Ottův slovník naučný/Francie
| Ottův slovník naučný | ||
| Franciade | Francie | Francigenum opus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Francie |
| Autor: | Václav Švambera, Vladimír Josef Procházka, František Augustin, Jan Palacký, Karel Plischke, František Farský, Vladimír Pech, Kristian Petrlík, Ferdinand Havrda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 451-603. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Francie |
|
Francie {France, République Française), země a stát v záp. Evropě. Polohu F. mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že F. hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 km široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 km) nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha F. výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 m n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (La Trouée de Belfort), 28 km široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha F. výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 km, kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve F. samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 km vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší astronomické body hranic F. jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 km, od La Rochellu ku Genevě 542 km. — Rozčlenění horizontální jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 km na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice F. obnáší 5290 km, z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 km), na zemní hranici 2170 km (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570).
O plošných rozměrech F. rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 km2. Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 km2), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 km2). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 km2; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu F. 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 km2, z čehož na Korsiku připadá 8866,5 km2. Správnější bylo planimetrické vyměření F. pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 km2 (z toho Korsika 8722 km2). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 km2. Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu F. 536.479 km2.
Pobřeží F. Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici F. v délce 2505 km, z čehož na Kanál připadá 1120 km. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 m (mys Blanc-Nez 134 m). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 km skalní stěna křídová, zv. Falaisy (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží F., k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 cm. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. m3 bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (Rochers de Calvados). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde F. sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (Grand Chenal de la Loire s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (courants). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní.
Ve Středomořském pobřeží F. jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro F-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší F. Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží F. lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak F. asi 30 ha půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 m a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 km2. Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji.
Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 m, a příboj vln plní tu ještě na 80 m vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 km2 země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 km2. Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 km2 veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ha země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve F-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. Šv.
Horopis.
[editovat]Horopis F. líčen jest již ve čl. Evropa (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. Ardenny, Cevenny a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku F. počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 m, tedy o 100 m více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje F. pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 km2 má dle Juliena střední výšku 700-800 m; největší čásf F. vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu F. (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) F-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve F-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes 1/7 celé F. Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro F-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba Alp Západních. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží F-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 m náleží F-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také Jura, prostírající se v délce několika set km od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří F-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 m a Reculet 1720 m, kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 m a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 m vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 m n. m.) z Vogés, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl F-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. Ardenny, pokud náležejí F-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 m n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá F. horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé F. Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 m vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní F. Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. F., t. Forêt d’Ecouves, v 417 m. Největší a zároveň nejdůležitější čásť F. náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. F. byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis F. jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve F-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 m hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes.
Geologické poměry.
[editovat]Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o F-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země.
Prahory. Na sev.-záp. a ve středu F. rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní.
Útvar kambro-silurský omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu Lingulina a Trilobites. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. Útvar devonský dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny.
Útvar permo-karbonský vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault).
Útvar triadický skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední F-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku F. vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (marnes irisées) neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly.
Útvar jurský šíří se ve F-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose F. Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu F., téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (infralias), vápenců gryphitových (étage sénomanien), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (é. liasien), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (é. toarcien). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (étage bajocien), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (oolith ferrigineuse) a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (é. bathonien) začíná se velkými oolithy (calcaire de Caen), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (é. callovien), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (é. oxfordien). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (é. corallien), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (é. kimmeridge), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (é. portlandien).
Útvar křídový zaujímá ve F-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. F. poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území pařížské pánve, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (Argiles à plicatules), které zhusta přecházejí v železité pískovce (Terrain Aptien). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (étage albien), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (é. cénomanien), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (craie tuffeau), bílá křída (é. sénonien) a konečně železitý vápenec (calcaire pisolithique). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území tourainského, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité
pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. F-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (é vilangien), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové.
Útvar třetihorní zaujímá ve F-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území pánev pařížská. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (sables inférieurs), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (argile plastique et lignite). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (calcaire grossier), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (sables moyens), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (calcaire lacustre moyen), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (sables supérieurs), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — Pánev pyrenejská šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (molasse de Fronsadais) s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (faluns bleus) malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále pánev provencská. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (calcaire moëllon), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších.
Diluvium je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území F. bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. F. byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — Alluvium omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. VJP.
Vodopis.
[editovat]Vodstvo F. náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo Mosely a Maasy — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní F.; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest Somme (245 km dl., s úvodím 5550 km2 a stř. vodou 57 m3 za vteř.), načež přešedše malé říčky Bresle a Yéres stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě F. Seine 776 km dl., 77.700 km2 úv., 694 m3 stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok F., přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. Aube, Marne, Oise, Aisne, s levé Yonne, Loing a Eure) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov Cotentin a Bretagne vykazuje jen malé říčky Orne a Vilaine (220 km dl., 9600 km2 úv., 110 m3 stř. v., 2/3 toku splavna), první to řeka F., jež byla splavněna (1538). Celý střed F. odtéká do moře Loirou (980 km dl., 121.600 km2 úv., 985 m3 stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. Loir, Sarthe, Mayenne vytvořily jediný větší přítok Maine a úv. 21.899 km2. S l. strany přitéká Allier (410 km dl., 14.100 km2 úv., 120 m3 stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále Cher, Indre, Vienne (350 km dl.,21,467 km2 úv., 70 m3 stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně Sèvre. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž Sèvre (150 km dl., 3580 km2 úv., 12—300 m3 v.) a Charente (355 km dl., 10.000 km2 úv., 95 m3 stř.v.). Garonne, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. Gironde (5—13 km šir., až 32 m hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 m3 vody. Garonne sama má při toku 575 km a úvodí 85.000 km2 (z čehož 2500 km2 připadá na Španělsko) 1178 m3 stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou Ariège, Tarn s Aveyronem, Lot a Dordogne (472 km dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. Gers a Baïse. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen étangy (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře Adour (335 km dl., 17.000 km2 úv., 222 m3 stř. v.). Pohraniční Bidassoa jest jen potok 70 km dl. s 8 m3 stř. v. Na límanovitém pobřeží moře Středozemního ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le Tech, la Tet, Aude, bystřící Orb, Hérault (160 km dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního Rhône jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 km i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 m3, jiní až na 2603 m3 ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 m3) předčí všecky řeky F., úvodím (98.665 km2, z čehož 91.000 připadá na F-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 km dl., 250 m3 stř. v.) s Doubsem, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší Ardèche a Gard, s levé strany Isère (290 km dl.), malý Drôme a již v deltě Durance (350 km dl., 237 m3 stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen Argens a Var (120 km dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na jezera jest F. velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako Sologne mezi Loirou a Cherem, Brenne mezi Indrou a Creusou nebo Bresse ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve F-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou Lac de Bourget (44,6) a L. d’Annecy (27 km2), kdežto L. d’Aiguebelette má jen 5,4, Paladru 3,9 km2. — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v Montagne de Sept Lacs, L. de Laffrey 1,5 km2 a nejvýše položené jezero franc. L. d’Allos 3,9 km2 ve výší 2745 m n. m. Z jezera Genevského náleží F-ii jižní břeh v délce 50 km. V Juře jsou jezera Nantua 1,4 a L. de Saint-Point 4 km2, největší jurské, a ve Vogésách Gerardmer 1,1 km2, Retournemer a Longemer, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. Pavin 0,9 km2, Chambon 0,8 km2, d’Issariès 0,9 km2, vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak L. de Lanoux 1,5 km2 ve výši 2154 m a L. Bleu 0,05 km2 ve výši 1968 mText kurzívou. Z jezer v planině největší jest L. de Grandlieu (70 km2) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde étangs zvanými. Šv.
