorovou (1801) uvázlo při r. 1618. P. svolil (v únoru r. 1828), ale jen s tou podmínkou, že dokonání Pubičky bude věcí vedlejší; hlavní úkol svůj spatřoval v napsání dějin českých asi v pěti svazcích a sebrání diplomatáře a listáře českého z doby předhusitské. V memoriálu svém k stavům vyložil vůbec potřeby českého dějepisu podle kritických požadavků nové historiografie; velmi sympathický je tu zejména důraz na to, že dějepis nemá býti jen historií králův a válek, ale především poměrův a stavův ústavních, právních, kulturních a hospodářských. Dne 13. led. r. 1829 jmenován byl (po příznivém dobrém zdání hr. Fr. Šternberka) historiografem, ale kr. česká a nejv. rakouská spojená dvorská kancelář nedoporučila snesení stavovské o P-kém ke schválení. P. marně ve zvláštním pamětním spisu snažil se všechny pochybnosti vyvrátiti (hlavní závadou bylo patrně lutheránství P-kého), neprospěla ani žádost stavů, učiněná přímo k císaři: odpověď zněla však již přece příznivěji, motivujíc nepotvrzení snesení stavovského důvody finančními. Toho chopili se stavové, nalezli šťastně formu, jak finanční překážky obejiti, a na návrh hr. Kašpara Šternberka uložili (v březnu 1831) P-kému napsati české dějiny ve 4—5 svazcích, zaručujíce mu roční plat 1000 zl. (historiografem stavovským byl však P. jmenován teprv r. 1838 od císaře Ferdinanda). O dokončení Pubičky není tu již zmínky — P-kému ovšem bylo pokračování v zastaralé prácí a nad to líčení historie války třicetileté nevítaným od počátku.

Od r. 1830 P. své Dějiny připravuje, pracuje soustavně a na základě velikého programmu. Jeho práce dosavadní a částečně ještě práce z let 1830—31 byly jednak plody archivního badání počatého r. 1824, k době husitské předem hledícího, ale jí se neobmezujícího, jednak souvisely s jeho redaktorstvím obou Musejníků, obírajíce se rozličnými thematy, nejvíce příležitostnými. Z prvých náleží sem především článek Zur Geschichte des gross. Zwischenreiches in Böhmen 1439—1453 („Monatschrift“, 1827 až 1828 a v „ČČM.“ 1827: Dobyti Prahy skrze Jiřího z Poděbrad l. 1448 a jeho příčiny; Domácí rozbroje a války v Čechách po dobytí Prahy), pracovaný na základě třeboňských archiválií a ukazující nespolehlivost zpráv kronikářských (Aeneas Sylvius, Theobald), dále studie Zur Geschichte der Untertänigkeit und Leibeigenschaft in Böhmen (otištěná teprv r. 1874 v „Gedenkblätter“), v níž P. na základě ve Vídni nalezeného spisu pražského kanovníka, Kunše z Třebovle, dokazoval, že v Čechách nebylo před XVI. stol. nevolnictví, a vyslovil mínění, že nevolnictví zavedeno teprve v době Vladislava Jagellovce. Mylné mínění P-kého o dějinách poddanství v Čechách počíná se tedy již zde; censura ostatek (článek byl předložen dokonce ministerské radě) práci tisknouti nedovolila. Z prací českých té doby zajímavý je pokus Příspěvky ku glossarium řeči české („ČČM.“, 1827), jenž chtěl býti malým slovníčkem nesrozumitelných již staročeských slov a frasí (P. zajisté mnoho starých textů v „Casopise“ otiskoval), ale vykládal dobře i některé terminy právní, a výborný Staročeský všeobecný kalendář („ČČM.“, 1829), příručka české chronologie, velmi prakticky a zcela samostatně P-m zpracovaná a v českých archivech^ odtud zdomácnělá. Prací většího slohu je Život J. A. Komenského („ČČM.“, 1839), psaný na základě značné znalosti života i spisů Komenského a založený apologeticky proti mylným názorům starším. Velmi zajímavý je článek z r. 1831 (v „Monatschrift“) Seizze einer allgemeinen Kulturgeschichte Böhmens — přehled českého vývoje duševního, leccos výborně charakterisující, ale neznající ještě Chelčického, o české reformaci mluvící s velikou zdrželivostí a počátky české kultury i ústavy přičítající působení německého západu. Článek dotýká se i reform a germanisační činnosti doby josefínské, ale tu se končí bez nejmenší kritiky těchto snah. Starší práce z r. 1829 („Monatschrift“) o nejstarších rodinných jménech české šlechty chtěla ukázati, že německá jména rodová nejsou nikterak důkazem německého původu, ale dotýkala se i problémův o vzniku šlechty v společnosti národní. Prací druhé řady, více příležitostných, je počet větší; mimo krátké úvody k menším edicím z archivův a mimo řadu zajímavých drobných příspěvků archiválních shrnutou (1831) pod titul Zběrky ze starožitnosti českoslovanské náležejí sem statistické úvahy o obyvatelstvu Čech současných, populární výklady z všeobecné a slovanské ethnografie (O rozličnosti národů, zvi. v Evropě a v Asii, 1832; O nejstarších dějinách a dějepiscích národů asiatských, 1831; O stěhování se národů z Asie do Evropy, 1834; O národech uherských, zvi. Slovanech, 1829; O národech polských, 1830; Die slavischen Volksstämme in Europa, 1830), pak zejména článek Uber die Abkunft der Slaven nach Lorenz Surowiecki („Monatschr “, 1829), probírající názory Dobrovského a Šafaříkovy o slovanském pravěku a omyly Šafaříkovy až na jedinou výjimku přijímající (zde vyzval P. Šafaříka k napsání „Systemu pradějin slovanskych“), dále srovnávací úvaha o polyglotte Boh. Hasišteinského z Lobkovic ódy na Karlovy Vary („Monatschrift“, 1830), kde mohl P. pochlubiti se svou rozsáhlou znalostí jazyků i vzděláním prosodickým, pokus etymologie slova Frank a Varjag („Monatschrift“, 1830), snesení některých zpráv o lidnatosti Čech v minulosti (1834), soupis jmen šlechty české a moravské, protestující proti upálení Husovu (1834), drobné příspěvky genealogické („Monatschrift“, 1829, „ČČM.“, 1839 a stať o Vítkovicích v „Abh.“ Uč. Spol., V,l), poučný výklad o válečném umění Čechů v XV. stol. („ČČM.“, 1828; zde i P-kého referát o knize jednající o roku narození Kristova), o pranostikách a kalendářích českých zvi. XVI. stol. („ČČM.“, 1829) a o mládí Albrechta z Valdštejna („Monatschrift“, 1831). K těmto pracím příležitostným možno přičísti z pozdější doby Popis staročeských osobních a křestných jmen („ČČM.“, 1832), částečně ze sbírek Dobrovského čerpaný a vydaný předem k potřebě básníků, dále slavnostní přednášku z Učené Společnosti z r. 1836 Die älteste Epoche der schönen Kunst in Böhmen (v „Abhandlungen“ Uč. Spol.) a tamtéž vydanou (1835) biografii Dobrovského (Josef Dobrovským Leben u. gelehrtes Wirken), poutavý a velmi výrazný obraz života a práce velikého učence (P. odmítá s rozhořčením výtku Dobrovskému činěnou, že by byl hyperkritikem), a přednášku z r. 1842 o hrabatech K. a Fr. ze Šternberka a působení jejich vědeckém a uměleckém (v „Abhandlungen“ a později přílohou k memoirům hr. K. Šternberka), oživenou také srdečným tónem osobních vzpomínek a dikův.

Příprava „Dějin“ vyžadovala od r. 1831 práce nejen veliké, ale i velmi rozmanité. Literatura nejstarších dějin českých byla dosti rozsáhlá a řada nesnadných problémů čekala tu řešení, nad to bylo třeba seznámiti se s ohromným, z veliké části ještě nedotčeným bohatstvím archivů zemí Českých i zemí sousedních a shledati především materiál pro diplomatář český, pokusiti se o studia diplomatická, o problémy dějin právních a ústavních, založiti si rejstříky genealogické a topografické — a práce tohoto druhu plní historickou činnost P-kého po dvacet let. Studie P-kého k nejstarším dějinám českým počínají se článkem Ueber den Chronisten Fredegar und seine Nachrichten von Samo („Monatschrift“, 1830), v němž nedostatečnými důvody snaží se vyvrátiti zprávy Fredegarovy o otročení Slovanů Avarům a franckém původu Samově. Následoval článek O Bojech, nejstarším známém národu v české zemi („ČČM.“, 1833); O válkách Karla Vel. se Slovany, zvláště s Čechy (1834), kde zase poplatek Frankům placený uvádí se v pochybnost, a (1834) úvaha O staroslovanské Vostokovem nalezené legendě o sv. Václavu (O umučení sv. Václava atd.). P. s pomocí Šafaříkovou poznal český původ legendy a soudil na základě jejím zcela správně (proti staršímu mínění Dobrovského), že slov. liturgie v Čechách žila i po IX. stol. Censura dovolila práci tisknouti teprv r. 1837, když P. změnil některá místa, kde se zastával neviny Drahomířiny — censura chtěla zachovati nedotčený kritikou obraz Drahomíry pohanky a vražednice. R. 1831 P. napsal článek („ČČM.“) O panu Závišovi z Rosenberka, obranu proti upřílišeným žalobám tradice letopisné, r. 1834 (tamtéž) Rozbor etymologický místních jmen česko-slovanských, pěkný článek, kde vyložena i důležitost jmen místních jako pramenů historických, i varováno před ukvapeným etymologisováním, tou dobou obzvláště oblíbeným mezi dilettanty.

Důležitější jsou úvahy P-kého z let třicátých věnované starým poměrům právním. R. 1831 P. napsal pro „ČČM.“ Pomůcku ku poznání řádů zemských král. Českého v druhé pol. XIII. stol., kde na základě listin z formuláře z XIII. stol. seznamoval čtenáře s některými stránkami starého českého života státního a společenského, ne ovšem bez hojných omylů, jež provázeti musily pokus na tu dobu odvážný. Výše již stojí práce částečně týmž otázkám věnovaná Pomůcky ku poznání staročeského práva i radu soudního („ČČM., 1835), jež je polemikou proti prvému dílu Maciejowského „Hystorya prawodawstw Slowiaňskich“ a jedná nejvíc o zemských deskách a zřízení krajském. Zde P. přihlásil se k methodě srovnávacího studia dějin právních a úctyhodný pokus v tom směru napsal sám r. 1837 v Srovnání zákonů cara Stefana Dušana srbského s nejstaršími řády zemskými v Čechách, první důkladnější české práci o staročeském řízení soudním, o právu trestním, dědickém, o poměrech správních a poddanských. Hlavních praemiss celé studie i patrného jejího idealisování institucí (domněle) slovanských naproti německým nelze sice dnes přijmout i, ale práce tato zůstane přece zvláštním dokladem P-kého bystrosti i učenosti. R. 1841 P. napsal k Hankově edici V. K. ze Všehrd předmluvu, věnovanou životu a apologii Všehrdově.

P-kého studie archivní z let třicátých náležejí především archivům pražským a venkovským českým, archivům vídeňským a moravským (1832); teprv r. 1833 P. ubírá se do Mnichova, r. 1835 do Slez a r. 1837 do Drážďan. Hlavním cílem je mu v té době shledání starých listin, příprava diplomatáře, jehož důležitost byla patrna již době Dobnerově a jenž byl v programmu jak Společnosti musejní, tak Učené společnosti. P. chtěl shledati všechen listinný materiál český až do r. 1310 a nejdůležitější listiny pro dobu následující až do r. 1447; r. 1842 měl opsáno na 3000 listin a o rok později podařilo se mu dosíci soukromé roční podpory na 6 let i podpory musejní k honorování dvou pomocníkův (byli to K. J. Erben a V. V. Tomek), jichž přispěním vydání diplomatáře mělo býti urychleno. Ale když r. 1852 P. rozešel se s výborem musejním, sešlo také s plánu vydati diplomatář. P. byl již dříve zkusil v přípravě jeho mnoho nepříjemností od moravského stav. historiografa, prof. Bočka, jenž od r. 1836 vydával diplomatář moravský a předstíráním důležitých nálezů pramenných, jichž vskutku nebylo (ač Boček falšoval domnělé excerpty jejich), dráždil zvědavost P-kého, jevě neochotu i ve vyměňování opisů listin pro diplomatář P-kého. P. konečně pojal podezření, že Bočkovy rozličné annály moravské jsou vynález Bočkův, ale nedůvěra jeho přece nešla tak daleko, aby žádala shlédnutí starých předloh a celé řady listin, jež Boček stejně obratně jako nestoudně padělal. Tak Bočkovými Monseany dal se oklamati i R, prohlašuje je ovšem za největší^ poklad prvého dílu Bočkova diplomatáře. Že P. přes to byl v diplomatice na dobu svou výborně vzdělán, je patrno právě z korrespondence jeho s Bočkem i z jediné jeho práce diplomatické z r. 1836 („ČČM.“): Kritická úvaha i výklad základných listin kollegiatního chrámu Litoměřického, k jejímž resultátům přiznalo se v podstatě i nejnovější řešení otázky. Sem náleží ostatek ještě velmi pracná pomůcka P-kého k české diplomatice a historii z r. 1832: Přehled současný nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských v král. Českém, od nejstarších časův až do nynějška (veliké folio; nákl. Matice; vyšlo také i německy), práce veliké píle i důležitosti, a jeho pozdější publikace v Učené Společnosti: Ueber Formelbücher (1842 a 1847, 2 seš), seznamující především s důležitými pro české dějiny listinami, vybranými z rozličných formulářův, ale pojednávající zároveň obšírněji a s velikou znalostí věci o tomto druhu pramenů — P. formuláře takřka uvedl do historiografie.

