Ottův slovník naučný/Desky

Ottův slovník naučný
Desky (obec)	Desky	Desl.

Údaje o textu
Titulek:	Desky
Autor:	Josef Emler, Karel Kadlec, Jaromír Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 359–381. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zemské desky

Desky, dcky, dsky, plur. slova deska, dcka, dska značící původně předměty ploché, mající větší délku a šířku nežli tlouštku, ohraničené rovnými, obyčejně hladkými plochami, lat. tabulae (srv. δίσkoς, staroněm. disk, novoněm. tisch). Co do látky bývají to předměty nejvíce dřevěné, ale též kovové, kamenné a j. Desk nejčastěji užívá se k obejmutí jiných předmětů, nebo co podkladů jiných předmětů, ale též se na nich psávalo nebo písmo do nich vrývalo, a v tom smyslu chceme si desk (tabulí) povšimnouti. Na deskách psávalo se jak v obyčejných potřebách života, tak i když se jednalo o věci zvláštní, vynikající, památné, hlavně pro širší kruhy lidí důležitost mající, v kterémžto případě mívaly d. velké rozměry. Z kovových desek čili tabulek známy jsou ze starého věku zvláště tabulae honestae missionis, diplomy veteránů římských z bronzu zhotovené, dvanáct desek zákonů římských (XII tabulae), ve středním věku d. olověné větších nebo menších rozměrů, ve starých hrobech někdy nalézané, do nichž jméno zesnulého vryto bývalo někdy i s některými poznámkami (na př. v hrobě sv. Vojtěcha v kostele Pražském) a v jiných hrobech téhož kostela. Z kamenných desk písmem opatřených připomenouti hlavně sluší dvě d., na nichž napsáno bylo desatero přikázání Mojžíšových, a d. Fasti Capitolini nebo consulares zvané, na nichž se nalézala jména nejvyšších úředníků římských (konsulů, diktátorů, velitelů jízdy), z nichž se některé zlomky zachovaly. Dřevěné desky rozměrů větších neb menších písmem opatřené mívaly účely rozličné; z nejstarších jsou dřevěné destičky v hrobech egyptských, kde každá mumie měla svou destičku, na níž bylo napsáno jméno její. Nejčastěji však užívány byly ke psaní d. voskem potažené neb d. povoskované, cerae, tabulae ceratae, δέλτoς, δελτίoν, πυkτίoν. Destičky takové podobaly se našim břidlicovým tabulkám, majíce jako tyto povýšený okraj kolem do kola a prohloubený prostředek vyplněný měkkým voskem, do něhož se písmo rafijí vrývalo. Takových destiček bývalo k sobě po stranách kroužky neb provázky neb řemínky i více připevněno, čímž povstal codex, caudex (diptycha, triptycha, polyptycha, duplices, triplices, multiplices). Voskované desky sloužívaly nejvíce k zaznamenání věcí trvalého zachování nevyžadujících, na př. k psaní účtu, na koncepty, na dopisy, ke školním a stilistickým cvičením, ale někdy též i právní věci na nich psávány, zvláště dlužní úpisy, kvitance a p. Ve starém věku užíváno voskovaných desek při psaní nade vše pomyšlení, avšak zvyk ten udržel se hojně i ve středním věku a v některých solných dolech až do předešlého, ano i nynějšího století. Dostalo-li se našemu slavnému ústavu desk zemských jména od takovýchto voskem potažených desk, na nichž záznamy soudní se dály, anebo, jak se spíše pravdě podobá, že se jisté zápisy soudu zemského na listy neb čtverlisty psané (quaterni) ve zvláštních deskách k tomu určených ukládaly, čemuž by nasvědčovalo rčení »vložiti do desk«, »vklad do desk«, »imponere in tabulas«, to neumíme pověděli. Elr.

D. dvorské, později manské nebo lenní (tabulae curiae, Hoflehentafel) byly původně soudní protokolly vedené při královském dvorském soudě o právních jednáních a řízeních, jež spadala do příslušnosti tohoto soudu. Před soud dvorský náleželi ve XIV. stol. zejména úředníci a služebníci královi, jeho manové, rychtáři ze vsí, násilníci a výbojníci a všichni lidé, jež král na dvorského sudí odkázal. Když pak ku konci XIV. stol. pravomocnost dvorského soudu přešla částečně na soud komorní, obmezoval se dvorský soud čím dál tím více pouze na záležitosti manské čili lenní a dostal se na čas do odvislého postavení k soudu zemskému. D. dvorské proměnily se tu v d. manské čili lenní, do nichž zapisovány byly manské statky a právní poměry statků těch se týkající podobně jako byly zřízeny d. zemské pro statky svobodné (nehledě ovšem k dalšímu jejich významu). Oboje d. zemské i dvorské vedeny byly dlouho (až do r. 1549) jediným úřadem desk zemských. Tím se také vysvětluje, že po formální stránce zařízeny byly celkem d. dvorské podobným způsobem, jako d. zemské. Z doby nejstarší se nám dvorské d. nezachovaly. Nejstarší knihy (kvaterny) nás došlé vznikly v l. 1380 a 1383, tedy v době, kdy manský ústav počal již klesali, proživ nejskvělejší svou dobu ve XIV. stol. Od té doby uchovaly se manské d. asi úplně. Bylyť r. 1541 při známém pražském požáru s knihami soudu komor. zachráněny. Celkem zachovalo se 156 kvaternů dvor. desk. Jako do desk zem., tak zapisovala se i do desk dvor. nejrůznější právní jednání, právní předpisy a skutečnosti, jakož i listiny. Při tom byla působnost desk dvor. čili lenních arci daleko obmezenější než působnost desk zemských. Kdežto do těchto zapisovaly se mezi jiným zejména zákonodárné akty platné pro celou zemi (jako snesení sněmovní, majestáty králů, výsady), vztahovaly se d. dv. pouze na poměry lenní. V tomto rámci byla však působnost jejich velmi obsáhlá. Zapisovala se do nich jednání sporná i nesporná, královské a úřední předpisy, úřední zprávy, soudní nálezy a povolení, různé smlouvy a jiné listiny, svědecké výpovědi, formule manských přísah a přísah úředníků dvorských, důležité skutečnosti týkající se dvorského lenního soudu, na př. jeho obsazení, atd. Všehrd (»O právích země české«, VIII, 31) vypisuje působnost dv. desk takto: »Jsú dvoje nebo troje: jedny, v kterýchž manové dědictvie svá manská jedni druhým prodávají, trhem kladú, a také, kdež jedni druhým dědictvie manská zastavují, věnují a jiné vklady dělají; item, kdež dědictvie svá manská jedni druhým po smrti své zapisují, zápisy nápadní dělajíce. Jiné jsú, kdež se výprosy odúmrtí králových a nápadóv rozličných na KMst připadajících zapisují, když KMst odúmrť některú na JMst přišlú komu ráčí dáti, anebo nápad který, kdyby kdo proti zemi nebo proti KMsti učinil a statek takového pro ten účinek na JMKskú by připadl«. Ve XIV. a XV. stol. byly předmětem zápisů hlavně spory o přímá léna koruny České a provolání odúmrtí statků zpupných i manských. Prvé d. zvaly se deskami půhonnými (libri citationum), druhé provolacími, proklamačními (libri proclamationum). Nejstarší kvatern půhonný jde od r. 1383, nejstarší proklamační od r. 1380. Brzo přibyly k těmto deskám nové dvojí kvaterny: d. trhové (libri contractuum) pro smlouvy trhové a d. zápisné (libri obligationum) pro smlouvy hypotekární. Nejstarší kvatern trhový, zvaný liber terrae, pochází z r. 1414. Nejstarší kvatern zápisný z r. 1383 se ztratil a zachovalo se jen jeho pokračování od r. 1445. Dvorské d. půhonné zařízeny jsou podobně jako zemské knihy půhonné. Ani d. trhové (a podobně i zápisné) neliší se valně od trhových desk zemských. Toliko ten rozdíl se vyskytá, že poznamenáno jest, že král dal k prodeji (nebo zástavě) manského statku své svolení, a že novému manu vydán byl list manský. Byloť ustanoveno, že »žádný man nemóž trhem, zástavú, zápisem ani věnem ve dsky manské klásti než s povolením královským«. Pouze d. proklamační mají dle povahy věci zvláštní formu. Nejčetnější zápisy dály se do nich ve XIV. a XV. stol. Když však se r. 1497 vzdal král Vladislav II. práva k odúmrtěm, obmezila se v tomto směru působnost dvorského soudu na míru nepatrnou, a jiné zápisy byly na předním místě. Prvé tyto čtyři druhy kvaternů rozmnožily se novými knihami, když se jich mnoho počalo zakládati ve stol. XVI., XVII. a zejména v prvé pol. XVIII. stol. za Karla VI. Jednotlivé kvaterny nesou různé nápisy, které však zhusta s obsahem knihy se nekryjí, tak že nejsou úplně spolehlivým vodítkem, dle něhož zápisy by bylo možno rozděliti. Sluší spíše přihlížeti k obsahu a dle něho kvaterny druhově roztříditi. Mnoho kvaternů nazváno jest »deskami památnými«. Prvý kvatern založen byl již r. 1542, ale nejvíce jich pochází ze stol. XVIII. V deskách památných zapsána jsou nejrůznější právní jednání, listiny, předpisy, soudní rozhodnutí a právní skutečnosti, tak že mnohé zápisy jejich řadí se k původním, trojím kvaternům: půhonným, trhovým a zápisným. Pokud jednotlivé kvaterny nelze zařaditi do těchto tří druhů knih neb aspoň v souvislost s nimi je uvésti, možno je počítati za zvláštní druh desk a nazvati je knihami příručními. Těch jest nejvíce. — V XV. a XVI. stol. vybavily se mnohé manské statky ze svazku lenního a osvobodily se. Byly tudíž zapsány do desk zemských, jakož zase po r. 1620 proměněno bylo 116 statků svobodných v manské a přepsáno z desk zemských do dvorských. Postupně propuštěny byly statky tyto až na jeden opět z poměru lenního. — Vedle desk dvorských vedeny byly několikery manské knihy jistého hradu neb kraje. Jsou to d. Karlšteinské (při deskách dvor. chová se nejstarší registrum z r. 1605), Trutnovské (od r. 1445—1539), registra Kladská (od r. 1472 do r. 1505), chovaná ve státním archivě slezském atd. Na Moravě a v Opavsku byla namnoze právní jednání a záležitosti manské zapisována do desk zemských. Jen pro many biskupství olomúckého vedeny byly samostatné knihy půhonné a trhové, a sice u manského soudu v Kroměříži. Nejstarší kvaterny tohoto