Ottův slovník naučný/Déšť

Ottův slovník naučný
Dešt	Déšť	Deštná

Údaje o textu
Titulek:	Déšť
Autor:	František Augustin, Josef Pšenička
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Sedmý díl. Praha: J. Otto, 1893. S. 396–398. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Déšť

Déšť jest vodní srážka padající ze vzduchu k zemi. D. se tvoří, když vodní páry v hojné míře ve vzduchu se nahromadily a v parném stavu udržeti se nemohouce v kapalnou vodu se srážejí. Vzduch při určité teplotě může pojati jen určité množství páry vodní a do vzduchu nasyceného nemůže vnikali žádná pára, leč by se teplota jeho zvýšila. Klesne-li však teplota vzduchu parami nasyceného, zhušťuje a vylučuje se čásť páry tvoříc srážky vodní mlhy, oblaky a d. Množství vyloučené vody bývá tím větší, čím více byl vzduch parami nasycen a čím více se ochladil. Hojné kapalnění páry vodní vyžaduje ochlazení vlhkého vzduchu ve značném obvodu. Pára kapalní, přecházejíc v drobné vodní kuličky »mlžinky«, jejichž průměr byl vyšetřen od 0^.0006 až 0^.045 mm. Dle Rittra skládají se kuličky kapalněním páry vzniklé z jádra, z obalu vodního a vzduchového. Na tvoření se a na vzrůst kuliček vodních má patrný účinek prach buď původu kosmického nebo terrestrického ve vzduchu stále se nalézající, tím způsobem, že na povrchu částic prachových usazuje a sráží se pára vodní dříve, než jest vzduch parami nasycen. Aitken tvrdí, že pevné částice vzduchové jsou jádrem, na kterém se pára vodní sráží, a že by bez těchto nebylo ani mlh a oblaků, ani deště. Ostatně není dosud děj kapalnění páry vodní náležitě objasněn, neboť Házen naproti tomu shledal, že lze ve vlhkém a úplně čistém vzduchu vyvodili mlhu. Vyskytuje-li se velké množství malinkých částic vodních, spojují a slučují se v mlhy a mnoho tvárné oblaky, vznášející se ve vzduchu a pohybující se s větrem. Oblaky se stále mění, rozplývajíce se přechodem do teplejších vrstev vzduchových a vzrůstajíce příchodem do chladnějších vrstev. Urvalým srážením vodní páry houstnou oblaky, drobné mlžinky spojují se v hrubší kapky, nebo se tvoří při teplotě pod 0° ledové jehličky, jež stávajíce se těžšími a překonávajíce odpor vzduchu, klesají k zemi, při čemž splývají a přibírají níže ležící částice a čím delší cestu konají, tím většími jsou. Drobné kuličky vodní proměňují se v kapky zvětšením blány nebo spojením setkávajících se částic. Původní elementy oblačné se spojují, narážejíce na sebe buď při padání k zemi nebo při prudších pohybech vzduchových. Tvrdí se též, že na vzrůst a vývoj kapek v oblacích má značný účinek elektřina. Oblaky, z nichž padá voda, mají zvláštní tvar a nazývají se oblaky dešťovými, »mračny«. Rozeznáváme hlavně dva druhy oblaků, ze kterých pršívá: nimbus, hustý, temný oblak s rozervaným krajem, přinášející obyčejně trvalý d., a cumulo-nimbus, oblak bouřkový, vystupující v podobě kup do značné výše, v jehož středu vyskytuje se často liják. Vývoj deště v oblacích nebo proměnu mlžinek v kapky vodní lze pozorovali v horách. V hořejší poloze oblaku vyskytuje se pouhé mžení, v prostřední poloze hustě padají drobné kapky, v dolní poloze velké krůpěje od sebe vzdálené. Též lze v horách pozorovali, že na hoře sněžívá, dole pak pouze pršívá; sníh přecházeje do teplejší vrstvy vzduchové proměňuje se v d. zvláště na jaře a v létě. Na velkost vodních kapek má účinek vlhkost vzduchu a výška oblaků; z vysokých oblaků padají veliké, z nízkých drobné kapky dešťové. Při letních lijavcích dosahují kapky velikosti zrn hrachových, při jarním mžení velikosti malinké krupičky. Velikostí kapek řídí se rychlost, kterou kapky dopadají na zem. Menší kapky průměru 1^.0 mm mají rychlost dopadu 5^.7 m, kapky průměru 2^.0 mm, rychlost 8^.1 m, kapky průměru 3^.0 mm, rychlost 9^.9 m za vteřinu. Vzduch padáním kapek dolů stlačený nemůže dosáhnouti stejné rychlosti ani při bouřkách. Pro rozličnou velikost pršících kapek rozeznáváme: mžení nejčastěji za chladných dní, když kapky sotva jsou patrny, pršku a deštíček, když jsou o něco větší, d., když se rozeznávají jednotlivé kapky, lijavec, když veliké kapky prudce padají, průtrž mračen, když voda nepadá v kapkách, ale celým proudem lije a žene se k zemi. Příval jest silný d. s větrem.