V letech čtyřicátých P-kého „Geschichte v. Böhmen“ pokročila již k dílu druhému (stol. XIII. — XIV.) a k době husitské. S dilem druhým souvisí některé studie speciální: práce Der Mongolen-Einfall im J. 1241, vydaná Uč. Společností (1842) na oslavu 600leté památky (domnělého) vítězství u Olomouce, jež vyniká pronikavou kritikou pramenů (zde a později ve zvláštní přednášce v Uč. Společnosti P. dokázal podvrženost t. zv. kroniky Pernoldovy, zhotovené P. Hanthalerem r. 1747), ale jež, dávajíc svědectví Rukopisu Královédvorského přednost přede vším, musila vésti k resultátům mylným. Téhož roku P. vydal v „ČČM.“ článek o ruském knížeti Rostislavu Michajloviči a jeho rodu na základě ruských pramenův a studii O báji krvavého sněmu Vilémovského za kr. Václava IV., kde dokázal bezcennost zpráv, líčících krále jako mravní obludu, a přispěl mnoho k apologii Václavově. S husitskými studiemi P-kého v té době souvisí práce Předchůdcové husitství v Čechách (1842), malá rozsahem, ale veliká významem: v ní otevřel P. poprvé výhled do bohatého myšlenkového života českého ve stol. XIV. a seznámil s repraesentanty reformy; zde poprvé mimo Valdhausera, Milice, Štěknu předvedl velikou postavu Matěje z Janova. Byly to v podstatě excerpty ze spisů jmenovaných reformátorů s krátkými úvody, ale censura práci odepřela imprimatur (tím zmařen P-kého úmysl napsati dílo o učencích českých stol. XIV. až XV.). P. odevzdal práci lipskému professoru J. P. Jordánovi, jenž ji vydal pod svým jménem německy (v Lipsku, 1846); originál vyšel r. 1872 v „Radhošti“.

Podrobné studium doby husitské, počínající se od let čtyřicátých, zavedlo P-kého jednak k rozsáhlým studiím topografickým o starých Čechách, jednak k badáním archivním ve velikém slohu, hledání hussitik po celé Evropě. V směru prvém byl P. konal menší práce již dříve (Pomůcky k topografii kraje Budějovského („ČČM.“, 1833) a Historie statku Lobkovského (t., 1836)); nyní pomýšlel na soustavnou historickou topografii českou až do XVI. stol. a na úplný slovník genealogický a r. 1846 vyžádal si od stavů pomocnou sílu k tomu konci (zvolil si V. Tomka), ale i tento úmysl jako vydání diplomatáře byl opuštěn počátkem let padesátých — později v „Radhošti“ vydal zlomky připravovaného slovníku historicko-topografického, církevní topografii archidiakonátu bílinského a rodopis pánů z Cimburka; r. 1851 byl uveřejnil v „ČČM.“ práci o Kostelcích v Čechách, v níž dotýkal se i otázek methodických s místopisem souvisících, r. 1846 pak tamtéž „Ohlídka ve staročeském místopisu“, kde dokazoval, že původní obyvatelstvo v Žatecku a Loketsku bylo slovanské. Hlavní, ale jako předběžná práce myšlený resultát těchto studií P-kého je kniha z r. 1848 Popis království Českého (také německy), seznam všech obcí v Čechách na základě rozdělení země v kraje a dominia, založený stejně na nejnovějších datech úředních jako na rozsáhlém studiu historickém — P-kému šlo zejména o zjištění pravých starých názvů místních, o určení zaniklých osad, shledání starých hradů, tvrzí, far a klášterů. Zároveň (1847) P. navrhl historickou mapu Čech, jež však, doplněna J. Kalouskem, vyšla teprv r. 1876. Studie archivní v cizině vedly P-kého již dříve (1837) k tajemným pokladům Vatikánu; plán tenkráte odvážný zdařil se s podporou stavův a rak. vyslance v Římě, hr. Lützowa. P. pracoval v Římě pilně celé dva měsíce, ale byl to již on, jenž byl poněkud zklamán výsledkem; víc nalezl v knihovně než v archivu a ke knihovně se také vrátil ještě jednou později. Nálezy své registroval P. r. 1838 v práci (v „Abhandl.“ Uč. Spol.) Literarische Reise nach Itali en im J. 1837. V letech čtyřicátých a padesátých P. bezmála každoročně vypravil se do hlavních archivů v sousedství Čech, v Slezsku, Prusku, Sasku, již. Německu; důležité nálezy o koncilu basilejském učinil r. 1849 v Basileji a r. 1853 v Paříži. Materiál od r. 1824 nasbíraný hromadil se mu tolik, že bylo možno pomýšlet i na publikování jeho ve veliké sbírce. I tu zřetel českonárodní převládal: P. chtěl seznámiti Čechy přítomnosti s netušeným bohatstvím důležitých památek staré krásné češtiny, se slavnými akty husitské doby především. Tak vznikl plán k Archivu Českému., jenž měl přinášeti jen akta jazykem českým (až do r. 1526) psaná a v obsahu svém býti dosti rozmanitý, aby i čtenář-nehistorik obíral se jím se zájmem. Stavové návrh P-kého přijali, a tak vyšly v l. 1840—46 čtyři díly „Archivu“ (v kvartu)-za života P-kého vyšly ještě dva díly, r. 1862 a 1872. Důležitá publikace tato zůstane hlavním pramenem naším pro studium stol. XV., doby husitské po výtce; o dějiny právní zasloužila se publikováním všech hlavních pramenů českého práva a o dějiny politické a kulturní neméně než o dějiny ústavní a sociální.

Ostatek důležitého materiálu svého, věci latinské a německé, publikoval P. mnohem později, uzavíraje již takřka svou práci dějepisnou. Vadná edice prof. K. Höflera nejdůležitějších pramenů doby husitské („Geschichtschreiber der husitischen Bewegung“, 1856—66) dala mu podnět nejen k obšírné kritice nedostatků vydání Höflerova (v práci z r. 1868 Die Geschichte des Hussitenthums und Prof. K. Höfler), ale i ke krásné knize Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam… illustrantia (1869), kde vydal, z největší části znovu po Höflerovi, ale dokonaleji, nejdůležitější prameny života a processu Husova. Své nálezy o koncilu Basilejském vydal z části ve vídeňské akademii věd (jejímž řádným členem byl od císaře jmenován hned při jejím založení r. 1847) ve sbírce Monumentu conciliorum generalium saeculi XV r. 1857. Roku 1860 vydal ve „Fontes rerum austriacarum“ Urkundliche Beiträge zur Gesch. Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs v. Poděbrad a r. 1873 (v Praze, nákl. zemského výboru) Urkundliche Beiträge zur Gesch. des Hussiten-krieges, obsahující léta 1419—37. Obojí „Beiträge“ jsou jen prostým otiskem P-kého výpisů z rozličných dob, nikoliv edicí methodicky připravenou. Do těchto let náleží konečně několik publikací P-kého rázu osobního: r. 1868 vydal memoiry hr. Kašpara Šternberka (Leben des Gr. K. St., von ihm selbst beschrieben, nákl. hr. Jindř. Clam-Martinice), r. 1871—73 výběr svých českých drobných prací s hojnými poznámkami autobiografickými a historickými ve třech dílech, pod názvem Radhošť — díl druhý obsahuje články historické, třetí politické. Akta, poznámky a polemiky, týkající se své činnosti historiografické, vydal r. 1871 v knize Zur böhmischen Geschichtsschreibung, aktenmässige Aufschlüsse und Worte der Abwehr a výbor německých menších prací starších r. 1874 v spise Die Gedenkblätter, Beitrag zur Zeitgeschichte.

V letech padesátých a šedesátých XIX. st. teprve P. pohřížil se plně do doby, jejíž studium bylo ideálem jeho od odchodu z Uher; do doby husitské. Z těch let pocházejí hlavní jeho edice o XV. stol., sem náleží také několik článků menších. R. 1856 vydal v pojednáních Učené Společnosti Zeugenverhör über den Tod Königs Ladislaus, podobnou apologii, jako byla práce o sněmu Vilémovském — dokazoval tu, že Jiří z Poděbrad je nevinen náhlou smrtí Ladislavovou. V „ČČM.“ r. 1863 pojednal v článku O zahraničných pramenech dějin českých, zvi. XV. stol., o svých nálezech lužických (Collectanea Sculteti a kronika opata Benedikta Johnsdorfa), tamtéž otiskl svou přednášku, konanou při valné hromadě společnosti musejní, O historické důležitosti starých desk zemských r. 1541 pohořelých a o potřebě i způsobu, obnoviti je, pokud možná zase, kde desky zemské prohlásil za největší slávu čes. dějin a zrcadlo minulého života státního a společenského. I v jiných projevech ve smyslu tom upozorňoval na důležitost desk a dal tak podnět k tomu, že r. 1870 ujal se J. Emler vydávání „Pozůstatků desk zemskych“. R. 1864 přispěl do „ČČM.“ příspěvkem k biografii Hájkově a r. 1869 doplnil svou stať o Pulkavovi ve „Würdigung“ pojednáním ve Zprávách Uč. Společnosti O Přibíkovi Pulkavovi z Radenína a jeho kronice České, založeným na nově (v Paříži) nalezeném rukopisu Pul kávový historie. Nejdůležitější menší práce z těchto dob je však studie O stycích a poměru sekty valdenské k někdejším sektám v Čechách („ČČM.“, 1868; a německy v Uč. Spol. 1869), jednající o vlivu Valdenských na věrouku bratrskou a vlivu Táboritů na Valdenské. Zde P. ukazuje na nezbytnost dalších studií podrobných o učení staré Jednoty bratrské a o práci českého ducha v oboru theologickém v stol. XV. vůbec.

Do těchto let náleží také P-kého obrana Rukopisu Královédvorského proti prof. Büdingrovi. Nebylo to poprvé, co v této záležitosti P. promluvil, i třeba dotknout i se všech prací jeho sem náležejících. P. již po příchodu do Prahy patrně nesouhlasil s Dobrovským, dokazujícím, že Libušin soud a Evangelium svatojanské jsou padělky; a jakmile zemřel Dobrovský (6. led. 1829), přijal do „ČČM.“ Hankův článek o Evangeliu svatojanském a téhož roku napsal obranu Libušina soudu. Učinil to v obšírném posudku o Hankově a Svobodově nové edici domnělých staročeských památek roku 1829, uveřejněném ve vídeňských „Jahrbücher der Literatur“, v posudku, jenž vzrostl na dlouhé pojednání. Největší čásť jeho je historickou a aesthetickou studií o Rukopisu Královédvorském, a tu někde až překvapuje bystrost, s kterou P. zvláštnosti a podivnosti nálezu Hankova osvětlil, v celku ovšem hledaje pro vše vysvětlení a nadšen jsa krásou a cenou památky. Potom následuje obrana Libušina soudu, ještě však reservovaná; teprv když r. 1834 vystoupil Palkovič proti Libušinu soudu a zlomku Evangelia, P. odpověděl v „ČČM“., že o pravosti obou pochybovati je nemožno, a zároveň ohlásil vydání důkladné obrany jejich ve zvláštním díle, P-kým a Šafaříkem společně připravovaném. Měl to býti počátek veliké edice starých českých památek literárních; vskutku však vyšel jen díl prvý (v „Abhandlungen“ Uč. Spol. r. 1842) pod titulem Die ältesten Denkmäler der böhm Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík und Fr. P. Dílo toto je vzor kritické edice, plod veliké učenosti obou autorův a zároveň dokument velikého vědeckého omylu (hájí se zde vedle Libušina soudu, jemuž nejvíce místa je věnováno, i dávno nesporná falsa gloss z Mater Verbomm a zlomku Evangelia); zde P. hájil podivné písmo padělků hypothesou o zvláštní staročeské škole písařské; zde vyčítá se Dobrovskému to, v čem jej byl prve P. rozhodně hájil, že je hyperkritik. Jen v úvaze o glossách patrna je nápadná zdrželivost. Teprv po vydání tohoto díla a po smrti Kopitarově (1844), přítele Hankova a jím patrně zasvěceného, jehož kousavé narážky platily staročeským nálezům Hankovým vůbec i Bočkovým Monseanům (ke konci let třicátých Kopitar vystupoval v spisech a posudcích svých s jedovatou nenávistí k P-kému a Šafaříkovi), ujala se víra v Libušin soud, podepřený autoritou obou největších českých historiků, v učeném světě. Pochybnosti, jež vznikly později, platily již i Rukopisu Královédvorskému — po článku Fejfalíkově z r. 1858 (v „Sitz.-Ber.“ vid. akademie), jenž dokázal podvrženost milostné písně kr. Václava, vyskytly se na podzim téhož roku v pražském denníku Kuhově „Tagesbote aus Böhmen“ feuilletony pod titulem „Handschriftliche Lügen u. palaeographische Wahrheiten“, namířené především proti P-kému, proti Libušinu soudu a P-kého staročeské škole písařské a konečně vyslovující i pochybnost o Rukopise Královédvorském. P. odpověděl v „Bohemii“ (listop. 1858) vážně, důrazně i obratně: ukázal krátce na svou nevyvrácenou obranu Libušina soudu z r. 1840 a obšírněji obíraje se Ruk. Královédvorským dovozoval jednak, že v Rukopise jsou historická data, jichž falsátor r. 1817 naprosto znáti nemohl, o jejichž pravdivosti se teprv P. později přesvědčil, jednak, že nebylo nikoho kolem r. 1817, kdo by něco Rukopisu podobného dovedl padělati, a vyložil zejména palaeografickou nedostatečnost Hankovu. Následovalo několik šarvátek a prohlášení v novinách — až r. 1859 vídeňský professor Max Büdinger uveřejnil v „Historische Zeitschrift“ článek „Die Königinhofer Handschrift und ihre Schwestern“, kde dokázal, že historická data, jež podle P-kého před r. 1817 nikomu v Čechách známa býti nemohla, známa byla již v stol. XVIII., a uvedl i jiné důvody proti Rukopisu. P. odpověděl Büdingrovi ještě v temže ročníku „Historische Zeitschrift“ — odpověď tato je nejslabší prací P-kého, ač má některá vroucí, pěkná místa. P. se k otázce již obšírněji nevrátil nikdy, ač na to jednou dobou pomýšlel; o Hankovi napsal později, že jej nepokládá ani za tak nevinného, ani za tak vinného, jak chtí tomu přátelé a nepřátelé jeho. S vírou v rukopisy odešel do hrobu; hned po jeho smrti publikoval Patera v „ČČM.“ článek, v němž dokázal podvrženost gloss z Mater Verborum.