manského soudu zachovaly se od r. 1388 a jsou v arcibisk. archivu v Kroměříži. V knížectvích dolnoslezských a v obou Lužicích vedeny byly u každého manského soudu zvláštní lenní knihy (Gunstbücher) ve formě register. Kromě všech těchto manských knih vedeny byly ještě zvláštní d. pro léna ležící mimo říši Českou (feuda extra curtem), jako v Chebsku, Ašsku, Bavorsku, Sasku a vůbec v říši Německé. Koncem XV. stol. zřízen byl pro ně zvláštní úřad, t. zv. hejtmanství německých lén. Kvaterny jejich počínají se teprve koncem věku XVI. a psány jsou veskrze německy. Celkem jest jich 48. Když pak r. 1651 působnost hejtmanství něm. lén přenesena byla na soud appellační, vedeny byly knihy českoněm. lén u appellačního soudu až do r. 1835, od kteréž doby přešly k soudu zemskému. Naproti tomu vedeny byly dvorské d. o českých lénech intra curtem až do r. 1783 neustále u dvorského soudu. Když však dv. dekretem ze 14. dub. 1783 všechny zvláštní soudy byly zrušeny a místo nich pouze zemský soud a místní soudy ponechány, a pro česká manství zřízen zvláštní nejvyšší úřad lenní, vedeny byly dvorské čili manské d. u tohoto úřadu. Nyní chovají se podobně jako knihy o českoněmeckých lénech společně s deskami zemskými u zemského soudu. Zápisy do nich přestaly zrušením svazku manského (nejprve částečně zákonem ze 17. prosince 1862 a pak úplně zák. ze 12. května 1869. Srov. VI., str. 477). — Co do jazyka úředního činěny byly do dvorských desk v nejstarší době zápisy latinské. Již v XV. stol. — v prvé polovici ještě zřídka — objevují se zápisy české, jsou však až do r. 1495 pouze výjimečny. Od této doby stávají se výhradnými. Za králů z rodu Habsburského zmáhají se též zápisy německé (několik jich vyskytá se již na samém počátku XV. stol.), jsou však ve značné menšině naproti zápisům českým ještě po celou 1. pol. XVII. stol., ačkoliv obnoveným zřízením zemským dochází německý jazyk rovného práva s českým. Zápisy české převládají ve většině kvaternů ještě po celé XVII. stol. a táhnou se daleko do stol. XVIII., řidnouce ovšem čím dále tím více. Ještě za Karla VI. dosti se jich vyskytuje, za Marie Terezie jsou však již řídkou výjimkou a za Josefa II. ustupují docela vkladům německým. Převahu němčiny nesluší však posuzovati jen podle některých kvaternů, nýbrž dlužno přihlížeti k různým druhům desk. Kde záležel jazyk zápisu na panovníkovi — jako to bylo při zápisech královských nařízení — nabyla záhy němčina převahy. Kde však strany samy měly na jazyk úřední vliv, udržovala se čeština velmi dlouho ještě ve stol. XVIII. Zajímavo jest, že sami soudcové vlivem dlouholetého zvyku zachovávali práva jazyka českého, i když němčina stála v popředí. Dokladem toho jest kvatern č. 79, nadepsaný »Protocollum sessionum« VII. de anno 1739. Zápisy jdou v něm od r. 1739 až do r. 1783. Ačkoli předmět soudního jednání zapsán jest v tomto kvaternu obyčejně německy a jen výjimečně česky (dle toho, jakého jazyka strany před soudem užívaly), uváděna jest hlava protokolu až do r. 1774 neustále jazykem českým, a druhdy i závěrek protokolu napsán jest česky (»A nebyvše tenkráte tu co k přednesení, odložen soud král. k terminu…«). Teprv od r. 1774 psány jsou protokoly veskrze německy. — Podobně jako d. zemské jsou neocenitelným pokladem pro zemské právo české a jeho dějiny, stejný význam mají pro lenní právo d. dvorské. Uváží-li se, že české manské právo vědecky nikdy spracováno nebylo, ba že nikdy nestal se ani pokus vydati zákonník pro lenní poměry, a uváží-li se dále, že manské právo těšilo se velmi obsáhlé autonomii, jakož i že pro každého mana platily vedle všeobecných zásad lenního práva ještě speciální předpisy, nelze nijak pochybovati, že prozkoumáním manských desk objasněn bude v mnohém směru právní český život. — Nemohouce dopodrobna o jednotlivých druzích kvaternů se rozepisovati, uvedeme je aspoň z většiny dle obsahu zápisů. Ke knihám půhonným (libri citationum) patří: č. 18 (od r. 1383), č. 19 (od r. 1407), č. 30 (od r. 1488), č. 31 (od r. 1526), č. 33 (od r. 1455), č. 34 (od r. 1496) — poslední dva kvaterny obsahují zároveň výpovědi svědecké — č. 42 (od r. 1539), č. 43 (od r. 1535). Ke knihám půhonným možno přiřaditi knihy exekuční, v nichž namnoze též žaloby se vyskytují. Nadepsány jsou kvaterny práv vedení nebo práv vedení a žalob atd. Náleží sem: č. 58 (od r. 1626), č. 59 (od r. 1665), č. 60 (od r. 1683), č. 86 (od r. 1760 až do r. 1808). Žaloby a exekuce zapsány jsou dále v těchto kvaternech: č. 81 (od r. 1731 až do r. 1742), č. 82 (od r. 1743 až do ledna 1767), č. 83 (od r. 1767 až do r. 1782), č. 84 (od r. 1782 do r. 1785) — všechny tyto kvaterny mají nápis »manuale decretorum, missivarum et citationum« a obsahují, jak již nápis ukazuje, kromě žalob četné jiné zápisy —, č. 87 (od r. 1676 až do r. 1779), č. 88 (od r. 1780 až do r. 1838). Sem řadí se též knihy zvodů (libri inductionum): č. 23 z r. 1437 a č. 80 z r. 1707 (kdež vyskytují se též zápisy dekretů, konsensů a j.). S knihami půhonnými souvisí knihy výpovědí svědeckých, knihy svědomí: č. 33 (od r. 1455 do r. 1495), č. 34 (od r. 1496 do r. 1538), č. 35 (od r. 1502 , č. 36 (od r. 1522), č. 37 (od r. 1548), č. 38 (od r. 1565), č. 39 (od r. 1663). Jiný druh tvoří kvaterny trhové. Patří sem: č. 61 (liber terrae) od r. 1414, č. 62 (od r. 1482; v kvaternu tomto vyskytá se též mnoho jiných zápisů) a j. Trhové smlouvy přicházejí též v kvaternech zápisných (zejm. v č. 65) a jiných, na př. v č. 98 (od r. 1728 až do r. 1810). Ke kvaternům zápisným náleží: č. 25 (od r. 1445), č. 63 (od r. 1501 až do r. 1536), č. 64 (od r. 1536 až do r. 1671), č. 65 (od r. 1651 až do r. 1683), č. 66 (od r. 1682 do r. 1778). Později vyskytují se dlužní úpisy v různých kvaternech, na př. v č. 98 (který jest nadepsán Goldener Gedenk-Quatern der Kontrakte und Vergleiche) od r. 1728 do 1810, zejména pak v č. 101 (Erster gesprengter Quatern der Obligationen und Cessionen) od r. 1728 do 1827 a v č. 101 lit. A (Zweiter gespr. Quatern d. Oblig. u. Cess.) od r. 1827 do r. 1850. S oběma těmito druhy desk souvisí kvaterny, do nichž se zapisovaly smlouvy nebo jednostranná právní jednání mající za následek převod manských statků nebo pohledávek a j., jako poslední pořízení, smlouvy postupní, narovnání, kvitance atd. Zápisy takovéto roztroušeny jsou v různých kvaternech, jako v č. 98, č. 99, č. 100, č. 101, č. 101 lit. A, č. 103 a j. Kvaternů proklamačních zachovalo se pět (č. 13—17 a sice z let 1380, 1395, 1410, 1453, 1481). — Ostatní kvaterny možno nazvati knihami příručními. Částečně chovaly se jimi v patrnosti zejména právní předpisy a důležité skutečnosti manských statků se týkající, částečně byly to úřední seznamy, sloužící vnitřní úřední potřebě. Patří sem: č. 1, kniha starého pána z Rožmberka, právní formule a j.; dále několik knih nadepsaných »manuale zasednutí král. soudu« (kde jsou zapsáni nejvyšší dvorští lenní soudcové a radové), a sice č. 44 od r. 1586 do r. 1650, č. 45 od r. 1651 až do ledna 1685, č. 46 od r. 1684 do r. 1693, č. 47 od r. 1693 do r. 1739, č. 79 (protocollum sessionum) od r. 1739 do 1783. Jedenáct knih, a sice č. 2—12 z let 1410, 1417, 1419, 1457, 1482, 1624, 1659, 1666, 1672, 1683 nesou nápis protokolly a obsahují různé zápisy, které tuto na nečisto byly zapisovány (jakožto prvé zápisy) a odtud pak do jiných kvaternů dle druhu přepsány. Většinou jsou přetrhány. Podobný jest kvatern č. 41 od r. 1501 nazvaný též protokollem. Kromě těchto prvých protokollů založeny byly v XVIII. stol. jiné kvaterny, rovněž protokolly zvané. Knihy tyto jsou skutečnými podacími protokolly, s jakými se u našich soudů setkáváme, s tím arci rozdílem, že kromě doby podání (praesentata) uvádějí též stručný obsah zadaných spisů a krátký návrh vyřízení (conclusum). Jen výjimečně bývá vyřízení uvedeno obšírněji. Těmito protokolly jsou: č. 73 (od r. 1709 do června 1728), č. 74 (od července r. 1728 do pros. 1736), č. 75 (od r. 1737 do června 1748), č. 76 (od července 1748 do pros. 1763), č. 77 (od r. 1764 do března 1777), č. 78 (od března 1777 do r. 1817). Ke knihám příručním náležejí též některé kvaterny desk památných, jako na př. č. 67 (od r. 1542; zapsány jsou tu listy, kterými propouští král ze svazku manského mnohé statky a j. v.), č. 68 (od r. 1623; zapsána jsou tu přijetí lén, poručenství atd.), č. 69 (od r. 1691; podobného obsahu jako č. 68), č. 72 (od r. 1709; obnovení přísah), č. 99 od r. 1728 (na hřbetě udáno nesprávně 1782; poručenství) a j. V několika kvaternech zapsány jsou královské listy a reskripty. Z nich nejstarší jest č. 52 od r. 1341 (kromě listů královských vloženy jsou tu též relace od soudu buď komorního nebo purkrabství pražského; ku konci kvaternů vyskytují se též úmluvy), č. 26 od r. 1454 (zapsány jsou tu listy, kterými král uděluje manské statky, jež na něho po něčí smrti připadly, jinému) a č. 27 od r. 1496 (na hřbetě udáno jest nesprávně 1453). Pozdější listy královské zaznamenány jsou kromě jmenovaného již č. 67 v těchto kvaternech: č. 53 od r. 1589 (listy, kterými král propouští lenní statky ze svazku manského; zápisy jdou tu od Rudolfa II. až do Ferdinanda III.; vloženy jsou též některé listy Maximiliánovy), č. 54 od r. 1651 (listy od Ferdinanda III. do Leopolda I.), č. 55 od r. 1660 (od Leopolda I. až do Karla VI., do r. 1724), č. 56 (od r. 1682 do