Ottův slovník naučný/Jeremiáš

Ottův slovník naučný
Jeremiáda	Jeremiáš	Jeremiáš Bohuslav

Údaje o textu
Titulek:	Jeremiáš
Autor:	Rudolf Dvořák (část)
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 251. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jeremjáš
Související články ve Wikipedii: Kniha Jeremjáš

Jeremiáš (hebr. Jirmejáhú): 1) J., nejznamenitější prorok starozákonní. Pocházel z malé obce kněžské, jež usazena byla v Anátótu (sev. Jerusalema), z otce kněze Hilkijá. S rodnou obcí udržoval i stálý styk, třeba vlastním místem jeho působnosti byl Jerusalem. Veřejně jako prorok vystoupil poprvé v 13. roce vlády Jósiovy (626 př. Kr.), ještě mladík, povolán byv hlásat dobré i zlé nejen Judsku ale i ostatním národům; o další však jeho činnosti z této doby nemáme zpráv. Za to jsme obšírně zpraveni o jeho činnosti a úloze, jaká mu připadla za smutných dob vlády Jojákímovy, jejichž ukončením bylo zničení Jerusalema Chaldejci r. 586. Ve čtvrtém roce vlády Jojákímovy (604) dobyl Nebukadnezar rozhodného vítězství nad faraónem Nechem u Karkemiše na Eufratu. J. porozuměv ihned situaci uvítal toto vítězství písni. Prorokuje pak Nebukadnezarovi výboj celé západní Asie prohlásil přímo, že spása Judska spočívá v podrobení se Bábelu. Přes tuto radu vzbouřil se na konec Jojákím. Trest stihl jeho nástupce, který po vládě 100 dnů vyšel z obleženého Jerusalema a s matkou, předními členy dvora a elitou obecenstva odveden do zajetí babylónského. V Jerusalemě provolán králem Zedekiáš, když byl dříve holdoval Nebukadnezarovi. Ale již v 9. roce své vlády stal se podezřelým, vyjednávaje s faraónem Hofrou, i došlo na to ke druhému obležení Jerusalema Chaldejci. J. prorokoval i tenkráte oblehatelům vítězství, obleženým pak radil v zájmu bezpečnosti osobní přejíti k nepřátelům. J. sám v době obléháni chycen u sev. brány městské a vězněn jako podezřelý, že chtěl přejíti k nepříteli. Když Zedekiáš chtěl zvěděti konečný výsledek obléhání, byl J. propuštěn, ale záhy vydán dvořanům, již by ho byli nechali hladem zemříti, kdyby nebyl se ho ujal Aethiop Ébedmélek. Po dobyti Jerusalema propuštěn byl J. Chaldejci, již pozorně k němu se chovali, a dovoleno mu pobývati, kde mu libo. J. zdržoval se u místodržitele Gedalje v Mispě, po jehož smrti přinucen zbytkem Židů zůstavších v Palestině vystěhovati se s nimi do Egypta. V Egyptě mizejí zprávy o něm úplně, až na jediné proroctví, týkající se modlářství židovského.

Jméno J-ovo má v bibli kniha proroctví, zaujímající druhé místo mezi velkými proroky. O povstání knihy, aspoň pokud týče se nejstarších částí, jsme dosti zpraveni. Dovídámeť se z kap. 36., že J. napsal proroctví svá poprvé ve 4. roce vlády Jójákímovy, a sice k rozkazu, »by vzal knihu a na ni napsal všecka slova, jež mluvil Bůh proti Isráéli a Júdě jakož i všem národům ode dnů Jósiových«. J. diktoval je svému písaři Bárúchovi, který je z jeho úst napsal. V 9. měsíci nejbližšího roku předčítal je pak Bárúch o postním svátku veřejně u brány chrámové. Zvěděv o tom Jojákím dal si knihu přinésti a předčítati. Ale již po 3 nebo 4 sloupcích uchopil ji zuřivě, rozřízl nožem a spálil. J. obdržel rozkaz napsati vše znovu, i provedl to jako dříve Bárúch. Nová kniha obsahovala nejen totéž, co dřívější, ale i jiné řeči téhož druhu (kap. 32). Tato druhá kniha, obsahující proroctví prvých 23 let činnosti J-ovy, jest základem i knihy naší. Z nynější recense náleží sem snad 1, 1—2, 4—19; 2—6; 7, 1—9, 26; 10, 17—25; 11,1—8; 11,9—12,6; 21, 11—22, 19; 25; 46, 1—49, 33; snad i 14—17 a 18—20. Jen z části obsahuje i právě uvedené dodatky z pátého roku vlády Jojákímovy. Nejstarší proroctví jsou obyčejně bez přesnějšího data a také obsah jejich jest v celku všeobecné povahy; obojím se liší od pozdějších. Třetí fasi knihy tvoří proroctví sedmnácti dalších let do dobytí Jerusalema roku 586. Sem počítají se 13; 21, 1—10; 22, 20—23, 8; 23, 9—40; 24; 30—33; 49, 34—39; 51, 59—64. Čtvrté fasi ukončené asi ke konci zajetí babylonského náležejí vypravující části o událostech po r. 588, a sice 38, 28 b; 39, 3, 14; 40—44. Páté redakci náležely by dodatky, snad od různých osob pochodící, jako 10, 1—16; 50, 1—51, 58; 39, 1, 2, 4—13; 52 jakož i glossy a přípisky i v ostatních částech. Nejistými zůstávají některé kapitoly (26, 35, 36, 45, 27—29; 34; 37, 1—38, 28; 39, 15—18). Některá biografická vypravování jsou snad přímo dílem Bárúchovým, jiná místa prohlašuje kritika za nepravá. Pokud uspořádáni proroctví se týče, zdá se, že k prvotnímu materiálu druhé redakce přidána nejprve proroctví týkající se Judska, proroctví týkající se cizích národů položena na konec. Mezi to zařaděna vypravování zvláště biografická. Leccos našlo své místo vzhledem k době, na niž se vztahovalo, leccos má místo, jehož důvody neznáme. Kniha obsahuje celkem 52 kap. Novější kritika uznává dvojí recensi (Kuenen mluví o dvojí fasi ve vývoji téhož textu) textu hebrejského, nynější a tu, na niž lze souditi z překladu Septuaginta, v němž 2700 slov, tedy ? celé knihy, se nepřekládá, při čemž vedle celkem bezvýznamných slov jedná se někdy i o slova podstatná. Někde jeví se tímto způsobem celé kapitoly v řeckém překladu kratšími a též obsah je někdy podstatně jiný (na př. kap. 27 a 28.). Jednotlivá proroctví, zvláště týkající se cizích národů, jsou i přemístěna. Celkem považuje se text hebrejský za přesnější, třeba někdy je nesnadno říci, která čtení jsou starší. Soudí se, že snad jednotlivé části nynějšího J-e kolovaly jako samostatné spisy, podrobeny jsouce tak více změnám než pozdější již spořádaný celek.

