Ottův slovník naučný/Bologna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bologna
Autor: Vojtěch Jaromír Nováček, Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 304–307. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bologna
page=1

Č. 620 Šikmé věže v Bologni.

Bologna [boloňa] (někdy Bononia), z nejstarších a nejznamenitějších měst italských, hlava Emilie a stejnojmenné provincie, leží v úrodné rovině při patě Apennin mezi řekami Renem, Aposou a Savennou, má (1886) 104.000 obyv. (jako obec 123.300). Výstavnost města, opatřeného množstvím nádherných palácův a chrámů, nad něž vynikají věže zvláštního tvaru, svědčí o bohatství, pro něž nazývána B. la grassa (tučná). Mezi četnými chrámy (jest jich 130) vyniká basilika sv. Petronia, někdy biskupa bolognského, k níž položen základ r. 1390. Měla býti zbudována ve slohu toskánskogotickém dle plánu Antonia di Vincenzo v rozměrech ohromných. Půdorys měl míti podobu latinského kříže, jehož čtyři ramena, ozdobená nádhernými průčelími, měla tvořiti strany čtyř náměstí. Aby bylo získáno místo pro chrám a projektovaná náměstí, zbořeno osm kostelův a množství budov soukromých. Avšak ohromnost podniku přesahovala prostředky města. Ač s malými jen přestávkami pokračováno ve stavbě až do roku 1659, provedena toliko čtvrtina projektu, z níž zjištěno, že dle původního plánu měl míti podélný průřez chrámu délky 216,6 m (čili o 36.6 m více, než má basilika sv. Petra v Římě, největší chrám na světě), příčný průřez 140.6 m. Došlo jen ku provedení hlavní lodi až k místu, kde měla se křižovati s loďmi bočnými; tu ukončena apsidou. I v této podobě činí chrám dojem velkolepý. Délky má 117 m (nejdelší chrám v Praze, sv. Jakuba, 79 m), šířky s kaplemi 48 m; 12 sloupy rozdělen jest ve 3 lodi, k nimž druží se 22 kaplí, po 11 na každé straně. Průčelí, které tvoří jižní stranu hlavního náměstí Piazza Vittorio Emanuele (dříve Piazza maggiore), jednoho z nejkrásnějších v celé Italii, ostalo nedokončeno. Do chrámu vedou tři skvostné, skulpturami zdobené brány, z nichž prostřední, z r. 1425, jest dílem slavného sochaře Jacopa della Quercia. Nad hlavním vchodem po 3 léta stála Michelangelem zhotovená bronzová socha pap. Julia II., již lid r. 1511 rozbil, načež kov prodán vévodovi Ferrarskému, který z něho dal uliti dělo zvané Giuliano. Vnitřek chrámu jest bohat pracemi uměleckými. V levé boční lodi na podlaze r. 1653 slavným hvězdářem Gian. Domenikem Cassinim vyznačen poledník. Z ostatních chrámů buďtež jmenovány: S. Francesco založený uprostřed XIII. stol., vedlé něho překrásná zvonice zbudovaná Antoniem di Vincenzo ke konci XIV. stol.; S. Stefano, skupina 7 chrámů založená na místě starého chrámu Isidina v VII. stol., chrámy leží v nestejném niveau, zbudovány v různých dobách a chovají mnoho památek starého umění, v jednom z nich zřízen ve XII. století dle vzoru sv. hrobu jerusalemského hrob sv. Petronia; S. Domenico, původně z XII. st., v minulém století úplně přestavěný, bohatý památkami uměleckými starého i novějšího původu. Nádherné, intarsované a řezbami zdobené stolice v kůru, jež v létech 1528–40 zhotovil Fra Damiano da Bergamo, jmíny za nejkrásnější toho druhu práci v celé Italii. S. Giacomo Maggiore založen r. 1267 o jedné lodi. Před městem leží Certosa, někdy klášter kartouský, od roku 1801 hřbitov založený náhodou na místě, na němž r. 1869 objeveno veliké pohřebiště staroetruské, a r. 1731 vystavěný poutnický chrám sv. Lukáše, honosící se krásnou vyhlídkou. B. jest městem věží. Ve XII. a XIII. stol. měla jich 180, dnes již mnohé zmizely, jiné částečně zbořeny, ale ostaly dvě věže nakloněné, které jsou charakteristickým znamením města. Jména