r. 1727). Též na počátku kvaternů č. 57 (od r. 1683) nalézáme královské listy, dále však zapsány jsou tu zprávy podávané od dvorského soudu ke královskému dvoru. Další zápisy tohoto druhu přicházejí ve třech památných kvaternech: č. 94 (od r. 1726 až do února 1751), č. 95 (od r. 1750 do r. 1764) a č. 96 (od r. 1764 — na hřbetě nesprávně udáno 1746 — do r. 1783). Kromě císařských nařízení a rozhodnutí jakož i guberniálních dekretů zapsány jsou tu důležité zprávy (relace), týkající se vzájemného poměru k úřadům. Relace komorníka z let 1654 a 1688 zaznamenány jsou v kvat. č. 49 a 50. Několik knih nese název kvaterny zpráv. Zaznamenány jsou v nich zprávy podávané nejvyšším lenním soudem k císaři, místodržitelství a jinam. Kromě uvedeného již č. 57 přicházejí zápisy tohoto druhu v kvaternech: č. 70 (od r. 1б83), č. 89 (od r. 1725 do r. 1736), č. 90 (od r. 1730 do r. 1746), č. 91 (od r. 1753 — na hřbetě udáno jest nesprávně 1755 — do r. 1767), č. 92 (od r. 1768 do konce října 1778), č. 93 (od r. 1778 až do konce září 1783). — Různá soudní nařízení, rozhodnutí a povolení, zejména konsensy ke zcizení, k výměně, k zastavení lenních statků atd. zapsána jsou v kvaternech nazvaných manuály dekretů, konsensů, missiv. Jsou to: č. 48 (od r. 1697), č. 80 (od r. 1707 do r. 1732), č. 81 (od r. 1731 do r. 1742), č. 82 (od r. 1743 do ledna 1767), č. 83 (od r. 1767 až do r. 1782), č. 84 (od r. 1782 do 1785), č. 85 (manuale consensuum, od r. 1772). — V několika kvaternech obsaženy jsou výpisy z desk zemských. Jsou to č. 20—22 a 40. — Z ostatních kvaternův uvádíme: č. 24 desky Trutnovské, počínající r. 1445, č. 28 a 29 registra omagiorum castri Wissegradensis od r. 1406 a 1416, č. 32 registrum antiq. cancellarium z r. 1454, č. 51 registra smědovická od r. 1560, č. 71 kvatern manství friflandských od r. 1624 (obsahuje samé lenní listy fridlandského vévody Albrechta z Valdšteina), č. 104 Quatern der Kontrakte der Karlsteiner Lehen od r. 1755, č. 107 Quat. der Urkunden über die Herzogth. Troppau und Jaegerndorf od r. 1806, č. 111—114 knihy manské Karlšteinské (libri feudorum Carlsteinensìum) od r. 1605, 1624 a 1734, č. 115 liber rescriptorum decretorum et memorabilium dominii Carlsteinensis et Milinensis od r. 1734 a ještě 5 jiných kvaternů týkajících se manství karlšteinských, č. 147 a 148 Instrumentenbuch des Lehenfürstenthums Olmütz^ a č. 156 Lehensrepertorium. — Z desk českoněmeckých lén nejstarší jest Belehnungsbuch z r. 1576 a 1599, Lehensrescriptenbuch z r. 1651 a 1692 a pak Poppův Abhandlungsbuch über deutschböhm. Lehen od r. 1636, 1639 a 1645. —dlc.

D. krajské. Jako při vyšších soudech vedly se druhdy v Čechách též při cúdách krajských protokolly soudní neboli zemské d. krajské (tabulae terrae cudarum, provinciarum vel districtuum), do kterých se činily úřední záznamy o právních jednáních před cúdami předsevzatých neb dokonaných. Pokud se dá souditi ze zachovaných na naše časy zbytků takovýchto desk, jež se druhdy při krajských úřadech hradeckém, nymburském, mělnickém, plzeňském, žateckém, litoměřickém, čáslavském a j. vedly, zapisovala se do nich úřední svědectví jak v záležitostech sporných tak i nesporných podle toho, jakou kdy kompetenci měly krajské cúdy (VI. str. 510). Od které doby takovéto soudní zápisy při cúdách se dály, nevíme. V dekretech Břetislavových z r. 1039 ukládá se již arcijahnům za povinnost, aby jména zločinců kastelánovi neb knížeti písemně oznamovali, a z toho dá se souditi, že duchovenstvo, jež dlouho výhradně pěstovalo známost písma, snad dosti záhy účastnilo se též konání soudní moci i po krajích, obstarávajíc též písařství při cúdách. Určité zprávy arci o písařích krajských a o soudních deskách, které psali, máme teprve z doby krále Jana. Pokud se poměru desk krajských k deskám zemským týče, zdá se býti pravděpodobno, že d. krajské druhdy se počítaly k menším deskám zemským a že do nich jako do půhonných desk (v. D. zemské) kromě záznamů processuálních zapisovala a utvrzovala se nějaký čas též jiná právní jednání držitelů menších svobodných statků, zemanův a svobodníků, před úředníky krajskými předsevzatá a jich osob a »dědin« se dotýkající. Ne bez příčiny zvaly se d. krajské též zemskými deskami a písaři cúdní byli společně s ostatními úředníky krajskými podřízeni nejv. úředníkům zemským. Následkem udělování immunit a jiných proměn v soudnictví pravomoc cúd krajských se tenčila, zápisy o statcích svobodných dály se vždy více do desk pražských, jež společně se soudem zemským nabývaly rostoucí vážnosti, a následovně d. krajské pozbývaly svého dřívějšího významu. Neustanovováni časem při nich ani samostatní písaři, nýbrž vedení jich svěřováno písařům města, ve kterém byla cúda. Tak na př. královna Eliška a opět Karel IV. r. 1348 svěřili měšťanům mělnickým správu tamějších desk krajských (stilum, regimen et annotacionem tabularum terre). Po válkách husitských dle všeho zaniklo soudnictví cúd krajských a s ním i ústav desk krajských. Toliko v kraji hradeckém při tamějším purkrabství vedla se i na dále »registra úřadu purkrabství kraje hradeckého«. (Teige, Úmluva, str. 148), avšak nezachovala se na naše časy. Připomínají se z nich r. 1598 »registra zelená dobrovolných zápisův« a r. 1610 »registra bílá nálezová« a víme o nich, že je vedl písař radní města Hradce. Byly to protokolly soudu purkrabství hradeckého, do nichž sotva v tu dobu dály se nějaké vklady svobodných statků se týkající. Naproti tomu v zevnějších krajích: v Trutnovsku, Kladsku a Loketsku vedly se při tamějších soudech krajských a manských i nadále soudní protokolly neboli d. a to dle všeho pro oba druhy těch soudů společně. D. kraje trutnovského z l. 1479—1539 českým jazykem vesměs psané zachovaly se nám v originále v úřadě desk zemských (č. 23 desk dvorských), kamž byly roku 1539 k rozkazu kr. Ferdinanda I. odevzdány a mají převahou povahu desk manských. O deskách kraje loketského mluví se ještě v privileji císaře Ferdinanda I. z r. 1561, v kterém se obci města Lokte povoluje, aby k městu přikoupila do 3000 kop gr. »statku pozemského a platu, však bez statkuov lénních a manských, kteréž by toliko mužskému pohlaví pod léno náležely«, a přikazuje se »sudímu a soudcím zemským kraje loketského, aby Loketským toto povolení i s tím statkem a platem v registra a dsky zemské krajské vloženo a vepsáno podle pořádku bylo« a to tak, »aby sudí téhož kraje loketského relátorem k registróm a dskám toho kraje byl a jim to do desk, jakž pořádek jest, vložil bez zmatkuov a všelijaké odpornosti«. Konečně na Moravě a v Opavsku z desk krajských vyvinuly se během času d. zemské, pročež o obojím druhu desk níže bude promluveno (viz D. zemské). JČ.

D. zemské (dsky, tabulae terrae, registrum judicii terrae, Landtaffel). Mezi úředními knihami veřejnými, kterými ve středověku podporovaly se úkoly soudnictví a správy, jimiž zabezpečovala se obyvatelstvu veřejná i soukromá jeho práva a z nichž během času vyvinuly se jednak registraturní knihy archivů státních, jednak moderní pozemkové a hypotekárni knihy, náleží vynikající místo proslulému ústavu d. našich zemských. Nikoli proto, že by snad v jiných zemích křesťanských nebyly se vedly podobné úřední knihy a že by tedy snad toliko a nejprve u nás, nebo že by docela samorostle ústav takovýchto úředních akt se byl v našich zemích vyvinul; nýbrž proto, že ústav deskový nalézaje se po staletí v těsné souvislosti s celým právním životem naším, veřejným i soukromým, přiveden jest postupem času k takové dokonalosti, že se právem nazýval »jedním z nejvyšších klenotův země české« a že v mnohém ohledu předčil významem svým mnohá toho druhu zařízení jiných zemí nebo se jim aspoň vyrovnal. Onť zajisté po staletí tvořil zrcadlo našeho zemského práva, základ svobod a práv země i její obyvatelů; onť nemalou měrou přispíval zabezpečováním vlastnictví a podporováním úvěru k udržování svobodných statků v rukou domácích obyvatelů zemských. Podle vzoru jeho zařizovaly i zdokonalovaly se nejedny úřední knihy v zemích našich, na př. knihy městské už ve XIII. století, jakož i v zemích vůkolních, zejména v Polsku, Braniborsku a v dědičných zemích rakouských, jak to dnes předními učenci je vyloženo a uznáno. Na základech, na nichž spočíval, vybudovány jsou zejména pozemkové knihy nyní vedené skoro ve všech zemích domu rakouského. Že arci i cizí instituce na jeho vývoj v starším i novějším čase vliv měly, nikdo nepopírá. Nestálť deskový tento náš ústav za všech časů na stejné výši dokonalosti, nýbrž i on podléhal zákonu pokroku, stále se polepšoval a stával složitějším. Maje svůj základ v prostých zápisech soudních, kterými se pověřovala processuální a jiná právní jednání před soudem zemským, jakož i sdruženým s ním úřadem desk zemských, rozvětvil se během času na několikeré druhy úředních knih, v nichž zápisy za různých časů měly nestejnou formu a povahu. Vždy ale písař zemský, králem dosazený, nebo zástupce jeho místopísař, kteří sami nebo za pomoci jiných písařů vedli tyto protokolly soudní, ručili za jejich věrohodnost. Při tom d. zemské sice v některých zemích přivtělených spočívaly na stejných základech jako v Čechách; avšak přece vykazují také poněkud odchylný vývoj, takže sledujíce zevnější osudy a vnitřní zařízení desk, musíme též k tamějšímu partikulárnímu vývoji přihlédnouti.

