Ottův slovník naučný/Jakoubek ze Stříbra

Ottův slovník naučný
Jakost	Jakoubek ze Stříbra	Jakov

Údaje o textu
Titulek:	Jakoubek ze Stříbra
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 1025–1028. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jakoubek ze Stříbra

Jakoubek ze Stříbra (Jacobellus, vlastně Jakub), mistr svobod. umění a bakalář v theologii, přítel a takořka nástupce Husův. Byl spolužákem Husovým na universitě, téhož r. 1393 stal se bakalářem a r. 1397 mistrem. Od r. 1400 byl i jeho kollegou ve fakultě. Kdy dosáhl bakalaureatu v theologii, není známo. Rovněž tak nevíme, kdy přijal svěcení na kněžství. Jistě stalo se tak před 16. říjnem 1405, kdy ustanoven oltářníkem u sv. Štěpána na Rybníčku. Na universitě spatřujeme jej záhy v rozličných důležitějších funkcích a v bojích vznikajících o učení Wiklifovo vždy na straně Husově. R. 1407 měl J. kázání u sv. Michala na Starém městě proti světskému panování duchovenstva, v němž nepokrytě prohlásil bohatství kléru za počátek a zdroj všech neřestí, jehož tedy k odstraněni zla mělo by se duchovenstvo odříci, a neváhá ani označovali za povinnost světské moci donutili duchovenstvo třebas násilím, nemůže-li se toto samo k tomu odhodlati. Již zde jeví se u J-bka jako potom vždy jedna charakteristická vlastnost: neostýchá se veřejně a bezohledně názory, k nimž dospěl, pronésti, i vůči těm, jimž zdají se revolučními, i vůči těm, kteří je pokládají za reakcionářské. J. není diplomat, není v něm kompromissu v otázkách závažných — a odtud vysvětlíme si mnoho v jeho pozdějších sporech s oběma stranami husitskými; ale není v něm ani nepřátelství, nesnášelivosti v otázkách podřízených, jež dobře dovede rozeznávali od podstatných — a v tom je klíč k pochopení, jak mohl býti při svém zásadním stanovisku v jednotlivých případech téměř prostředníkem. Pramenem názorů jeho z hlavní části je Wiklif, jehož se přidržel v některé příčině více nežli Hus, ač ani on ve všem za ním nejde; vedle toho však působil naň, aspoň přímo, více než na Husa i domácí proud reformní a v něm zejména spisy Matěje z Janova. Jako obhájce Wiklifova spatřujeme J-bka na schůzi »u černé růže« 20. kv. 1408, ovšem nepřímo, pokud tamější usnesení českého národa na universitě může platiti (v poměru ku starším) za obranu Wiklifa. Přímo na jeho obhájení vystoupil 28. čce 1410 po spálení knih Wiklifových v onom »turnaji řečnickém«, který den před tím byl sám Hus zahájil. J. obral si za předmět Wiklifův Dekalog, ale obrana jeho dle úsudku Loserthova ostatním vyrovnali se nemůže. J. také to asi byl, jenž počátkem r. 1412 při disputaci de quolibet se zřejmou narážkou na papeže Jana XXIII. upozorňoval posluchače, že Antikrist nyní právě došel nejvyššího místa v církvi, ač pro tento výrok i Hus sám bývá podezírán. Že i v odpustkovém sporu J. stál na straně Husově, dokazují — pokud to, soudě dle minulosti, vůbec třeba — zvláště žaloby Pražského kléru do Říma, v nichž jméno J-bkovo, v Římě již dříve známé, na předním místě se objevuje. Ale dokazuje to i J. sám, zejména svým dobrým zdáním určeným synodě 6. ún. 1413, jež chtěla, ale nepřinesla klid do rozbouřených poměrů českých. Jest to jeho Consilium de pacificando regno. Zmíněná svrchu charakteristická vlastnost J-bkova vystupuje v něm velmi ostře. Rozeznávaje pokoj světský od pravého křesťanského, žádá k dosažení tohoto odstranění všech zlořádů, zvláště simonie, smilstva, nadbytku statků a vůbec všeho světského panování kněží: pak lze dojiti i světského pokoje. Hus přičiňoval se