jejich Asinelli a Garisenda (vyobr. č. 620.). Prvá 105 m vysoká, uchylující se od kolmice o 1.23 m, byla zbudována od rodu Asinelli v l. 1109–19 a odolala zubu času i četným zemětřesením a bouřím; současně s ní vystavěli Filip a Odo Garisendi věž druhou, více nakloněnou (uchyluje se o 3.04 m), která však v l. 1351–61 z ohledu bezpečnosti obourána, tak že má dnes jen výši 47 m. Že věže nakloněny jsou, nestalo se, jak zhusta podnes se vykládá, úmyslně, ale prostě následkem ponížení základů na jedné straně. – Z ostatních věží dosud zachovaných zasluhují zmínky Azzoguidi 60 m vysoká, Catalani honosící se krásně členěným portálem, okny a architravem, Prendiparte (také Coronata zvaná) 59 m vysoká, v níž v předešlém století bylo vězení arcibiskupské, a j. Mezi náměstími vynikají tři, z nichž největší do nedávna byla Piazza Vittorio Emanuele (v posledních létech v nové čtvrti města založena ohromná Piazza d'Armi); jest obklopena 4 budovami monumentálními (Palazzo del Comune, palazzo dei Mercanti, palazzo del Podestà a chrám S. Petronio), a střed její zdobí nádherná fontána Lauretiho, na níž bronzová socha Neptunova, roku 1564 zhotovená Giovanim da Bologna, váží 20.012 liber a stála 70.000 dukátů. Piazza S. Domenico, zvaná dle chrámu, je zdobena bronzovou sochou Domenica Guzmana a pomníkem Rolandina Passeggeriho, který jako notář městský byl organisátorem vojska městského v bojích s Bedřichem II. Krásné jest také náměstí, které zdobí kolonnady zvané Portici del Pavaglione, v nichž soustředí se veškeren život městský jako na náměstí sv. Marka v Benátkách, a Piazza Colonna v Římě. Tu jsou nejskvostnější krámy kupecké a zvláště v hodinách odpoledních schází se tu k procházce obyvatelé všech tříd; z náměstí toho vycházelo hnutí v bouřných dobách středověkých i v nejnovější době při zápasech o sjednocení Italie. Portici del Pavaglione náleží k budově, v níž v l. 1562–1803 sídlo měla staroslavná universita, chlouba města (i na mince přijato heslo: Bononia docet), zv. archiginnasio antico a pro universitu dle plánů Terribilia zbudovaná. Nyní nachází se v budově té archiv státní a bohatá bibliotéka obecná. Loggie dvoru a prvního poschodí zdobeny jsou pomníky professorův a znaky studentů spořádanými dle národů, k nimž náleželi; nacházíme mezi nimi i mnohé katolických pánů českých z dob pohusitských (Rožmberků, Lobkovicův a j.). Od r. 1803 umístěna jest universita v bývalém paláci Poggijském (vyobr. č. 621.) ve Strada di San Donato, který Pollegrino Tibaldi vystavěl roku 1560 pro kardinála Poggiu. Z ostatních paláců buďtež vytčeny: Palazzo del Comune, radnice, která jako pražská radnice Starom. vznikla z několika budov menších, zejména ze dvou paláců zvaných della Biava a casa di Accurzio. Nad průčelím stojí socha papeže Řehoře XIII., oprávce kalendáře, rodáka bolognského (z rodu Buoncompagni) od Mengantiho, která r. 1796 proměněna v sv. Petronia, uvnitř paláce nádherné schodiště jest dílem Bramanta (z r. 1509), gallerie a sály zdobeny freskami a síň Herkulova obrovskou sochou hliněnou, která jest dílem Alfonsa Lombardiho, v sále Farneském jest socha papeže Pavla III. Se zdarem jest obnoven Pallazo della Mercanzia (jinak Foro de' Mercanti) ve slohu gotickém původně r. 1294 zbudovaný, r. 1439 rodem Bentivogli obnovený, jehož chodby a schodiště zdobí znaky právníků z let 1441–1800. Mezi paláci, zbudovanými v bohatém slohu barokovém, vynikají obzvláště dva, jeden, jejž zbudoval kardinál Aldrovandi a který dnes náleží rodu Montanari, a Palazzo Bargellini, jehož stavitelem uprostřed XVII. stol. byl Provaglià. Z moderních budov přední místo zaujímá palác spořitelny, dostavěný r. 1876 architektem Mengonim. Nk.