D. vzniká hlavně ochlazením vzduchu. Klesne-li teplota vzduchu pod bod rosný t. j. pod bod, při kterém jest vzduch parami nasycen, nastane srážení a vylučování páry vodní. Nejrychleji a v rozměrech nejrozsáhlejších ochlazuje se vzduch, když vystupuje do výše a rozprostraňuje se. Výstupem do výše klesá teplota vzduchu dle toho, jak jest vlhký. Vzduch úplně suchý ochlazuje se dle Hanna o 1° C. na 100 m, vzduch úplně vlhký pouze o 0^.5° C. Vystoupí-li na př. úplně suchý vzduch, původně 15° C. teplý, od hladiny mořské do výše 3000 m, ochladí se o 30°, tak že bude míti v naznačené výši teplotu —15° C., kdežto teplota vzduchu vlhkého klesne vystoupením o 3000 m pouze na 0°. Rychlému ochlazování úplně vlhkého vzduchu vystupujícího do výše zabraňuje teplo srážením páry vodní uvolněné, jež podporuje jeho výstup, tak že vzduch vlhký dosáhne větší výše než vzduch suchý. Kapalnění páry vodní nastává klesnutím teploty pod rosný bod; pára ve vzduchu obsažená sráží se v nižší poloze, čím vlhčí jest vzduch. Známa-li jest původní teplota, vlhkost, jakož i rychlost vystupujícího proudu vzduchového, může se ustanovili množství srážek ochlazením ze vzduchu vyloučených. Má-li na př. vzduch parami nasycený teplota 15° C., jest tlak páry vodní 12^.1 mm a váha páry v každém m³ 12^.7 g. Vystoupí-lí vzduch o 1000 m výše, klesne jeho teplota na 10° C., tlak páry na 9 mm a váha v 1 m³ na 9^.4 g. Ochlazením vzduchu o 5° C. bylo vyloučeno z každého m³ 3^.3 g vody. Množství vyloučeně vody jest nejen závislé na ochlazení vzduchu, nýbrž také na rychlosti, s jakou vystupuje vzduch do výše. Jest-li rychlost kolmo vystupujícího proudu 1 m za vteřinu, neboli 3600 m za hodinu, vystupuje nad prostorem 1 m² 3600 m³ vzduchu, z něhož se vylučuje srážek vodních 3600 × 33 = 11^.9 kg.

