Ottův slovník naučný/Dardanelly

Ottův slovník naučný
Dardanellské zboží	Dardanelly	Dardanelly malé

Údaje o textu
Titulek:	Dardanelly
Autor:	Karel Bečka, Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 43–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dardanely

Dardanelly nazývá se úžina mořská mezi Malou Asií a polouostrovem Gallipolským (star. Chersonnésem thráckým) spojující moře Aegejské s Marmarským (Bílým) v délce 65 km a v šířce 1350 m až 7 km. Pro obchod a pro obranu Cařihradu důležitá úžina tato chráněna jest množstvím tvrzí a pevností, počíná při mysu Jeni-šehrském (st. Sigeion) mezi pevnostmi Sedil-Bahrem a Kum-Kalesi, rozšiřuje se pak v největší šířku 7 km, obrací se za Čanak-Kalesi na sever a po největším zúžení svém 1350 m (dle Kieperta) mezi Nagarou a Boghalym (st. Abydem a Sestem, památným to místem mosty Xerxovými a romantickými plavbami Leandrovými), na severovýchod a spojuje se u Gallipole s mořem Marmarským. Břehy evropské jsou skalnaté a dosti srázné, dosahující výšky 250—300 m, asijské však pozvolna k moři se sklánějí a jsou pokryty četnými zahradami, vinicemi a háji olivovými. V úžině, jejíž hloubka od 6 m při březích roste do středu až na 50 m, pozorovati jest dvojí proud, svrchní, ubírající se do moře Aegejského, a spodní směrem opačným do moře Marmarského; proud svrchní podporován jest četnými přítoky, z nichž důležitější jsou: Menderez-čáj (st. Skamandros), Kodža-čáj a Burga-čáj z Malé Asie a Suan-Dere, Kilia Ovasy, Karak-Ova-Dere (st. Aigospotamoi) a Karaman-čáj z polouostr. gallipolského. Bka.

Dějiny. Starověké jméno tohoto průlivu je Helléspontos, středověké »rameno sv. Jiří« (brachium Sancti Georgii) dle jednoho hradu na asijském břehu, »úžina Abydská« neb »úžina Gallipolská« (strictum Gallipolis); od XV. věku ustálil se název D., mající původ od antického města Dardanu a středověkého přístavu Porto Dardano či Dardanello v Troadě. Za starého věku tudy vedla obchodní cesta k řeckým osadám na Černém moři. Města Sestos (v Evropě) a Abydos (v Asii) byla světoznáma, u přívozu mezi oběma zemědíly, a u nich také král Xerxes postavil svůj most. Od přenesení cís. residence do Cařihradu úžina nabyla nové důležitosti, ale při skrovných válečných prostředcích mohla býti uzavírána toliko loďstvem. R. 1354 zmocnili se osmanští Turci přechodu, použivše zemětřesení k obsazení Gallipole na straně evropské. Brzo také použitím nové střelné zbraně začali úžiny uzavírati. Bajezid I. znova opevnil Gallipol, syn jeho Sulejmán I. vystavěl tvrz naproti v Lampsaku, Muhammed I. začal v Gallipoli strojiti i válečné loďstvo, jež však r. 1416 zničeno od Benátčanův, Muhammed II. uzavřel Bosporos hradem Rumili-Hisárem r. 1452, dobyl Cařihradu roku 1453 a v D-ách dal roku 1463 vystavěti u Abydu hrad Čanak-Kalé, řecky Dardanellia, nyní Kalé Sultánije, u Sestu hrad Kilíd-Bahr, nynější tak zvané »vnitřní zámky«. Dobytím Cařihradu, Trapezuntu a roku 1475 i janovské osady Kaffy stalo se Černé moře »mare clausum«, zavřené kupeckým lodím netureckým. Benátčané za mořských válek vždy znepokojovali D., pročež r. 1659 za Muhammeda IV. kromě starých dvou vnitřních pevností zřízeny dvě nové zevnější u samého vjezdu, Sedil-Bahr na již. cípu poloostrova Gallipolského a Kum-Kale ve staré Troadě. V černomořských poměrech nastal obrat proniknutím Rusův k moři; v září 1699 připlul vyslanec cara Petra Vel. do Cařihradu na fregatě z Azova. Od těch dob Turci se snažili všemožně uzavírati Bospor i D. Rusové však Azova neudrželi. Obrat nastal teprve za cís. Kateřiny II., kde ruské loďstvo z Baltu připlulo do Řecka a před D. V míru Küčük-kajnardžiském (1774) Porta byla nucena ruským lodím kupeckým povoliti volnou plavbu úžinami z Černého moře ven a nazpět. R. 1784 v obchodní smlouvě byla pohnuta povoliti totéž i císaři Josefu II. pro kupeckou plavbu rakouskou; jiným mocem tento požadavek však odpírala, majíc naději, že se i těchto dvou ústupků zbaví. Za egyptské expedice Bonapartovy car Pavel přistoupil ke koalici proti Francii, s níž válčila i Porta: tehda roku 1798 černomořské ruské válečné loďstvo proplulo kolem Cařihradu ven do Středozemního moře a r. 1800 se zase vrátilo, případ, který se již neopakoval. V míru roku 1802 kupecká plavba do Černého moře povolena také Francii; r. 1803 Anglii, r. 1806 Prusku. Brzo obchod černomořský přerušen novými válkami, r. 1807 19. února anglické loďstvo admirála Duckwortha prorazilo D-ami, provedlo před Cařihradem marnou demonstraci, aby Turky odvrátilo od spolku s Francií a 1. bř. projelo mezi tvrzemi dardanellskými zase zpět, celkem se ztrátou 763 mužův. Následkem toho Anglie v míru dardanellském 5. ledna 1809 byla nucena přistoupiti k požadavku Porty, že D. i Bosporus mají býti válečným lodím uzavřeny, což tehdá poprvé ve smlouvách vysloveno a potom častěji obnovováno. V míru drinopolském 1829 Černé moře konečně otevřeno obchodní plavbě všech mocí bez rozdílu. Když car Mikuláš r. 1833 vysláním loďstva a vojska pod N. N. Muravjevem na Bospor zastavil postup vojsk egyptského místokrále Mehmeda Alího proti sultánu Mahmúdovi II., uzavřena mezi Ruskem a Tureckem (v Hunkjár-Iskelesi) smlouva na vzájemnou obranu, v níž se Porta zavázala uzavříti D. všem cizím válečným lodím. Bylo však zjevno, že úžiny budou otevřeny Rusům, co spojencům a ochráncům Turecka. Pro odpor ostatních velmocí Rusko r. 1840 se odřeklo této smlouvy. Dne 13. čce 1841 uzavřena v Londýně mezi tehdejšími velmocemi, Ruskem, Rakouskem, Pruskem, Anglií a Francií smlouva dardanellská, v níž uzavření Bosporu a D-ell pro neturecké válečné lodi dáno mezinárodní schválení. Po krimské válce v míru pařížském 30. bř. 1856 schváleno posavadní uzavření úžin pro cizí válečné koráby, prohlášena neutralisace Černého moře s úplnou svobodou kupecké plavby a obmezeno držení válečných lodí na něm i od Ruska a Turecka. Dle zvláštní pařížské konvence o úžinách od téhož dne sultán dovoloval lehkým válečným lodím velmocí, které jsou přiděleny vyslanectvím spřátelených mocí v Cařihradě anebo mezinárodní Dunajské kommissi, průjezd zvláštními fermany. Speciální konvence mezi Ruskem a Tureckem, též od téhož dne, pak obmezila válečné lodi, které každá z obou mocí směla vydržovati na Černém moři na 10 lehkých parníkův. Za války německo-francouzské Rusko v říjnu 1870 vypovědělo tuto speciální konvenci, načež na mezinárodní konferenci v Londýně traktátem od 13. bř. 1871 články pařížské smlouvy, týkající se Černého moře, spolu s dodatečnými konvencemi zrušeny; avšak princip uzavření úžin (la clôture des détroits) pro válečné lodi podržen, s ustanovením, že sultán v čas míru smí úžiny otevříti válečným lodím přátelských mocností v případu, že by toho uznal zapotřebí ku provedení míru pařížského. Za rusko-tur. války 1877—78 Rusové neměli na Černém moři ještě loďstva pohotově a byli tím oproti Turkům v nevýhodném postavení; v únoru 1878 anglické loďstvo bez povolení Porty proplulo skrze D. k ochraně Cařihradu. Berlínská smlouva 13. čce 1878 schválila uzavření úžin dle traktátu londýnského. V srpnu 1891 uzavřena smlouva mezi Ruskem a Tureckem, týkající se plavby ruských kupeckých parníků z Černého moře do sibiřských přístavův, hlavně tak zv. »dobrovolného loďstva«; kdykoli poplují ven trestanci s eskortou nebo nováčkové, Porta povolí průjezd na zvláštní ohlášení od ruského vyslanectví, kdežto při návratu vysloužilcův a reservistův, bez toho neozbrojených, postačí k povolení pouhé ohlášení kapitána parníku u velitele pevnosti. Nota Porty o tomto sjednání od 19. září od velmocí přijata k vědomosti, při čemž však výslovně opakována traktáty vyslovená »clôture« D-ell pro lodi válečné. Nyní smějí skrze úžiny jen Turci své válečné lodi posílati sem i tam, cizí moci jen lehké parníky k službě vyslanectví nebo tu i tam válečnou loď při návštěvě sultána od členů panujících rodin; ruské černomořské loďstvo, čítající nyní (1892) 6 obrněných bitevních lodí, 2 obrněné lodi k obraně břehův, 13 jiných parníkův a četnou flotillu torpédovou, smí se pohybovati jen v moři tom samém. (Konst. Jireček, Otázka úžin Cařihr., »Osvěta«, 1892.) KJk.