o první onen mír, proto nechť jest připuštěn k odpovídání a očistění. Nebude-li ani pak dosaženo i světského pokoje, nutno spokojili se dosažením hlavního, křesťanského, bez ohledu na pomluvy ciziny. Jsou to zásady, jichž J. vždy se držel a o nichž také zvláště ještě v několika traktátech latinských z pozdější dobv pojednal. Když synoda klidu nepřinesla, J. s jinými pokračoval v díle Husově, jenž z Prahy byl vzdálen, káže v několika kostelích. V téže době někdy sebral kázání svá v latinskou postihu Sermones repraesentati a Jacobello per circulum anni (asi 1414). Činnost jeho i bezúhonný život určovaly jej takořka za nástupce Husa, odcházejícího do Kostnice. Přispěla k tomu zvláště jedna okolnost. Možná že ještě za pobytu Husova v Čechách nebo nedlouho po jeho odchodu J. na základě textu Janova: »Nebudete-li jisti těla syna člověka a piti krve jeho …« začal hlásati učení, že i laikům má svátost oltářní podávána býti pod obojí způsobou. Učinil tak zejména ve zvláštní disputaci v kolleji Karlově.

Jakkoli názory Husovy již ve mnohé věci uchýlily se i od tehdejšího učeni církevního, novota J-bkova, neočekávaná, hrozila rozdvojiti přívržence Husovy. Jen málo Pražských farářů přiklonilo se k ní hned, velká čásť i přívrženců Husových stála proti ní a bylo třeba autority Husovy, aby velká roztržka se nedostavila. Bylo se jí tím více obávati, ježto mezitím i úřad arcibiskupský postavil se proti novotě, vydav klatbu na J-bka, jež mu ovšem v další činnosti při podobných poměrech, jaké byly v Praze, nemohla překáželi. Z domácích protivníků péra první chopil se M. Ondřej z Brodu, jenž zvláštním spisem vystoupil proti J-bkově nauce asi na počátku r. 1415. J. odpověděl záhy spisem Vindiciae contra Andream Brodam pro communione plebis sub utraque specie, v němž obšírně, na základě písma i otcův, nutnost přijímání pod obojí dokazoval.

V Kostnici nebyl to Hus sám, jenž o novotě J-bkově zvěděl. Záhy vešla v širší známost a přední theologové na koncilu z hlavních 6 důvodů zavrhli nové učení, na základě jich mínění pak koncil zavrhl a zakázal přijímání pod obojí. J-bkovi snesení doktorů i nález koncilu snad ještě před posledními pozdravy Husovými přišly do rukou. Obrátil se proti nim ještě asi r. 1415 spisem: Apologia pro communione plebis sub utraque specie… Téže věci věnován také český spis: Zpráva, jak sněm konstantský o svátosti večeře páně nařídil, ač jest pochybno, náleží-li J-bkovi. Záhy však z jedné nevyřízené otázky vynořila se otázka druhá. Již polemika s Ondřejem z Brodu dotkla se toho, má-li býti svátost oltářní pod obojí podávána také dítkám při křtu, ke kterémuž mínění J. se přiklonil přes odpor jiných přívrženců někdy Husových, tak že o to i k veřejné disputaci J-bkově se Šimonem z Tišňova došlo (asi r. 1417). Nad to pak v lednu 1417 proti zřejmému zákazu novot se strany university J. kázal v Týně ve smyslu Matěje z Janova proti uctívání, zvláště přílišnému, svatých obrazů, tak že universita 7. února t. r. znova byla nucena vystoupiti. Ale přijímání pod obojí universita sama schválila dne 10. března 1417. To asi zavdalo hlavní podnět k novému boji literárnímu. Z domácích protivníků ozval se v Kostnici Mařík Rvačka, k němu připojil se i slavný Gerson. J. znovu nucen byl zvláštními traktáty názorů svých hájili. Tak vznikla jeho Demonstratio per testimonia scripturae, patrum atque doctorum, communicationem calicis in plebe Christiana esse necessariam a v téže asi době napsán traktát De vera existentia corporis et sanguinis Christi in sacra coena.

