Ottův slovník naučný/Píšťala

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Píšťala
Autor: Vladimír Novák, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 801–802. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Píšťala (zbraň)
Č. 3143. Píšťala jazýčková.
Č. 3144. Píšťala retná.

Píšťala: 1) P. jest přístroj akustický, v němž proudem vzduchu (neb i jiného plynu), který způsobuje podélné stojaté chvění vzduchu, vzniká hudební zvuk. Dle úpravy nutno rozeznávati p-ly jazýčkové a retné. V schematickém vyobr. č. 3143. přehlédnouti lze podstatné části p-ly jazýčkové. Otvorem o v dolejší části p-ly proud vzduchový vniká do prostory a, odkud může jen úzkým otvorem, povstalým vychýlením jazýčku j z polohy rovnovážné, projíti do vnitřní prostory b. Proudem vzduchu rozkmitá se jazýček j příčně, sloupec vzduchu v b a v c pak stojatým vlněním podélným. Vlnivé pohyby tyto působí na se navzájem, vlnění sloupce vzduchového vystupuje tím více do popředí, čím jest jazýček tenčí. U p-al retných (labiálních, viz vyobr. č. 3144.) zvuk vzniká na rtu píšťaly (r), t. j. na ostré hraně obrácené proti úzké štěrbině s, z níž vychází proud vzduchový přivedený nožkou o. Úpravu tuto znázorníme snadným pokusem, foukáme-li vzduch proti ostré hraně papíru z přivřených rtův. Na rtu p-ly vznikají rozmanité tóny, dle toho, jak jest ret upraven, jaká jest intensita proudu vzdušného a pod. Některý tón však resonancí sloupce vzduchového, stěnami p-ly omezeného, značně se sesílí. Tento tón, pokud jest nejnižším z ostatních tónů harmonických p-ly, které mohou též resonancí se zesíliti, sluje základním tónem p-ly.

U p-ly otevřené jest základní tón podmíněn podélným chvěním stojatým, při němž vzniká jedno uzlové místo ve středu p-ly (v prostřed mezi koncem p-ly a jejím rtem). V složitějších případech, při vyšších tónech harmonických, vyskytnou se dva, tři a více bodův uzlových. Pro základní tón jest délka p-ly rovna poloviční délce vlny, pro ostatní tóny rovná se celé délce, třem půlím délky vlny atd., zkrátka při p-le otevřené vyskytují se všechny tóny harmonické. Zavřeme-li p-lu na konci, vydá za okolností jinak nezměněných tón o oktávu hlubší, v harmonických tónech pak scházejí tóny sudé.

Počítáme-li výšku tónu p-ly z její délky a rychlosti, kterou zvuk v daném ústředí se šíří, výsledek počtu liší se poněkud od skutečné výšky tónu. Nesouhlas ten vysvětluje se vlivem konců p-ly. Při p-le otevřené není na př. místo největšího rozkmitu právě na konci p-ly, ale poněkud již od tohoto konce oddáleno, podobně místo největšího rozkmitu nesplývá s průřezem, který jest určen polohou rtu.

Poněvadž chvěním vzduchu rozechvívají se i stěny p-ly, barva tónu p-ly záleží na materiálu stěn. Týž tón zní jinak na p-le dřevěné, jinak na p-le cínové.

Některé nástroje hudební jsou p-mi jazýčkovými, tak na př. klarinet, fagot, oboe, u jiných nástrojů nutno rty tak upraviti, aby při foukání zastoupily jazýček (lesní roh, pozoun, bombardon atd.). Podrobnosti viz v učebnicích akustiky. Na př.: L. A. Zellner, Vorträge über Akustik (Víd., 1892); F. Melde, Akustik (Lip., 1883); J. Violle, Lehrbuch d. Physik (něm. vyd., 2. díl, prvý svazek, Berl., 1893) atd. nvk.

2) P. slula předkům našim husitským palná zbraň ruční poměrně lehčí, v pozdější době stol. XV. byly to střelby hrubší na kolech. Srv. dr. Zikmund Winter, Kroje v zemích českých, str. 282, 283. FM.