Kniha J-ova obsahuje nejvnitřnější jeho myšlénky. J. jeví se nám jako hluboce citlivá povaha, milující s láskou největší svou vlast i svůj lid. Přivoditi jemu lepší dny a odvrátiti od něho i to, co vidí již nevyhnutelným, jest životní jeho snahou. Vida neodvratnou záhubu propuká v nářky a obžaloby, svolává pomstu na své pronásledovače, přeje si, by se nebyl narodil, ale úkolu svému se nezpronevěřuje. Z obsahu vyplývá melancholická nálada jeho knihy. Sloh jeho naproti tomu jest neumělý, neovládaný žádnými pravidly, jedinou jeho ozdobou jsou obyčejné v orientu obrazy. Jako charakteristickou známku možno vytknouti šíři epickou. Ani uhlazeností ani silou nerovná se řeč jeho řeči starších proroků. Věty jsou dlouhé a parallelismus méně vyvinut, než jest jinde pravidlem. Mluva jeho upomíná na prósu Deuteronomia, jež pravděpodobně měla i vliv na jeho skladbu. Se zálibou opakuje nejen jednotlivá slova, ale skupiny slov a i celé věty, ba celé verše. Rozmanitostí obrazů i výrazu a poetickou silou nad ostatní části vynikají předpovědi týkající se cizích národů (6, 46—49). Citem, produševněností a hloubkou myšlének vyniká J. nad ostatní proroky.

Kritické vydání J-e jest Cornillovo, The book of the Prophet Jeremiah v Hauptově Sacred books of the O. Test. (1895). Výklad textu podal T. K. Cheyne v The Pulpit Commentary (1883—85); životopis napsal týž, Jeremiah, his life and times (v »Men of the bible«), 1888. Hojně příspěvků ke kritice textu obsahují Bleeker, Jeremia's Profetieen tegen de Volkeren (Groninky, 1894). Z ostatní literatury uvádíme: Ewald, Propheten d. alten Bundes a výklady Grafův (1862), Hitzigův (1866), Nägelsbachův v Langeově »Theol.-homil. Bibelwerk« XV. (1868), Keilův (1872), Orelliho (2. vyd. 1891), Ballův a Bennettův v »The Expositor's Bible« (1890 a 1895), Giesebrechtův v Nowackově »Handkommentar« (1894) a j. Srv. i Budde, Jahrb. f. deutsche Theol. XXIII. a Smend, Alttest. Religions-gesch. Dk.

2) J. II., patriarcha cařihradský (* v Akelu na Černém moři 1536 — † 1594), byl metropolitou v Larisse, od r. 1572 v Cařihradě. Známým stal se vyjednáváním s professory tubinskými (M. Crusius a Jak. Andreae) o sloučeni církve řecké s protestanty. Odpověď jeho obsahuje Censura orientalis Ecclesiae de praecipuis nostri saeculi haereticorum dogmatibus (z kv. 1576, tištěna v Krakově 1582). Jeden list (1574) předcházel, dva následovaly (1579 a 1581). Vyjednáváni nemělo výsledku a J. jest prvý, jenž zatratil nauku Lutherovu jménem církve řecké. K žádosti Godunova, u něhož v čci 1588 v Moskvě prosil o příspěvek ku jmění církevnímu, svolil k ustanovení ruského patriarchy, jímž posvětil 1589 Jova. Vlastní jeho patriarchát nebyl nijak klidný a J. opětovně sesazen a 1584 i na Rhodus vyhnán (do r. 1587). Na cestě po Rusi vzbudil nespokojenost velikou svým vydíráním. Cestu jeho po Rusi popsal jeho průvodčí Arsenios, biskup elassonský. Vydána v Cod. manuscripti bibl. reg. Taurenensis Athenaei (Turin, 1749).