Podnebí.
[editovat]Až na nížinu rhônskou náleží F. do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve F-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici F. prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. F-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části F. mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé F-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. F-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží F. panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 cm dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 cm. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. F-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní F. — Směr větru převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní F-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem mistral. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou F-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. Ag.
Květena.
[editovat]V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena F. dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. Středoevropská květena F. neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. Meconopsis cambrica, Lavatela arborea (na Belle Isle 2 až 3 m vys.), Frankenia levis, Elatine, Cistus hirsutus endem. u Brestu, Asterocarpus Clusii, Tamarix anglica (až po Dunkerk), Oenanthe pimpinelloides, Ptychotis thorei (end.), Santolina chamaecyparissias (až po Nantes), Helichrysum stoechas, Lobelia urens (až po Paříž), Pinguicula lusitanica (až po Cherbourg), Spartiva stricta (břeh), Eufragia, Statice occidentalis, St. Dodartii, ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {Quercus ilex) až po Quimper a Angers, Trichonema columnae až do Bretonska, Narcissus biflorus až do Calvadosu, Pancratium maritimum do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (Pinus maritima, pinaster, halepensis), dubové (Quercus toza), vřesa, cisty, Myrica gale až 2 m vys. a močály, v nichž Pilularia globifera a Lobelia dortmanna. Duny staví se setím trav (Calamagrostis arenaria, Triticum junceum a Festuca sabulina), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme Coleanthus subtilis, vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed F. typických buďtež uvedeny: Colutea arborescens jižně od Champagně a Bourgogně, Paeonia corallina (Dijon), Roripa pyrenaica (až ve Vogésách), Cistus umbellatus (až ve Fontainebleau), Dictamnus albus (ještě v Elsasku), Ilex aquifolium, Herniaria hirsuta, Bulliarda vaillantii (až po Paříž), Peucedanum parisiense, Eryngium viviparum, Centranthus augustifolius (k ř. Saôně), Cyclamen europaeum (Jura, Loire), Cynoglossum dioscoridis, Lindernia pyxidaria, Phelipea caerulea (až do Elsaska), Scutellaria hastifolia, Dafne cneorum (Lotrinsko), Parietaria erecta, Quercus cerris (Besançon), narcissy, Erythronium a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. Lenzea conifera, Afyllanthes monspeliensis (typ to australský), Prunus mahaleb, Cytinus, lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, Rhus cotinus a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (Populus alba), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo Arabis cebennensis, u Griesebacha Arenaria ligericina a Alyssum [Koniga] macrocarpum), ani Jura (mimo Heracleum alpinum). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s Quercus coccifera), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 m rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (Asparagus acutifolius, i v Rivieře, Argyrolobium linneanum), ještě však u Poitiersu Phillyrea latifolia i Rhamnus alaternus. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor Lathyrus maritimus, Erythrea littoralis, Cineraria palustris a Obione pedunculata. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. Helichrysum arenarium jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá Nardus stricta. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme Ajuga alpina, Athamanta libanotis, na Puy de Sancy Soldanella alpina, Veratrum, Salix herbacea, Gentiana nivalis, avšak i Erythronium dens canis, a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (Juniperus nana). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim.
Alpinská flora Jury (Rhododendron hirsutum, Dryas, Luzula sudetica, Leontopodium) jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (Artemisia absinthium a pontica cult.). Rašeliny kryjí na př. Betula nana, Empetrum, Pinus uncinata. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 m (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 m (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými Dafne laureola, Helleboriis foetidus, zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 m (ječmen a oves až do 1200 m, ovocné stromy skoro do 1100 m, smrk, sosna, Rhamnus alpinus, Lonicera alpigera, Saxifraga aizoon, Prenanthes purpurea)', 4. pásmo alpinské od 1400 m výše, kdež přestávají lesy pod 1500 m; z bylin zde rostoucích uvádíme jen Dryas octopetala, Gentiana acaulis, Erigeron alpinum, Androsace lactea. — Bylinstvo Vogés liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se Angelica pyrenaica, Lycopodium alpinum, Saxifraga stellaris, Androsace carnea.
Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) Trichomanes speciosum a endemickou Dioscorea pyrenaica v některých údolích do 2800 m. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 m, pak zimostrázu, žita do 1400 m, subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 m) s Meconopsis cambrica, Ramondia pyrenaica (endem. bylina z indické rodiny Cyrtandracei), Lilium pyrenaicum, Tozzia alpina, buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 m (borovice a křímky, Salix pyrenaica, Vaccinium, Empetrum, Dryas octopetala, Geum pyrenaicum, traviny Nardus stricta a Festuca varia Haenke), střední do 2700 m, v němž jsou chvojky (Juniperus nana), saxifragy (S. bryoides, muscoides), protěž, Pedicularis pyrenaica, Soldanella alpina, Gentiana alpina, Silene acaulis a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (Saxifraga groenlandica, Draba nivalis, Androsace alpina). Místy bývá tu — v 2800 m n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe Dioscorea, Empetrum, Saxifraga aizoides.