Mezitím poměry v Čechách jmenovitě od smrti krále Václava stávaly se stále neutěšenějšími. V hloubání náboženském zejména tvořící se strana táborská zacházela dále, než mistrům Pražským bylo milo, a ve většině kusů J. stavěl se zrovna tak proti kněžím táborským, ač jinak jistě jim v některých jednotlivostech byl blíže. To bylo hlavní příčinou, že J. proti naukám táborským stál v čele mistrů. Základ nazírání byl týž, třeba v podrobnostech jevily se někdy neshody. Když po shromážděni na Křížkách došlo v Praze následkem některých výtržností ke schůzi zástupců obou stran, jistě J. svým vlivem přispěl k formulování společných názorů ve čtyři artikule Pražské, v nichž došlo k určitému vyslovení zásad, jichž J. od prvopočátku nejdůsledněji se přidržel. A v téže také době on to byl s M. Křišťanem, kteří k otázce o dovolenosti války pro svobodu slova božího odpověděti zvláštním spisem, že ne sice rozšiřování, jistě však obrana slova božího mečem jest dovolena. Jest to ono památné dobré zdání, které vůdcům táborským stačilo k zahájení rozsáhlých příprav k boji. J-bkovi však přineslo spor s Chelčickým, kteréhož ani takto omezené dovolení k válce neuspokojovalo. V době tohoto rozhovoru J. měl již úřad, jenž mu dle jeho dosavadní činnosti právem náležel, úřad kazatele Betlémského; byl mu dán asi r. 1419 neb snad již dříve, když po přiznání university k utrakvismu dosavadní kazatel, M. Havlík, odpůrce přijímání pod obojí, stal se nemožným. J. ve formulování nauky kališnické zašel dále nežli Hus, ale základní jeho názor na učení křesťanské zůstal v podstatě téměř týž. I jemu je hlavním pramenem víry písmo, ale ani výroky otců nesmějí se zamítati, pokud mu neodporují. Rozeznává v učení křesťanském přesně, co jest původu božského a tedy nesmí býti měněno, od toho, co zakládá se na starých obyčejích církve, co sice netvoří základ spasení, ale od čeho neradno ustupovati. Stanovisko jeho zvláště objevuje se při velikém hádání zástupců obou stran v domě Zmrzlíkově v Praze dne 10. prosince 1420. Do veliké směsice různých názorů a protiv téměř nesmiřitelných přece jakoby konejšivě zazněti musila odpověď J-bkova Mikulášovi z Pelhřimova ve příčině ornátů. J. četl ve shromáždění svůj traktát o této věci, jenž pak odevzdán panu Oldřichovi z Hradce. Dle svého rozdělení prohlásil J. užívání ornátů za věc ne sice božského původu, jíž však starobylá zvyklost pojišťuje právo k zachování, když není nutno jí se přímo zbavovati. Na téže schůzi setkal se J. také s Martinem Húskou (Loquis), jedním z hlavních původců učení, které v Čechách nazváno bylo pikartským a jež věříc, že chléb zůstává ve svátosti chlebem, zamítalo i skutečnou přítomnost Kristovu a pokládalo chléb a víno za pouhá znamení. J. postavil se proti tomu stoje, jak se zdá, na stanovisku Wiklifově, které tvrdilo, že chléb sice zůstává chlebem (remanentia panis), že však Kristus skutečně ve svátosti jest přítomen (realis praesentia), ačkoliv názor jeho není vždy úplně jasný. Někdy může se zdáti, že klonil se k učení táborskému, jež i onu realis praesentia zavrhovalo, jemuž však přece chléb a víno nebyly jen znameními, poněvadž v nich působí Kristus jaksi duševně, svou milostí. J-bkovým měřítkem při tom však byla obava, by u lidu svátost neupadla v neúctu. Na synodě, o níž již sněm Čáslavský se usnesl (od 4.