Svou Geschichte von Böhmen počal P. psáti ke konci r. 1832; prvý díl, jenž šel až k r. 1197, vyšel v říj. 1836, brzo po korunovaci Ferdinanda V. za krále českého. Již prvý díl vynesl P-kému mnoho chvály a upřímného obdivu, ale i protivenství: prof. dějepisu na universitě pražské, J. L. Knoll, spisoval tenkrát svá udání a dobrá zdání nejv. kancléři čes. a rak. hr. Mitrovskému, kde nepřímo žádal, aby bylo P-kého dílo, jež probouzí starého českého ducha a starou, domu Rakouskému odbojnou Čechii k novému životu, potlačeno. Díl druhý (jde až k r. 1378) vyšel ve dvou odděleních r. 1839 a 1841, prvá čásť dílu třetího r. 1845 — nikoliv ovšem bez rozhořčeného boje s vídeňskou censurou, v kterém ostatek P-kému byl podporou arcikníže Štěpán podobně, jako jeho předchůdce v nejv. purkrabství hr. Chotek. Přes nespokojenost stavů s pomalým vycházením díla P. mohl teprv r. 1851 uveřejniti části další, ale zatím, v březnu r. 1848, vyšel prvý svazek jeho Dějin národu českého v Čechách i v Moravě. Sahal jen k r. 1125, z největší části byl to překlad učiněný K. J. Erbenem, ale za to přibyl proti vydání německému obšírný úvod o dějinách českých (filosofie, historiografie) a zcela přepracována byla důležitá kniha „Obraz obecného života českého v pohanství“. Odtud již psal P. jen Dějiny, jen česky — německé vydání bylo překladem, a P. na tom stanovisku setrval přes odpor zemského výboru z konce let padesátých. R. 1848—50 P. pracoval úsilně v husitství, aby dokonal vylíčení té doby, dříve než bude znovu zavedena censura. Tak vyšel na podzim r. 1850 prvý svazek třetího dílu Dějin a r. 1851 druhý, obsahující léta 1403—39 (r. 1854 vyšel ostatek třetího dílu Geschichte z českého přeložený). Teprv potom vrátil se k mezeře let 1125—1403 a vydal r. 1854 druhý svazek Dějin, jdoucí až k r. 1253. R. 1860 P. dokončil díl čtvrtý (1439—71), r. 1867 díl pátý (1471 — 1526), obojí česky i německy; zbývala v českém vydání mezera let 1253—1403. P. však, povzbuzen Hofierovým nenávistným vylíčením husitské doby, vrátil se ještě jednou k třetímu dílu Dějin a přepracoval jej cele. Nové toto zpracování vyšlo v třech svazcích v letech 1870—72 a jenom česky (německá Geschichte tedy nepodává dokonalého obrazu P-kého práce); potom P. zpracoval a to také nově a také jenom česky zbývající díl druhý (1253—1403). Vyšel ve dvou částech, r. 1874 a 1876 — nedlouho před smrtí P-kého; dne 23. dubna 1876 česká společnost oslavila dokonání veliké práce slavností na Žofíně.

Dějiny národu českého, plod práce celého půlstoletí a dílo hlubokého ducha i velikého vzdělání, jsou největší prací vědeckou v české historiografii a klassickou knihou české literatury XIX. stol. Založeny široce na pramenech původních a tu z největší části na pramenech, jež P. sám shledal a objevil v archivech a knihovnách, tvořeny kritickým duchem, disciplinovaným hlubokou úctou k pravdě i dlouholetou zkušeností praktickou, pojaty duchem filosofickým, snažícím se postihnouti poslední příčiny a hybné síly vývojových proměn národního života, a pojaty zároveň v duchu té idealistické a mravně-výchovné filosofie, jež posvěcovala všechno snažení P-kého, vysoko vynikající konečně po stránce umělecké, ryzostí jazyka, ušlechtilostí stilu i dokonalostí komposice — jsou krásným splněním prešpurských snů mladého P-kého, dychtícího po tom dáti národu svému historii jeho, napsanou „podle ideálu historického umění“. Staly se také do veliké míry tím, čím je ještě P. chtěl míti: velikým činem národním, posilou v bojích přítomnosti, školou národního vědomí a myšlenek pokroku, práva a pravdy. Ceně jejich v obojím směru nemůže býti na ujmu přirozený pokrok historického poznání našeho v desítiletích posledních ani v době budoucí — „Dějiny“ zůstanou velikým dílem, i kdyby jednou jejich výklad českých dějin v celku i jednotlivostech nestačil našemu poznání. Co se týče P-kého pojetí dějin českých, jsme této době nových názorů velmi blízko, a ovšem i v jednotlivostech každá nová práce přináší nejen doplňky, ale i opravy, některé partie zejména prvého dílu „Dějin“ jsou již cele zastaralé — ale jistě dlouho čekati budeme na dílo, jež by jako celek mohlo významem soutěžiti s dílem P-kého, míti jeho ducha. Ve své filosofii dějin, jejíž nejvyšší formuli již známe, P. vychází od „věčného zákona přírodního“, zákona polarity neboli dvojitých sil všude v přírodě působících; ve vzájemném zápolení, pronikání a smiřování jejich je vývoj přírodní i dějinný. Se stopami názoru toho se setkáváme u P-kého již v Prešpurku; P. čerpal jej nepochybně ze Schellinga, poje s ním theorii o boji jako principu dějinného vývoje, pojatou ovšem idealisticky: duševní a mravní síla vítězí konečně vždy nad silou hmotnou. Hlavní takovou polaritu v českých dějinách viděl P. v „ustavičném stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím“; v poměru obou živlů spatřoval hlavní obsah a základní rys dějinstva českomoravského. Stýkání takové, jež jednou označil jako přemáhání i zažívání cizoty, pokládal nejen za nutné, ale blahodárné; úpadek Čech utraquistických od 2. pol. XV. stol. vysvětloval odcizením se Čech vlivům západu, ustrnutím v úzkých kolejích domácích. P. založil protivu slovanství a němectví hluboko na rozdílu národních povah obou národů a na rozdílu prvotní kultury jejich: starý Slovan jevil se mu pokoje-milovným, nevýbojným, jemným zemědělcem, German tvrdým, ano dravým bojovníkem dobyvatelem; v staré společnosti slovanské nebylo rozdílu stavů, ale všem stejné právo a stejná svoboda; proti slovanské svobodě a demokracii stála německá společnost se svým rozdílem pánův a otroků, se svými privilegiemi, immunitami na jedné a bezprávím porobených na druhé straně. Jsou to theorie dnes nedržitelné, vyplynuvší z Rousseauových výkladův o prvotní společnosti, z rozdílu vymyšleného Herderem mezi Němci a Slovany, z Rukopisu Zelenohorského a z líčení polských historiků v duchu tom dále tvořících, Lelewela a zejména Maciejowského, jež ovládly celou dobu P-kého a její výklady minulosti. P. pokládal přimíšení ducha germánského a římského do života českého za nutné, za podmínku pokroku, ale sledoval vlivy jeho přece s nespokojeností: vlivy tyto, vykládal, nejvíce působily v Čechách v XIII. stol., ale nezvítězily cele, starý demokratický duch nebyl cele potlačen, ožil znovu y bouři husitské, až jej pohrobily Lipany. Úplné pozápadnění českého národa vykonala však teprv doba jagellovská, jež massu národa selského uvrhla v dědičné poddanství a nevolnictví — myšlenky demokracie nalezly útulku v jediné Jednotě bratrské. Toto zotročení národa bylo také hlavní příčinou katastrofy bělohorské. Vyjma větu první neobstál by žádný jiný ze soudův těchto dnes před kritikou.

Očekávali bychom, že P. i českou reformaci a ji především vyloží jako zjev a plod oné protivy plemenné, která mu určuje národní vývoj český v minulosti, ale P. vykládá vznik husitismu jinak, nezávisle na své hlavní myšlence. Jeho výklad husitství, že totiž vzniklo z české idey křesťanského života a že jeho ráz národnostní je pozdějšího původu, než jeho ráz náboženský, že hnutí náboženské probudilo k životu i princip národní, je hájen teprve v poslední redakci třetího dílu P-kého „Dějin“; ve zpracování prvém a ještě r. 1861 (v krátkém přehledu dějin českých, napsaném pro Slovník Naučný) jsou věci líčeny právě naopak, v duchu základního pojetí českých dějin vůbec: husitství vzniklo z odporu proti germanisaci, je nejpamátnějším bojem Čechů s cizotou; jím ovšem uveden do českého života živel nový, náboženský… Tuto důležitou změnu v — P-kého výkladu české reformace způsobil K. Hofler svou prací o husitstvu, v níž položil tendenčně jednostraný důraz na nacionální motivy a cíle hnutí; P. v odporu k němu dostal se k novému svému stanovisku. Dal bych však přednost P-kého výkladu prvému před druhým. I v době husitské nalezl P. svůj zápas dvojitých sil: principu svobodného rozumu a principu autority, jež vystupují pak v protivě protestantství a katolicismu. Bezděké idealisování doby husitské pod dojmem nenávistného líčení Höflerova lze ostatek pozorovati v posledním zpracování jeho dílu třetího i v jiných směrech. P. znal sice veliký význam hospodářských a vůbec hmotných zájmů v dějinách dobře, ale nedostatek doby jeho v pracích o hospodářských a společenských poměrech minulosti i sama láska jeho k české reformaci, jež ji chtěla míti čistou a ryzí, jak ji viděla v duchovních vůdcích jejích, přispěla k tomuto stanovisku. Tak pomíjel i P. podrobnější výklad theologických rozdílův a sporů — neměl pro ně smyslu; jemu imponovala především mravní snaha husitství, ji lícil s důrazem a na obranu její — „pro spravedlnost k zemřelým a k očištění dějin českých od skvrn zášti“ — zvlášť vyvstal proti Hoflerovi v krásných polemikách v knize z r. 1868 (Die Gesch. des Hussitenthums u. Prof. C. Hofler; ještě později musil P. v „Gedenkblätter“ brániti sebe a české dějiny podobným způsobem proti pražské historické škole německé), kde vyložil mimo to v souvislosti své stanovisko k staletému sporu češství s němectvím a katolictví s protestantstvím, oběma velikým opposicím, jež plní české dějiny. Podobné vroucí a nadšené projevy najdeme v obou dílech „Dějin“, době husitské a králi Jiřímu věnovaných, a místa tato, kde P. mluví o světodějném významu husitství, o vítězství malého národa nad Evropou a nad koncilem, kde líčí české hnutí náboženské jako prvý veliký krok na dráze pokroku, jako prvé veliké vítězství svobody, prvý boj celého národa za pouhé statky ideální, náležejí k nejkrásnějším a nejhlouběji procítěným místům „Dějin“.

P. chtěl ještě napsati zvláštní obranu Jiřího z Poděbrad, vylíčiti české dějiny sociální až do r. 1526, napsati studii o duchu dějinstva slovanského vůbec a českého zvláště — smrť však nečekala na dokonání záměru. P. nebyl tak šťasten, aby si vychoval nástupce a pokračovatele, a z těch, kteří bývali jeho spolupracovníci, nebyli všichni činní v duchu jeho, ale v mezích velikého programmu pracovního v oboru české historie činná byla i po jeho smrti celá generace. Všichni, kdo pracovali o dějinách českých v 2. pol. XIX. stol., byli žáky jeho více nebo méně; starší z nich přímo a v pravém slova smyslu — tak V. V. Tomek a K. J. Erben, kteří byli mu dlouho pomocníky v studiu, a i A. Gindely, J. Emler a J. Kalousek účastni byli v značné míře jeho přímého vlivu i jeho péče — Gindelyho určil P. za svého nástupce v pokračování „Dějin“ a postaral se o to, aby byl jmenován ředitelem nově založeného (1862) archivu zemského, na práce Emlerovy a zajisté i na práce jiných měl vliv značný, Kalousek jako kdysi Tomek byl učitelem v jeho domě. P. i finančně zasloužil se o důležitý podnik historický: když v letech šedesátých dostalo se mu národního daru v summě asi 15.000 zlatých, P. určil summu tu dílem k doplňované knihovny musejní, dílem na vydávání „Pramenů dějin českých“ (vycházejí z fondu P-kého od r. 1873).

P-kého výklad dějin českých velikou měrou působil na jeho theorie politické nebo, ještě lépe řečeno, souvisel s nimi. Nač tu P. kladl největší důraz, bylo ono mylné poznání o staroslovanské demokracii, o staroslovanské svobodě a rovnosti. To bylo P-kému staré dědictví slovanské; P. znovu a znovu vracel se k důkazu, že národové západní, bojující o moderní ústavnost demokratickou, chtějí pouze tomu, co opovrhovaní Slované měli před tisíciletím. Politickému úsilí P-kého bylo dosažení tohoto prvotního stavu společenského zřízení cílem hlavním; výklad minulosti byl mu zároveň argumentem pro přítomnost, kterou plnila touha po „svobodě“ a „konstituci“, touha, k níž probuzen byl P. již v Prešpurku a která v P-kém později zajisté rostla stejně, jako vzrůstala v intelligenci evropské vůbec. Byl-li P. liberálem již v Prešpurku, byl jím ještě více r. 1848, v roce, jenž i jej povolal k činnosti politické, liberálem však, jak sám s důrazem vytýkal, ryzím, hledajícím pravou svobodu, zavrhujícím násilí a řídícím se konečně velikou zásadou: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Hlavním požadavkem tohoto liberalismu bylo mu: rovnost občanská, t. j. odstranění stavů s jejich privilegiemi a právy dosavadními (feudalismu), a rovnoprávnost národní. Jeho nechuť k feudalismu, patrná již z jeho výkladů historických a souvisící také s tím, ze o vzniku a povaze feudalismu středověkého byl zpraven nedokonale (zakládal prý se na hmotné přesile jednotlivcově) a nesprávně si vykládal sociální vývoj minulosti celé, vystupuje r. 1848 (a již dříve) jako odpor k stavovské ústavě vůbec, ano jde ještě dále: je nedůvěrou k státoprávním formám stavy repraesentovaným, vyvíjí se v podceňování českého státního práva. Fakt tento je rozhodující a, třeba hned dodati, i osudný pro P-kého a tím konečně českou politiku v letech 1848—1865; je zároveň tak důležitý, že třeba jej dokonaleji vyložiti. Na P-kého jako na většinu jeho vrstevníků působila v tom směru zajisté i ona nejasnost v státoprávním postavení Čech, zejména po r. 1804, kdy král český a uherský přijal titul císaře rakouského, a neporozumění tomu, jak z pouhého titulu vyvíjela se a z Vídně brzo vědomě šířena byla představa nového státoprávního celku, říše Rakouské, v níž bývalé státy domu Rakouského jsou jen provinciemi (v práci o museu z r. 1842 mluví P. vskutku i o Čechách jako provincii Rakouského císařského státu a v korrespondenci našich buditelův až do té doby nelze najiti projevu česky státoprávního; možná nespokojenost mohla ovšem býti zaplašována korunováním císařův rakouských na krále české). Dále působily P-kého theorie o světové centralisaci s jejich ostatek v daném případě irrelevantní naukou, že malé státy nemohou se udržeti v Evropě (zmíníme se o nich níže), působila i ta okolnost, že R, jenž v Uhrách byl vychován a Slováků nikdy s mysli nespustil, nemohl se spřáteliti s obrazem státoprávních forem minulosti, v němž Slováci musili býti vydáni zvůli Maďarův, a působila konečně ona odvaha liberalismu (jenž byl i v tom synem osvícení XVIII. stol., že nevážil si minulosti) tvořiti nově na základech pouze rozumových, theoretických, nepočítati s poměry. P. jako politik vůbec jest ideolog; a to, co uznal za nejlepší rozumově i mravně, jest ochoten zastáván' s celou houževnatostí a neústupností své povahy, bez zřetele k tomu, je-li to v daných poměrech řádné a vhodné. Třeba však poznamenati hned, že R, jakkoli patrným cílem jeho politiky r. 1848 je nikoliv české státní právo, ale mocné Rakousko, rozdělené nově v území národnostní se značnou autonomií jejich, přece tu a tam hlásí se nebo blíží se k stanovisku státoprávnímu; tím ovšem obraz politiky jeho stává se poněkud nejasným a neurčitým.