1. O tom, kdy d. zemské v Čechách počátek svůj vzaly, různá mínění byla vyslovena. Není nemožno, že některá jednání předsevzatá na soudě sněmovním se stručně protokollovala a že i nálezy tu vynesené se připisovaly do protokollů soudních, kterým se d., tabulae, říkalo; avšak dokladů na to není. Nejstarší zápis v deskách (in registro), jehož znění se nám na naše časy zachovalo, pochází z r. 1287, arci v něm mluví se už o starším zápisu deskovém. Nedá pak se o tom pochybovati, že už od polovice XIII. století, kdy za Přemysla Otakara II. vedle úředníků dvorských jmenují se úředníci zemští, kdy soud sněmovní přetvořil se na soud zemský a kdy vedle kancléře a notáře dvorského jmenuje se r. 1257 první notarius generalis regni Bohemiae nebo totius terrae Bohemiae jménem Přiznobor, že od té doby při soudě zemském zajisté se vedly zvláštní knihy soudní, do kterých zapisovaly se půhony neboli citace, nestání stran, nálezy, úmluvy a další processuální úkony, jakož i záznamy o právních jednáních před soudem zemským předsevzatých neb dokončených. Knihy tyto nazývají se v listinách z r. 1306, 1309 a 1312 »tabulae terrae« a praví se, že do nich nález soudu zemského byl zapsán, »jakož jest obyčej« a zase, že do nich trhové smlouvy o zboží aneb o úrok na statku pojištěný slavnostně byly zapsány, jakož to žádá právo zemské (Emler, Regesta II., str. 605, 952 a 893 a III. 27; též Tadra, Summa Gerhardi str. 241: vendicionem hereditatis in terre tabulis annotari, sicut terre juris est). Patrně tedy název d. jest staršího původu a spisovatel horního práva kr. Václava II. z r. 1300 měl zajisté ústav tento na mysli, když předpisoval písaři hornímu, aby ve dsky (in tabulis vel in actis) zapisoval pilně slovo od slova půhony a nálezy, jakož i vše, cokoli se před soudem děje (omnia, quae coram judice aguntur). Řečené protokolly soudu zemského nazývaly se ve XIV. století též deskami půhonnými (tabulae citationum), a šťastnou náhodou zachoval se nám kus původního kvaternu takovýchto desk z l. 1316 až 1320 v archivu Jindřichohradeckém (nyní v Českém museu), ze kterého můžeme nabyti jakéhosi poučení o formě a povaze zápisů deskových. Seznáváme z něho, kterak písař psal půhony na složky podle začátečných písmen jmen původů neboli žalobců, jak se také v pozdějších časech dálo, kterak k půhonům připisoval nálezy i ostatní záznamy processuální, kterak kromě toho na prázdná místa vepisoval časem i jiné zápisy, týkající se zejména práv věcných k statkům svobodným a kterak po několika létech takovéto složky po čtyřech arších čili dvojlistech (odtud quaterni) do kůže čili desek dával svazovati. Z tohoto starého kvaternu půhonného zachovaly se nám toliko složky s písmeny B, D, H, L, P a W a jedna složka, na kterou půhony o hlavu zvláště se psaly; avšak jak řečeno, ve složkách abecedních roztroušeny jsou také některé jiné zápisy, z nichž zvláště jsou pozoruhodny ty, které se týkají statků dědičných neboli dědin. Můžeme z nich, jakož i z několika starších zachovaných nám zápisů s jakousi bezpečností souditi, že v ten čas bylo už obyčejem buď před králem nebo před soudem zemským v suché dny nebo prozatímně i před úřadem desk zemských učiniti přiznání o prodejích a postupech dědičných statků, jakož i o některých jiných jednáních právních statků těch se týkajících a že přiznání takováto jsou pak do desk zapisována, aby tím způsobem o předsevzatém právním jednání pro případ sporu neb popírání zjednalo se bezpečnější svědectví, nežli jaké mohli poskytnouti svědkové neb listiny. Bylať to úředně pověřená svědectví pro budoucí paměť, jež byla »nejmocnějším průvodem«. Svědectví taková arci v ten čas týkala se rozmanitých právních jednání osob, příslušejících před soud zemský, tedy hlavně takových jednání, při nichž šlo o nabytí neb pozbytí věcného práva k svobodným statkům; avšak i takových jednání, jež měla jiný účel a obsah. Hlavním důvodem zápisu bylo zabezpečiti nabyté právo před popíráním, avšak i jiné důvody vedly k tomu, že zvláště věcná práva k statkům tímto způsobem do desk pravidelně jsou zapisována. O statcích, které tímto způsobem do desk byly zapsány, nemohlo se na př. pochybovati, že jsou svobodny. Obyčej tento měl dle všeho také za následek, že od r. 1320 začaly se vedle knih půhonných psáti zvláštní d. trhové (libri contractuum, pozdější Kaufquaterne), aby do nich se zapisovala v chronologickém pořádku veřejná prohlášení před soudem zemským učiněná stran prodejů, postupů, směn atd. větších statků dědičných, jejichž cena sto kop převyšovala. Časem arci psala se takováto přiznání předběžně i do desk půhonných a teprve v čas zasedání soudu zemského přepisovala se do desk trhových. Kromě toho do desk půhonných a v starší době i krajských kladly se v této formě asi nadále menší statky dědičné. Takovéto kladení pak práv věcných k statkům do desk stávalo se asi záhy povinným. Souviselať se zařízením tím dle všeho ta okolnost, že už r. 1321 a opětně r. 1326 na soudě zemském vyneseny jsou obecné nálezy (Emler, Reliq. I., str. 401 a 403), že »ktož svého zbožie žádnému (sc. dskami) nezapíše a přátel žádných nedielných nemá, to zbožie pravě a spravedlivě na krále přichází«. Vlastník statku mohl tudy pravoplatně disponovati o něm toliko zápisem do desk a chtěl-li nabyvatel svobodného statku ochrániti se před nárokem, že statek jeho není svobodný nebo ochrániti se před tím, aby král na statek po smrti prodávajícího nesáhnul právem odúmrtným, musil přiměti soukupa svého, by před soudem zemským v čas suchých dnů nebo před úřadem desk zemských učinil veřejné přiznání o prodeji a postupu statku takového a přiznání to bylo arci zapsáno do desk zemských, čímž právní jednání bylo úředně pověřeno, utvrzeno a dokonáno. Pouhé svědectví listiny neb svědků v takovémto případě přestávalo se považovati za postačitelné. Podobně chránil se zápisem do desk nabyvatel statku proti nárokům třetích osob, jichž práva po projití dědinných let (v. t.) od zápisu deskového počítaných se promlčovala. Následkem toho zápis do desk (notitia) o takovémto přiznání soukupa pozvolnu stával se obvyklou a také potřebnou formou bezpečného nabývání a zcizení práva na svobodných statcích; »dědinný« zápis během XIV. stol. v pravidelných dobách neměl toliko formální, nýbrž i materielní povahu právní, neměl toliko povahu prostředku průvodního nýbrž i povahu konstitutivního jednání právního. Zejména za Karla IV., kdy přísný pořádek v celé správě zemské byl udržován, zásada takového nuceného neboli obligátorního vkládání práv věcných k statkům do desk asi sotva byla brána v pochybnost, jak i Řád práva zemského i Majestas Carolina i moravská instrukce desková z r. 1359 dokazují. V napotomních časech arci často určitějšími slovy je tato zásada vyslovována. V létech 1389, 1397 a 1408 zejména soud zemský vynesl opětně nálezy, že »nad dsky paměti žádné jiné není a desk žádný nemuož přesvědčiti« a Ondřej z Dubé dovolává se nálezu panského, »že o staré držení dědin nedopúštějí (soudcové zemští) svědkóv, neb chtie, aby bylo dskami tvrzeno«. Z té doby také, jakož i z doby císaře Sigmunda zachovaly se nám mocné listy, kterými králové zmocňují šlechtice, aby mohli o svém majetku na případ smrti pořizovati a v kterých dokládá se, že takové pořízení má míti tutéž moc, jako by bylo dskami zemskými utvrzeno, aniž pak »obyčej království Českého má tomu býti na překážku, totiž ten, že statky zemřelého, které nebyly někomu darovány deskami království Českého (per tabulas regni Bohemiae), mají na krále spadnouti.« Nicméně asi ve XIV. stol. dosti hojně užívalo se též listů k pojištění věcných práv k statkům dědičným vedle zápisů deskových, a také nebyla všechna věcná práva k těmto statkům do desk asi zapisována, zejména zapisování neboli zastavování statků v určitých sumách dálo se dosti dlouho ve formě listů, nechať držení a užívání zboží zápisného na zástavního věřitele ihned přecházelo, nebo nechať při tom se vymiňovalo uvázání statku zastaveného s komorníkem pro nezaplacení dluhu v ustanovené lhůtě. V této věci ku konci panování císaře Karla IV. stala se důležitá další reforma, že začaly se psáti zvláštní d. zápisné (libri obligationum, pozdější Schuldverschreibungsquaterne) a to větší, do kterých vcházely dlužní zápisy na zboží veliká a statky znamenité, náležející pánům a vladykám, a menší, do kterých přiznání o zástavách menších statků dědičných méně zámožných to zemanů, dědinníků a jiných svobodníků do sto kop se zapisovala. Dle všeho i tu deskový záznam zápisného zboží nabýval větší moci průvodní, nežli jakou měl pouhý list zápisný. První zpráva o deskách zápisných menších (černých) pochází z r. 1372 (DZ. 251, B. 24) a jest pravděpodobno, že v ten čas i větší d. zápisné se psaly. D. ty podobně jako d. půhonné označovaly a pojmenovávaly se dle barvy vazeb na hřbetě, kdežto deskám trhovým dostávalo se pojmenování po místopísařích, za kterých byly psány. (Tak nejstarší kvatern desk trhových zval se primus Zdislai po místopísaři Zdislavu z Dobré, za jehožto úřadování a s jehož jménem tři kvaterny trhových desk byly napsány.) Ku konci XIV. stol. činil pak se rozdíl mezi deskami většími (majores tabulae terrae), ku kterým počítaly se d. trhové a větší zápisné a deskami menšími (minores tabulae terrae), jež tvořily d. půhonné, menší zápisné a jiná příruční registra soudní. Rozdíl ten souvisel s vedením a uschováváním desk. Větší d. psával místopísař království Českého, a dopsané měly se chovati v sakristii kostela Pražského v truhlicích na tři zámky uzavřených a zapečetěných, takže toliko v suché dny, kdy čtyřikráte do roka odbýván byl soud zemský, jsou slavnostně otevírány a obecně přístupny učiněny. Výjimku činily ty d. »zápisuov velikých«, které písař zemský s povolením soudu zemského »pro potřebu na každý den v své moci zachovával a kvaterny od rokuov do rokuov«. Naproti tomu menší d. psal písař menší a ty ostávaly stranám napořád přístupny v úřadě nejv. písaře zemského neboli desk zemských. Do těch proto mohla se také zapisovati