Ottův slovník naučný/Onychophora

Ottův slovník naučný
Onychogryfósis	Onychophora	Onyx

Údaje o textu
Titulek:	Onychophora
Autor:	Marie Zdeňka Baborová-Čiháková
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Osmnáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. S. 778–780. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Drápkovci

Onychophora (Protracheata, Malacopoda) jest skupina členovcův (Arthropoda), kteří jsou fylogenetickými předchůdci Tracheat (členovců vzdušnicemi dýchajících), kteří se velmi záhy odloučili od Annulatů. S těmito je spojují ústroje vyměšovací, s Tracheaty je spojuje přítomnost vzdušnic. Tělo jejich jest prodloužené, měkké, červovité, se hřbetní stranou klenutou, břišní plochou; sestává pravidelně z 14—42 zevně kroužkovitých segmentů, z nichž všechny kromě posledního nesou po jednom páru okončin, vzhledu pahýlovitého; mají 2 části: větší proximální (konickou) a menší distální s dvěma drápky. Na hlavě jest 1 pár tenkých, kroužkovaných tykadel, 1 pár malých, jednoduchých, postranních oček a 1 pár čelistí, opatřených chitinovými zoubky, které jsou ukryty v dutině ústní pod velikým ssacím pyskem a vznikly ze základu okončin prvního segmentu trupového. Po obou stranách při ústním otvoru na zpodu hlavy se nacházejí ústní papilly, vzniklé ze základu druhého trupového segmentu; v těchto papillách ústí slinné žlázy, veliké, mnohonásobně rozvětvené. Sekret jejich tuhne v jakási vlákna. Vznikly přeměnou vyměšovacích ústrojův. Po celém těle jsou roztroušeny bradavkovité papilly, opatřené na konci dutým ostnem. Tělo, pravidlem několik cm veliké, temně modravé až hnědé, je kryto velmi jemnou chitinovitou kutikulou, pod níž jest uložena hypodermis a pod touto vrstva subepitheliální, složená z vláken nepravidelně probíhajících. Pod subepitheliální vrstvou jest uloženo podkožní svalstvo ve 3 vrstvách: vrstva vláken okružních, vrstva vláken se křižujících a posléze vrstva vláken podélných. Veškerá vlákna svalová jsou hladká, jen čelistní příčně pruhovaná. Nervstvo jest primitivní, podobně zařízené jako u plochých hlístů. Párovitá uzlina mozková vysílá 2 podélné pruhy pásma břišního, jež dle Balfoura vykazují segmentální naduřeniny. V sousedství jícnu se sbližují, ale dále zůstávají zcela odděleny, jsouce ve spojení jen jemnými, příčnými kommissurami, a teprve na konci těla se spojují. Každá okončina jest opatřena dvěma postranními nervy. Kromě centrálního a periferického nervstva jest tu též sympathické, opatřující útroby. Zažívací roura počíná se dutinou ústní, pak přechází do svalnatého jícnu, do žaludku a posléze do konečníku. Probíhá přímo celým tělem až do posledního bezokončinového segmentu, kde je dosti nezřetelný otvor řitní. Srdce jest na dorsální straně těla v podobě podélné cévy hřbetní s párovitými, segmentálně uspořádanými otvory, opatřenými příklopkami. Jest uloženo v pericardiálním sinu, který jest nedokonale oddělen horizontálním septem od tělesné dutiny a vyložen dle Moseleya dvěma podélnými laloky tukového tělesa. Vyměšovací ústroje (exkreční orgány) na rozdíl všech ostatních členovců dýchají cích vzdušnicemi nejsou žlazami Malpighiovými, podobajíce se nephridiím červů. V každém segmentu, kromě prvního a předposled ního, jest 1 pár oddělených vyměšovacích orgánů, jež odpovídají oněm u červů kroužkovitých a končí se v pahýlovitých okončinách. Počínají se uzavřeným váčkem (coelom), probíhají břišním směrem a končí se na základě okončin měchýřkem na ven otevřeným. Kromě nich jsou na nohách t. zv. žlázy koxální. Vzdušnice jsou uspořádány nepravidelně, ústí po celém těle roztroušenými otvory ven; nejvíce otvorů (stigmat) jest v střední partii břišní. Každé stigma vede do krátké rourky vzdušnicové, z níž pokračují jemné, velmi dlouhé průdušky, tvořící vždy hustý chvosteček, ale nerozvětvující se.

