Ottův slovník naučný/Formula

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Formula
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 377–378. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Formula. (lat.), pravidlo, nařízení, formule (v. t.).

F. (lat.) v civilním processu římském jest stručný spis, kterýmž magistrát nařizuje určitému, pro tento případ dosazenému porotci rozsouzení právní rozepře, předpisuje jemu, za jakých okolnosti by měl žalovaného odsouditi, za jakých osvoboditi. BylaťC již od počátku republiky římské v civilním processu činnost soudcovská rozdělena mezi magistrátem a jedním nebo více porotci, v ten způsob, že předkem před magistrátem (in iure) zahajoval se process a za souhlasu obou sporných stran se určilo, že a jaká právní rozepře jejich má býti vznesena na porotce, načež teprve následovalo řízeni porotní, ve kterém byly předsevzaty ostatní úkony processné a byla rozepře rozhodnuta nálezem porotcovým. Při určení rozepře před magistrátem musilo vždy užito býti jistých formulí (actiones). V nejstarším processu mezi občany dalo se toto určení rozepře formulemi, jež strany samy ústně pronášely (legis actiones). Teprve asi od polovice II. stol. př. Kr, užívalo se, jako již dříve v processech, mimo město Řím nebo mezi neobčany konaných, též v občanském processu v Římě zahájeném k určení rozepře formule písemné, kterou magistrát porotcovi předpisoval podmínky odsouzení nebo osvobození žalovaného. Tato písemná formule slula pak po výtce f. a řízení, ve které se jí užívalo, agere per f-s sive per concepta verba. V čele formule stálo jmenování porotce. Z dalších pravidelných jejích částí byly nejdůležitéjši intentio a condemnatio. Intentio obsahovala tvrzení žalobcovo, jehož pravdivost byla hlavním předmětem soudcovského vyšetřování a rozhodnutí. Condemnatio pak nařizovala porotcovi, aby, shledali ono tvrzeni žalobcovo pravdivým, žalovaného odsoudil, neshledá-li je však pravdivým, aby jej osvobodil. Odsouzen mohl býti žalovaný vždy jen k placeni sumy peněžné. Pro nároky uznané od práva civilního (viz Ius civile) byla propouštěna f. in ius concepta, t. j. formule, ve kteréž za výminku odsouzení žalovaného položeno jest bytí určitého žalobcem tvrzeného právního poměru civilního. Co se však dotýče nároků, zakládajících se na právu magistrátském, vyskytovala se pro některé z nich f., ve které rozkaz kondemnační závisel na tom, zdali by porotce, kdyby si jen přimyslil nějakou, pro bytí určitého civilního poměru právního nezbytnou okolnost, musil nalézti, že jest tu onen civilní poměr právní. F., ve které jest nařízena taková fikce, slově f. ficticia. Z pře valné části byla však pro nároky práva magistrátského propuštěna f., ve které jako skutečnost, podmiňující odsouzení, nebyl vůbec vytknut poměr právní, nýbrž jen faktická nějaká událost. F. ta slula f. in factum concepta. Řízení per f-s vyskytuje se ještě v prvních dobách římského císařství jakožto jediná forma řízení porotního. Tou měrou pak, co se ryze úřednické řízeni šířilo na úkor řízení porotniho (viz Cognitio), ustupovala též f. ze soudů římských. Když pak za císaře Diokletiána padly poslední zbytky civilních porot, mělo to v zápětí, že i f. úplně zmizela z právního života. Hý.