Výška vyloučené srážky vodní, kdyby veškera spadla k zemi a neudržovala se částečně v podobě oblaků, byla by 12 mm. Patrně může způsobili vydatný d. i mírné vystoupení vlhkého vzduchu při teplotě poměrně nízké. Ochlazení vzduchu a množství sražené páry lze též ustanovili velmi snadno, když vzduch vystupuje po šikmých stráních horských. Vystupování jest v tomto případě závislé na sklonu, tak že na př. při úhlu 9° jest potřebí rychlosti 10 m za vteřinu, aby vzduch vystoupil o 1 m výše. Není-li vystupující vzduch parami úplně nasycen, ochlazuje se rychle, pokud neklesne teplota na bod rosný; dosažením tohoto bodu a kapalněním páry vodní ubývá teploty pomaleji; množství vyloučené vody lze určití i v tomto případě. — D. po vstává též, když teplé a vlhké vrstvy vzduchu s chladnějšími se promíchávají a přiměřeně ochlazují. V dřívější době pokládáno bylo promíchávání nestejně teplých vrstev vzduchových za hlavní zdroj atmosférických srážek, avšak z různých pokusů se shledalo, že tímto způsobem nemohou povstali vydatné a rozsáhlé deště, nýbrž pouze mlhy a oblaky. Promícháme-li na př. 1 m³ vlhkého vzduchu s teplotou 15° C. se stejným množstvím vzduchu parami nasyceného s teplotou 0^.°, obsahuje tato smíšenina 2m³ vzduchu 12^.7 + 4^.9 = 17^.6 g páry vodní neb 8^.8 g v 1 m³. Jelikož promícháním klesla teplota na 7^.5° C. a vzduch při této teplotě může obsahovati nejvýše 8^.0 g páry vodní, musí se z každého m³ 0^.8 g vody vyloučili. Ve skutečnosti jest množství vyloučené vody menší, než bylo ustanoveno výpočtem, jelikož se ochlazování zmírňuje teplem při kapalnění páry uvolněném. — Mimo to pokládá se též silné a prudké otřesení vzduchu za příčinu deště. Velmi starý jest náhled, že velkými bitvami a silnou střelbou z děl působí se d.; avšak účinek palby na vznik deště není dosud dokázán nade vši pochybnost. Také pokusy konané v novější době zvláště v Americe, aby způsobil se umělý d. explosí různých látek, nepodaly důkazu o tom, že by otřesením vzduchu vznikal d. Naproti tomu mohou velké požáry působiti deště tím, že jednak nad nimi vystupuje vzduch do výše, kde se rozprostraňováním ochlazuje, jinak, že se jimi dostává veliké množství prachu a kouře do vyšších vrstev atmosféry a tím se kapalnění páry vodní usnadňuje.

Prouděním vzduchu dostává se vodní pára ve velkém množství z moře na pevninu, kde se ochlazováním proměňuje ve vodu a zavlažuje půdu. Nejhojnější deště jsou ve spojení s vlhkými proudy vzdušnými, vystupujícími do výše, jak shledáváme: a) za teplého a klidného počasí dobou odpolední v létě, b) nad barometrickými minimy, c) když vítr věje přes nerovný povrch zemský.

a) Vystupující proudy vzdušné vznikají, když za teplého dne letního rozřeďuje se vzduch a rozprostraňuje se. Vystupování vzduchu děje se bez překážky, bývá-li atmosféra klidná. Nad místy zvláště oteplenými utvoří se malé místní depresse barometrické, jež bývají oborem velmi hojného deště. Mohutné oblaky kupové, bouřky s prudkými lijáky mají původ svůj ve výstupu silně otepleného a vlhkého vzduchu. Největší účinek na vystoupení vzduchu má teplo v horkém pase; tam jsou též odpolední bouřkové lijáky nejvíce rozšířeny. Blíže rovníku v oboru nejteplejšího vzduchu jest pás »bezvětří« s hustými oblaky a silnými lijavci, téměř denně se opakujícími.

b) V barometrických minimech vzduch vanoucí se všech stran k jejich vyplnění vystupuje ponenáhlu do vyšších a řidčích vrstev, kde se rozprostraňováním ochlazuje. D. nachází se zhusta ve spojení s nízkým tlakem vzduchu proto, že se v barometrických minimech při cyklonálním proudění vzduchu vyvinuje silný proud výstupný. Deště nebývají po celém cyklonu stejnoměrně rozděleny; nejhojnější deště vyskytují se obyčejně ve středu cyklonu, kde vystupuje vzduch nejvýše, nebo na straně k moři obrácené, odkud přicházejí do cyklonu větry nejvlhčí. Nachází-li se cyklon na dráze od Atlantského okeánu na severu Čech, padají nejhojnější deště na jeho přední čili východní straně při větrech jihozáp., pohybuje-li se střed cyklonu na jihu Čech, žene se nejvíce páry vodní do něho větrem severozápadním a severním a nejhojnější deště nalézají se na jeho zadní čili západní straně při tlaku vysokém a stoupajícím, jako v září r. 1890. Též vyskytují se často deště na pokraji cyklonů, v menších depressích barometrických, jež obíhají zvláště ve velkých a nepravidelně vyvinutých oborech nízkého tlaku. Běh depressi sekundárních označen bývá úzkým pasem deště a bouřkami. Vyskytují-li se deště na východní neboli přední straně depresse, padají při tlaku klesajícím, na straně západní prší při tlaku stoupajícím. Ve střední Evropě pršívá zvláště v teplejší době častěji při stoupání než při klesání tlaku, přítokem těžkého mořského vzduchu na pevninu. Hojnost deště není závislá na hloubce barom. depresse; v mělkých depressích padá d. stejně hojně jako v depressích hlubokých. Postupem cyklonů dostává se d. daleko od moře na pevninu. Nejsilnější deště vyskytují se v oboru nízkého tlaku nebo v jeho sousedství; deště celinové, po celé zemi rozšířené, též rozsáhlé bouřky jsou ve spojení s barom. depressemi. V malých tornádech a cyklonech vystupuje vzduch tak silně, že ani velké kapky a kroupy hned k zemi neklesají. Ferrel vysvětluje průtrž mračen tím, že spousty vody udržují se delší dobu ve vzduchu a že když prudké otáčení částic vzduchových rychle se zastavuje, jako na př. v horské krajině, hrne se zkapalněná pára vodní dolů v celých proudech. Tornády, tromby, vodní smrště (tropické cyklony na mořích) jsou jaksi kondensační nádoby, jež chrlí veliké spousty vody.