Pohlaví jsou odděleného. Vaječníky, které jsou svazem připevněny k přepážce osrdečnicové, přecházejí ve 2 vejcovody, činné jakožto děloha a u různých druhů buď s jed ním neb se dvěma schránkami chámovými a vaječnými, a ústí na předposledním neb na posledním článku společnou pochvou. Schránka chámová jest váček, který směřuje do dělohy dvěma chodbičkami, které se při ústí spojují v jednu. Schránka vaječná ústí do části dělohy, uložené mezi vaječníkem a schránkou chámovou a sestávající z nálevky, která přechází ve váček slepě se končící, v němž se shromažďují oplozená vajíčka. Párovitá varlata přecházejí v dlouhé, zatočené chámovody, totiž nejprve do krátkého nálevkovitého vas efferens, potom do schránky chámové, dále do jemného, klubíčkovitě zatočeného vas deferens a ústí v stejném místě jako pochva nepárovitým vývodem (ductus eiaculatorius); v jedné části vývodu tohoto tvoří se spermatophor (chámonoš). Samečkové mají přídatné žlázy pohlavní, které ústívají na posledním páru okončin. Pohlavní otvor má u různých druhů různou podobu, leží však vždycky na břišní straně, nejčastěji na předposledním segmentu tělním. O. rodí živá mláďata kromě rodu Ooperipatus, který snáší vajíčka. Vaječné buňky jednotlivých rodů máji různou velikost a podobu a jsou naplněny tu větším, tu menším množstvím žloutku a tím se řídí ryhování vajíčka; jest buď povrchové (superficiální) neb úplné (totální). Gastrulace děje se nejčastěji vchlípením, méně často epibolií. Vývoj embrya děje se z pravidla v děloze, k jejíž stěně vajíčko těsně přilne a prodělá embryonální vývoj. Embryo se tu vyživuje z placenty a bývá opatřeno ochranným obalem amnionovým. Vývoj jest vůbec zkrácený a sekundárně potlačený.

O. žijí na vlhkých místech pod zahnívajícím dřevem nebo pod kameny a štítí se světla. Známa jsou ze Záp. Indie, Již. Ameriky, z již. Afriky, zejm. z Kapska, z Australie a Nového Zealandu.

Náleží sem jediná čeleď (familia) Peripatidae, která má 5 podčeledí: I. Peripatinae, II. Peripatoidinae, III. Peripatopsinae, IV. Paraperipatinae a V. Ooperipatinae, a celkem 8 rodův. Do prvé skupiny náležejí rody Eoperipatus Evans, Peripatus Guilding-Pocock a Mesoperipatus Evans, do druhé skupiny rody Peripatoides Pocock a Opisthopatus Purcell, do třetí rod Peripatopsis Pocock, do čtvrté rod Paraperipatus Willey a do páté rod Ooperipatus Dendy. Druhů jest značné množství, jako: Eoperipatus Weldoni, Horsti a Butteri Evans, Peripatus capensis Grube, Leuckarti Saenger, sumatranus Sedgwick, torquatus Kennel, tuberculatus Bouvier, Moseleyi Lewis, Peripatoides Suteri Dendy a Novae Zealandiae Pocock, Peripatopsis chilensis Pocock a Sedgivicki Purcell, Opisthopatus cinctipes Purcell atd.

Liter.: C. Blanchard, Sur l’organisation des vers (1847); E. Grube, Über den Bau des Peripatus Edwardsii (1853); H. N. Moseley, On the structure and development of Peripatus capensis (1875 a 1877); F. M. Balfour, The anatomy and development of Peripatus capensis (1883); Ed. Gaffron, Beiträge zur Anatomie und Histologie von Peripatus (1885); J. Kennel, Entwickelungsgeschichte von Peripatus Edwardsii Blanch, und Peripatus torquatus n. sp. (1886); A. Sedgwick, A Monograph of the development of Peripatus capensis (1888); L. Sheldonová, On the development of Peripatus Novae Zealandiae (1888 a 1889); J. R. Pocock, Contributions to our knowledge of the Arthropod Fauna of the West Indies (1894); R. T. Lewis, Notes on Peripatus Moseleyi (1897); A. Willey, On Peripatus Novae Britanniae n. sp. (1898); L. Camerano, Nuova specie di Peripatus dell’ Ecuador (1898); E. L. Bouvier, Sur les caractères externes des Péripates (1899) a Nouvelles observations sur les Péripates américains (1899); J. V. Boas, Om Peripatus’ Stilling i Dyreriget (1899); W. F. Purcell, On the Anatomy of Opisthopatus cinctipes n. sp. with Notes on other principally South African O. (1900); A. Dendy, New Genus of O. »Ooperipatus« (1900); R. Evans, On two new species of O. from the Siamese Malay States (1901). MBbr.