-7. července 1421), když pro nastalý vlivem Jana Želivského obrat v Praze arcibiskup Konrad, obávaje se sám přijíti, jmenoval M. Prokopa z Plzně a Jana z Příbramě, J. přibrán od nich s mnichem Janem za spoluředitele. A jistě ne bez jeho vlivu snesení této synody vyzněla ve smyslu mistrů Pražských, ačkoli strana Jana Želivského, přívrženci to radikálních nauk, měla v městě vrch. Mezi zvolenými zde čtyřmi správci či administrátory duchovenstva přední místo obdržel J. vedle Prokopa z Plzně, Jana z Příbramě a Jana Želivského. Tohoto úřadu J. užíval k mírnění vášnivé činnosti Jana Želivského a stalo se asi jeho zásluhou a proti vůli Janově, že M. Křišťan nebyl z fary své u sv. Michala vypuzen. A také asi ne náhodou sešli se v Betlémě starší sousedé, když Jan Želivský dosadil v čelo obce hejtmana Jana Hvězdu (Bzdinku) z Vícemilic, aby žádali aspoň částečné omezení moci hejtmanovy skrze konšely. Když pak působením Janovým stále nové a nové různice a výtržnosti vznikaly, J. způsobil svolání schůze v kolleji Karlově na 12. list. 1421, v níž předložen jeho a M. Petra Payna pamětní spis o potřebě, aby ustanovení předešlé synody byla zachovávána, zejména aby bez vědomí správců duchovenstva nebyl nikdo z duchovních od svého kostela odháněn a jiný tam vsazován. Ustanovení tato obracela se předem proti přehmatům Jana Želivského, ale za stávajících poměrů měla účinek zrovna opačný. Přívrženci Janovi odpověděli prohlášením jeho samotného za správce duchovenstva a toliko rozvahou četných sousedů v poli meškajících podařilo se přidati mu znovu tři pomocníky, při čemž však místo Příbramovo vystřídal Jan Kardynal z Rejnštejna a místo Prokopa Plzeňského Petr Payne řečený Engliš. Ze starých tří zůstal jen J., který nyní k zlomení moci Jana Želivského jal se užívati podobných prostředků jako mnich sám. Dovídáme se o hlučném processí, které vedl k radnici staroměstské, žádaje dosazení nových konšelů. Více však záměru jeho prospěla ta okolnost, že po vítězství u Německého Brodu mnoho sousedů Janovi odporných do Prahy se navrátilo a s nimi i četní pánové, jichž asi vlivem docíleno, že obě strany v městě kompromittovaly na několik přátelských rozsudí. Jejich výrokem z 5. ún. 1422 sice Jan Želivský potvrzen s ostatními třemi za administrátora, mezi konšely však, kteří neměli býti během roku měněni, nedostal se žádný z jeho přívrženců. Jan Želivský podržel vždy ještě tolik moci, že mohl kollegům svým v administratorství překážeti v jejich krocích. To vedlo k novým konfliktům a hádkám, při nichž J. Želivského přímo jako původce všech bouří a krveprolití označoval. Dne 7. března r. 1422 byl konečně nucen odebrati se na radnici se žalobou na kněží Novoměstské, kteří byli úplně ve vleku Janově. Účinek žaloby byl takový, jakého se J. jistě nenadál, tím méně si ho přál. Konšelé lstivě zmocnili se kněze Jana a dali jej 9. března 1422 v radnici s 9 přívrženci popraviti. Nerozvážný čin ten měl v zápětí s novým krveprolitím i dosazení nových konšelů. Před nimi pak dne 15. března kněz Vilém, jeden z předních stranníků Želivského a protivníků J-bkových, který jeho