Středomoří liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. Viburnum tinus, Centranthus ruber u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. Silybum marianum dosahuje v Aigues Mortes až 2 m výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: Frankeniaceae 3, Cneorum tricoccum, myrta, Mesembryantheum nodíflorum (jen Ciotat), Lobeliae 2, Styrax officinale (monotyp), Jasminum (fruticans), Acanthus (mollis) až 1 ½ m vys., vavřín, Cytinus hypocistis, Efedrae 2 a dříve i palma (Chamaerops) u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny Afyllanthes monspeliensis), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá Euphorbia dendroides na Hyères až 1 ½ m vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest Anagyris foetida rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně Ilex suber a coccifera, až 1 m vys., rovněž borovice (halepensis, pinaster), řidčeji pinea (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve F-ii), mezi nimi španělské ladaniferus a laurifolius (pak 6 end. u Godrona), Lavatera (cretica až 1 ½ m), Coriaria, Acer monspessulanum, Zizyphus, Paliurus, Rhamnus alaternus, lentišky, terebinthy, 2 Rhus, myrty až 2 m vys., Cytisus, Genista, Cercis, azaroly až 8 m vys., tamarisky (gallica až 10 m vys.), Viburnum tinus, Lonicera etrusca, krásný strom Arbutus unedo (v záp až k La Rochelle), Erica arborea až 3 m vys., Phillyreae, oleander, Vitex agnus castus, Passerineae a j., chvojky (Juniperus phoenicea, oxycedrus). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, Acacia farnesiana, casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — Korsika náleží sice politicky k F-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i Alnus suaveolens (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (Pinus laricio, kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí.
Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz Alp francouzských proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 m n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje Gentiana burseri. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. Potentilla saxifraga našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 m n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (uncinata) mezi 1600—1800 m, smrk po 1735 m. Pý.
Zvířena.
[editovat]Dle Trouessarta jest zvířena F. táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (Hoplia farinosa). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, Mustela lutreola, kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest Myogale pyrenaica; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. Vespertilio capaccini, vyskytují se jen v jihu. Ptactvo F. bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (Vultur, Gyps, Neofron, Circus cyaneus, Elanus), v silviidech (Melizofilus provincialis, Cettia, Cisticola) a saxikolách. V Crau vyskytuje se Pterocles alchata i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (Telefonus tchagra, Certilauda desertorum, Ardea melanocephala, Chenalopex aegyptiaca). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (Gypaetos, Loxia, Montifringilla, Accentor, Tetrao). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při reptiliích [Cistudo lutaria v Rhônu) i ještěrech v jihu (Seps chalcides, Acanthodactylus vulgaris, Psammodromus cinereus, Lacerta ocellata, Hemidactylus verruculatus = turcicus) u Toulonu, Platydactylus facetanus, z hadů Coronella girondica, Rhinechis scalaris, Zamenis viridiflavus, Tropidonotus viperinus, Caelopeltis lacertina (u Montpellieru již fossilní), Vipera aspis a ammodytes, z batrachií Pelodytes punctatus, Pelobates cultripes. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, Discoglossus pictus. Menší rozdíly nacházíme u ryb sladkovodních, kde východ F. má Aspro vulgaris (Rhône a přítoky), Acerina cernua (Seine, Rhône), sumec (Doubs), Carpio Kollarii, Cobitis fossilis (jen v Lotrinsku), Idus jeses, Thymallus vexillifer (až v Auvergni). Sever má Pleuronectes flesus (v Normandii), míka, Osmerus eperlanus (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, Trutta argentea, štiku (ve Varu však schází). Jih má zase Barbus meridionalis, Mugil cefalus (až v Loiře), Blennius cagnaia, Telestes Agassizii, nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 m) a coregony. Salmo salvelinus jest i v jezerech záp. Vogés.
Poněkud jiné jsou poměry zvířeny mořské. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {Phoca vitulina — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {Phoca monachus, u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. Hoplostethus mediterraneus, Pomatomus telescopium, Seriola Dumerilii, Lepidopus, 4 nebo více Trachypter, Notacanthy, Macrury, Scopelidy, Stomias a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, Callionymus, Apogon, tuňáci (thynnus, thunnina, Alalonga), Caranx, Lichie, Lofotes, Cepola, Sargus, dorady, atheriny, Centriscus, murény; ale ve vodách severních Gunnellus, Zoarces, Anarhichas lupus, cottusy, Agonus, Gasterosteus spinachia, Ammodytes tobianus, 3 gadusy, 3 Merlangus, Lota molva, platejsy, Hippoglossus, sledě, Clupea sprattus. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 Julis, 2 atheriny, Mugil saliens a 3 jiné, Phycis mediterraneus, Charax puntasso, Mora mediterranea (v 1500 m hl.). Pý.
Obyvatelstvo.
