Ottův slovník naučný/Intervence

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Intervence
Autor: Ferdinand Pantůček, Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 697–698. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Intervence

Intervence (z lat.), zakročení, vložení se v něco. – I-cí v právnictví nazýváme vůbec vstoupení osoby třetí na sporu původně mezi jinými osobami vedeném nesúčastněné ve spor tento. Positivní právo rak. rozeznává dvojí tuto i-ci: hlavní a vedlejší. I. hlavní nebyla v dosavadním právu našem upravena zvláštním zákonným předpisem. Teprve nový civilní řád soudní z r. 1895 platný od 1. led. 1898 obrátil na tento právní ústav příslušný zřetel. Hlavní i. záleží v tom, že osoba, jež na věc nebo právo, o které již spor mezi jinými osobami jest veden, činí nárok, žalobou svojí proti oběma sporným stranám vystupuje a uznání a pokud se týče i splnění svého nároku proti oběma sporným stranám se domáhá. Žaloba hlavního intervenienta podána musí býti u soudu, kde původní rozepře byla zahájena. Hlavní i. jest možna od zahájení prvotní rozepře, t. j. od doručení původní žaloby žalovanému, až do pravoplatného rozhodnutí tohoto sporu. Pokud o nároku hlavního intervenienta nebylo rozhodnuto, může jednání ve sporu původním k návrhu jedné z prvotních stran výrokem soudu (senátu) býti přerušeno. Obě strany sporu původního ve sporu s hlavním intervenientem roli žalovaného převzavší mají vůči sobě postavení společníků rozepře (litis consortes), tak že rozsudek, kterým sporná věc nebo sporné právo hlavnímu intervenientovi jest přiznáno, proti oběma stejně působí. Z důvodu toho nemůže strana, která mezitím ve sporu původním pravoplatně snad zvítězila, rozsudek ten proti svému soupeři provésti dříve, než nárok hlav. intervenienta pravoplatně byl zamítnut. – Podstata i. vedlejší spočívá v tom, že osoba, která má právní zájem na výsledku sporu mezi dvěma osobami vedeného, k sporu přistoupí, aby účastenstvím svým jedné ze sporných stran k vítězství dopomohla. Účastenství toto začasté bude i v zájmu strany sporné samé, která dle stávajících předpisů jest povinna třetímu možnost ve sporu činně vystoupiti poskytnouti, aby se sama ubránila povinnosti náhradní ji pro případ, že by ve sporu podlehla, stíhající. Proto jest i v mnohých případech positivním předpisem právním uloženo osobu třetí o zahájeném nebo zamýšleném sporu zpraviti (litis denuntiatio) a ji k sporu tomu jako dobrovolného zástupce (vedlejšího intervenienta) volati (adcitace). Instituce vedlejší i. byla známa i v dosavadním právu našem. Provedena byla totiž myšlénka její jednak v předpisech §§ 58 a násl. starého soud. řádu z r. 1781, kterými zastoupení strany v processu bylo normováno, jednak poukázáno na ni v § 931 obč. zák., který alespoň pro jeden určitý případ dal výraz zásadě obecně uznávané, že každý, kdo zájem má na výsledku sporu jiným vedeného, jest oprávněn ve spor ten činně zasáhnouti, jednak upravena byla v jednotlivých předpisech zákonných, kterými přímo vedlejší i. byla vyhlášena za přípustnou. Předpisy ty jsou: 1. čl. 194 a 195 obch. zák., jež dopouštějí, by ve sporu vedeném od dozorčí rady akciové kommandity nebo vůbec od akcionářů kommanditních proti společníkům osobně ručícím súčastnil se každý akcionář na útraty své jako vedlejší intervenient; 2. čl. 226 obch. zák., jenž dovoluje akcionářům společnosti akc. vstoupiti ve spor zahájený mezi akcionáři s jedné a představenstvem nebo dozorčí radou společnosti se strany druhé; 3. § 25 zák. z 9. dub. 1873 č. 70 ř. z., jenž právo k vedlejší i-ci přiznává členům společenstva výrobního a hospodářského, pokud jde o spory mezi společenstvem samým a jeho představenstvem; 4. § 9. zák. ze 24. dub. 1874 č. 49 ř. z. a § 3. zák. ze 24. dub. 1874 č. 48 ř. z., jež dopouštějí jednotlivým držitelům partiálních dlužních úpisů, resp. zástavních listů, vstoupiti jako vedlejší intervenienti do sporu vedeného mezi veškerostí těchto držitelů a společným dlužníkem. Nový civilní soudní řád uznává jednak výslovně další platnost těchto zvláštních předpisů na vedlejší i-ci se vztahujících, jednak všeobecným předpisem, že každý, kdo má právní zájem na tom, aby ve sporu mezi jinými osobami vedeném jedna strana zvítězila, může ke straně té jako vedlejší intervenient přistoupiti, instituci této zjednal všeobecné uznání. Dle nového práva může přistoupení vedlejšího intervenienta ve spor se státi od zahájení rozepře, t. j. od doručení žaloby žalovanému, až do pravoplatného rozhodnutí sporu. Děje se prohlášením (při sborových soudech písemně, při okresních i protokolárně) podaným, v němž vedlejší intervenient, poukazuje na svůj právní zájem na výsledku sporu, vůli svoji jako vedlejší intervenient určité strany v rozepři vstoupiti projevuje. Prohlášení to sděluje soud oběma stranám, které mají právo učiniti návrh, aby tato vedlejší i. nebyla připuštěna. O návrhu tom se ústně projednává a rozhoduje výrokem. Byla-li vedlejší i. výrokem tím odmítnuta, lze si proti tomu ihned stěžovati, byla-li však za dovolenou vyhlášena, jest rekurs proti tomuto výroku pouze vyhrazen a může teprve se stížností proti nejbližšímu odporovatelnému výroku býti spojen. Jednání o připuštění vedlejší i. nestaví hlavní jednání sporné. Soud však může na návrh jednání to přerušiti. Dokud vedlejší i. právoplatně odmítnuta nebyla, má právo vedlejší intervenient v rozepři se súčastniti a musí ke všem stáním býti předvolán. K podpoře své strany (strana hlavní) smí použiti všech útočných i obranných prostředků, nabízeti důkazy, jako strana se dáti ve sporu vyslýchati i ostatní processní úkony předsebráti, jsa toliko tím obmezen, že nemůže platně provésti úkony, které s úkony strany hlavní jsou v odporu. Jest-li rozsudek, jenž v processu tom má býti vydán, povahou sporného předmětu nebo dle výslovného předpisu zákona má také pro poměr mezi intervenientem a stranou hlavní právní účinnost, přísluší vedlejšímu intervenientovi ve sporu stejné právní postavení, jaké má společník rozepře. V souhlase obou stran může vůbec býti vedlejšímu intervenientu svěřeno, aby celý spor provedl samostatně místo strany hlavní. Vedlejšímu intervenientu přísluší náhrada útrat sporných ve stejné míře a za týchž podmínek jako straně hlavní. Pčk.