právní jednání mimo suché dny předsevzatá, jež se v čas soudu teprve do desk trhových na pergamen přepisovala čili »ingrossovala«. Úřad písaře zemského obyčejně na hradě Pražském se nalézal, avšak před válkami husitskými přenesen je do domu v ulici Svatojilské, kterýžto dům (nynější něm. technika čp. 241—I.) obec Staroměstská r. 1412 se zvláštním svolením královým zakoupila, aby se tam d. zemské (menší) chovaly a také soudy zemské odbývaly. Nazýval se proto v XV. stol. »u desk zemských«. Větší d. zemské ostaly dle všeho na hradě Pražském a byly na počátku válek husitských z rozkazu císaře Sigmunda na Křivoklát převezeny a když ten r. 1422 vyhořel, odneseny jsou nejprve do Plzně a pak na Karlštein. Některé z nich dostaly se též za hranice do Vídně nebo do Prešpurka. O osudu menších desk nemáme zpráv, že však s nimi ve válkách husitských nevalně šetrně bylo zacházeno, dokazuje právě znuzilý starý kvatern půhonných d., jenž se do archivu jindřichohradeckého dostal a tak na naše časy uchoval. Na sněmu Čáslavském r. 1421 bylo si stěžováno na to, že Sigmund schoval tajně d. zemské; avšak císař omlouval se, že tak učinil s panským povolením a při Jihlavských námluvách r. 1436 zavázal se, že je zase vrátí a dle zdání rady zemské na jednom místě v Čechách položí, by tam králům a zemi bezpečně ležely a zachovány byly. Poněvadž pak ve válkách husitských statky prodávaly se před svědky a prodeje i jiná právní jednání potvrzovaly se listinami, někdy též do knih městských se zapisovaly, vynesen jest r. 1437 panský nález, že sice takovéto listy a zápisy mají podržeti platnost, avšak že musí ve dsky zemské býti vloženy »vedle řádu a práva země této«, sice že pozbudou veškeré moci. A když v únoru 1437 zahájeny jsou opět soudy zemské a obnoven též úřad desk zemských, tu začaly se zase psáti nové d. zemské týmž způsobem, jako před válkami husitskými. Většina starých desk převezena je do Prahy a uložena společně s menšími deskami v úřadě desk zemských, jenž z počátku v domě nejv. písaře zemského se nalézal, od r. 1442 až asi do konce XV. stol. v příbytcích místopísařů, tak že d. z místa na místo jsou přenášeny. Toliko nějaká čásť větších desk ostávala na Karlšteině.

Snesením zemským z r. 1440 opět jsou soudové zemští zastaveni a od té doby kladlo se do desk toliko z usnesení sněmu. Stěžováno si na to, že tím zvláště chudším zemanům velká zádava se činí. Teprve r. 1454 je opět soud zemský znova osazen a na sněmě před tím usneseno, aby »listové, kteříž jsú po smrti krále Václava slavné paměti zděláni, ježto jsú jedni druhým zdělali na které zbožie, buďto trhem neb poručenstvím«, do roka do desk byli kladeni. Od té doby zase se vedly d. pravidelně a ještě za panování krále Ladislava zavedena jest v nich ta novota, že vedle posavadních druhů desk začaly se psáti tak zv. d. památné (quaterni memoriarum, Gedenkquaternen), z nichž se nám zachovaly výpisy od r. 1456 jdoucí. Stávaloť se druhdy, že na posledních listech kvaternů půhonných úředníci zapisovali některé důležitější záznamy, »memoriae« nebo »památky« řečené, zatímné to zápisky, o nichž na nejbližších soudech nebo sněmích dále se mělo jednati a jež tudy v paměti úředníkům desk měly ostati. Když pak se r. 1455 zakládal nový kvatern desk půhonných, tu uzavřeno odděliti tyto památky do zvláštního kvaternu a od té doby zapisovaly se do památných desk všechny důležitější zápisy a to tak hojně, že bylo téměř tolik kvaternů památných jako trhových. Mnozí měli prý za to, že »což se těmito památnými deskami zapíše, jest trvalejší, pevnější, jistější, nežli by se dskami ostatními zapsalo« (Všehrd). Zejména však zapisovaly se do těchto desk majestáty, sněmovní snesení, nálezy obecné a zvláštní a i paměti úředníků, tedy nejdůležitější prameny zemského práva, které druhdy ve XIV., snad i XIII. století do desk půhonných a pak i trhových se vpisovaly. Zapisování to dálo se čím dále tím hojněji a pravidelněji, tak že zápis do desk stával se též obvyklou formou utvrzování a vyhlašování takovýchto právních pramenů. V těchto dobách tudy d. zemské neměly toliko formu a povahu protokollů soudních (akt), kterými pověřovaly se processuální úkony a zabezpečovala se soukromá práva držitelů statků dědičných, nýbrž i veřejných knih registraturních, do kterých král i stavové ze sněmu i soudu dávali vepisovati neb registrovati normy právní jimi vydané, vysílajíce k deskám relátory neboli posly, aby na takovéto vklady do desk vedli dozor a je jejich jménem pověřovali. D. zemské stávaly se tím způsobem též soupisem královských, zemských a stavovských práv a svobod, obecně přístupným svodem důležitých pramenů zemského práva a tudy bezpečným základem všeho práva a řádu v zemi. Když r. 1467 následkem války krále Jiřího s Matiášem zastaveno jest opětně řádné působení soudu zemského, tu i d. zemské jsou zavřeny a teprve r. 1473 stalo se na sněmu Benešovském snesení, aby u desk zemských každému se dály potřebnosti. Od té doby a tudy i nějaký čas po r. 1485, kdy zase práva šla, postupování a zapisování statků dálo se před úřadem desk zemských a kromě toho prováděly se zápisy do desk na relaci královskou nebo sněmovní. Po uzavření míru Olomúckého roku 1479 žádali páni, kteří se posud přidrželi strany Matiášovy, aby se stalo řádné opatření s deskami zemskými, s tímto prý »klenotem zemským, takměř jedním z nejvyšších a nejpilnějších, ježto se všech dotýče, chudého i bohatého«. Stěžovali sobě, že »dsky zemské neslušně a velmi lehce se chovají, úředníci větší i menší malou pilnost i péči o ně mají, je s jednoho místa na druhé a na třetí přenášejí a tak s nimi po podružství chodí, ježto by skrze takové zanedbání vší zemi mohla veliká škoda i hanba dojíti«. Někteří úředníci desk v těch válkách i úřad musili opustiti a tak sedláci prý svých práv pilněji chovají, než svobodní stavové. Žádali proto, aby d. bezpečně byly chovány vedle starého práva na hradě Pražském, kdež písař zemský má s nimi bydlení své míti a jinde nic a aby »v městské moci« více nebyly. Kteréž by pak byly dokonány a napsány, ty ať se schovávají pod pečetmi a pod zámky nejvyšších úředníkův zemských v sakristě kostela Pražského, jako druhdy bývalo. Žádost tato byla mnohem důrazněji opakována následkem bouře pražské r. 1483, když stoupencům krále Vladislava delší čas přístup ke dskám byl vůbec zabráněn. Tu žádáno na Pražanech, aby d. ven z města na hrad vydali, avšak Pražané dlouho odpírali tomu, dovozujíce, že v jejich městě »nejjistěji a nejpodobněji« d. se chovají. Pokud byly uchovávány v bytě místopísaře zemského a stály pod správou tohoto úředníka, jenž býval obírán ze stavu městského, byly skutečně v moci městské a oligarchické záměry šlechty po obmezení práv obyvatelstva nešlechtického narážely na nepřekonatelné překážky. Šlechta chtějíc přivésti k platnosti zásadu, že může práv svých přičiniti a ujíti, usilovala o to přivésti úředníky desk zemských do odvislosti k sobě, d. vůbec »v panskou moc« dostati a obmeziti jich veřejnost, tak aby jenom se svolením nejv. úředníků dovoleno bylo stranám činiti sobě z nich výpisy a aby ani úředníci desk s obsahem desk sebe i jiné neseznamovali. Příhodná chvíle k provedení těchto záměrů nastala, když koncem února 1497 kr. Vladislav navštívil Prahu. Místopísař tehdejší, slavný Viktorin ze Všehrd, který byl šlechtě trnem v oku, poněvadž psal na díle o právech země České na základě desk, ujímaje se práv obyvatelstva nešlechtického, obžalován jest před králem, že všetečně změnil obvyklou druhdy formuli, »přiznal se před úředníky Pražskými« ve formu »přiznal se před pány úředníky desk zemských« a král propustil jej pro tuto všetečnost z úřadu. Tím snaha Všehrdova vymaniti desky z vlivu nejv. úředníků zemských zmařena. Napotom větší d. zemské, pokud byly dopsány, převezeny jsou na hrad Pražský a tam dány jsou v opatrování nejv. úředníkům zemským, kdežto menší d. ostávaly sice v městě, avšak vrchní jich správu obdržel nejv. písař zemský, člen to stavu vladyckého. Na nejbližším na to sněmě v květnu 1497 stalo se pak snesení, aby »staré dsky nahoře zuostávaly na hradě Pražském a jestliže by jich kto potřeboval, aby úředníci s ním nahuoru šli a jemu je čtli, kdybykoli potřeboval« a dále, aby »úřednici menší, kteřížkoli dsky v moci mají, žádnému výpisuov z desk nevydávali bez povolení krále JMti nebo soudu zemského nebo pánuov úředníkuov větších« a také aby se v deskách bez povolení těchto úředníků »nevertovati«. Tím šlechta dosáhla, po čem toužila; ona dostavši d. ve svou moc, mohla nyní veřejnost jich dle vůle své obmezovati a obsah zápisů v nich měniti. Proti tomu marně Všehrd ve svém díle horlil, dokazuje, že od starodávna byly a dle práva také mají »dsky země České každému býti svobodné, pánu, vládyce, měštěnínu, dědinníku, manu i sedláku« a že každému mají výpisy z nich vydávati se beze všech odporův, a třebas by někdo i všecky d. sobě přepsati chtěl, tudy arci i úředníkům desk má se dovoliti s obsahem jich se seznamovati. Zřízení zemské z r. 1500 potvrdilo všechna snesení sněmovní z posledních let, kterými veřejnost desk se obmezovala a následkem kterých d. měly se státi zápisníkem vyšších dvou stavův s pozbytím povahy zemských knih obecných. Kdežto druhdy bylo právem zemským to, co bylo zapsáno v deskách, nyní mělo platiti nové právo vyššími stavy ve formu zřízení zemského uvedené a ze zápisů deskových měly podržeti pouze ty platnost, které tomuto novému právu neodporovaly. V tom teprve v následujících létech na prospěch moci královské a stavu městského nějaká náprava byla zjednána (viz Čechy, 460). Brzo pak po r. 1500 úřad desk zemských nalézaje se pod správou nejv. písaře zemského přesídlil se do králova dvora u Prašné brány na Starém městě, jejž král opustil, a počátkem prosince r. 1512 přeložen jest na hrad Pražský, tehdy právě dostavený. V úřadě desk zemských v samostatných místnostech ubytovaném chovaly se nyní větší i menší d. pohromadě, větší d. jsou arci zvláště uschovávány a toliko v čas soudu zemského otvírány.