dosazení ke kostelu sv. Michala dávno již byl odpíral, četl obžaloby na odpůrce Janovy, zvláště pak na J-bka, následkem jichž již dříve zajatí mistři vyvezeni do Král. Hradce. Vyhnanství J-kova však nebylo na dlouho. S příjezdem Sigmunda Korybutoviče dostavily se do Prahy klidnější doby a tak snad již koncem května 1422 mohl J. i přívrženci jeho vrátiti se do Prahy. Spory s Janem Želivským nebyly rázu theologického, neběželo tu ani příliš o dogmatické nebo liturgické rozdíly — k těm v té době spíše příliš konservativní stanovisko Křištanovo zavdávalo podnět — jako o skutečné násilnosti, jichž se kněz Jan dopouštěl. Ale rozdíly v nauce táborské a pražské, které již tak dlouho před tím se byly ohlásily, nezanikly v stálém lomozu válečném, nýbrž objevují se znova a znova. Dne 24. června 1423 došlo k novému hádání mezi zástupci obou stran na Konopišti. Hlavními thematy opět bylo užívání ornátů a svátost oltářní. V prvním shody nedocíleno, neboť Táborům starobylá zvyklost bez výslovného nařízení písma nepostačovala. V druhém bodu hlavní závadu tvořily dva spisy o témže předmětě, Příbramův a Mikuláše z Pelhřimova, k jichž posouzení zvoleni tedy zvláštní soudcové, po jednom z každé strany. Posouzení spisu Příbramova svěřeno J-bkovi a táborskému knězi Václavovi, protáhlo se však k veliké nelibosti účastníků. Snad bylo příčinou již tehdy odchylné od Wiklifova stanovisko Příbramovo k nauce o eucharistii, jež teprve později mělo zřejměji se objeviti. Bylo to hlavně časté dovolávání se Wiklifa, které přimělo ho k podrobnějšímu studiu těchto děl; ale vedle osobních jeho vlastností hlavně asi jeho odpor k Táborům, osobní nechuť k Payneovi a obava přede vším, co by se mohlo zdáti novotou, přispěly k tomu, že zaujal k učení Wiklifovu stanovisko odmítavé, s nímž jeho stále akcentované přidržení se Husa těžko dalo se srovnati. V pros. 1426 došlo mezi ním a Paynem k několika disputacím, při nichž 25. pros. zvláště jeho odpor k Wiklifovi propukl. J., rovněž přítomný, k vyzvání Příbramovu nepopřel sice, že r. 1408 byl při částečném odsouzení Wiklifa »u černé růže«, ale ve věci samé stál na straně Payneově. Více však než tato neshoda přispěla k úplnému rozdvojení jiná okolnost. Bylo již řečeno, že J. co do základního názoru stál na straně mistrů a proti Táborům. Ale z tohoto názoru J. nemínil sleviti nic, v jeho rámci pro ústupky nebylo místa. Naproti tomu nescházelo ve straně pražské lidí, kteří byli ochotni ustoupiti něco, třeba mnoho, více než dovoloval dle svých spisů i sám Hus. Přední z nich byli M. Křišťan, Petr z Mladenovic, Prokop z Plzně a nejmírnější z mírných Jan Příbram; J., ač jim byl přítelem, nemohl se vyhnouti sporu s nimi. Tato část utrakvistů asi s radostí byla by uvítala, kdyby se bylo podařilo Sigmundovi Korybutoviči provésti smír Čechů s církví, o který se pokoušel. Nevědělo se, co zamýšlí, ale různé příznaky, chování arcibiskupovo i knížete dalo tušiti, že smír nebude bez obětí a ústupků, snad i dosti značných. Tato zpráva stačila, aby J. postavil se proti tomu, kterého kdysi jistě radostně vítal. Kníže, jakoby tušil jeho odpor, mínil prý proti němu zakročiti, nežli však k tomu dojiti mohlo, byl 17. dub. zajat. Rozbouřený lid obrátil