I. v právu směnečném viz Honorace.

I. v mezinárodním právu jest zasahování jednoho nebo více států do mezinárodních poměrů jiných států anebo zasahování do vnitřních záležitostí druhého státu. Pokud běží o samovolnou i-ci v posledním směru, nemá žádný stát právo míchati se do vnitřních záležitostí jiného státu. Někteří spisovatelé připouštějí tu výjimku jen tenkráte, zasahuje-li civilisovaný stát do vnitřních záležitostí státu necivilisovaného. Co se týče i. v mezinárodních poměrech jiných států, rozeznává se přátelské nabídnutí dobrých služeb, zprostředkování (interposition de bons offices) čili t. zv. morální i. od i. zbrojné. Tato jest zpravidla neoprávněna; odporujeť jednomu ze základních principů mezinárodního práva, autonomii státu jako suverénního nezávislého celku. Do jaké míry se dopouštějí výjimky, jest vůbec sporno. Oprávněna jest i. pouze ve případech garancie (v. t.), neboť tu není svémocná, a pak je-li jí nevyhnutelně třeba k udržení vlastní vnější i vnitřní bezpečnosti i bezpečnosti vlastních poddaných. Rozhodně neoprávněna jest i. v tom případě, kde byla její příčinou nespokojenost s vládní formou nebo jinou instituci druhého státu. Příkladem takovéto neoprávněné i. byla i. spojených mocí proti francouzské revoluci r. 1791 a j. – Ve spolku států konává za jistých okolností ústřední vláda i-ci v jednotlivých státech ke spolku náležejících. Srv. Rottek, Das Recht der Einmischung (Freiburk, 1845); Hautefeuille, Le principe de non-intervention (Paříž, 1863); Stapleton, Intervention and Non-Intervention (Londýn, 1866); Strauch, Zur Interventionslehre (1879); Engelhardt, Le droit d´intervention et la Turquie (Paříž, 1880); hr. Komarovskij, Načalo nevměšatěljstva (1874). -dlc.