Za krále Vladislava, právě když byl místopísařem Viktorin ze Všehrd, stalo se též na sněmu obecním 13. bř. 1495 k návrhu kraje Hradeckého důležité usnesení, že všechny vklady ve dsky zemské, v trhové nebo zápisné, památné i půhonné, mají býti toliko česky psány a jenom majestáty a jiné listy, kdyby byly latinsky nebo německy sepsány, že mají v jazyku původního sepsání do desk se vkládati. Přicházelť už od doby kr. Václava IV. stále hojněji český jazyk v deskách k platnosti, nyní měl v nich obdržeti výhradné panství. Všehrd v knihách devaterých odůvodňoval proměnu tu tím, abychom prý »jazyk svůj, poněvadž jsme Čechové, i třeli i rozšiřovali, nebo jsou toho i jiní národové pilni, a německy se učíce, abychom česky i psali i mluvili, a v obyčejích dobrých a českých trvajíce, abychom se v horší neměnili«. V témže spise pak pronesl se o významu a bezpečnosti desk zemských v tato slova: »Listové se potracují a mol a oheň i zloděj jim uškoditi může, ale dskám starost neškodí a molův a ohně neznají, na vodu, na železo, na zemi žádné péče nemají, zlodějům se smějí, věrná stráž všech věcí do nich zapsaných i vložených bezpečně sobě svěřeného chová nejen nám toliko a dětem našim, ale jich dětem i těm, kdož se narodí z nich«. Bohužel slova tato nebyla prorocká! Ona ukazují toliko, s jakou nezlomnou důvěrou pohlíženo k tomuto skladišti veřejných i soukromých práv v Čechách a kterak ani za možné nebylo pokládáno. aby tento základ všeho právního života v zemi mohl vzíti zkázu. Tím hroznější musil býti dojem, který způsobil pád staroslavného tohoto ústavu, když 2. června 1541 strašný požár, který uchvátil větší čásť Malé strany, Hradčan i hradu Pražského, zničil též d. zemské. Dle zprávy kronistů při ohni tom na hradě »shořela veliká světnice soudná, shořely oboje dvéře do sklepů ke dskám i také pokojové, kteří byli nad sklepem, v kterých byly dsky zemské. A to když hořelo, domnívali se mnozí, žeby nějaké jiskry odtud do sklepů k zemským dskám vletěly a zapálily; odkudkoli tam se oheň dostal, dsky zemské shořely a také některé summy peněz, při těch dskách složené, porušené byly«. Jediný kvatern půhonný červený od r. 1539 psaný náhodou zachoval se, zůstav při starostovi komorničím. Dle četných zpráv, jež se nám o starých deskách zachovaly, shořelo takto nejméně 12 desk půhonných, 51 kvaternů desk trhových, 13 větších zápisných, 15 menších zápisných, 7 kvaternů desk památných a celá řada příručních register soudních (kvaternův obeslání, knih žalobních, ubrmanských, kvaternů škodních, kv. relací, register svědomí, desk komorničích, knih úročních, kv. listů posélacích atd.), tedy daleko přes sto kvaternů deskových, ve kterých dle výpočtů vydavatele pozůstatků desk těchto shořelých Josefa Emlera nalézalo se nejméně 66.000 zápisů, když mírně se počítá. Ztráta tato byla a jest arci nenahraditelná; avšak přece asi dvacátý díl toho, co bylo zapsáno ve shořelých deskách, zachoval se nám v přepisech anebo ve výpisech ze starých desk a jsou to na štěstí celkem důležitější zápisy, jichž znění v celosti neb u výtahu známe a jež oprávnili Palackého k výroku, že duch starých desk přece na naše časy se zachoval, třebas jich tělo bylo zhynulo. (J. Emler vydal z pozůstatků těch ve dvou dílech zbytky desk půhonných a části desk trhových do r. 1500; pozůstatky ostatních desk, zejména památných a zápisných k tisku dávno jsou připraveny. Týž pojednal v aktech učené společnosti r. 1867 též o názvech a obsahu kvaternů zhořelých desk, jakož i o pramenech, které obsahují pozůstatky starých desk.) Na nejbližším sněmě, který se sešel 5. pros. 1541, projevil Ferdinand I. lítost nad tím, že d. shořely »ke škodě králi, stavům i všem obyvatelům« a vyzval stavy, aby hned k vyzdvižení nových desk přistoupili, by chudý jako bohatý k spravedlnosti své přicházeti a právo průchod svůj tak, jakž i prve, míti mohlo. I stalo se usnesení o »napravení pohořelých desk zemských« na témž sněmě takové, aby každý držitel statku na předchůdci svém vyžádal sobě ústní prohlášení při dskách a na tom základě nový vklad do desk si pořídil anebo aby předložil listinu, kterou mohl prokázati právo vlastnické nebo jiné věcné k statku deskovému. Pakli by ten, jenž mu statek prodal anebo jakkoli jinak ve staré dsky kladl, po napomenutí, aby mu ve dsky kladl, tak neučinil, měl ho obeslati před úředníky desk zemských a kdyby nestál a ve dsky nekladl, měl na něho stanné právo si vymoci. Jako tato tak i jiná ustanoveni řádu deskového z r. 1541 nedávají pochybovati o tom, že kladení do desk věcných práv k dědičným statkům považovalo se v ten čas, jako už před tím, za obligatorní. I založeny jsou nové kvaterny trhové, zápisné a památné, aby se do nich staré zápisy, pokud kde jaké po ruce byly, opět vkládaly a aby napotom kvaterny ty po starém způsobu se dále vedly. Poněvadž mnozí z předešlých držitelů, od nichž práva ke statkům byla nabyta, nebyli více na živu a držitelé nemohli se jinými průkazy vykázati, založeny jsou pro ně zvláštní »registra communitatis, kde sobě sami kladou«, do nichž mohli tedy tací držitelé sami sobě klásti. Vklady jejich jsou pak po tři léta a 18 neděl (viz Dědinná léta) veřejně na soudě zemském vyhlašovány a když nikdo neodporoval, jsou vepisovány do druhých desk communitatis. Rovněž bylo psáno dále do zachovaného kvaternu desk půhonných od r. 1539 a založena nově ostatní registra, která písaři menších desk k potřebám sněmu i soudu zemského i úřadu desk vedli. Mezi nimi zvláštní důležitosti nabyly kvaterny artikulů sněmovních a relací ze sněmu, které staly se později součástí státního archivu českého neboli tak zvaného menšího archivu stavovského, k němuž ovšem i jiné knihy a listiny stavovské při deskách ukládané se počítaly. Úřad deskový podržoval po r. 1541 povahu i soudního dvoru i kanceláře sněmu a soudu zemského, jakož i archivu státního; kvaterny sněmovní zejména byly registraturními knihami sněmu zemského, do nichž akta sněmovní i na dále za přítomnosti relátorů královských a sněmovních se kladla, tvrdila a vyhlašovala. Z ostatních knih soudních kvaterny listů posélacích soudu zemského a kvaterny obeslání měly povahu rovněž register tohoto soudu; kdežto kvat. listů přiznání, kvat. relací od soudu komorního, purkrabského a jiných soudů, registra škodní, registra platů komorních, kvat. rozepří na suplikací poddaných, od roku 1548 též registra starostova, do kterých processuální úkony, zvláště úmluvy a ostatní stupně exekučního řízení se zapisovaly, podržovaly povahu úředních akt a pokud strany celé listiny do nich dávaly si přepisovati, též úředních kopiářů. Přehled v rozmanitých těchto knihách udržoval se pak pomocí rejstříků dosti pečlivě vedených. V nařízení o vyzdvižení desk povoleno bylo také stranám, že mohou staré nálezy, jež se jich týkají, do desk sobě opět vkládati; rovněž ovšem nové nálezy na soudech zemských větším i menším vynášené zapisovaly se do desk trhových, zápisných i památných, jak se kam nejlépe hodily; avšak klásti opět do desk staré nálezy cizí a obecné bylo stranám zakázáno, neboť soudcové zemští bez ohledu na staré nálezy mají prý každému »spravedlivé rozsudky činiti podle jednoho každého průvodu práva a zřízení zemského«. Rovněž nechtěl Ferdinand I. svoliti k tomu, aby staré majestáty královské, leč pokud se týkaly statků královských a zápisných, a stará snesení sněmovní novým vkladem do desk opětnou sankci obdržely. Stavové na sněmích r. 1543 a 1545 důrazně žádali, aby privilegia zemská, sněmy i jiné zemské potřeby, kteréž předešle v deskách byly, zase do desk zemských povolil vložiti; avšak nedomohli se na něm ničeho jiného, nežli že toliko některá sněmovní snesení z doby Jagellonské jsou do desk zapsána a že zvolena byla kommisse, které uloženo zregistrovati pro desky zemské listiny a svobody zemské, které se chovaly na Karlšteině, aby nebylo potřebí po každé pro originály na Karlštein posílati. Po přemožení odporu stavovského r. 1547 použil Ferdinand I. tohoto přepisování privilegií zemských k důkladnému přehlédnutí jich, takže do dvou kopiářů privilegií, jež koncem roku 1547 byly dopsány, přišly pouze ty majestáty, které nestály v cestě záměrům Ferdinandovým po změně ústavy zemské. Z kopiářů těch jeden byl uložen ve dvorské kanceláři a druhý u desk zemských, aby tam společně se zřízeními zemskými každému byl přístupen. Teprve v novém zřízení zemském z r. 1549 (čl. X., 16) bylo opět povoleno, že každý může před soudy ukazovati i cizí nálezy k své při, jakž bývalo za starodávna, a tak nálezy nově vynesené a do desk zapsané obdržely opět moc praejudikátů. Staré nálezy však cizí a obecné, mnohá privilegia a snesení sněmovní z dřívějších dob nebyly nikdy více do desk vloženy a tedy pozbývaly platnosti. Takovým způsobem shoření desk zemských mělo za následek též závažné změny v právu a ústavě, jež nejlépe objasňují těsný svazek, v jakém ústav tento k ústavnímu právu země se nalézal.