c) Vzduch vystupuje do výše, když horizontální proud vzduchu naráží na vysoké břehy nebo na pásma horská. Výstupem na hory stává sc zvláště vlhký vítr deštivým. Obyčejně větry mořské přinášejí mnoho páry z moře na pevninu, jako v Evropě větry jihozápadní, západní a severozápadní. Větry těmito dostává se hojného deště zvláště svahům horským, obráceným k moři, v pase mírném svahům a břehům západním, v pase horkém, kde věje passát, svahům a břehům východním. Ag.

D. elektrický. Spojí-li se voda, vytékající nálevkou, jež vybíhá v úzkou rouru, nebo cedníkem s malými dírkami, vodivě s konduktorem elektriky nebo s třenou tyčí kaučukovou, rozstřikuje se paprsek vodní v kapky jako d. elektrický. Totéž se pozoruje dle Tyndalla (Sedm přednášek v Royal Instit., 1883) na jemném písku (slídovém posýpátku). Výjev vysvětluje se odpuzováním těles stejnoměrně elektrických. Podobné úkazy jeví se, přiblíži-li se k paprsku vodnímu, kolmo vzhůru vytryskujícímu těleso elektrické v místě, kde se tento počíná rozpadávati v kapky a se kaliti, jak poprvé pozorovali P. Gordon 1855 a Fuchs r. 1856. Paprsek se k elektrickému tělesu nachýlí a je-li toto silně elektrické, rozstřikuje se ještě více, rozšiřuje se trsovité. Je-li však těleso slabě elektrické nebo je-li vzdáleno, tu naopak přestává se rozpadávali v kapky, zúží se a vystupuje o něco výše. Že se rozpadávání v kapky zpožďuje, pozoroval lord Rayleigh (Beiblätter zu Wiedem. Ann. 1879) při okamžitém osvětlení elektrickou jiskrou. Výjevy ty vysvětluje na základě svých pokusů Beetz (Pogg. Ann., 1871) influencí; elektřina téhož druhu, jakou má přiblížené těleso, jest odpuzena do nádoby s vodou a do země, nestejnojmenná nahromaďuje se na vnějším povrchu paprsku, kde se v kapky rozpadává, a tyto jsou od vnitřních neelektrických částí přitahovány, čímž vzniká zúžení paprsku. Při silné influenci i vnitřní části nabývají elektřiny stejnojmenné, tak že rozstřiknutí se podporuje. L. Rayleigh tvrdí, že slabým elektrováním nezamezuje se tvoření kapek, ale podporuje se splývání krůpějí již utvořených, což po kusem tímto potvrdil: Dva vodorovné, ze dvou sousedních direk vytryskující paprsky se odpuzovaly, nesplývajíce v jeden; spojil-li však jeden se slabě elektrickým tělesem, ihned splynuly dohromady. Malé znečistění vody (na př. slabá přísada mýdla) rovněž rozpadání se paprsku na kapky zamezuje; avšak silná influence i zde přivodila rozstřiknutí jeho. L. Rayleigh má za to, že elektřina má důležitý vliv na splývání kuliček vodních, z nichž se mraky skládají, a tudíž na povstávání deště. Dokud kuličky ty od sebe se odrážejí, zůstávají malými a nenastává d., když však působením elektrickým splývají dohromady, tvoří se větší kapky a nastává d. Pka.