Č. 621 Universita bolognská.

B., jako vždy bývala, i podnes jest středem vědy a umění. Bolognská universita spolu s paříž. univ. jest kolébkou všeho ostatního vysokého učení a byla pravzorem pro university středověké. Smyšlénkou ovšem jest, že vysoké učení bolognské založil císař Theodosius r. 433; ale již na počátku XI. století byla v B-gni škola svobodného umění (studium in artibus). Na ní počal při přechodu od XI. do XII. stol. Irnerius vykládati právo římské novým, důkladným způsobem, a stal se, naleznuv nástupce v nepřetržité řadě výtečných učitelů práv, kteří v B-gni až do prostřed XIII. století učili a glossátorové se zovou, zakladatelem slavného vysokého učení právnického. Utvoření se tohoto trvalého sídla studií a rozkvět jeho byl značně podporován privileji státní a církevní moci, hlavně již zákonem císaře Bedřicha I., vydaným na říšském sněmu ronkalském (1158), jímž zabezpečena císařská ochrana cizím učitelům a žákům. Tím pak, že se při učení bolognském jakožto podstatné části jeho ke sklonku XII. století utvořily jednoty cizinců za příčinou studií tam meškajících (universitates scholarium), vzniklo zřízení, jež dle názorů středověku lze nazvati universitou, studium generale. V 1. pol. XIII. stol. spojila se tato společenstva ve dvě velké jednoty (universitates): v jednotu národů předalpských, t. j. italských (nationes citramontanorum) a v jednotu národů záalpských (nationes ultramontanorum), z nichž každá měla pro sebe zvláštní představenstvo a úřednictvo, jmenovitě zvláštního rektora. Zároveň však obě tyto korporace činily dohromady jednotu společnou. Jednota ultramontánů již r. 1265 spojovala v sobě 13, později 18 národů (nationes). Citramontani čítali tři hlavní nationes. Mezi národy ultramontánů byla též natio Bohemorum, která měla míti rektora každého 21. roku, a pozoruhodna jest i natio Germanica tím, že archiv její z XIII. až do XVIII. stol. zachoval se až na naše doby (srv. Acta nationis germanicae universitatis bononiensis atd., Friedlaender et Malagola, Berl., 1887). Ke konci XIII. stol. studující ostatních věd (mediciny a svobodného umění) odtrhli se od právníkův a utvořili pro sebe zvláštní korporaci (universitas artistarum) s vlastním rektorem. Když však r. 1360 bylo v B-gni založeno studium generale in theologica facultate, utvořilo se tu sice kollegium učitelů theologie, ale studující této fakulty počítali se k universitě artistů. Vlastními členy uvedených universit, které čím dále většího nabývaly účastenství v řízení vysokých škol samých, a hodnostáři, jmenovitě rektory jejich, mohli se státi jen studující a i z těch jen přespolní. Vnější výkon činnosti učitelské, povolávání na některé stolice učitelské, odměna učitelův, určení předmětu přednášek staly se závislými na vůli korporace scholárů. V 2. pol. XIII. stol. pak počaly se tvořiti sbory doktorů, různé dle fakult vědeckých. Mezi těmito nabylo zvláštní důležitosti kollegium doktorů práv. Starobylé zřízení bolognské university udrželo se, doznavši jen málo změn, jako zřízení generálního rektora celého učení na počátku XVII. stol., až do konce XVIII. stol. – B. byla jedním z nejdůležitějších středisek duševní činnosti pozdějšího středověku. Mezi těmi, kdož v Bologni studia konali – za učitele práv Azona († 1230) bylo tam současně 10.000 žáků – byli zastoupeni všickni národové, zvláště též národ český. Pravověda dob novějších počíná na základě školy bolognské, hlavně na výkonech glossátorů. Též zdělal v B-gni uprostřed XII. století Gratianus důležitou sbírku práva církevního, Decretum Gratiani, a učili tam ve XIV. stol. nejpřednější postglossátor Bartolus de Sassoferrato a kanonista Johannes Andreae. Ve XIV. století bylo tam poprvé učeno anatomii těla lidského (Mondino dei Luzzi), a v XVII. stol. kvetla tam proslulá škola anatomická (Marcello Malpighi) a astronomická (Cassini, Cavalieri). R. 1789 Galvani zde odkryl galvanismus. Universita, ač nemůže se honositi tak četným počtem posluchačů jako za středověku, jest přece vždy z nejznamenitějších v Italii (působí na ní nejslavnější básník italský Giosuè Carducci). Srv. Sarti. De claris archigymnasii bologniensis professoribus (1769); Fitting, Die Anfänge der Rechtsschule zu B. (1888); Heyrovský, Počátky učení bolognského (Athenaeum, roč. VI., č. 2.); C. Ricci, Bononia docet (Bol., 1888); Savigny, Gechichte des röm. Rechts im Mittelalter (III., 2. vyd. 1834); Denifle, Die Universitäten des Mittelalters (I., 44.); Kaufmann, Gesch. d. deut. Universitäten (I., 1888). Hý.