Od času tohoto znovuzřízení desk až do doby Josefínské nebylo na zevnějších formách deskového zřízení celkem mnoho měněno. Na sněmě roku 1543 stala se některá opatření, aby d. budoucně před požárem nebo jinou zkázou byly uchráněny. Sklep, ve kterém se chovati měly, hleděno co nejdůkladněji upraviti a kromě toho nařízeno, aby se psaly dvakráte, tak aby jeden jejich přepis na Karlšteině mohl býti chován a to proto, jestli by jaký pád opět jednou na dsky přišel, aby mohly druhé býti před rukama. Tím způsobem bylo také prvních 26 kvaternů trhových desk do tak zv. pergamenových karlšteinských kvaternů přepsáno; avšak brzo bylo od přepisování toho pro nákladnost práce upuštěno. R. 1554 úřad desk zemských odstěhoval se do Plzně a r. 1583 a 1613 do Tábora pro morové povětří v Praze panující a po ten čas vedly se tam zvláštní kvaterny »morové«. Po bitvě bělohorské nařídil Ferdinand II. 20. září 1623, aby všechny vklady a zápisy deskové za Bedřicha Falckého učiněné byly z desk vymazány. Za tím též účelem založeny jsou kvatern pro napravení desk a kvaterny pro cizozemce, aby sobě do nich konfiskované a jim postoupené statky mohli zapisovati. Další převraty a změny, kteréž způsobeny byly obnoveným zřízením zemským z r. 1627 v právu zemském, dotknuly se arci i desk zemských. Úřad desk zemských stal se úřadem královským a d. pozbyly dřívější povahy stavovské, což se jevilo zejména v tom, že zápisy zákonův a nařízení děly se toliko na relaci královskou, nikoli stavovskou (J8) a že následkem toho kvaterny relací ze sněmu přestaly se psáti. Od té doby vklady do desk mohly se činiti netoliko českým, nýbrž i německým jazykem (C2 a J6); některé kvaterny, na př. sněmovní, podle jazyka jsou odděleně vedeny; způsobilost k deskám byla vyhrazena jenom katolíkům a sice netoliko osobám dvou vyšších stavův, svobodníkům a měšťanům i obcem privilegovaných měst (m. Pražských, Kutné Hory, Plzně a Budějovic), nýbrž se svolením krále i korporacím církevním a světským duchovním. Zavádění písemného řízení na soudě zemském, větším i menším, na místě řízení ústního mělo za následek, že do protokolů soudních nepsalo se více celé líčení pře, nýbrž zaznamenávaly se toliko stručně spisy a průvody od stran vedené. Na místě půhonných desk psaly se kvaterny žalob a obeslání k soudům a bývalé nálezy soudní, obecné i zvláštní, musily ustoupiti výpověděm a vyměřením soudů. Vklady do desk a výnosy z nich dály se od té doby namnoze už na základě listin, které se do desk slovně přepisovaly, toliko žádalo se stále ještě osobní přiznání před úřadem desk. Následkem toho postupem času, zejména během XVIII. stol., d. trhové a zápisné nabývaly povahy úředních kopiářů listin neboli, jak se později říkalo, knih instrumentních; k záznamům úředním o prohlášení před soudem, kteréžto záznamy byly náležitostí právního jednání, jímž nabývala a pozbývala se práva ke statkům, přistupovalo intabulování listin, jež zvláštní registrátoři obstarávali. Při tom uznávalo se i nadále (J9), »že co tak s přiznáním před úředníky menšími ve dsky zemské vloženo a zapsáno bude, to tak bez všelikého odporu a ouskoku zůstávati má, poněvadž desk zemských žádný přesvědčiti nemůže« a »kdo by se o to pokusil a svědky proti dskám chtěl vésti, že dvě neděle ve věži má seděti«. Deklaratorie z r. 1640 (čl. Ee 5—17) mnohem pak určitějšími slovy zásadu povinného vkládání věcných práv do desk zemských a souvisící s tím zásadu veřejnosti a spolehlivosti desk, jakož i zásadu přednosti vkladů v nich dle časové posloupnosti vyslovily, poskytujíce deskovému držiteli i věřiteli mnohé výsady před »pokoutným« držitelem a věřitelem. Ustanovujíť, že »jakož to od starodávna bylo, též budoucně statkové pozemští nejináče, nežli dskami zemskými zavozováni, dáváni a směňováni býti mohou, takže kdyžby někdo druhému statek svůj pozemský zastaviti aneb zapsati chtěl, tehdy toho jináč než dskami zemskými učiniti nemá a nemůže« a že také »tím způsobem žádné právo jmění a držení ani jaké převedení panství na někoho na statku pozemském místa nebo platnosti míti nemá nikterakž, lečby to dskami pojištěné a upevněné bylo«. Při listech zástavních, jež do desk mohly býti vloženy i bez přítomnosti věřitelovy, žádalo se výslovné pojmenování zástavy a doložka, že věřitel může list dáti intabulovati. Podobně uznávala se povinnost klásti do desk kšafty, listy věnné a smlouvy svatební, tyto zejména když šlo o pojištění dluhu na statcích a dědicům rovněž uloženo oznámiti u desk ujetí zděděných statků. Nabyvatel statku vůbec nepřejímal dluhův, které nebyly v deskách zapsány a aby se udržela evidence hypotekárních dluhů, nařizovalo se, že zástavy mají se per juxtam v krátkosti zaznamenávati na tom místě v kvaternu trhovém, kde je statek vložen. Ferdinand III. kromě toho úředníky desk zemských povýšil na rady královské, chtěje tomu, aby »vzácnost desk v svém náležitém způsobu zachována, rozmnožena a na potomky přenešena býti mohla, poněvadž královské dsky zemské každého času jak od předků jeho tak i stavův u veliké vážnosti a jako za největší království tohoto klenot držány bývaly«. Kromě toho v instrukci deskové ze dne 21. listop. 1652 vyměřil jednotlivým úředníkům desk jejich povinnosti, ustanoviv, že ingrossátor větších desk má do památných desk zapisovati majestáty, privileje, svobody, resoluce, missivy, inhibice, relace, konsensy, testamenty a jiné listiny, které z dvorské kanceláře české nebo z kanceláře místodržitelské úřadu desk dodány budou a zase ingrossátor menších desk že má přepisovati do zvláštních kvaternů proposice a snesení sněmovní, plné moci, dílčí cedule, relace soudu komorního a purkrabského. Skutečně v této době celá řada nových kvaternů začala se psáti, tak r. 1622 kvatern relací, r. 1628 kv. kridy, r. 1639 kv. vyměření rad a úředníků menších desk, r. 1644 kv. dědičných přísah a nobilitac, roku 1645 kv. rozdílných výpovědí mezi věřiteli, r. 1646 kv. moratorií a oblationum bonorum, r. 1647 kv. novell, deklaratorií a reskriptů, r. 1655 kv. cedulí dílčích a odhadů. V ten čas také d. trhové rozděleny jsou na kv. vkladův a odevzdání statků, na kv. kšaftův a poručenství, na kv. smluv svatebních a zápisů věnných, na kv. addírování neboli ujití (nastupování) statků zděděných, a na kv. majestátův a konsensů královských. V čas opanování Prahy Sasy r. 1632 a Švédy r. 1648 vedly se zvláštní kvaterny deskové v Budějovicích. Švédský generál Königsmark zmocniv se hradu Pražského, chtěl d. zemské do Švédska odvézti; avšak na prosbu kanovníka Kryštofa Reinholda upustil od toho. Odvezl s sebou toliko některé knihy a listiny, které později vláda švédská k naléhání vyslance Antonína Jana hraběte Nostice zase navrátila. Císař Karel VI. v deskové instrukci ze dne 18. března 1712 uložil nejvyšším úředníkům, aby pilně k deskám dohlíželi, a kromě toho nařídil místopísaři desk zemských, aby vždy první řádku každého zápisu vlastní rukou napsal, by do desk nic proti jeho vědomí se nekladlo. Kromě toho instrukcí zavedeny jsou zvláštní quaterni condictionum neboli prozatímních praenotací dluhů na statcích a nařízeno, aby se dlužní zápisy v deskách více nemřežovaly, nýbrž per juxtam poznamenávalo, že kvitancemi výmaz jich byl povolen. Následkem toho od roku 1747 vedly se zvláštní kvaterny kvitování, a když císařovna Marie Terezie reskriptem ze dne 19. března 1755 povolila, aby i věřitelům, kteří nemají způsobilosti k deskám a jsou poddanými jejími, dlužní jich pohledávky deskami se pojišťovaly, a když napotom rozhodnutí své vyložila v ten rozum, že se vztahuje »na lutherány, kalvinisty, starověrce, schismatiky i na židy, avšak že pro židy mají býti zvláštní kvaterny založeny«, tu začaly se od téhož r. 1755 zvláštní kvaterny pro židy psáti.