[editovat]Obyvatelstvo F. čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu F., obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve F-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do F. od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a F-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách F., kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do F. od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za část oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do F. způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do F. tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do F., usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem F. Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva F. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně.
Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území F., na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento:
| Rok | Počet obyvatel | Rok | Počet obyvatel | |
|---|---|---|---|---|
| 1801 | 27,349.902 | 1851 | 35,783.170 | |
| 1806 | 29,107.435 | 1856 | 36,039.364 | |
| 1811 | 29,092.734 | 1861 | 37,386.313 | |
| 1816 | 30,024.209 | 1866 | 38,067.064 | |
| 1821 | 30,461.875 | 1872 | 36,102.921 | |
| 1826 | 31,858.937 | 1876 | 36,905.788 | |
| 1831 | 32,569.223 | 1881 | 37,672.048 | |
| 1836 | 33,540.910 | 1886 | 38,218.903 | |
| 1841 | 34,217.719 | 1891 | 38,343.192 | |
| 1846 | 35,400.486 |
Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 km2 průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže F-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 km2 (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 km2, Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka[1]:
| Departement | Hlavní město | km2 | Počet obyvatelstva | Prům. hustota na 1 km2 | Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. | Dep. má arrondissem. | Depart. má kantonů | Dep. má obcí | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| r. 1881 | r. 1886 | r. 1891 | ||||||||
| Ain | Bourg | 5799 | 363.472 | 364.408 | 356.907 | 61 | -2,60 | 5 | 36 | 453 |
| Aisne | Laon | 7352 | 556.891 | 555.925 | 545.493 | 73 | -1,87 | 5 | 37 | 840 |
| Allier | Moulins | 7308 | 416.759 | 424.582 | 424.382 | 58 | -0,05 | 4 | 28 | 321 |
| Alpes-Basses | Gap | 6954 | 131.918 | 129.494 | 124.285 | 18 | -4,02 | 5 | 30 | 250 |
| Alpes-Hautes | Digne | 5590 | 121.787 | 122.924 | 115.522 | 20 | -6,02 | 3 | 24 | 188 |
| Alpes-Maritimes | Nizza | 3917 | 226.621 | 238.057 | 258.571 | 69 | +8,61 | 3 | 26 | 153 |
| Ardèche | Privas | 5527 | 376.867 | 375.472 | 371.269 | 67 | -1,12 | 3 | 21 | 339 |
| Ardennes | Mézières | 5233 | 333.675 | 332.759 | 324.923 | 62 | -2,35 | 5 | 31 | 503 |
| Ariège | Foix | 4894 | 240.601 | 237.691 | 227.491 | 46 | -4,26 | 3 | 20 | 337 |
| Aube | Troyes | 6001 | 255.326 | 257.374 | 255.548 | 43 | -0,71 | 5 | 26 | 446 |
| Aude | Carcassonne | 6313 | 327.942 | 332.080 | 317.372 | 50 | -4,43 | 4 | 31 | 437 |
| Aveyron | Rodez | 8743 | 415.075 | 415.826 | 400.467 | 46 | -3,69 | 5 | 43 | 302 |
| Belfort (Territoire) | Belfort | 610 | 74.244 | 79.758 | 83.670 | 137 | +4,90 | 1 | 6 | 106 |
| Bouche-du-Rhône | Marseille | 5105 | 589.028 | 604.857 | 630.622 | 120 | +4,26 | 3 | 29 | 109 |
| Calvados | Caen | 5521 | 439.830 | 437.267 | 428.945 | 75 | -1,90 | 6 | 3 | 763 |
| Cantal | Aurillac | 5741 | 236.190 | 241.742 | 239.601 | 41 | -0,88 | 4 | 23 | 267 |
| Charente | Angoulême | 5942 | 370.822 | 366.408 | 360.259 | 60 | -1,68 | 5 | 29 | 426 |
| Charente-Inférieure | La Rochelle | 6826 | 466.416 | 462.803 | 456.202 | 63 | -1,43 | 6 | 4 | 480 |
| Cher | Bourges | 7199 | 351.405 | 355.349 | 359.276 | 49 | +1,10 | 3 | 29 | 292 |
| Corrèze | Tulle | 5866 | 317.066 | 326.494 | 328.119 | 56 | +0,50 | 3 | 29 | 287 |
| Corse (Korsika) | Ajaccio | 8747 | 272.639 | 278.501 | 288.596 | 33 | +3,62 | 5 | 62 | 364 |
| Côte-d’Or | Dijon | 8761 | 382.819 | 381.574 | 376.866 | 43 | -1,23 | 4 | 36 | 717 |
| Côtes-du-Nord | St. Brieuc | 6886 | 627.585 | 628.256 | 618.652 | 85 | -1,53 | 5 | 48 | 389 |
| Creuse | Guéret | 5568 | 278.782 | 284.942 | 284.660 | 51 | -0,10 | 4 | 25 | 266 |
| Dordogne | Périgueux | 9183 | 495.037 | 492.205 | 478.471 | 52 | -2,79 | 5 | 47 | 585 |
| Doubs | Besançon | 5228 | 310.827 | 310.963 | 303.081 | 57 | -2,53 | 4 | 27 | 638 |
| Drôme | Valence | 6522 | 313.763 | 314.615 | 306.419 | 47 | -2,61 | 4 | 29 | 379 |
| Eure | Evreux | 5958 | 364.291 | 358.829 | 349.471 | 58 | -2,61 | 5 | 36 | 700 |
| Eure-et-Loir | Chartres | 5874 | 280.097 | 283.719 | 284.683 | 48 | +0,34 | 4 | 24 | 426 |
| Finistère | Quimper | 6722 | 681.564 | 707.820 | 727.012 | 103 | +2,71 | 5 | 43 | 291 |
| Gard | Nîmes | 5836 | 415.629 | 417.099 | 419.388 | 71 | +0,55 | 4 | 40 | 350 |
| Garonne-Haute | Toulouse | 6290 | 478.009 | 481.169 | 472.383 | 74 | -1,82 | 4 | 39 | 587 |
| Gers | Auch | 6280 | 281.532 | 274.391 | 261.084 | 41 | -4,84 | 5 | 29 | 465 |
| Gironde | Bordeaux | 9740 | 748.703 | 775.845 | 793.528 | 74 | +2,28 | 6 | 49 | 553 |
| Hérault | Montpellier | 6198 | 441.527 | 439.044 | 461.651 | 74 | +5,15 | 4 | 36 | 338 |
| Ille-et-Vilaine | Rennes | 6726 | 615.480 | 621.384 | 626.875 | 90 | +0,88 | 6 | 43 | 359 |
| Indre | Chateauroux | 6795 | 287.705 | 296.147 | 292.868 | 42 | -1,11 | 4 | 23 | 245 |
| Indre-et-Loire | Tours | 6114 | 329.160 | 340.921 | 337.298 | 55 | -1,06 | 3 | 24 | 282 |
| Isère | Grenoble | 8289 | 580.271 | 581.680 | 572.145 | 69 | -1,64 | 4 | 45 | 563 |
| Jura | Lons-le-Saunier | 4994 | 285.263 | 281.292 | 273.028 | 54 | -2,93 | 4 | 32 | 584 |