Stavové čeští, kteří za Františka I. hráli politicky tak smutnou úlohu vracejí se v posledních letech panování Ferdinandova, od r. 1842, k pokusům z let 1790—92: žádají plné uznání a šetření svých práv ústavních, zaručených obnoveným zřízením zemským, dovolávají se i privilegií svých z doby před r. 1620. Je to zároveň boj za ústavní svobody celého království, ač státoprávně ne ještě cele ujasněný; vůdcem stavovské opposice je hr. Bedřich Deym. P. měl býti v těchto snahách stavům podporou; na žádost Deymovu přednášel několika vynikajícím členům stavu panského r. 1843 o proměnách, které se staly po r. 1627 v zemské ústavě české. Co přednášel, bohužel nevíme, ale když si r. 1846 týž hr. Deym vyžádal od něho krátké písemné vypsání dějin české ústavy před r. 1627 i po něm, P. odpověděl listem, v němž především dokazoval, že pokroky mechaniky a fysiky a duch času vůbec znemožnily feudalismus od počátku XVII. stol. a nyní že nedostává se feudalismu již všech podmínek k dalšímu trvání. Nad to „sjednocující a v jedno utvařující postup mezi národy pozemskými“ čili pokrok centralisace v dějinách světových je čím dále tím více patrný a posiluje státní moc ústřední; proti světové centralisaci vyvíjí se zákonem polarity moc veřejného mínění (tím míní R, jak ze všeho patrno, demokracii) a s ním moc národnosti. Stavové, stavovské státy — to je nedopověděným resiiltátem těchto málo přesvědčujících myšlenek — musí zmizeti; aristokracie nechť přikloní se k myšlence národnosti. V podobném smyslu uvažuje P. v krátkém zlomku Politický aforismus o státu, napsaném někdy v březnu r. 1848: centralisace světová nedovoluje již malých státův uprostřed pevniny evropské; malý stát nemůže stačiti hlavnímu úkolu svému zabezpečiti bezpečnost uvnitř i na venek (zde přijímá P. Kantovo pojetí státu). Sněm stavovský bohužel v rozhodné době, v březnu a dubnu 1848, když pod dojmem únorové revoluce pařížské heslo konstituce a svobody podivuhodnou silou zachvacovalo národy a zastrašená knížata a vlády nutilo k dalekosáhlým ústupkům, svolán nebyl; prostředkem jeho mohlo jako v Uhrách nejsnáze dojiti k přetvoření ústavy stavovské v duchu konstitučních požadavků moderních, aniž by porušena byla kontinuita historického práva; sněm spojený s intelligencí měšťanskou mohl s větším důrazem i větším úspěchem ujmouti se požadavků, vycházejících dosud především z měšťanstva (P. se těchto schůzí měšťanstva, z nichž vyšly památné dvě petice povahy rozhodně státoprávní — ač žádaly oktrojování základních zákonů českých — a v nichž vedoucím duchem byl dr. Brauner, neúčastnil). Toho si česká šlechta, v Praze shromážděná, vskutku přála a vydala v tom smyslu dne 3. dubna veřejné osvědčení; P. však, požádán byv dříve o radu hr. J. M. Thunem, navrhl osvědčení jiné, v němž šlechta měla prohlásiti, že obnovené zřízení zemské z r. 1627 je konstitučním patentem z 15. břez. zrušeno, že stavovská zřízení a privilegia přestávají a sněm volený z národa že má vypracovati novou ústavu. Je pochopitelno, že hr. Thun prohlášení toto odmítl podepsati; jím zajisté přisuzovala se císařskému patentu moc rušiti základní zákony ústavní v Čechách. R, jenž v březnu byl činným jen v tom směru, že staral se o dohodu mezi spisovateli pražskými, českými i německými, aby šířili myšlenku národní rovnoprávnosti, nezneužívali svobody tisku a hájili „spojení koruny České s říší Rakouskou svazkem konst. monarchie“, byl teprv dne 10. dubna zvolen do Svatováclavského výboru (jenž byl vyšel z týchž měšťanských kruhů, které se zasloužily o obě petice ke králi), o den dříve, než došla do Prahy významná odpověď císařova na petici druhou, obsažená v kabinetním listě z 8. dubna, odpověď zvláštní ústavní postavení Čech v říši v zásadě povolující, žádosti však o jednotnou organisaci zemi koruny České odkazující k příštímu říšskému sněmu ve Vídni. Z téhož dne 11. dubna pochází prvý větší politický projev P-kého, jenž vzbudil velikou pozornost doma, v říši i za hranicemi a najednou osobu jeho postavil v popředí událostí a jenž zároveň poskytuje nám možnost nahlédnouti poněkud ve vlastní cíle jeho politiky. P. byl vyzván poč. dubna členy přípravného výboru všeněmeckého parlamentu frankfurtského (mezi kterými bylo několik německých historikův osobně známých s P-kým), aby jménem Čechův zasedl do jejich středu a pomáhal obnoviti starou říši Římsko-německou, v jejímž svazku býval i Český stát. V tomto spojení viděl však P. vždy nebezpečí a nyní, kdy všeněmecký nacionalismus vídeňský se ho náruživě domáhal, nebezpečí tím větší. Proto odpověď jeho do Frankfurtu, výmluvně, s řečnickým vzletem komponovaná, je rozhodným odmítnutím pronesené žádosti; spojení českých a rakouských zemí s Říší bylo by samovraždou naší, koruna Česká ostatek nikdy nebyla částí Říše v tom smyslu, jako ostatní knížetství říšská, o její suverenitě nemohl pochybovati nikdo. Zde tedy dovolává se P. samostatnosti Českého státu, ale další postup jeho myšlenek jde již jiným směrem: Frankfurtský parlament chce nemožným učiniti Rakousko, jako říši samostatnou, ale zachování a upevnění Rakouska je velikou věcí nejen Čechův, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé — Rakouska je potřebí proti Rusku, jež hledí se rozšiřovati zejména na jih, ohrožuje malé národy na dolním Dunaji a na Balkáně a hrozí zploditi universální monarchii, t. j. nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic. Národové rakouští musí však býti svobodni a k tomu potřebují silné ústř. moci, potřebují silné Vídně — Vídeň, nikoliv Frankfurt, povolána je k tomu, aby ujistila a hájila svobodu a právo českého národa a ostatních národův rakouských. Právní i mravní základ jsoucnosti Rakouska musí býti ovšem spatřován v tom, aby hájilo rovného práva svých národův. Německo mělo by se připojiti k říši Rakouské; nebude-li chtíti, nezbývá, než aby oba státy učinily věčný spolek na obranu i výboj.

To je programm především rakouský, požadavek mocné říše se silným ústředím, s mocným sněmem říšským ve Vídni; zde ovšem zároveň vytčeno zvláštní poslání Rakouska, které později (1865) obšírněji vyložil P. v Idei státu Rakouského — Rakousko má býti záštitou svých rovnoprávných národův. Odpor k Rusku vysvětluje se P-kého liberalismem, jenž Rusko tehdejší, dusící Poláky a vystupující proti všemu, s čím sympathisovaly pokrokové snahy západu, pojal v nenávist. K vědomí slovanskému znal se však P. stejně rozhodně, jako kdysi v Uhrách, a dokázal to živým účastenstvím svým v přípravách k slovanskému sjezdu pražskému, jehož myšlenka sice vznikla v Chorvatsku a to ze snahy stvořiti protiváhu k parlamentu frankfurtskému, ale jež musila mnoho vítána býti P-kému, snícímu o spojení svobodných národů slovanských v mocném Rakousku. Proto myšlenka sjezdu zastávána je právě v okolí P-kého, v kruzích, lze říci, literárních; za to nenajdeme mezi svolavateli právě hlavní z těch mužů, kteří byli v březnu stáli v čele státoprávní akce petiční. Myšlenka sjezdu obmezena záhy jen na Slovany rakouské a 5. kv. vydáno prohlášení, napsané P-m, jímž ubezpečovala se veřejnost o loyálně rakouských cílech sjezdu. V téže době (6. kv.) P., vykonávaje mandát Národního výboru, sepsal manifest k Moravanům, v němž snažil se zaplašiti odpor jejich proti centrálním úřadům koruny České, požadovaným v peticích z března pro Prahu — pěkně psaný projev tento je zase povahy v jádře státoprávní; z něho bychom musili souditi, že P. chtěl organisaci dosti centralisovaného státu Českého v historických hranicích, jenž by ovšem v některých důležitých oborech státního zákonodárství podřízen byl ústřednímu parlamentu ve Vídni.

Ale nejasnosti, odporův a neuvědomělosti, zejména v české otázce státoprávní, je r. 1848 i později tolik, že dlouho by bylo obírati se jejich analysí a jejich smiřováním. Dne 25. dub. vláda Pillersdorffova vydala první ústavu rakouskou (cislajtánskou), první nej rozhodnější od počátku dějin popření zvláštní státní osobnosti Čech a konstruování jednotného, ovšem konstitučního státu cislajtánského (vedle ústředního parlamentu připouštěla jen provinciální stavy „k opatření provinciálných interessů“); oč pokoušel se absolutismus, ale co neprovedl přece úplně, to mělo býti nyní uskutečněno cestou konstituční — a v Čechách se neozval hlas protestu! Jediný dr. Rieger navrhl tenkrát v Národ, výboru, aby výbor protestoval proti oktrojované ústavě — P. s jinými byl pro odklad toho, protože jen budoucí český sněm je, jak pravil, kompetentní k protestu. Ministerstvo bylo dosti spravedlivé, že chtělo, aby v sboru jeho byl zastoupen i český národ, a zvolilo k tomu P-kého. Dne 8. květ. byl P. povolán do Vídně; 9. květ. doručil mu Pillersdorff nejv. vlastnoruční list, jímž jmenován byl ministrem vyučování. P. po bezesné noci odmítl — a ve zvláštním promemoriu motivoval odmítnutí tím, že by prý jeho vstoupení do ministerstva bylo vykládáno jako osvědčení vlády pro slavismus, a to že zdá se mu býti zcela nevhodné, ač nechce-li vláda otevřeně se postaviti proti snahám parlamentu frankfurtského. Poměr k Frankfurtu, boj proti Všeněmecku je tedy stále hlavní politickou starostí P-kého; P-kého programm rakouský zrodil se nepochybně z obavy před Všeněmeckem, a toto stanovisko, patrně rozdílné od původních snah českých, jevících se v obou peticích březnových, nemohlo nepůsobiti velikým vlivem i na ostatní vůdce české politiky. Jak daleko tu P. byl ochoten jiti, patrno z toho, že neodmítá portefeuille vyučovací, jak bychom čekali, z toho důvodu, že otázky kultu a vyučování musily by v příští federaci rakouské odkázány býti úplně skupinám zemským. Ostatek vyložil zde P. svůj politický programm podobně jako v psaní do Frankfurtu, jenže konkrétněji: svobodné Čechy nejsou možné bez mocného Rakouska, třeba je mohutné dědičné monarchie, jednotné říšské ústavy, ale vedle ní více rozličných ústav provinciálních (P. mluví zároveň o samosprávě národností a zvláštních jimi utvořených skupin zemí). Již tu můžeme pozorovati, že mezi politickými ideály na př. Riegrovými a snahami P-kého byl podstatný rozdíl, ale patrná protiva tato nemohla se dosti vyvinouti, když brzo potom, 16. květ., ovládla Vídeň i vládu vídeňská demokracie (císař uchýlil se do Inšpruku) a když v Čechách nový chef vlády, hr. Lev Thun, počal nedbati rozkazů vídeňského ministerstva a spolu s Národním výborem připravovati vše pro příští český sněm a českou ústavu. Členem zřízené Thunem prozatímní rady vládní byl i P. a účastnil se jejích prací. V této době plné nejasných nadějí zahájen byl (2. čna) slovanský sjezd v Praze — nejpamátnější, tuším, zjev pohnutého roku. Čestné místo předsedy sjezdu náleželo Šafaříkovi, ale když zdráhal se je přijmouti, dostalo se P-kému — tak dopřáno bylo P-kému v čele zástupců slovanských kmenů z celé monarchie dotvrditi stanovisko hájené v listu z 11. dub. důrazem projevu většiny národů slovanských. V zahajovací řeči, P-m pronesené, zní pouze hesla: svoboda a svornost; manifest sjezdu k národům evropským ze dne 12. čna, také P-m většinou vypracovaný, jest obranou práva malých národů k svobodnému vývoji a projevem pro Rakousko jakožto spolek rovnoprávných národů. Sjezd, jak známo, byl rozbit svatodušní bouří pražskou — jednou z nejpošetilejších a myšlenkově nejprázdnějších revolučních potržek nezkušené mládeže, bohužel pošetilostí tak osudných následků. P. byl marně již dříve vybízel k rozumu a pokoji; nyní, v době, kdy Praha více než kdy jindy potřebovala plné svobody tiskové, shromažďovací a čilého politického života, nastal stav obležení, zrušen Národní výbor i prozatímní vláda; české politické snažení, dosud tak šťastné a tak imponující, bylo kompromittováno, sešlo s povoleného již ústavodárného sněmu českého a myslí národních, rozjařených již k boji s Vídní o zvláštní ústavu českou, zmocnila se pokleslost a beznadějnost. Za takového stavu věcí učiněna největší politická chyba česká v XIX. stol.: čeští zástupci šli na říšský sněm cislajtánský do Vídně a pomáhali jako vládní strana budovati novou ústavu cislajtánskou — nenalézáme ani stop vědomí osudné chyby té a ovšem po P-kého dosavadních projevech politických ani jí hledati nemůžeme. P. by) zvolen (v čci) v šesti volebních okresích a přijal mandát za Nové město Pražské; od 16. čce byl ve Vídni. Naděje v převahu slovanské většiny zmařeny již po několika dnech, když důležitý výbor ústavní, jenž měl vypracovati osnovu říšské ústavy, volen po 3 poslancích z 10 guberniálních obvodů, tak že Němci nabyli v něm většiny. P. ovšem vedle Pinkasa a Riegra zvolen byl za Čechy a zvolen byl i do subkommisse pro vypracování návrhu ústavy. Jinak ve sněmu P. mnoho nemluvil; v debattě o zrušení roboty staral se o to, aby vrchnostem dostalo se za ztráty utrpěné přiměřené náhrady. Dne 2. září ministerstvo (Wessenberg-Doblhoff) nabízelo mu znovu portefeuille ministra vyučování; P. zase odmítl z toho důvodu, aby Němci nebyli uraženi. Ke konci září ujal se rozhodně bána Jelačiče proti nedůvěře vlády; události z nejbližších dnů daly mu za pravdu; teprv potom jmenován Jelačič velitelem císařského vojska v Uhrách. Ale následek byl, že 6. října vypukla ve Vídni revoluce, před jejímiž hrozbami musila velká čásť poslanců z pravice prchnouti; ostatek sněmu dostal se pod vliv polorevoluční vlády vídeňské. P. byl tou dobou v Praze a staral se s přáteli svými usilovně, aby dvůr nevzal si z revoluce záminku k reakci. Dne 24. říj. čeští poslanci vydali prohlášení v tom smyslu, sepsané P-m, kde zase rozvíjí se P-kého programm obrozeného Rakouska, velmi ostře odsuzuje revoluce vídeňská a násilné snahy Maďarův. P. a Pinkas byli posláni ke dvoru do Olomouce se žádostí, aby říšský sněm byl brzo svolán k pokračování jednání do Kroměříže. Když k tomu v listop. došlo, P. účastnil se v Kroměříži horlivě porad subkommisse ústavní; byl-li již v záři ve Vídni vypracoval prvý návrh ústavy, redigoval jej nyní s nemnohými změnami po druhé (poč r. 1849); ale když stanovisko jeho nedocházelo schválení u většiny ústavního výboru, vystoupil z něho (poč. února). P-kého návrh ústavy rakouské nestojí ovšem na stanovisku stát. práva českého, není to ani programm federalistického Rakouska, nýbrž jednotného státu Rakouského, ponechávajícího jednotlivým skupinám guberniálním (tenkrát jich bylo deset; jedním z nich byly Čechy, jiným Morava a Slezsko; mezi oběma částmi českých zemí tedy nemělo býti zvláštního spojení žádného) jistou autonomii. Dvojí moc, dvojí vláda a dvojí kompetence měla dle toho nastati v ústavě rakouské: moc říše a moc jednotlivých skupin zemí dle dosavadních guberniálních obvodů. Říši byly vyhrazeny záležitosti cís. domu, záležitosti zahraniční a vojenské, říšské finance, obchod, veliké kommunikace a materiální zákonodárství civilní a trestní; pro tyto obory měl býti ministerský předseda a 4 říšští ministři. Skupinám zemským ponechána polit, správa zemská, justice (administrace její), vyučování a kultus, zemské finance, zákonodárství zemědělské a průmyslové, záležitosti obecní a zemské kommunikace. Do říšského sněmu (o jedné komoře s každoroční obnovou jedné třetiny poslanců) měly voliti poslance sněmy zemské a to vždy jednoho na 150.000 obyvatelův. Zemské skupiny měly míti v čele vlády zemského ministra (v důležitých skupinách mohl slouti místokrálem), odpovědného sněmu, ale i sněmu říšskému a koordinovaného ministrům říšským; jemu po boku mělo býti pro jednotlivé obory správní 5 minist. radů (v zemích, kde bude místokrál, tito radové mohou slouti ministry). V druhé, kroměřížské redakci svého návrhu P. vynechal jen paragrafy o rozdělení mocnářství v zemské obvody; tu patrně chtěl, když již bylo lze doufati, že revoluce uherská bude povalena a Uhry ovládány budou z Vídně (naděje ta byla vítána P-kému, jenž již tenkrát byl rozhodně proti dualismu), rozdělení jiné i na Uhry se vztahující, a to na základě národnostním; v tomto smyslu mluvil ve výboru, zejm. 23. led., navrhuje osm skupin národních a počítaje k skupině německé i německé části Čech, Moravy a Slezska (ale hned poznamenal, že rozdělení Čech je prakticky nemožné), ke skupině české české části těchto zemí a uherské Slovensko. Tak došlo v lednu v ústavním výboru k debattám, v nichž němečtí centralisté a také Poláci hájili historických individualit zemských, P. pak rozdělení národnostního. Zde tvrdil R, že země tvořící Rakousko jsou pouhé provincie, že nemají povahy státu suverénních. Živým dějinám, pravil, třeba dáti přednost před pergamenovými; jako Němci a Vlaši, tak i Slované chtějí býti spojeni. V tomto projevu můžeme postihnouti snad praktické cíle P-kého programmu rakouského: stvořiti Rakousko s převahou slovanskou a sceliti slovanské kmeny, většinou rozptýlené v několika zemích. Návrh jeho byl však příliš revoluční, aby mohl získati sobě většinu výboru; R. jenž byl hluboce přesvědčen o jeho ideální spravedlivosti, zůstal mu věren ještě po léta.

Dříve než plný sněm mohl projednati hotové návrhy ústavního výboru (P. doufal, že ve sněmu, majícím většinu autonomní, uhájí svého stanoviska), byl rozpuštěn a poč. března oktroyována říšská ústava, centralistická a i na Uhry se vztahující. Byl to pouze přechod k opětnému absolutismu, k němuž skutkem došlo teprv 31. pros. 1851. Z té doby máme od P-kého dva projevy; prvý, dosti obšírný (Osvědčeni poslancův českých o působení svém na sněmu říšském ve Vídni a v Kroměříži r. 1848 a 1849 z 21. břez. 1849), jenž vydán je ve shodě a jménem 41 českých poslanců, je výkladem a obranou dosavadní politiky české a tedy politiky P-kého, nám již známé, druhý (O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku) je článek, vyšlý v Havlíčkových národních Novinách“ 21. pros. 1849, kde P. hájí svého programmu národnostní autonomie podobně jako ve výboru ústavním v Kroměříži, jenže již větší důraz klade na protesty proti centralisaci, proti nadvládí němčiny a zejména proti nařízenému vyloučení jazyka českého z vnitřní služby úřední. O článku tomto poznamenává P. později, že vládní orgány jej těžce nesly a on sám že by se byl octl bezmála u vojenského soudu na Hradčanech (v Praze byl totiž stav obležení). Jisto jest, že P. od r. 1849 počínaje byl vládě osobou zvlášť nemilou; ve vyšších vojenských kruzích pražských, jak se zdá, věřilo se perfidním udáním, přičítaným uherskému členu Slovanského sjezdu, Marcelu Turínskému, podle nichž i P. byl tenkrát nebezpečným konspirátorem (v Kroměříži P. byl nucen ujišťovali i o stycích svých s M. Bakuninem, že cílily jen, jako celý sjezd, k utvoření nového, spravedlivého Rakouska), a vynikající člen vídeňského ministerstva, hr. L. Thun, jejž byl P. r. 1848 v dnech svatodušních pomáhal vyprostiti ze studentského zajetí, měl P-kému za zlé, že byl opustil cele půdu práva historického a znemožnil politiku, jíž by stavové ve shodě s občanskými zástupci národa působili v duchu březnových peticí a Národního výboru. Mezi šlechtou k Čechům se hlásící mělo toto stanovisko dosti přívrženců (s tím z části souvisí definitivní odpadnutí některých rodin šlechtických od Čechů) a mělo je i mezi pražskou českou intelligencí, pokud nebyla oddána liberalismu tak rozhodně jako P. P. zkusil nepřízeň vlády i jako president Sboru pro zřízení Národního divadla (od září 1850) — nebyl připuštěn ani k audienci u císaře — i v tom, že byl dán pod policejní dohlídku; v pražské společnosti pokládány byly styky s ním za tak nebezpečné, že K. J. Erben na př. odvažoval se navštěvovati jej jenom v noci. Zdá se však přece, že toto pronásledování bylo více dílem polic, ředitele praž., Sacher-Masocha, než vlády Bachovy. P-kého, jehož politické chování v pohnutém roce 1848 i později bylo přece ideálně rakouské a loyální, musila ovšem reakce a její policejní methoda, i jeho k nepřátelům říše počítající, roztrpčovati, ale ještě více bolelo jej, že i v společnosti pražských vlastenců a literátů jevila se nedůvěra k němu: jedni souhlasili se stanoviskem Thunovým, jiní se báli kompromittovati se přátelským stykem s mužem vládě nepříjemným. S tím souvisí zamítnutí návrhu P-kého o vydávání Slovníku Naučného skrze Matici. R, nanejvýš roztrpčen, složil v únoru r. 1852 jednatelství musejní i praesidentství Sborn divadelního a v červenci na to — propadl při volbě do výboru musejního; volili jej jediní Berger a Šafařík. Již dříve byl psal trpce Havlíčkovi; Jsem vypuzen z proudu života národního. R, jenž již dříve se zřetelem k chorobě své paní byl se rozhodl nevystupovati politicky, uzavřel se nyní veřejnosti cele — osm let následujících vyplněno je pilnou prací na „Dějinách“, v níž P. hledal takřka útěchu nad zklamáními přítomnosti. Jediný Havlíček stál tenkrát P-kému blízko; výmluvný dokument tohoto přátelství a zároveň vysvětlení jeho podává Havlíčkův spis „Duch Národních Novin“, v květnu 1851 P-kému připsaný těmito slovy; „Statečnému muži, panu Dr. Fr. P-kému, dějepisci českého národa, věrnému hajiteli svobody a práva…“

Prvý politický hlas český po pádu absolutismu je memorandum Riegrovo císaři z 14. června 1860, podepsané na prvém místě P-m — stížnost na bezpráví, jež se děje českému národu, zejména v ohledu jazykovém, vyznívající v skromnou žádost o povolení českého listu politického. Výsledek byl založení Krasová „Času“ a s poč. r. 1861 Grégrových „Nár. Listů“. P. po dlouhé době chopil se péra, aby napsal (v led. 1861) dva články o poměru Moravanů k Čech Um, upomínající obsahem mnoho na projev z 6. květ. 1848: zastává se tu „jednoty a celosti“ zemí koruny České, mimořádných sněmů z celé koruny, tak že bychom zase souditi mohli, že P. stál na státoprávním stanovisku. K tomuto stanovisku českou politiku značně přiblížil památný diplom říjnový z r. 1860 (mluvící o historicko-politických individualitách, o právech historických a rozličnosti království a zemí a slibující sněmům zemským značnou moc zákonodárnou), ale daleko ještě nezískal jí sobě cele. Když v dubnu r. 1861 sešel se prvý český sněm na půdě ústavy únorové — volby řídili R, Rieger a Brauner; P. přijal mandát ve venk. okresu karlínsko-brandýském —, byla to pouze čásť velkostatkářů, která podala prohlášení státoprávní; poslanci česko-národní se k prohlášení nepřidali, ano P. chtěl dokonce přihlásiti se k slovu a tvrditi, že ústavnost moderní (šlechta ohrazovala se proti ústavě únorové ve prospěch práv a svobod král. Českého) není opuštěním historické půdy, ale návratem k politickým zřízením slovanského pravěku. Šlechta však již tenkrát hledala dohody s českými poslanci lidovými, ale tu nevyjednávala s P-m, nýbrž s Riegrem a Braunerem, kteří ode dávna byli stanovisku jejímu blíže než P. — ale i Riegrovi i Braunerovi jde tou dobou víc o rovnoprávnost národní než o státní právo. R, jenž jediný z Čechů byl povolán do panské sněmovny, promluvil tu r. 1861 několik řečí; jednou vyložil znovu své theorie o světové centralisaci a dokazoval s toho stanoviska Uhrům, že je nutno, aby se státně připojili k většímu celku — všude pozorujeme, že P. stále trvá při zásadách již ke konci let čtyřicátých zastávaných. Pozoruje svou osamocenost v panské sněmovně, vyžádal si 30. září dovolenou a nikdy již ji nepřerušil; na sněmu českém r. 1861 neměl důležitější řeči. Byl to týž sněm, jenž, obsílaje říšskou radu, učinil to s protestem tendence státoprávní, ač ještě neujasněné, víc na říjnovém diplomu než na historickém právu založené, a na právní půdě diplomu stojí také motivace, kterou podali čeští poslanci v červnu r. 1863, zahajujíce passivní odpor proti radě říšské. P. byl odpůrcem obeslání rady říšské od počátku, ale v tom také odvolával se především na to, že ona není splněním slavných slibů diplomu. V zasedání českého sněmu z r. 1863 P. promluvil velikou řeč proti nespravedlivému volebnímu řádu.

V prvé době passivního odporu, na jaře r. 1865, ještě za éry Schmerlingovy, P. napsal největší svůj spis politický Idea státu Rakouského (vyšlo v „Narodu“ v dub. a květ. a ve zvi. otisku; něm. překlad od Vil. Kienbergra „Oesterreichs Staatsidee“). Není náhodou, že P. ke zvláštnímu otisku připojil i svůj list do Frankfurtu z r. 1848 i článek o národní rovnoprávnosti z r. 1849 — ve spise svém P. rozvíjí zase a podrobně zastává své pojetí Rakouska, jehož raison d’etre je státní spojení a mocná ochrana svobodného vývoje jeho rovnoprávných národů. P. vychází ještě od práva přirozeného a od národnosti, tedy od jednotky ethnografické, nikoliv politické, vykládá práva národův a povinnosti státu k nim a dospívá k požadavku rovnoprávnosti, jako jediné možnému řešení poměru národnosti k státu i mezi sebou. A požadavek rovnoprávnosti vede dále k požadavku ústavy federativní (slovo to ve zvi. rakouském smyslu pojato; lépe by bylo: autonomie národností), jejíž nutnost vyplývá i z jazykové rozmanitosti monarchie. Při tom P. vykládá a — korriguje svůj rakouský programm z r. 1848—49; pravil-li tenkrát: „kdyby Rakouska nebylo, musili bychom je nově založiti“, měl na mysli pouze Rakousko spravedlivé; byl-li tenkrát pro utvoření territorií čistě národnostních, má (jak sám praví) nyní, když uherská théorie o historicko-politických individualitách nalezla obliby i u národův i u vlády, návrh takový za nevhodný a nemožný a je pro rozdělení na základech historických. Přiznává zároveň revolučnost svého návrhu staršího („o mně jakožto historiku mnozí lidé ani dovtípiti se neuměli, kterak já mohl v takové míře zapříti historické zásady“) a svou doktrinárnost, jež však není tak urputná, aby chtěla provésti své proti všem. Ostatek je polemikou proti centralisaci a zejména proti hrozícímu dualismu: P. chce, aby říše zůstala jednotná a v ní utvořily se skupiny zemské (země uherské by mohly tvořiti tři skupiny), každá zastoupená vlastním ministrem při ústřední vládě a účastná vnitřního zákonodárství, ale každá slevující státu z práv svých, co k moci monarchie je nezbytno. Ačkoli P. nestojí ještě na stanovisku státoprávním, není přece již důsledný v úvahách svých, vycházejících od přirozeného práva národností, připouštěje historické skupiny; tu a tam najdeme již akcenty rozhodně státoprávní (podřízení sněmu českého pod říšskou radu je proti vší historii); spis končí se hrozbou panslavismem pro případ, že by ve Vídni odhodlali se k dualismu. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“

Celý spis, jak patrno, je dokumentem podstatné změny v politickém stanovisku P-kého, hájeném od r. 1848. Tento obrat počíná se již dříve, asi od r. 1863, a souvisí poněkud s roztržkou mezi politiky českými, v té době se počavší a vyvinuvší se v rozdíl stran staročeské a mladočeské. Ve sporu mínění šlo nejvíc o poměr k šlechtě a poměr k povstání polskému; jakmile Rieger se svými přáteli počal sbližovali se s historickou šlechtou, jevilo se to jedné části mladších politiků zradou zásad demokratických; P-kého a Riegra neschvalování polského povstání (1861 —1863) vyneslo jim s týchže stran výtku sympathií s „úhlavním potlačovatelem svobody“, carstvím ruským. Opposice stála vlastně na stanovisku P-kého z r. 1848. Ten ovšem zklamán v mnohé příčině ve svém věřícím liberalismu à outrance díval se na otázky, o něž šlo, mnohem reálněji. Na venek roztržka mezi stranami byla hotova, když Rieger s P-m a Braunerem byli nuceni založiti proti „Nár. Listům“ (15. pros. 1863) denník „Národ“, jehož programm byl vlastně totožný s programmem „Nár. Listů“ (napsaným Riegrem) — když J. Malý v Nauč. Slovníku označil „Národ“ za list „konservativně národní“, podali P. a Rieger proti tomu (v dub. 1865) veřejné osvědčení, v němž opravovali, že list jejich je svobodomyslný a federalistický. Ještě nepřátelštěji proti P-kému psal čtrnáctidenník kn. R. Taxise „Boleslavan“ — proti němu vyložil P. (v čnu 1863; ještě v „Nár. Listech“) své stanovisko k polskému povstání. Pravil, že není přítelem carství; poslední car však, jenž vrátil millionům nevolníkův osobní svobodu, není utlačovatelem, ale osvoboditelem. V tom nalézal vysvětlení pro změnu svého stanoviska k Rusku od r. 1848 (dotkl se tu zklamání svého v nadějích r. 1848 i v jiných směrech) a vyložil velikost a moc Ruska a důležitost jeho politickou a nerozumnost polského počínání. O rok později („Národ“, 5. ún.) vrátil se k otázce ještě jednou a snažil se ukázati i rub chválené svobodymilovnosti polské — zde P. je již cele získán víře v důležitost Ruska pro Čechy a stanovisko to souvisí ovšem s konečnými projevy v „Idei státu Rakouského“. V „Národu“ ještě v několika článcích bránil politiky své a své strany: odmítal výtky zpátečnictví, zaprodání šlechtě, vykládal s důrazem, že demokratem býti nepřestal, ale že zavrhuje nerozvážné heslo: šlechty nepotřebujeme, dotýkal se s pohrdáním socialistických theorií francouzských i pokleslosti židovsko-německé žurnalistiky. „Národ“ zanikl v květ. 1866; odtud P. již do novin psal málo kdy.

Když po pádu Schmerlingově (v čci 1865) konstituovalo se ministerstvo Belcrediovo, od něhož čekán návrat k říj. diplomu, Rieger se souhlasem P-kého počal s ním vyjednávati; v čci r. 1866, za války s Pruskem, P. odjel s Riegrem do Vídně jednat s Belcredim, Poláky i Jihoslovany, ale z jednání nebylo nic; Belcredimu šlo především o otázku uherskou. Sněm český r. 1866, již s většinou českou (protože šlechta historická nabyla v kurii své většiny), obrátil se k císaři adres ou s požadavky státoprávními (P. přeložil ji pouze do němčiny; ostatek pronesl tu menší řeči nedůležité), ale když v únoru r. 1867 protestoval proti mimořádné radě říšské, svolané k řešení otázek ústavních, a dovolával se zase státoprávní bytnosti koruny České, byl rozpuštěn, vláda Beustova opatřila šlechtě ústavověrné většinu nad historickou a provedla dualismus. Čechové odpověděli protestem státoprávním (dub. 1867), opuštěním sněmu, v němž byli v menšině (P. byl předním zastancem passivní politiky a protest ovšem podepsal), a poutí do Moskvy na národopisnou výstavu v téže době, co v Pešti připravovali korunovaci císaře Františka Josefa na krále uherského. P. s Riegrem jeli do Petrohradu přímo z Paříže (kde byli na světové výstavě); P. byl jedním z nejváženějších členův slovanských deputací, jež car Alexander II. v Carském Selu přijal a oslovil „Rodnyje bratja v rodnoj zemlě“. P. mluvil krátce i v Moskvě, při sjezdu všeslovanských učencův a umělců, vzpomínaje slovanských zásluh Dobrovského a Šafaříka.

R. 1868 v červnu Beust za přítomnosti císařovy v Praze navázal styky s P-m a Riegrem; rozmluva nevedla ke shodě, a když Beust dal v listech sobě blízkých osočovati oba národní vůdce české pro jejich pouť do Moskvy, P. i Rieger podali (v „Nár. Pokroku“ 10. čce) veřejné osvědčení o naprosté loyalitě svých styků v Paříži i v Rusku. V projevu tom P. ještě moment státoprávní spojoval s národnostním (upravil v tom směru návrh napsaný Riegrem), ale brzo potom (srp. 1868) podepsal beze vší výhrady státoprávní deklaraci lidových poslanců českých proti ústavě prosincové, navrženou Riegrem, podepsal ji na prvém místě. A v duchu jejím, ve smyslu státoprávním, mluvil sám o rok později (září 1869) v řeči k voličům svým v Karlině („jedná se nám o to, má-li býti naše království samostatným, aneb má-li zajít v něčem, co posud není známo, což zovou Cislajtánií“); směle, prudce a roztrpčeně zní to stanovisko v jeho článku ve vídeňské Schuselkově „Reform“ z květ. 1870. Toto roztrpčení ovládlo P-kého právě v době, kdy vláda Potockého jala se jednati s Čechy; když v čci 1870 A. Helfert přijel zkoumat v Praze půdu pro jednání, našel P-kého nesmiřitelného. O obeslání sněmu zemského, kde vláda dala Čechům většinu, však stál a byl v deputaci, jež 18. září měla u panovníka audienci. Dojem audience byl neuspokojující, a P. byl proto i nadále proti vší ústupnosti k požadavku vlády, aby Čechové obeslali říšskou řadu. V jednáních Čechův a sněmu českého s vládou Hohenwartovou r. 1871, vzbudivších tolik nadějí, neměl již P. účastenství vynikajícího; je tu víc divákem; duší české politiky je zeť jeho Rieger — jako dříve, tak i po pádu Hohenwartově P. zůstal ovšem rozhodným zastancem passivní opposice, nyní i proti sněmu zemskému, a poslední jeho projevy politické jsou obranou této taktiky. Hněvy pro to, že mladočeští poslanci na sněm vstoupili (v září 1874), kalí poslední léta jeho života; projevem jejich je polemika proti mladočeskému stanovisku vůbec v článku O roztržce v národe českém z r. 1875 („Pokrok z 11. květ.). Ale i ten článek z velké části je věnován minulosti, a politické projevy tohoto druhu, retrospektivní úvahy o české politice posledních třiceti let, úvahy o situaci Čechů vůbec, vyrůstající v slavnostní projevy a obrany stanoviska a snah celého národa, plynou z péra jeho právě v těchto posledních letech jeho života — P. píše svou závět politickou a buditelskou. Sem náleží Doslov na místě předmluvy k Radhoštu, psaný r. 1872 v Malci (vyšel také v němec. překladu pod titulem P-’s Politisches Vermächtniss), Schlusswort vom J. 1874, jímž končí se „Gedenkblätter“, sem konečně počísti lze několik projevů příležitostných, řečí při slavnostech a shromážděních.

V projevech těchto P. vydává především počet ze své politiky a formuluje svá poslední stanoviska. Politiku svou z r. 1848 prohlašuje nyní za „omyl těžký a osudný“, „velikou politickou chybu, největší, které jsem si vědom, že jsem se kdy dopustil“. Není tu řečeno sice přímo, že odsouzení toto platí opuštění půdy státoprávní; ze souvislosti vysvítá, že platí positivnímu jeho programmu z r. 1848, snaze po utvoření mocného, spravedlivého Rakouska (P. praví, že chybou jeho byla důvěra v lidskost a lásku Němců ke spravedlnosti), ale musíme tomu nepochybně rozuměti i jako odsouzení politiky neznající státního práva českého, a v té věci ovšem nemůžeme P-kého před P-m samým bráti v ochranu. Na místo rakouského nadšení z let dřívějších nastupuje nyní skepse; P. praví, že český národ stál a stojí vždy ne Rakouskem, ale sám sebou, a opakuje, že ztrácí naději v zachování toho Rakouska, v němž na místě absolutismu jediného panovníka v době předbřeznové vstoupil nejbezohlednější absolutismus plemene Čechům nepřátelského a o němž lze citovati slova sv. Augustina „remota justitia quid sunt regna nisi magna latrocinia?“ Má-li jakousi naději, je to ta, že dynastie i monarchie nevyhnutelně potřebují národa českého: bez něho by nemohly čeliti nižádnému opravdovému nebezpečí, zvláště zahraničnému. „Rakousko bude federativní, anebo ho nebude.“ Němcům znovu a znovu vytýká náruživost panovačnosti, jež roste každým rokem; „pocit práva u národu toho“, praví, „zaniká již vůbec v pocitu pouhé moci“. Doufal-li P. ještě r. 1868 v spravedlnost a humánní smýšlení větší částky českých Němců, mluví r. 1874 jen o vzrůstu zpupnosti německé od vítězství z r. 1871 a o nezbytném světovém zápasu mezi germanismem a slavismem. V tom pak doufá především v probuzený cit a uvědomění národnosti a solidárnosti slovanské (to jsou poslední slova P-kého, pronesená 26. dub. 1876), doufá, že veřejné mínění velikého Ruska konečně přece ovládne vědomí slovanské a tak uskuteční se onen panslavismus, jenž nedovolí již nepřátelům našim páchati ono zlé na Slovanech, kterému byli zvykli od věků. Není to ovšem touha po ruském panství nad Čechy ani po jazykovém a náboženském sjednocení s ruským národem — P. nejen že odmítá sny o utvoření všeslovanského jazyka jako „sny a nic více“, snahy Hilferdingovy o srovnání Čechů s Rusy v písmě označuje za pium desiderium, přijetí pravoslaví od Čechů pokládá za sotva možné, ale polemisuje zcela rozhodně proti těm Rusům, kteří žádají od Čechův, aby se poruštili: mezi takovými Rusy a fanatiky maďarskými a německými není rozdílu: „kdybychom někdy musili přestátí býti Čechy, pak nám bude moci býti dosti lhostejno, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary neb Rusy“. Není to také očekávání pomoci od vlády ruské a carského trůnu, u něhož stále ještě přednost mají dávné tradice a sympathie německé — P. představuje si ideální budoucnost asi tak, aby Rakousko žilo v přátelství s Ruskem (idea federativního Rakouska předpokládá vždy, praví, přátelení jeho s Ruskem, jakož i s jinými mocnostmi), s Ruskem proniknutým zásadami slovanskými, „jichžto přední známka jest mírumilovnost a nebažení po panství“. Potom snad nastane aera slovanská v dějinách lidstva, „kdežto člověčenstvo ve spravedlnosti a míru dojde ušlechtilého povolání svého“. Zde je P. blízek theoriím ruských slavjanofilů, zde domnívá se i v sektářství ruském postihovati důkaz identity ducha českého a ruského co do víry a náboženství — jen v Doslovu k „Radhostu“ jsou výklady jeho o poměru k Rusku patrnou hrozbou utiskovatelům.

Ale nejen k otázkám politickým i k hlubším problémům doby zaujímá P. v „Doslovech“ svých kritické stanovisko. Vytýká s důrazem svou svobodomyslnost, ale chápe ji jako „upřímnou touhu a snahu po zrušení každého útisku i každé poroby mezi lidmi“, označuje ji za snášelivou vždy a všude, ctící i svobodu jiných a uznávající oprávněnost každého přesvědčení. Svoboda bez mravního podkladu, bez práva a spravedlnosti, praví krásně, jest jen pud dravce, je libovůle a tyranství despoty. Proto zavrhuje vulgární liberalismus, s jeho nepřátelstvím proti církvi a proti kněžstvu (denní deklamace liberálního tisku a parlamentárního řečniště proti kněžstvu označuje jako hlavní zlo naší doby; duchovenstvo je, praví, přece hlavní strážce a zachovatel mravního povolání člověčenstva, a v článku O náboženství a víře, napsaném pro „Pokrok“ r. 1873, podniká obranu katolického kněžstva českého přítomnosti i minulosti); je-li vláda kněžská o sobě sama zlo, je mnohem horším zlem úplná nenábožnost, nevěra, atheismus, pantheismus nebo surový materialismus, krátce nihilismus, jemuž „liberalismus našich dnů“ slouží vědomě i nevědomě. Proti nauce pantheismu a materialismu praví jindy, že ona strhuje člověka do bestiality; v souvislost s filosofií tou uvádí německé theorie o právu k moci a panování, tak nebezpečné svobodě sousedních národů. Staré své stanovisko, nepříznivé bojům náboženským a sporům dogmatickým, vytýká znovu; mezi konfessemi křesťanskými dává přednost vyhynulé Jednotě Bratrské proto, že kladla důraz na jádro učení Kristova, lásku k bohu a lásku k bližnímu, a starala se především o praxi křesťanství. Stojí ovšem i nyní v témž poměru ke křesťanské věrouce, k němuž byl dospěl v Prešpurku, na stanovisku téže veliké filosofie o pokračování k božnosti, již lze nazvati moderním náboženstvím; pozorujeme-li v čem rozdíl podstatný, je to ten, že věří nyní v boha osobního. V souvislosti s touto filosofií i se zkušeností dějinnou je jeho víra v pokrok ducha lidského; „jiskra božství do něho vštípená nedá se žádnou mocí cele umořiti“; třeba jest ovšem, aby dobří lidé nelenili a pomáhali světlu proti tmě, právu proti násilí, ušlechtilé mysli proti popudům bestiálným, aby „pomáhali rozšířiti a upevniti na zemi říši pravdy a spravedlnosti…“