Ústav desk zemských po všechny časy přispíval k povznesení hypotekárního úvěru, a okolnost tato měla za následek, že během XVIII. stol. ve mnohých ostatních zemích rodu Habsburského d. zemské podle vzoru českých desk zemských se zaváděly. Tak r. 1730 ve Štýrsku, 1746 v Korutansku, 1747 v Krajině, 1754 v Rakousích nad Enží, 1758 v Rakousích pod Enží, 1769 v Gorici, 1772 v Terstu a Přímoří, 1780 v Haliči a 1790 v Bukovině a sice tak, že do některých z těchto zemí posláni jsou úředníci českých desk, aby ústav deskový tam po způsobu českém zavedli. V patentech, kterými se to dělo, výmluvnými slovy líčí se, kterak deskami českými byl upevněn obecný úvěr a veřejná důvěra obyvatelstva v trvalost poměrů majetkových. V Dolních Rakousích již před tím vedly se při soudě zemského maršálka památné knihy zemské, do kterých se zapisovaly dlužné úpisy osobami stavovskými vydané a na statcích jich pojištěné, a počátkem XVIII. stol. začal se vésti při témže soudě jakýsi reální index neboli hlavní kniha dluhů (Hauptschuldenbuch), aby se zjednal přehled dluhů na statcích pojištěných. Zařízení toto dobře se osvědčovalo, když maršálské tyto knihy podle vzoru desk českých jsou zdokonaleny zavedením knih instrumentních a v době císaře Josefa II. pomýšlelo se pak na to, i desky české takovouto hlavní knihou podle vzoru rakouského doplniti. V ten čas ústav deskový i v jiném ohledu doznal znamenité proměny. Když byly vydány řády soudní a exekuční r. 1781, odpadla potřeba vedení mnohých kvaternů deskových, a dvorským dekretem ze dne 7. ledna 1782 bylo sděleno gubernium, že při novém upravení soudnictví v Čechách úřad desk má se zaříditi podle rakouských desk, tudy že mu nemá více příslušeti vykonávání soudní moci ani nějaké exekuce soudní, nýbrž že úřad ten toliko má se obmezovati na vedení deskových knih, na intabulace, extabulace a vydávání extraktů z knih na základě písemných nařízení šlechtického soudu zemského. Poněvadž pak, jak se v dekretu tom pravilo, »d. zemské jsou též veřejným archivem země, do kterého zapisují se všechny listiny a spisy, jež se týkají věcí veřejných a ústavy zemské«, vyzváno jest gubernium, aby podalo návrhy, co by v příčině archivu státi se mělo. Při soudní reorganisaci na základě dvor. dekretu ze dne 14. dubna 1783 provedené zrušen jest pak úřad desk zemských, pokud byl samostatným dvorem soudním, soudní jeho působnost přikázána jest novému zemskému soudu, jemuž d. zemské jsou podřízeny jako registratura jeho. Správu desk, kteréž t. r. z hradu do města jsou přeneseny, obstarával od 1. července 1783 registrátor desk zemských s 10 kancelisty. Brzo na to 28. srpna 1784 sdělena byla českému senátu při nejv. justičním úřadě vůle císařova, aby v Čechách a na Moravě zavedeny byly hlavní a dlužní knihy, jaké při deskách rakouských trvají, a nejv. úřad justiční zaslal dekretem ze dne 14. února 1785 českému appellačnímu soudu spis registrátora rak. desk Keszlera o zřízení dolnorak. desk s vyzváním, aby při soudě sestavena byla kommisse, do které by povoláni byli též zástupcové gubernia, zemského soudu a stavův, a ta aby se uradila a podala dobré zdání, jakým způsobem a s jakými modalitami české d. mohly by se dle rak. zařízení upraviti. Výhody tohoto zařízení shledával just. úřad v tom, že »s největší bezpečností může se z jediné hlavní a dlužní knihy seznati všechen stav deskového statku a zapsaných na něm dlužních položek a že extrakty z desk dají se s menšími obtížemi a nákladem zhotovovati«. Kommisse podala brzo na to dobrá svá zdání nejv. justičnímu úřadu a na jich základě vypracoval dv. rada českého senátu František Josef svob. pan Běšín, který druhdy (1778—1782) byl místokomorníkem desk českých a jenž byl vážen pro důkladnou známost zemského práva českého, osnovu »zřízení desk českomoravských podle vzoru dolnorakouského«. Osnova ta předložena je císaři 10. září 1789, který ji 15. pros. t. r. schválil s tím doložením, aby zřídily se v Čechách a na Moravě kommisse z místopředsedův a radů zemského soudu, které by dle této osnovy desky zařídily, avšak aby byl vydán zvláštní patent o deskách a aby »stávající archiv říšský« byl i na dále zachován a veden. Úmrtím císaře Josefa II. protáhlo se provedení této záležitosti. Dvorským dekretem ze dne 23. dubna 1791 nařídil nástupce jeho cís. Leopold II. nové prozkoumání Běšínovy osnovy zákonodárnou kommissí při soudě appellačním zřízenou a svob. p. Běšín, který se v dubnu 1791 stal nejv. soudcem zemským patrně za tím účelem, aby provedl reformu deskového zřízení, účastnil se také horlivě prací této zákonodárné kommisse zemské. Osnova jeho byla též sesíleným výborem zemským 19. listopadu 1792 předložena stavům českým se všemi přílohami, jež se týkaly »zlepšení řízení deskového«, jakož i s dějinami desk zemských, které Běšín sepsal. Stavové jsouce z nejv. míst vyzváni, aby vyslovili mínění o osnově zákonodárné, požádali jej jakož i sekretáře zemského soudu Procházku, aby jim v soukromých poradách podali vysvětlení o zamýšlené reformě a v sezeních sněmovních dne 21. a 28. ledna 1793 odbývaných vyslovili souhlas s osnovou »o zařízení českých a moravských desk podle vzoru rakouského«, procházejíce jeden §. po druhém, a zejména souhlasili úplně se zavedením hlavní knihy. Toliko ve dvou věcech pronesli odchylné mínění. Navrhovaliť, aby v hlavní knize a v extraktech neuváděla se cena hypotéky a aby »instrumenta quoad mobilia« i nadále zapisovala se do knih instrumentních. Konečně snesli se svob. p. Běšínovi, který jednotlivá ustanovení i ve sněmu vykládal, vysloviti díky za práci jim prokázanou. Na základě těchto porad dokončil Běšín roku 1793 osnovu patentu o deskách zemských v Čechách a na Moravě, která k návrhu nejv. justičního úřadu císařem Františkem 22. dubna 1794 jakožto společný zákon pro Čechy a Moravu byla schválena a vyhlášena. Dle tohoto zákona, doplněného deskovou instrukcí ze dne 5. července 1796, pro každý deskový statek, jenž byl v katastru jako dominikální vyznačen, zřízena je zvláštní vložka, do které zapsáni jsou na listu držebním držitel statku a na listu závad břemena váznoucí na statku podle knih instrumentních. Vložky tyto tvořily knihu hlavní, kdežto staré kvaterny deskové, na jichž základě záznamy v knize hlavní se provedly, považovaly se za knihy instrumentní. Staré tyto d. nově jsou zčíslovány, a to tak, že 1397 kvaternů je označeno číslicemi černými a počítáno k deskám větším (citujeme tudy čísla dotyčná s přidáním v), 254 kvaternů bylo opatřeno modrými číslicemi a počítáno k deskám menším (= m) a 63 červeně číslovaných kvaternů počítáno ke knihám archivu stavovského (= st) a sice menšího na rozdíl od většího archivu Svatováclavského (viz Archiv, 693). Napotom všechny listiny, na jichžto základě vklady do hlavní knihy se dály, přepisovaly se do jediných toliko kvaternů neboli knih instrumentních v chronologickém pořádku a to netoliko smlouvy, kšafty atd., nýbrž i rozsudky soudní, pokud se týkaly deskových statků. Zapisovati do těchto knih instrumentních listiny, jež se týkaly movitostí, nebylo povoleno. D. zemské nabyly tím převahou rázu knih pozemkových a hypotekárních, kterou arci i druhdy měly; stará stěžejní zásada našich desk, že toliko zápisem do desk, nyní zápisem do hlavní knihy, možno nabyti věcných práv k statkům, došla při tom opětného uznání; nicméně i význam veřejnoprávní desk, ač ustoupil do pozadí, přece potrval až do nedávné doby. V § 42. řádu deskového z r. 1794 bylo totiž ustanoveno, že v Čechách i na Moravě má se archiv tím způsobem odděliti od desk, aby v království Českém úředníci desk kvaterny, které tvoří součást archivu královského, i nadále vedli; avšak že zapisování listin do těchto kvaternů má se díti toliko s výslovným přivolením gubernia, kterému také náleží dávati svolení k vydávání výpisů z nich. Na Moravě dle téhož § 42. měl archiv býti odevzdán stavům, a jim náleželo rozhodovati o zápisech a výpisech z něho. Stavové čeští však vymohli sobě záhy na to totéž právo, jaké stavům moravským bylo povoleno. Dvorským dekretem ze dne 20. června 1795 bylo jim přiznáno, že mají dávati svolení k vyhotovování výpisů ze stavovského archivu při dskách chovaného a k zapisování listin do něho, a dalším dekretem ze dne 10. čce t. r. prohlášeno, že zemský archiv, jenž byl od desk oddělen, má se stavům království Českého přenechati, pročež že má každý obraceti se přímo na české stavy a nikoli více na král. zemské gubernium, kdykoli jde o listiny tohoto archivu. Zapisovaly se pak až do r. 1847 do kvaternů stavovských korunovační přísahy, snesení sněmovní, reversy na povolené berně, diplomy šlechtické, udělování inkolátu, přiznávací listy k zemi, dědičné přísahy infulovaných opatů, dvorské dekrety o propůjčování dědičných i jiných úřadů zemských, o jmenování biskupů a praelátů, též kšafty osob stavovských, jež nedržely statky deskové atd. V novější době (dekretem ze dne 19. ún. 1868) kvaterny mešího stavovského archivu byly odevzdány do archivu zemského nově zřízeného; avšak důležité listiny státní, jež v první řadě náležely do archivu stavovského, na př. pragmatická sankce, míry, erbovní listy atd. ponechány jsou beze vší příčiny v úřadě desk zemských, a kromě toho v tomto úřadě chovají se mezi staršími instrumentními knihami mnohé kvaterny, o kterých není pochybnosti, že náležejí ke kvaternům stavovského archivu. Okolnost ta ospravedlňuje přání, aby všechny starší d. zemské byly přeneseny do archivu zemského a tam spojeny v jedno s deskami menšího archivu stavovského tak, aby vědeckému badání staly se přístupnějšími. Předpokládalo by to arci, aby archiváři zemskému bylo se strany státu uděleno právo archivní. Odkazujíce ohledně dalšího vývoje desk zemských k čl. Knihy pozemkové, chceme zde ještě dopřáti místa seznamu kvaternů desk českých z l. 1541—1794, jak je sestavil dr. Josef Teige a nám laskavě k uveřejnění zapůjčil.

Jsou to:

A) Desky větší.

I. Kvaterny trhové: