Ottův slovník naučný/Dirichlet

Ottův slovník naučný
Dirigovati	Dirichlet	Dirimovati

Údaje o textu
Titulek:	Dirichlet
Autor:	Augustin Pánek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 598. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Johann Peter Gustav Lejeune Dirichlet

Dirichlet [-iklé] Peter Gust. Lejeune, mathematik něm. (* 1805 v Dürenu — † 1859 v Gotinkách). R. 1822 přišel do Paříže, kde teprve vlastně konal studia mathem. Spisem Mémoire sur l’impossibilité de quelques équations indéterminées du cinquième degré (Paříž, 1825; Crelleův »Journal«, III. 1828) dobyl sobě rázem jména mathematika prvního řádu. R. 1827 stal se docentem ve Vratislavi, na to učil na škole vojenské v Berlíně, kde byl též univers. docentem a od r. 1831 professorem. R. 1855 přijal professuru mathem. při univ. gotinské. Mnoho pojednání uveřejnil v Crelleově »Journalu«, pak v Liouvilleově »Jour. de mathem « a ve zprávách berlínské a gotinské akademie věd. Po jeho smrti vydány jeho přednášky Vorlesungen über Zahlentheorie od R. Dedekinda (Brunšvik, 1863; 3. vyd. 1881); Vorlesungen über d. Theorie der bestimmten Integrale zwischen reellen Grenzen od F. Mayera (Lipsko, 1871); Vorles. über die im umgekehrten Verhältniss des Quadrats der Entfernung wirkenden Kräfte od F. Grube (t., 1876; 2. vyd., 1887) a pojednání z hydrodynamiky. Přičiněním berl. akademie věd vydal Kronecker Lejeune D-s Gesammelte Werke (Berlín, 1. díl, 1889). D. zavedl methodu infinitesimálního počtu do theorie čísel, a veliký pokrok způsobil v theorii kvadratických forem. V theoretické fysice setkáváme se často se jménem D-ovým, zvláště v theorii potenciálu, v níž vzal původ t. zv. Dirichletův princip, jemuž připadá úkol základní též v theorii funkční. Viz Neumann, Das D-sche Princip in seiner Anwendung auf die Riemannschen Flächen (Lipsko, 1865). D. byl první, jenž zbudoval přesnou theorii trigonometrických řad, čímž rozřešil dávný spor mezi Eulerem a d’Alembertem vzniklý v příčině počtářského vystihnutí libovolných funkcí, opodstatniv náhled Fourierův o oněch řadách; on obohatil theorii omezených integrálů v nejedné příčině, vytknuv mimo jiné a užívaje s úspěchem t. zv. faktora diskontinuity (viz jeho pojednání Über eine neue Methode zur Bestimmung vielfacher Integrale (Akad. d. Wiss. zu Berlin, 1839; Comptes rendus, sv. VII). AP.