| Landes | Mont-de-Marsan | 9321 | 301.143 | 302.266 | 297.842 | 32 | -1,43 | 3 | 28 | 333 |
| Loir-et-Cher | Blois | 6351 | 275.713 | 279.214 | 280.358 | 44 | +0,41 | 3 | 24 | 297 |
| Loire | St. Etienne | 4760 | 599.836 | 603.384 | 616.227 | 128 | +2,13 | 3 | 30 | 332 |
| Loire-Haute | Puy | 4962 | 316.461 | 320.063 | 316.735 | 63 | -1,04 | 3 | 28 | 264 |
| Loire-Inférieure | Nantes | 6875 | 625.625 | 643.884 | 645.263 | 92 | +0,21 | 5 | 45 | 217 |
| Loiret | Orléans | 6771 | 368.526 | 374.875 | 377.718 | 55 | +0,76 | 4 | 31 | 349 |
| Lot | Cahors | 5212 | 280.269 | 271.514 | 253.885 | 48 | -6,49 | 3 | 29 | 325 |
| Lot-et-Garonne | Agen | 5354 | 312.081 | 307.437 | 295.360 | 55 | -3,93 | 4 | 35 | 326 |
| Lozère | Mende | 5170 | 143.565 | 141.264 | 135.527 | 26 | -4,06 | 3 | 24 | 198 |
| Maine-et-Loire | Angers | 7121 | 523.491 | 527.680 | 518.589 | 71 | -1,72 | 5 | 34 | 381 |
| Manche | St. Lô | 5928 | 526.377 | 520.865 | 513.815 | 80 | -1,35 | 6 | 48 | 643 |
| Marne | Châlons | 8180 | 421.800 | 429.494 | 434.692 | 53 | +1,21 | 5 | 33 | 661 |
| Marne-Haute | Chaumont | 6220 | 254.876 | 247.781 | 243.533 | 39 | -1,71 | 3 | 28 | 550 |
| Mayenne | Laval | 5171 | 344.881 | 340.063 | 332.387 | 65 | -2,26 | 3 | 27 | 276 |
| Meurthe-et-Moselle | Nancy | 5232 | 419.317 | 431.693 | 444.150 | 84 | +2,28 | 4 | 29 | 596 |
| Meuse | Bar-le-Duc | 6228 | 289.861 | 291.971 | 292.253 | 47 | +0,10 | 4 | 28 | 586 |
| Morbihan | Vannes | 6798 | 521.614 | 535.256 | 544.470 | 77 | +1,72 | 4 | 37 | 253 |
| Nièvre | Nevers | 6817 | 347.576 | 347.645 | 343.581 | 50 | -1,17 | 4 | 25 | 313 |
| Nord | Lille | 5681 | 1,603.259 | 1,670.184 | 1,736.341 | 301 | +2,96 | 7 | 65 | 666 |
| Oise | Beauvais | 5855 | 404.555 | 403.146 | 401.835 | 68 | -0,32 | 4 | 35 | 701 |
| Orne | Alençon | 6097 | 376.126 | 367.248 | 354.387 | 58 | -3,50 | 4 | 36 | 512 |
| Pas-de-Calais | Arras | 6606 | 819.022 | 853.526 | 874.364 | 130 | +2,44 | 6 | 45 | 903 |
| Puy-de-Dôme | Clermont | 7951 | 566.064 | 570.964 | 564.266 | 70 | -1,17 | 5 | 50 | 470 |
| Pyrénées-Basses | Pau | 7623 | 434.366 | 432.999 | 425.027 | 55 | -1,84 | 5 | 40 | 559 |
| Pyrénées-Hautes | Tarbes | 4529 | 236.474 | 234.825 | 225.861 | 50 | -3,82 | 3 | 26 | 480 |
| Pyrénées-Orientales | Perpignan | 4122 | 208.855 | 211.187 | 210.125 | 51 | -0,50 | 3 | 17 | 232 |
| Rhône | Lyon | 2790 | 741.470 | 772.912 | 806.737 | 267 | +4,37 | 2 | 29 | 268 |
| Saône-Haute | Vesoul | 5340 | 295.905 | 290.954 | 280.856 | 52 | -3,47 | 3 | 28 | 583 |
| Saône-et-Loire | Mâcon | 8552 | 625.589 | 625.885 | 619.523 | 72 | -1,02 | 5 | 50 | 590 |
| Sarthe | Le Mans | 6207 | 438.917 | 436.111 | 429.737 | 69 | -1,46 | 4 | 33 | 386 |
| Savoie | Chambéry | 5760 | 266.438 | 267.428 | 263.297 | 43 | -1,54 | 4 | 29 | 328 |
| Savoie-Haute | Annecy | 4315 | 274.087 | 275.018 | 268.267 | 58 | -2,46 | 4 | 28 | 314 |
| Seine | Paříž | 479 | 2,799.329 | 2,961.089 | 3,141.595 | 6558 | +6,09 | 3 | 28 | 75 |
| Seine-Inférieure | Rouen | 6036 | 814.068 | 833.386 | 839.876 | 132 | +0,78 | 5 | 54 | 759 |
| Seine-et-Marne | Melun | 5736 | 348.991 | 355.136 | 356.709 | 61 | +0,44 | 5 | 29 | 530 |
| Seine-et-Oise | Versailles | 5604 | 577.798 | 618.039 | 628.590 | 111 | +1,70 | 6 | 37 | 689 |
| Sèvres-Deux | Niort | 6000 | 350.103 | 353.766 | 354.282 | 58 | +0,14 | 4 | 31 | 354 |
| Somme | Amiens | 6161 | 550.837 | 548.982 | 546.495 | 87 | -0,45 | 5 | 41 | 836 |
| Tarn | Albi | 5742 | 359.223 | 358.757 | 346.739 | 60 | -3,35 | 4 | 36 | 320 |
| Tarn-et-Garonne | Montauban | 3720 | 217.056 | 214.046 | 206.596 | 55 | -3,48 | 3 | 24 | 194 |
| Var | Draguignan | 6028 | 288.577 | 283.689 | 288.336 | 48 | +1,63 | 3 | 28 | 145 |
| Vaucluse | Avignon | 3548 | 244.149 | 241.787 | 235.411 | 66 | -2,64 | 4 | 22 | 150 |
| Vendée | Laroche-sur-Yon | 6704 | 421.642 | 434.808 | 442.355 | 63 | +1,73 | 3 | 30 | 301 |
| Vienne | Poitiers | 6970 | 340.295 | 342.785 | 344.355 | 49 | +0,46 | 5 | 31 | 300 |
| Vienne-Haute | Limoges | 5517 | 349.332 | 363.182 | 372.878 | 68 | +2,67 | 4 | 27 | 203 |
| Vosges | Epinal | 5853 | 406.862 | 413.707 | 410.196 | 68 | -0,85 | 5 | 29 | 530 |
| Yonne | Auxerre | 7428 | 357.029 | 355.364 | 344.688 | 46 | -3,00 | 5 | 37 | 486 |
Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického.
Na 10.000 obyv. přišlo:
| Vyznání | r. 1861 | r. 1866 | r. 1872 |
|---|---|---|---|
| Římsko-katolické | 9763 | 9748 | 9802 |
| Protestantské | 214 | 223 | 160 |
| Israelitské | 21 | 23 | 14 |
| Ostatní | 2 | 6 | 24 |
R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle národnosti obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní část ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle státní příslušnosti bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve F-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů.
Pokud týče se zaměstnání obyvatelstva, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje:
| Populace měst s více než 2000 ob. | Populace měst s méně než 2000 ob. | |
|---|---|---|
| 1846: | 24,42 % | 75,58 % |
| 1851: | 25,52 % | 74,48 % |
| 1856: | 27,31 % | 72,69 % |
| 1861: | 28,86 % | 71,14 % |
| 1866: | 30,46 % | 69,54 % |
| 1872: | 31,06 % | 68,94 % |
| 1876: | 32,44 % | 67,56 % |
| 1881: | 34,76 % | 65,24 % |
| 1886: | 35,95 % | 64,05 % |
| 1891: | 47 % | 53 % |
Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — Počet obcí ve F-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186.
Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující:
| sňatků | porodů | mrtvě narozených | úmrtí | přebytek | |
|---|---|---|---|---|---|
| 1885: | 283.170 | 924.558 | 43.958 | 836.897 | 87.661 |
| 1886: | 283.208 | 912.838 | 43.623 | 860.222 | 52.616 |
| 1887: | 277.060 | 899.333 | 42.930 | 842.797 | 56.536 |
| 1888: | 276.848 | 882.639 | 42.070 | 837.867 | 44.772 |
| 1889: | 272.934 | 880.579 | 42.449 | 794.933 | 85.646 |
| 1890: | 269.332 | 838.059 | 40.535 | 876.505 | 38.446 |
| 1891: | 285.458 | 866.377 | 42.472 | 876.882 | 10.505 |
Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou F-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva F. tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod.
Co do stáří bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo:
| mužů | žen | dohromady | |
|---|---|---|---|
| od 75–79 roků | 263.688 | 282.184 | 545.872 |
| 80–84 » | 116.464 | 133.977 | 250.441 |
| 85–89 » | 41.340 | 51.124 | 93.064 |
| 90–94 » | 9.013 | 12.624 | 21.637 |
| 95–99 » | 1.368 | 2.090 | 3.458 |
| 100 a více » | 66 | 118 | 184 |
Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — Proud vystěhovalecký není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. Pke.
Zemědělství.
[editovat]Orba. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s F-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou část centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou F. Z nevzdělané půdy (6,222.537 ha) 3,889.171 ha připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ha. Naproti tomu jest 26,017.582 ha orné půdy, 9,455.225 ha lesa, 5,816.640 ha luk; na 1,843.580 ha pěstuje se víno, na 291.825 ha ovoce, 77.358 ha připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ha na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství.
Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu F. děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (plateau), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší část půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo olivy až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo kukuřice až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo révy, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí F-ii na 12 hospodářských krajů: 1. Západ (Région de l’Ouest), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. Severozápad, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. Sever, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. Severovýchod, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. Východ, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. Jihovýchod, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. Jih, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. Jihozápad, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. Kraj středozápadní (Rég. du Centre-Ouest), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. Kraj středovýchod. (du Centre-Sud), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. Střed, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. Středosever (du Centre-Nord), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy.
Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů F. od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (fermiers) a 6,4 % métayers, kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ha. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ha) r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991[2] vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. hl r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ha obnášel při pšenici 8,6 hl r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 hl r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 hl r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 hl r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ha.
Výsledky žně ve F-ii podáváme v přehledné tabulce.
| Oseto tisíc ha | Žeň v tisících tun | Cena v mill. franků | |
|---|---|---|---|
| Pšenice | 6848 | 107.098 | — |
| Žito | 1656 | 24.202 | — |
| Ječmen | 982 | 18.596 | — |
| Oves | 3760 | 89.607 | — |
| Kukuřice | 577 | 9456 | — |
| Pohanka | 619 | 9849 | — |
| Směska | 329 | 5180 | — |
| Oseto tisíc ha | Žeň v tisících tun | Cena v mill. franků | |
|---|---|---|---|
| Pšenice | 5754 | 77.657 | 1595,66 |
| Žito | 1498 | 21.588 | 292,32 |
| Ječmen | 1223 | 25.145 | 291,22 |
| Oves | 4242 | 106.145 | 915,94 |
| Kukuřice | 557 | 9350 | 126,97 |
| Pohanka | 623 | 10,303 | 111,62 |
| Směska | 270 | 3698 | 61,70 |
Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest pšenice. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve F-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve F-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 kg ročně. Spotřeba její ve F-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to žito daří se právě v chudších krajích F., kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ha, r. 1891 již jen 1,498.570 ha, kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. hl r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. hl r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední F-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. Ječmen daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. hl r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. Oves, po pšenici nejdůležitější obilí F., nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu F. (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. hl r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. hl roku 1894. Kukuřice, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc hl r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. Pohanka nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. Zemčata sázejí se téměř v celé F-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve F-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 kg ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. tun r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ha. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ha 6,9 mill. tun.
Ačkoliv výroba obilí ve F-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla F. jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve F-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. q v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. q v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. q v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. q v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice F-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 q.
Cukrovka pěstuje se ve F-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ha stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 q r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě tabáku zaujímá F. v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ha 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 kg, na hlavu 1076 g. Přiváží se též značně z ciziny. — Chmel pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. F. zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — Len ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ha. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 kg. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 kg a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba konopí od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ha, r. 1891 jen na 51.602 ha při výrobě 32,82 mill. kg. Silně se dováží z ciziny. Šv.
Vinařstvím předčí F. všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (Phylloxera vastatrix) již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ha a zamořil 642.363 ha vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ha vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ha, kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 hl (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 hl po ha). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ha a vynesly sklizně asi 30 mill. hl v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve F-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. hl, připadá 15 mill. hl na spotřebu výrobců a 28 mill. hl na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 l ročně i více), 5 mill. hl na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. hl na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 hl (při výrobě 23,224 mill. hl) a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 hl a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 hl (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. kg cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. hl a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. hl vína sladkého (likérového). F. také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 kg těžké s bobulemi o průměru 3–4 cm, a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá F. v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena.
Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína červená, jimž není rovného. — Viz Bordeauxská vína a Burgundské víno. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také bílá vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, non mousseux), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin paysan (selské víno), vin ordinaire (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také sladká či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také šumivé (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že F. vyrábí též vína řečená façonní a imitační, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. Fý.
Ovocnářství, zahradnictví a květinářství provozuje se ve F-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ha, zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. F-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. hl). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — Květinářství F. jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. red.
Lesnictví. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed F. pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve F-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ha nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ha), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ha), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ha; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ha, 1,915.370 ha náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ha bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 m3 dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že F. ještě 6,400.000 m3 musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (Pinus pinaster) na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité Ilex aquifolium, s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — Lov v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve F-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve F-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni.
Chov dobytka. Rozsáhlá území F. jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve F-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ha a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ha s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ha 31 q, role 41 q krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda hovězího dobytka vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ha, Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé F-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve F-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující:
| 1888 | dovoz 74.310 kusů | vývoz 92.750 kusů |
| 1889 | » 81.325 » | » 88.846 » |
| 1890 | » 99.546 » | » 59.130 » |
| 1891 | » 82.733 » | » 47.340 » |
S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.).
V chovu koní jeví se značný rozdíl mezi F-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve F. pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr.
Chov ovec provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla F. 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká F. v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve F-ii připadá 45 ovcí na 100 ha a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť F. ročně 127,000.000 kg skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 q v ceně 87 mill. fr. — Chov koz převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů.
Vepřový dobytek, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po F-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak F-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. kg naproti 358 mill. kg masa hovězího a 127 mill. kg masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888.