P-kého odpor proti theoriím materialistickým a jeho hluboká religiosita spolupůsobily mnoho i v jeho nazírání na otázku dělnickou a židovskou. P. zavrhoval nejen francouzské nauky kommunistické, nejen rozlišování proletářův a bourgeoisie v tom směru, jakoby jen mezi oněmi bylo lze nalézti pravou šlechetnost, mezi těmito bezmála jen samé šibaly, ale stál proti základním programmovým thesím internacionální demokracie vůbec, v tom i proti všeobecnému právu hlasovacímu. Socialismus, napsal, dá se jen potud chváliti, pokud se rozumí a provozuje ve smyslu prvověké církve křesťanské nebo Jednoty Bratrské, tedy dobrovolnou solidárností bohatých s chudými; požadavek rovnosti všech lidí nazval „věčnou utopií“, o právu hlasovacím žádal zcela logicky, aby ho účastni byli pouze ti, kdo jsou k němu schopni; právo hlasovací je právo politické, nikoliv přirozené, nikoliv všelidské; ostatek prý zkušenost ukazuje, že není nutně potřebí, aby ten neb onen stav byl zastoupen na sněmu, jde-li o to, aby spravedlivým žádostem jeho bylo dosti učiněno (odvolával se na zrušení poddanství a roboty r. 1848), — dělníci nechť jen rozumně veřejnosti předkládají skutečné křivdy, jež se jim dějí, a při svou, jejíchž obtíží P. nezneuznává. Antisemitou učinilo P-kého, jak se zdá, žurnalistické působení židovstva proti českému národu. P. několikráte s rozhořčením ukazuje na malou, ale nadmíru činnou stranu, která neopovrhuje žádným prostředkem, aby se Čechové, opuštěný předvoj Slovanstva, stali nejvíce osočovaným národem v Evropě, předmětem posměchu a opovržení. Jsou to židé, o nichž P. praví, že již panují v Němcích a ovládají veřejné mínění, zejména ve Vídni. Jim, praví, stačí jako Shylokovi jen legálnost, co nad ni vyniká ve světě mravním, toho neznají; v ohavnosti mají vše, co historicky se ustrojilo, protože historie neposkytuje jim titulův pro jejich pretense. Působení židovskému přičítá P. především onen protikřesťanský ráz vulgárního liberalismu a poněkud i zásady „zlopověstné internacionály“. I v této příčině P. proti dřívějšku se pozměnil; r. 1848 byl by ve vyloženém smyslu nepsal.

R. 1848 P. byl napsal, že vždy klade zájem humanity výše než zájem národní. Vskutku nebylo P-kému zájmu vyššího a svatějšího nad prospěch jeho národa, P. je především nacionálem, ale nacionalismus jeho je nesen velikými zřeteli humanity a v tom směru třeba projevu jeho rozuměti. Již r. 1828 stěžoval si na kosmopolitický filanthropismus, dusící city národnosti, r. 1842 vyložil, že pracovati pro blaho lidstva znamená především pracovati pro osvětu a blaho svého národa; vlastenectví bylo mu cestou k humanitě a proto mělo založeno býti na zásadách pokroku, práva a pravdy. A v tomto směru P. neustával býti činný, v tomto duchu vybudován je jeho programm práce národní, jím nesena jest odpověď jeho na otázku národního sebezáchovám, jím dýší jeho poslední rady, prosby a závěti. Jako již dříve v letech čtyřicátých, tak dovozoval i nyní opět a opět, že národové klesají nebo rostou jen vinou nebo zásluhou vlastní a ve vývoji tom že nerozhoduje moc fysická, ale duševní. „Intensivně velikým býti nebo stávat! se je na vůli a moci každého, kdo zcela se zření nespustí své určení všelidské“, t. j. kdo stojí o své vzdělání a zušlechtění rozumové i mravní. Osvěta je to především („osvěta a vědy“, „národní osvěta“), na kterou P. klade důraz: „hleďme jen povzbuzovati v národě našem ducha pravého vlastenectví a pravé osvěty, a vítězství je naše“, „teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali“. A vedle toho znějí neméně silně výstrahy proti násilí („varujme se křivdy, abychom zůstali na vrchu morálním“) a žádosti o setrvání v obraně a věrnost k pravdě a spravedlnosti. Prosbou o věrnost k sobě, pravdě a spravedlnosti končí se doslov „Radhostu“, jí končí se předmluva k poslednímu svazku „Dějin“, a prosba ta zní s velitelským důrazem i v hesle, jež si P. oblíbil: Svoji k svému a vždy dle pravdy. V řeči ve „Svatoboru“ z r. 1864 (P. byl původcem tohoto spolku ku podpoře spisovatelů a napsal mu i r. 1861 stanovy; od založení jeho r. 1862 až do r. 1875 byl jeho předsedou) P. zdůvodnil požadavky tyto zkušeností dějinnou: „kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme podléhali, býval tím vinen vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy; nepovzneseme-li ducha svého a ducha národu našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u sousedův, nejen nedobudeme si čestného místa v řadě národův, ale neuhájíme konečně ani přirozeného bytu svého“. Sem pak náleží veliké poučení, jež zůstavil P. národu svému svým výkladem českých dějin; uzavírati se kulturním proudům ciziny, zejména Německa, bylo by neštěstím; třeba cizinu „zažívati a přemáhati“ — tím sílí se duch národů, šíří rozhled, do duše vkládají se vždy nové zárodky myšlenek a udržuje se v ní činnost ušlechtilá. Tak mluvil P. k svému národu — a proti německým snižovatelům českého snažení národního povstal nejednou (ve spise proti Höflerovi, r. 1871 v „Zur böhm. Geschichtsschreibung“, roku 1874 v „Gedenkblätter“) v krásných článcích, v nichž se zanícením, jež budí vědomí práva a pravdy, a s důrazem, jejž diktuje obrana svaté věci, vytkl defensivní ráz českého hnutí národního, veliký mravní význam této. obrany, v němž dovolával se humanity a křesťanství, volal po rovnoprávnosti. Tu jako v celé činnosti jeho národní vidíme jej uprostřed onoho odvěkého boje, jejž byl líčil v českých dějinách, na předním místě, na němž byl sledoval sám a vylíčil řadu svých předchůdců, vůdců národa…

Vděčnost a úcta k nesmírným zásluhám starcovým projevila se ještě za života jeho rozmanitým způsobem, nejvýše zajisté ve velikém přezvání „otce národa“. Již r. 1868 byly jeho sedmdesáté narozeniny oslaveny celou zemí způsobem neobyčejným a se značným účastenstvím slovanského světa, a událostí národní byla i slavnostní hostina na Žofíne dne 23. dub. 1876, jež týkala se dokonání „Dějin“, kde však P. více slaven byl jako buditel a politik než jako historik. Jediný Rieger dotkl se veliké práce historické; dějiny české, pravil, jsou předmluvou k dějinám Slovanstva. Byla-li předmluva tak stkvěla, jak veliké bude dílo samo?… Brzo potom, 26. květ., P. zemřel, a pohřeb jeho (31. květ.) byl více než pohřeb krále; celý národ zastoupen byl při té nevídané manifestaci zármutku, piety a vděčnosti, jíž podobné ve velikosti, opravdovosti a vroucnosti Praha neviděla. Tělo P-kého pochováno bylo v Lobkovicích, po boku zvěčnělé choti jeho. Veliká slavnost stých narozenin P-kého z r. 1898 je dosud v živé paměti — hold tak velikolepý, sympathický svou snahou o poznání myšlenek a práce P-kého a velikou účastí ostatních národů slovanských, nebyl v národě českém vzdán dosud nikomu. Choť P-kého, Terezie, jež po dlouhá léta trpěla chorobou srdce (P. proto častěji pobýval s ní v Itálii, zejm. v Nizze), zemřela r. 1860; tichý stesk po ní neopustil P-kého do smrti. Teprv po smrti její P-kého domácnost, dosud převahou německá, se počeštila. S manželkou svou měl P. syna Jana (* 1830; v. t.) a dceru Marii (* 1833), jež pojala za muže r. 1853 dra F. L. Riegra. Rieger bydlil odtud v domě P-kého, někdy Měchurově, v Palackého ulici; v létě P. pobýval nejraději na statku Riegrově v Malci. Vážnost a jakousi zádumčivost ve vzezření starcově vytýkají pamětníci souhlasně; vysoká jeho postava nachýlila se věkem, pleť vyholeného (až na bílé licousy po stranách) vrásčitého obličeje byla bledá („pergamenová“, praví A. Meissner); v posledních letech P. nosil vlásenku; oblečen byl pravidlem černým frakem a vždy nosil černý nákrčník. Plíce jeho byly od let nedůtklivé ke každé změně povětrnosti; P. proto bedlivě sledoval teploměr a tlakoměr a denně si zapisoval stav jeho do každodenníčku. S pravou vášní řídil a napravoval hodiny — jeho smysl pro pořádek byl neméně vyvinut než smysl pro souměrnost; dokumentem toho je také jeho písmo, úhledné, čisté, stejnoměrné a stejné po všechen čas života jeho. — Vyznamenání rozličných dostalo se P-kému za života měrou nejhojnější; byl čestným doktorem práv a filosofie (od r. 1848), čestným měšťanem a sousedem více než tisíce měst a obcí českomoravských, členem přečetných akademií a učených společností. R. 1862 dostal řád ruský (sv. Vladimíra), r. 1866 rakouský (želez, koruny 2. tř.) a j.

Literatura. Mezi prameny hlavní jsou: Vlastní životopis, naps. r. 1823 a jdoucí až k r. 1818 (vydán Marií Červinkovou-Riegrovou v „Osvětě“, 1885 i ve zvl. otisku; znovu v 1. sv. Korrespondence), denník z doby prešpurské a pokračování jeho Každodenníček (vydán z největší části V. J. Nováčkem v prvém svazku díla „Fr. P-kého korrespondence a zápisky“, Praha, 1898), sešity výpisů z četby a poznámek k ní z doby prešpurské (bohužel nevydány; zápisů hledících k aesthetice užil a některé otiskl prof. Hostinský v „Památníku P-kého“, historických užil částečně Kalousek t.; podepsaný zpracoval je znovu), korrespondence (podepsaný užil jí jen do r. 1823; v některých, ale nedůležitých směrech čerpaly z ní i některé články „Památníku P-kého“;nejvíce Jar. Goll v článku svém o P-kém), z níž vydány dosud jen zlomky; Dopisy Havlíčkovy P-kému z Brixenu („Národ“, 1864, č. 15 sl.), P-kého Kollárovi (vyd. Patera v „ČČM.“, 1879), Purkyňovi (t., 1880 a Slov. Sborník, V.) a čásť korrespondence P-kého s Bočkem (vyd. B. Navrátil v „Čas. Mat. Mor.“, 1901), vlastní životopis P-kého, jdoucí až k r. 1865 (v Slov. Nauč., VI. i ve zvi. otisku; od J. Malého ovšem leccos tu připsáno), Radhost, Gedenkblätter, Zur böhm. Geschichtsschreibung a ostatní spisy a články P-kého. Seznam jejich jest něm. ve „Zprávách Uč. Spol. Nauk“ z r. 1877 (Chronologische Bibliographie), pro stati v „ČČM.“ 1827—36 je nejúplnější výčet v desítiletém rejstříku, přidaném k „ČČM.“, 1836; spisy o sobě vyšlé vyčítá J. Kalousek v příloze k své bibliografii P-kého. Životopisu šíře založeného dosud nemáme (pracovala o něm pí. Červinková-Riegrová); z menších je prvým Nástin životopisu Fr. P-kého od Jos. Kalouska, z dub. 1876, přidaný také úvodem k 3. vyd. „Dějin“ z r. 1876 sl. a v pozn. doplněný a četnými podobiznami P-kého z rozl. dob života ozdobený i v 4. a 5. vyd. „Dějin“, redigovaném v l. 1894 sl. a 1898 sl. prof. B. Riegrem. Z bohaté literatury, vzbuzené jubileem z r. 1898, třeba uvésti především Jar. Golla „Fr. Palacký“ (v „Čes. Čas. Hist.“, 1898, a zvi. otisk), sborník „Památník na oslavu stých narozenin Fr. P-kého“, vydaný společně českými ústavy vědeckými r. 1898 (srv. podrobný referát o jeho obsahu v „Čes. Čas. Hist.“, 1898, str. 280 sl.), edici Fr. P-kého Spisy drobné, jejíž díl prvý, obsahující spisy a projevy politické, redigoval Boh. Rieger (s důležitými úvody vydavatelovými; Praha, 1898), díl druhý se spisy historickými V. J. Nováček (1901; neúplné), díl třetí se spisy aesthetickými a literárními L. Čech (ještě neukončeno). P-kého mládí, činnost buditelskou a zejména historickou vyložil dosud nejšíře podepsaný ve feuilletonech „Politik“ z r. 1898 a 1899 (číslem 140. počínaje; srv. i Památník Akademie k cis. jubileu, oddíl „Dějepisectví“). Z ostatní literatury je nejdůležitější: V. J. Nováček, Jiří P. („ČČM.“, * 1898): J. Jakubec, Básně P-kého (Praha, 1898); J. Král, O prosodii české („Listy fil.“, 1894); Čech L., P. jako filosof („Osvěta“, 1885); týž. P. a Kant („Čas. Mat. Mor.“, 1898); Pospíšil J., Hlavní principy krásovědy P-kého („Hlídka“, 1898); T. G. Masaryk, P-’s Idee des böhm. Volkes (Praha, 1899): J. Goll, P-kého programm práce historické („Čes. Cas. Hist.“, 1898); článek Bedř. Tempského o P-kém v „Bohemii“,1876, č. 154; P. národu (Praha, 1898; vybrané myšlenky P-kého politika, historika, filosofa a literáta, vydané B. Riegrem, podepsaným, O. Hostinským a Fr. Bílým). O drobnější literatuře jubilejní a populárních životopisech srv. „Čes. Čas. Hist.“, 1898, 281 sl. a 354 sl.; bibliografie bohatá daty zejména o menších pracích a projevech týkajících se P-kého i o recensích jeho spisů je vydána Č. Zíbrtem v „Památníku P-kého“. Pkř.