Sbírky jsou četné a bohaté. Přední místo mezi nimi zaujímá pinakothéka, v níž zastoupeni jsou umělci osmi století a zejména obrazy malířů školy bolognské. Perlou její jest obraz sv. Cecilie od Rafaela. Mezi bibliotékami přední místo zaujímá universitní, která má 100.000 děl, mezi nimi mnoho vzácných starých rukopisů, pak obecná, školy inženýrů, lycea hudebního, arcibiskupská, regulovaných kanovníkův u sv. Salvatora, Albornoziana, při akademii Adama Mickiewicze; ze soukromých historická bibliotéka Lozzi a filologická Bertolini (viz o nich: Neugebauer, Die Bibliotheken in B., »Serapeum« XX. 1859, str. 211. až 218.; a Ottino & Fumagalli, Bibliotheca bibliograpbica italica, Řím, 1889, str. 247. až 249.); hojné sbírky archaeologické má obec i universita. B. jest rodištěm 8 papežů, více než 200 kardinálův, a dala Italii množství slavných umělců, mezi nimi Domenichino, Guido Reni, Albani, Carani atd., také slavný kardinál Giuseppe Mezzofanti (* 1776) jest rodákem bolognským a působil tu jako professor vých. jazykův a bibliotékář. – Průmysl bolognský jest dosti znamenitý, spracováním kovů zaměstnáno asi 2000 dělníků, tkalcovství provozuje se ještě jako domácí průmysl (as 1200 stavů), světové pověsti těší se zboží uzenářské (mortadella). – Původu jest B. etruského, o čemž svědčí hojné nálezy starožitností etruských v městě i v okolí. Někteří archaeologové tomu chtějí, že byla tu Felsina, hlava spolku měst etruských, jíž keltští Bojové dobyli a nazvali Bononií. Jisto jest, že od r. 189 př. Kr. byla B. městem římským a teprv od té doby lze mluviti o vlastním životě městském; za doby císařské dokonce občas bývala sídlem panovníků. Později náležela řeck. exarchátu, dobyta od Langobardů, Franků; nadána císařem Karlem Velikým výsadami svobodné obce. V bojích stran Guelfů a Ghibellinů přidržela se papeže proti císaři Bedřichovi II., jehož syn Enzio 26. kv. 1249 od Bolognských zajat a po 22 let až do své smrti ve vazbě držán. Zmítána vnitřními bouřemi, rozněcovanými od panstvíchtivých rodin šlechtických, hlavně rodu Bentivoglio, který odvozoval původ svůj od nešťastného Enzia, podrobena r. 1506 Juliem II. panství papežskému. B. pokoušela se sice nabyti bývalé svobody, ale marně; nicméně podařilo se neústupnosti měšťanův uhájiti i za nových poměrů mnohé cenné, staré výsady až do doby válek francouzských, kdy r. 1796 Napoleonem přivtělena k republice Cisalpinské, později ke království Italskému a r. 1815 vrácena papeži. R. 1821 a 1831 B. byla středem hnutí italského, které, marně kroceno rakouskou posádkou, vedlo konečně r. 1859 ke spojení jejímu se sjednocenou Italií. Nk.