Ottův slovník naučný/Obvěnění

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Obvěnění
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 596. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Obvěnění (věno, v Knize Drnovské odvěnění, pol. wiano, przywianek; lat. dotalitium, dotalicium, redotalicium, superdotalicium, contrados, redos, velmi často i dos, podobně jako česky se říkalo věno, kterýmž výrazem označováno též »věno« v pravém slova smysle: něm. Widerlage, Gegenvermächtnis) byla instituce některých starších práv, dle níž manžel (zvláště šlechtic) ujišťoval své ženě pro případ vdovství peněžitou summu, a to zpravidla zástavním právem na svých nemovitostech. Účel o. byl ten, aby vdova, která muži svému přinesla jisté věno, obdržela od něho aequivalent, kterém by pojištěna byla její existence pro případ ovdovění. Proto rovnalo se o. zpravidla věnu a někdy bývalo i větší. V právu českém dávalo se pannám větší o. než vdovám. Dle Všehrda (V. 8. 2.) »ktož pannu pojímá, ten třetinú výš vedle práva zemského má obvěniti proti tomu, což po panně jmenováno jest. Ale ktož vdovu pojme, ten tolikéž proti tomu, což po sobě vdova jmenuje, má věnovati«. V Polsku o. rovnalo se obyčejně výši věna. V Uhrách rozeznávalo se o. zákonné (dos legalis) od o. smluvního (dos contractualis vel scripta). Toto musilo býti zaplaceno, jen když a v jaké výši bylo smluveno. Naproti tomu o. zákonné musilo býti zapraveno, i když nebylo ujednáno, a to ve výši stanovené zákonem podle stavu a majetku manželova s tím rozdílem, že od prvého manžela obdržely vdovy plné o., kdežto od manžela druhého jen polovici summy stanovené zákonem, od manžela třetího čtvrtinu, od čtvrtého osminu. O-m nemohla žena za života manželova svobodně nakládati, poněvadž, dokud byl muž živ, jí nenáleželo a mělo za účel pojistiti jí existenci teprve po smrti mužově. Platilo v tom směru pravidlo u Všehrda (V. 24), v Knize Tovačovské (kap. 102) a v Knize Drnovské (str. 47) vyslovené: »Ženy jsú vězňové mužóv svých«, jež na základě nálezu z r. 1463 ve zřízeních zemských (z r. 1500 čl. 505, z r. 1549 T 9 a z r. 1564 R 4) bylo formálně opraveno tímto způsobem: »Není žena muže svého vězněm nikterakž kromě věna«. Totéž vyjádřeno ve čl. CXI. Vislického statutu slovy: »non habet (faemina) sui ipsius potestatem propter maritum«. Po smrti mužově měla vdova právo užívání oněch statků mužových, na nichž její o. pojištěno, tak dlouho, dokud jí o. netyío vyplaceno. Právo to náleželo jí naproti všem dědicům mužovým. O-m mohla vdova po smrti mužově volně nakládati. – Dle rak. obec. zák. obč. (§ 1230) jest o-m, »co ženich neb kdo jiný vyměří nevěstě pro rozmnožení věna. Pokud manželstvi trvá, nepřísluší sice manželce o. požívati; přečká-li však muže životem, stane se o., byť tu ani zvláštní úmluvy nebylo, úplně jejím vlastním, třeba by mužovi věno nebylo upsáno, kdyby přečkal manželku«. – V jiném smyslu zná contrados starší právo uherské. Tam nazývá se tak majetek, který nevěsta nebo žena nebo někdo jiný za ni pojišťuje mužovi pro případ, že by přežil svou ženu. Contrados klade se tu naproti dos scripta. -dlc.