2) P. Jan Křt. Kašpar, syn před., věhlasný český zeměpisec, politik a hospodář * 10. října 1830 v Praze a kmotrem byl mu velezasloužilý český kavalír hrabě Kašpar ze Šternberka). Byl dítětem choré a slabé konstrukce, které sesílilo jen bedlivou péčí rodičů hlavně léčením studenou vodou a tělocvikem. Z té příčiny také požíval prvního vyučování v domě otcovském a teprve do šesté třídy gymnasijní vstoupil na akademické gymnasium pražské za ředitele Josefa Jungmanna, maje zde za učitele Klicperu. První vliv na vzdělání jeho ducha měla matka, hlavním domácím učitelem byl mu V. V. Tomek, který pěstil neobyčejnou jeho pamět vyučováním dle volného přednesu, bez pomoci knih. Již v časném mládí osvojil si velice rozsáhlé vědomosti jazykové, takže záhy kromě své mateřštiny a němčiny dokonale ovládal několik moderních řečí, zvláště francouzštinu, vlaštinu a angličinu. Na universitě pražské studoval filosofii a práva, maje za učitele oba Pressly, Aug. Smetanu, Wietze, Janderu. Před tím již vykonal 3 daleké cesty na jih, r. 1838—39 s rodiči do Říma a Neapole, v zimě r. 1845 a 1847—48 s matkou do Nizzy. Vraceje se z druhého pobytu v Nizze jel z Vicenzy do Pontebby v rychlíku, jímž dopravována také státní pokladna rakouská s velikým obnosem, které nezmocnili se povstalci jen z té příčiny, že nepokládali P-kého na prohlášení jeho v plynné vlaštině učiněné za Rakušana. V Praze nastávaly při příchodu jeho právě pohnuté doby r. 1848, jichž i on se účastnil. Se Šafaříkem byl původcem slovanské trikolory a jako akademický legionář byl v červnovém boji zajat a vyměněn za ministra Thuna. R. 1850 byl povýšen na doktora filosofie, jsa ještě posluchačem práv, v zimě r. 1853 pak studoval v Paříži, kdež za jeho dobrozdání podané vládě v otázce černohorské nabídnuta mu čestná legie, kterou on však odmítl. R. 1854 stal se doktorem práv, načež odbyl tříletou praxi advokátní a u zemského soudu, avšak další karriery v tomto směru se vzdal, stav se r. 1856 přátelským prostředkováním prof. Höflera docentem zeměpisu na pražské universitě. Za účely studijními dojížděl často do ciziny, pracuje všude horlivě v knihovnách a museích, tak zejm. v Itálii, Německu, Francii a Anglii, při čemž procestoval i Skotsko a Norsko, a zvláště často byl v Berlíně, kde studoval u největšího geografa tehdejší doby, Karla Rittera. Delší dobu pracoval také v královské knihovně v Mnichově (1859). R. 1859 oženil se s Adelinou rozenou Hämplovou. Ze 4 dětí z tohoto manželství zůstala na živu jen dcera Ada, provdaná od r. 1883 za generálmaj. (gardy) L. šl. z Krauchenbergu. R. 1860 dědil po matce velkostatek Lobkovice a jako velkostatkář přidal se hned ke konservativní straně národní, v níž byl výborem a která již r. 1861 kandidovala jej při volbách do sněmu za velkostatek. Téhož roku zvolen za jednatele hospodářského spolku odboru brandýského, r. 1862 za jednatele hospodářského spolku kraje pražského a r. 1865 za starostu okresního výboru brandýského. V r. 1864 měl platné účastenství při založení přírodovědeckého výzkumu Čech. Vynikající činnost rozvinul za války rakousko-pruské r. 1866 jako dozorce vojenských nemocnic, takže brandýský výbor, jehož byl starostou, postavily válčící strany pod ochranu Červeného kříže. Z příčin politických zastavil r. 1866 své přednášky universitní. Na světové výstavě pařížské r. 1867 měl účinné zastoupení české orby a téhož roku navštívil Moskvu. R. 1867 zvolen byl poslancem na sněme českém z kurie velkostatkářův a spolu náhradníkem v zemském výboru, o volbách r. 1870 zvolen jest opět do sněmu, r. 1871 a 1872 zasedal v zemském výboru, v němž získal si zvláštní zásluhy o zlepšení zemských ústavů zdravotních, a zvolen ze sněmu také do říšské rady, kde však nezasedal, účastně se tehdejší abstinence českých poslanců. Roku 1870 řídil první kompromissní volbu v českém velkostatku, r. 1872 pak zvolen jednatelem úvěrního spolku u Živnostenské banky pro koupě statků, zvaného „český chabrus“, jenž měl však millionový deficit, takže P. nucen byl v následcích toho r. 1873 sám převzíti velkostatek Milošice, z čehož měl veliké ztráty hmotné a nesnáze. R. 1878 obnovil svoji docenturu, při dělení university pražské na českou a německou přešel na onu, na níž r. 1885 jmenován mimořádným a r. 1891 řádným professorem zeměpisu. Vyměniv již r. 1883 svůj velkostatek Lobkovice za domy v Praze, zasedal ještě potom na sněme v období 1883—89, avšak potom vzdal se další činnosti politické přes výslovné přání hrab. Taaffeho. Od té doby věnoval se nejvíce činnosti vědecké a učitelské a s obzvláštní horlivostí i řízení zeměpisného ústavu české university. Při tom podnikal přes pokročilý věk svůj i dále rozsáhlé cesty studijní, takže kromě střední Evropy procestoval Dánsko, Bosnu, Dalmácii, Řecko, evropské Turecko atd. Rovněž horlivě účastnil se i na dále různých vědeckých sjezdu pro zeměpis, geologii, botaniku, ornithologii, zoologii, národopis, anthropologii a j., jichž navštívil přes 20 a na nichž konal četné přednášky (v Paříži, Londýně, Antverpách, Pešti, Bernu, Janově a j.) i volen k různým hodnostem. Tak zejména byl místopředsedou mezinárodního botanického sjezdu v Antverpách, mezinárodního omithologického sjezdu v Pešti atd. Na mezinárodním, sjezdu „de l’assistance publique“ v Paříži r. 1889 měl hlavní zásluhu o založení mezinárodního výboru a zdárně působil pro úřady práce. P. jest členem mnohých vědeckých společností a jednot, jako: české společnosti zeměvědné (čestný člen), francouzské a německé společnosti zoologické, vídeňských sdružení přírodovědeckých (společnosti zeměpisné, zoolog. — botanické, ornithologické, geologického říšského ústavu, společ. pro výzkum Orientu), Oriental Clubu v Londýne (čestný člen), přírodopisné společnosti v Moskvě, německé botanické společnosti v Řezně, botanické v Antverpách, ornithologické centrálky království Uherského v Pešti (čestný člen) a j. v., od r. 1858 pak jest mimořádným členem Král. české společnosti nauk. Bývalého svého horlivého účastenství na českém životě spolkovém musil pro opětnou churavost svoji v poslední době zanechati.

Působení P-kého jest v hlavní podstatě trojího rázu: politického, hospodářského a vědeckého, a v každém tomto oboru byl také neobyčejně literárně plodný. Vydal řadu samostatných spisův, uveřejnil přečetné práce v publikacích vědeckých společností, jichž jest členem, a psal od mládí do všech novin a skoro do všech časopisů českých, jakož i do mnohých politických a vědeckých listů cizích. K činnosti politické vedla jej vedle tradicí rodinných sama pohnutá doba národa Českého, do které padá jeho jinošský a mužný věk, a souvisí také činnost ta těsně s dějinami této doby. V politických svých názorech P. byl konservativec směru v základě umírněného, chlácholivého a smiřujícího, dle okolností a potřeby však také rázného a neústupného. Veřejně mluvil málokdy, avšak v mnohých důležitých politických událostech tehdejší doby měl vynikající účastenství. Tak zvláště provedl ve fundamentálkách territoriální rozdělení velkostatku, přijaté později (1882) pro říšskou radu a v zásadě r. 1901 i pro sněm, veliký podíl pak měl na vítězství konservativní strany ve velkostatku. Mnoho a horlivě pracoval v různých kommissích, kde rozsáhlé a všestranné jeho vědomosti docházely hojného uplatnění a ocenění. Politické své myšlenky a názory o veřejném životě uložil v přečetných novinářských článcích, brošurách i samostatných spisech, z nichž jmenujeme: Politik der Zukunft in Oesterreich (anonymně, Berl., 1859), kterýžto spis přičítán byl straně starokonservativní; Böhmische Skizzen. Von einem Landeskinde (anonymně, Litomyšl, 1860), kdež ostře a trefně vytkl vady a nešvary v rozličných kruzích společenských, začež byl dlouhý čas terčem nepřátelských útokův od těch, jichž se citelně byl dotkl; Našich sedm hlavních hříchů (otištěno rovněž beze jména ze Šimáčkova „Posla z Prahy“), kteréžto brošury rozebráno přes 20.000 exemplářů; O samosprávě anglické (Praha, 1881); Čím přispívají země koruny České státu (t., 1883) atd.

Jako majetník statku Lobkovic P. obrátil pozornost svoji záhy k organisaci hospodářského ruchu v Čechách a ke snahám po povznesení zemědělství, takže dle vlastních svých slov byl prvním agrárníkem v Čechách. Křísil a obnovil jako hospodářský jednatel kraje pražského hospodářské spolky, jichž schůze byly od místodržitelství podmíněny jeho přítomností a zodpovědností. Do tohoto oboru jeho činnosti spadá také jeho účastenství při zakládání Živnostenské a Národní banky, dále jeho působnost jako censora Hospodářské banky, správního rady Prvního vzájemně pojišťovacího ústavu proti ohni a krupobití, který již r. 1863 získal českému živlu, jednatele a později předsedy hospodářského spolku brandýského atd. Zvláštní péči věnoval chovu koní, za který byl vyznamenán stříbrnou medaillí. Avšak nejdůležitější činnost v ohledu tomto vyvíjel při opravě daně pozemkové jako člen zemské a pak ústřední kommisse v l. 1880 až 1882, kdež měl hlavní účastenství při snížení daně pozemkové v Čechách. Jak již řečeno, byl r. 1867 velice činným zástupcem české orby na světové výstavě pařížské. I v tomto směru své činnosti P. napsal řadu statí, článkův a samostatných spisů, většinou v duchu populárním, jako: Vzduchosloví s ohledem na rolnictví (2 seš. „Bibliothéky hospodářské“ Praha, 1863); O budoucnosti českého rolnictva (t., 1884) a j. Pro lid konal od r. 1856 řadu přednášek nejprve v Českém museu a později ve mnohých spolcích a venkovských městech a i ve Vídni.

Přes značné zásluhy P-kého na poli hospodářském a politickém hlavní jeho význam spočívá v činnosti vědecké. V tom ohledu jest bez odporu předním průkopníkem vědy zeměpisné v Čechách, kterou ovládl ve všech jejích odvětvích. Avšak speciálním jeho oborem jest zeměpis biologický, v němž náleží k nejplodnějším pracovníkům a nejlepším odborníkům vůbec, takže v té příčině požívá v kruzích odborných právem pověsti světové. Přečetné jeho práce v tomto oboru, v nichž shromáždil ohromný materiál, takže sám nazývá je „pralesy dat“, došly lichotivého ocenění i v cizině od předních učencův. V prvním odborném orgánu zeměpisném „Petermanns Mittheil.“ (1886) uznáno bylo dílo Die Verbreitung der Vögel za „základní dílo tohoto oboru fysického zeměpisu“. Podobná pozornost věnována i spisu Die Verbreitung der Fische, jenž oceněn zvláště v Americe. Nejvíce prací uveřejnil v Král. české Spol. Nauk, tak geografický kommentář k Hookerovým „Genera Plantarum“ v letech 1864—80 (3 díly) a přes 100 menších článků, dále sem náleží veliká řada prací otištěných v jiných vědeckých publikacích, jakož i mnohá samostatná jeho díla, jako: Studie o vývoji rostlinného roucha zeměkoule na základě zeměslovném (Praha, 1881): Die Verbreitung der Vögel (Vídeň, 1885); Die Verbreitung der Fische (Praha, 1891—95); La migration des oiseaux (v „Aquile“, Pešť, 1897); La distribution des ophidiens (v „Mém. de la Soc. Zool.“, Paříž, 1898); Quelques idées sur l’évolution géographique des oiseaux (t., „Ornis“, 1899); Die Verbreitung der Eidechsen (v „Zoolog. Jahrb.“, Giessen, 1899); Die Verbreitung der Meeressäugethiere (t., 1901); Zeměpisné rozšíření želv (ve „Věstníku“ České akademie věd a umění v Praze, 1897, s franc. resumé); Die Verbreitung der Batrachier (ve „Verhandl. d. Zool.-bot. Gesellsch. ve Vídni); Flora Asie (v „Kroku“, Praha, 1890): Rozšíření ještěrů (t., 1892); Rozšíření hadů (t., 1894): Rozšíření ssavců (t., i 894, 1895, 1896); Studien zur Verbreitung der Moose (Praha, 1899—1901) a mn. j. Mnohá a důkladná díla jeho věnována jsou všeobecnému a regionálnímu zeměpisu, tak zvláště: Zeměpis všeobecný vědecký srovnávací (Praha, 1857—61), který vyšel též německy pod názvem Wissenschaftliche Geographie (1858—1859); Přírodnické poměry Ameriky (Praha, 1864); Amerika. Statistické náčrtky (t., 1871): Asie. Přirodnické poměry (t., 1872); Palestina (t., 1881); Austrálie (Karlín, 1883); Japan (Praha, 1883); Spojené Obce severoamerické (t., 1884) a j. v. Všecky tyto spisy jeví dokonalou znalost literatury a příslušných výzkumův až do doby nejnovější; ohromný materiál zpracován je v nich slohem v pravdě kondensovaným. Avšak vedle této veleobsáhlé literární činnosti P. získal si o českou zeměvědu veliké zásluhy i horlivou péčí o zeměpisný ústav české university, jehož knihovna vzrostla z velké části jeho dary na více než 4000 svazků s množstvím map i obrazův a jemuž opatřil pěkné sbírky, zvláště velikolepý geografický herbář o více než 12.000 druhů, snad jediný toho druhu na světě a úplně na jeho útraty pořízený. Vedle toho však mnoho daroval i Českému museu, zvláště jeho botanické sbírce a knihovně, dále knihovně pražské university, geolog, sbírce české university atd.

Konečně dlužno podotknouti, že přeložil z francouzštiny Guizotovy Dějiny vzdělanosti v Evropě (Praha, 1851) a Scribeovu veselohru Milovánu býti nebo umřití (1. sv; „Bibliotéky divadelní“, Praha, 1852). — Životopis jeho přinesly „Oesterreichische botanische Zeitschrift“ (1889) a „Zlatá Praha“ (19. října 1900). Tšr.