se proti těm, jichž názory budily podezření, že by dovedli k ústupkům přivoliti. Čtyři právě jmenovaní náčelníci mírných uvězněni ve Staroměstské radnici a později vypovězeni z města. Jakkoliv mohlo se dle těchto příznaků zdáti, že snad vrátí se bouřné chvíle vlády Želivského, brzo po tom následující události poučily o opaku. Již aši v máji 1427 prohlášeny památné Artykule pro nachováni svornosti a pokoje, plod to práce hlavně J-bkovy, k němuž se celým zněním svým hlásí. Ukazuji k němu i žádostí o stavování hříchů a nezavádění již opuštěných obřadů i také formulováním nauky o svátosti oltářní, že v ni jest skrytým obyčejem pravé tělo pána našeho Ježíše Krista. Jest to J-bkovo poslední vystoupení veřejné, při němž vedle něho a skoro již na jeho místě stojí jeho budoucí nástupce, dávný jeho spolupracovník již od doby Želivského, Jan z Rokycan. J. odtud žil svému povolání v Betlémě, zanášeje se nepochybně vedle úřadu svého i spisováním. Zde snad, ne-li dříve, vznikla jeho Česká postilla, snad i Tractatus super lamentationes Jeremiae a jiné traktáty o thematech této době vůbec a jemu zvláště oblíbených. Zde snad také složen spis De communione spirituali integra sub duplici forma panis et vini quantitate plebem concernente, ač nemíní-li se tím první jeho spis o tomto předmětu. Veřejné činnosti účastnil se J. snad jen potud, pokud Rokycanovi v úřadě jeho byl nápomocen. Jeho asi přičiněním začato r. 1429 jednání o návrat vypuzených přívrženců mírného utrakvismu do Prahy. Konce jednání se však J. již nedočkal. Dne 9. srpna 1429 zemřel v kruhu svých přátel, zvláště Paynea a Rokycany, napomínaje zejména k opatrnosti ve příčině svátosti oltářní. Tato poslední řeč jeho známa jest v jejich sepsání pod jménem Confessio circa agonem.

J. nebyl tvůrcem nové nauky, třeba že on to byl, jenž zahájil přijímání pod obojí. Kráčí cestou, již za Wiklifem nastoupil Hus, ale, ačkoli mnohdy jde za Wiklifem dále, konce jeho cesty přece nedochází. Jaký jest poměr jeho názorů k Husovým a Wiklifovým, při dnešní znalosti jeho spisů říci nelze. Pokud ze zpráv jednotlivých dá se souditi, bylo již řečeno, že J. celkem nevzdálil se od Husa a nebyl tedy příliš vzdálen od základního nazíráni církevního. Nemínil z toho mála, v čem od církve se uchýlil, ustoupiti ani na krok, ale proti Táborům, kteří zašli dále, J. neváhal se postaviti. A v tom právě jest jakási tragická ironie v historii jeho. Jeho konservativní stanovisko přispělo k umožnění toho, proti čemu J. za života tolik se vzpíral. Provedl to nedlouho po jeho smrti nástupce jeho, M. Jan z Rokycan.

Spisy J-bkovy z větší části čekají vydání. Česká postilla vydána r. 1564 a v téže době některá česká kázání; písně duchovní některé nacházejí se v kancionálech. Latinské traktáty o přijímání pod obojí, vzniklé v době koncilu, vydal v. d. Hardt III. Jiné spisy známy jsou pouze z rukopisů, ač jen o málo více nežli dle jména.

Literatura. Monografie o J-bkovi nemáme. Spisovatelé dějin doby husitské nutně všímají si jeho osoby. — Srv. Palacký, Dějiny národu č. III., 1., 2.; Tomek, Děje university Pražské (Pr., 1849); týž. Dějepis Prahy III., IV.; Jireček, Rukověť I. a J. Vlček, Dějiny literatury str. 127—129. V. Nov.