Vynikající jest také chov králíků, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — Drůbež chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z F. masem (240.203 q r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — Včelařství r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 kg medu a 2,097.783 kg vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro F-ii má posléze chov bourců a hedvábnictví, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však F. zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 kg kokonů, r. 1865: 5,500.000 kg, r. 1882: 9,700.000 kg, r. 1884; 6,200.000 kg, r. 1887: 8,600.000 kg, r. 1888: 9,500.000 kg, r. 1889: 7,400.000 kg, r. 1890: 7,700.000 kg, r. 1891: 6,800.000 kg. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 kg kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 kg), Ardèche (1,600.000 kg), Drôme (1,100.000 kg), Vaucluse (1 mill. kg).
Rybářství na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní F., jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 kg, u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. kg v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. kg v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 kg, mořských raků 1,500.000 kg. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr.
Nerostné bohatství F. je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 km2, rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 m silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 m je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 F. spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek rašeliny, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun.
Na kovy jest F. poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve výrobě železa i oceli zaujímá F. třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má F. také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun.
Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na zlato a stříbro jest nepatrný a jenom dobývání olova a mědi, zinku a manganu jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině F. zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. Olověné doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává F. mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u zinku (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i manganu (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání hornin bituminosních (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.).
Vzácné jest bohatství F. na užitečné horniny, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi F. Žuly poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. Čediče užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na břidlici u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. Mramor, jehož má F. veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty vápence a pískovců, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se syenit v Alpách, Provençi a Pyrenejich, sádra v pařížské pánvi, lithografický kámen u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve F-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště porculánové hlíny u Limoges a St. Yrieix, faïencové hlíny u Beauvais a Montereau i cihlářských hlin v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na fosforečnan vápenatý, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 m3; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy.
F. má velikou hojnost soli a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu[3] až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ha a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává F. toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že F. může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve F-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 kg na osobu proti 44 kg).
Minerální prameny, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi F. Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 l vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. p.
Průmysl.
[editovat]Průmysl nalézá se ve F-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá F. jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí F. veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem articles de Paris objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve F-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (chambres consultatives des arts et manufactures). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (Conservatoir national des arts et métiers) v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (Bourse centrale du travail) v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví textilní a tu opět na předním místě stojí výroba hedvábných látek, jichž F. produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 kg a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však F. za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. kg, kdežto F. ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 kg vyrobila. — Znamenitý jest také průmysl vlnařský. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. F. spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do F. a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. kg vlny surové. Rovněž průmysl bavlnářský od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování lnu a konopí a výroba juty. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 q. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. Krajkářstvi pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. Prýmkářství provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou výroba oděvů, umělých květin, per a klobouků. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr.
Výroba nábytku hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby soustružnické a řezbářské. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru papírnictví, výroby čalounů, zboží knihařského a kartonáží bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování kůží jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba rukaviček samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest klenotnictví a výroba bijouterií. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala F. celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba hodin děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr.
Ve strojnictví byla F. ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V chemickém průmyslu F. rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. Voňavky vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. Plynáren r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. m3 výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. Sklářství skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl keramický nalézá se ve F-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr.
Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá cukrovarnictví. F. z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala F. zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. kg, r. 1889—90 784 millionů kg). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba cukrářského zboží a čokolády sídlí hlavně v Paříži. — Pivovarnictví teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 hl, r. 1891 8,304.896 hl. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 hl, dovoz 174.415 a 169.374 hl. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba líhu, která r. 1891 obnášela 2,208.119 hl, hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba koňaku. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých vín šumivých v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 hl, vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování tabáku je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. red.
Obchod.
[editovat]Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod F. as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu F. Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod:
| Roku | hl. obchod | spec. obchod |
|---|---|---|
| 1827–1836 | 1366 | 1001 |
| 1837–1846 | 2112 | 1489 |
| 1847–1856 | 3175 | 2301 |
| 1857–1866 | 6280 | 4631 |
| 1867–1876 | 8464 | 6714 |
| 1877–1886 | 9832 | 7808 |
| 1887–1891 | 9950 | 7835 |
Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti.
Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě F., samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem Evropa př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem Amerika př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem Asie př. 470,8, v. 27,5; Afrika př. 102,8, v. 47,7; Australie př. 73,3, v. 3,5, cizí země úhrnem př. 4405,6, v. 3266,9. Osady F.: Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, osady F. úhrnem př. 362,2. v. 303,0, obchod F. úhrnem přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz.
Nejdůležitější předměty přívozu ve speciálním obchodu F. r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve vývozu vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — Transitní obchod F. roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr.
Stav obchodního loďstva 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských přístavů F. nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav F. vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů F. měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. Šv.
Kommunikace.
[editovat]Vodní cesty. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo plavidlo komorové (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt Briarský, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav Languedocský, nyní Jižní zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 km) a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (péage), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 km. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (fonds communs) zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 km průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 km; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována společnostem při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský.
V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a km 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a km 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr.
Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve F-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (canalisation), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 km průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 km a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a km; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet.
Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 km řek a 3600 km průplavů a vystavěti přes 1400 km průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (lignes principales) a podružné (lignes secondaires); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 m, plavidla komorová šířku 5,2 m a upotřebitelnou délku 38,5 m a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 m; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé F-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 m na 1964 km řek a veletoků a na 2646 km průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 km řek uprůplavněných a 1106 km průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 m. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 km, řek plavných od přírody 3349 km, řek uprůplavněných 3598 km, průplavů bez tratí vrcholových 2085 km, průplavů o tratích vrcholových 2712 km, řek a průplavů s plavbou mořskou 365 km, řek, kde plavba mořská převládá, 3563 km, celkem 16.704 km. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 km, průplavů 790 km, tedy pouze 858 km neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (Canal du Midi) a poboční Garonnský, celkem 492 km, majetkem Jižní železnice; město Paříž má 120 km průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.
Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 km). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (chômage) oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka:
| Cesta | 1887 | 1888 | 1889 | |
|---|---|---|---|---|
| řeky | 5,205.000 | 5,205.000 | 5,239.000 | fr. |
| průplavy | 5,575.000 | 5,575.000 | 5,575.000 | » |
| celkem | Text buňky | Text buňky | Text buňky | fr. |
Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (tonage) lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky.
| Cesta vodní: | Délka ·kilometrů· | Množství nákladu ·tun· |
|---|---|---|
| Řeky a veletoky. | ||
| Skalda, od Cambrai po Etrun | 12 | 3,178.000 |
| Seina, od Briche po vtok Oisy | 42 | 3,114.000 |
| Seina, od Paříže po Briche | 21 | 2,484.000 |
| Seina v Paříži | 12 | 2,342.000 |
| Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe | 7 | 2,328.000 |
| Oisa, od Janvilla po Seinu | 104 | 2,300.000 |
| Seina, z Corbeile po Paříž | 31 | 2,040.000 |
| Seina, od vtoku Oisy po Rouen | 171 | 1,208.000 |
| Skalda, z Etruna po Condé | 36 | 1,071.000 |
| Seina, z Montereau po Corbeil | 67 | 982.000 |
| Aisna | 57 | 915.000 |
| Průplavy. | ||
| Pobočný Oisský a Manicampský | 34 | 3,093.000 |
| St. Quentinský | 93 | 3,028.000 |
| Seuséeský | 25 | 2,194.000 |
| Horno-Deulský a odbočky | 57 | 1,781.000 |
| Airský a odbočky | 44 | 1,738.000 |
| Neufosseský | 18 | 1,374.000 |
| St.-Denisský | 7 | 1,322.000 |
| Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. | 96 | 864.000 |
| Z Aisny do Marny | 58 | 842.000 |
Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího:
| 1879 | 1888 | přibylo proc. | |
|---|---|---|---|
| doprava ·kilometrotun· | |||
| řeky a veletoky | 919,429.000 | 1.428,541.000 | 55 |
| průplavy | 1.104,390.000 | 1.751,135.000 | 58 |
| celkem | 2.023,819.000 | 3.179,676.000 | 57 |
K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o 1/10 centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. Plk.
Železnice. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 km vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 km. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 km), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 km) a z Paříže do Versailles (35 km) a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 km), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr.
Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, a) z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější Severní); b) z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější Severní); c) z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější Východní); d) z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější Pařížsko-lyonsko-středomořská); e) z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); f) z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu F. přes Bourges (nyn. Orléanská); g) od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. Východní, dílem pař.-lyonsko-středom.); h) od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. Jižní). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 km (r. 1842 pouze 665 km). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 km, z nichž bylo 383 km státních, ostatek v rukou 27 společností.
Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost dráhy Orléanské (chemin de fer d’Orléans), Pařížsko-lyonsko-středomořské (ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée), Severní (ch. d. f. du Nord), Jižní (ch. d. f. du Midi), Západní (ch. d. f. de l’Ouest) a Východní (ch. d. f. de l’Est), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 km, k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě staré (ancien réseau) a nové (nouveau réseau) a novým sítím zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. Tratím starým vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (revenu réservé) na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na km při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu.
Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (d’intérét général) povoleno 26.426 km a vystavěno 19.746 km, drah místních (d’intérêt local) povoleno 4366 km a vystavěno 1798 km. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál Freycinet, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 km železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 km a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 km železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za km k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky:
| Společnost železniční | Nejmenší dividenda | Dividenda, při kteréž počne dělení se státem | Nominální hodnota akcie, ·fr.· | ||
|---|---|---|---|---|---|
| na 1 akcii ·franků· | ·pct.· kpt. akc. | na 1 akcii ·franků· | ·pct.· kapitálu akc. | ||
| orléanská | 56 | 11,1 | 72 | 14,4 | 500 |
| středomoř. | 55 | 11 | 75 | 15 | 500 |
| severní | 54,1 | 13,5 | 88,5 | 22,125 | 400 |
| jižní | 50 | 10 | 60 | 12 | 500 |
| západní | 38,5 | 7,7 | 50 | 10 | 500 |
| východní | 35,5 | 7,5 | 50 | 10 | 500 |
Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 km, z čehož 29.717 km bylo užíváno, kdežto 15.608 km bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 km. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 km železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. F-ii 38.645 km, v Alžíru 2933 km, v Tunisu 260 km, v koloniích 603 km, v Tonkině 28 km. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky:
| státní | severní | východní | západní | orléanská | středomořská | jižní | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Délka provozovací km | 2665 | 3623 | 4649 | 4927 | 5106 | 8344 | 3063 |
| osob se vozilo | 9,803.750 | 44,371.324 | 46,649.540 | 71,250.652 | 24,940.577 | 47,895.652 | 15,339.972 |
| osoba projela průměrem km | 40,7 | 33,0 | 25,34 | 21,6 | 51,6 | 48,0 | 46,8 |
| nákladu se vozilo t | 3,383.922 | 23,768.971 | 14,223.643 | 9,230.238 | 9,426.452 | 22,220.565 | 5,828.815 |
| tuna nákladu projela km | 118,9 | 102,0 | 114,5 | 122,0 | 171,0 | 180,8 | 140,9 |
| příjem na km franků | 14.671 | 53.784 | 31.439 | 29.645 | 32.927 | 42.872 | 28.949 |
| vydání na km franků | 11.073 | 27.203 | 20.720 | 17.772 | 16.768 | 20.779 | 16.200 |
| užitek na km franků | 3598 | 26.581 | 10.719 | 11.873 | 16.159 | 22.093 | 12.749 |
| koefficient provozovací pct. | 75,47 | 50,6 | 65,9 | 60 | 50,9 | 48,5 | 56 |
| kapitál pořizovací franků | – | 1454,203.878 | 1887,004.892 | 1694,453.620 | 2011,837.166 | 4098,055.818 | 989,439.793 |
| příplatek státu na úroky franků | – | – | 18,863.106 | 17,755.432 | 13,077.915 | 17,667.981 | 18,701.495 |
Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 km, velká okružní 110 km, dráhy menších společností 997 km, dráhy průmyslové 222 km, dráhy místní 3270 km, dráhy pouliční (tramwaye) 1528 km. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 km (2459 km rozestav.), o rozchodu 1 m 946 km (149 km rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 m rozchod 1673 km (424 km rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 km čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %.
Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje Indicateur Chaix, vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). Plk.
Pošta franc. čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 km2 a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). Telegrafních stanic bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 km2 a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 km a drátů 302.130 km. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní poštovní spořitelny uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. Hda.
Zámořské osady.
[editovat]První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady.
- Údržba:Dodělat
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/=název kořenové stránky
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/=název podstránky
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/DALŠÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/PŘEDCHOZÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TOP/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/ vyplněný
- Monitoring:Wikidata:TITUL souhlasí
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název podstránky
- Václav Švambera
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Vladimír Josef Procházka
- František Augustin
- Jan Palacký
- Karel Plischke
- František Farský
- Vladimír Pech
- Kristian Petrlík
- Ferdinand Havrda
- Monitoring:Kramerius/nkp
- Licence:PD anon 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD anon 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=více odkazů/9
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=(nevyplněno)
- Monitoring:Heslo Ottova slovníku naučného obsahující wiki tabulku (15×)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 301241-260558
- Wikidata:P155 neuvedeno
- Wikidata:P156 neuvedeno
- Monitoring:Forma/1/proza