Ottův slovník naučný/Avvakum

Ottův slovník naučný
Avulsio	Avvakum	Avvakumovščina

Údaje o textu
Titulek:	Avvakum
Autor:	Karel Irenej Černý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Protopop Avvakum

Avvakum Petrovič, syn popa Petra v Grigorově v gub. nižegorodské (* ok. 1620 — † 1681), protopop v Jurjevci Povolžském a vynikající učitel rozkolníků. Byl ok. r. 1640 duchovním v Lopatici (v új. makarjevském), odkudž však pro fanatickou horlivost, jakou pronásledoval některé bojary, byl nucen utéci do Moskvy (1651), kdež byl od patriarchy Josifa povolán do kommisse k opravě knih bohoslužebných. Po nastoupení Nikonově (1652) byl odstraněn z tohoto úřadu a k opravě knih povoláni muži znalí řečtiny, kteří jedině mohli opraviti chyby starých tisků. Ale opravné tyto snahy, jakož i odstranění některých formalit bohoslužebných byly od starověrců pokládány za kacířství a tím dán počátek k rozkolu. A. podal r. 1655 supliku caru Alexěji Michajloviči, v níž obviňoval Nikona, že zavádí obřady odporující pravoslaví, a žádal za obnovení staré liturgie; byv za to poslán do Sibiře, byl duchovním daurské expedice pod velením vojev. Paškova a teprv r. 1664 po pádu Nikonově dovoleno mu vrátiti se do Moskvy. Když však opět hlásal odpor proti novým zařízením, byl poslán do Mezeně; po 1½ roce se vrátil, ale po marných pokusech odvrátiti jej od opposice byl zavezen do Pustozerska, kdež byl vězněn 14 let až do r. 1681. Dlouholetá vazba neohromila však ducha fanatického kmeta; roku 1681 v listu k caru Alexěji projevil tak smělé názory a útočil na cara i duchovenstvo, že byl upálen se 3 náčelníky rozkolu Lazarem, Jepifanijem a Nikiforem. A. byl muž vysoce nadaný a po stránce mravní lze ho postaviti na roveň Husovi a Savonarolovi, ačkoliv směr jeho snah — odpor proti reformaci církve ruské — byl zcela jiný. Jeho literární činnost tak pestrá jako jeho život, staví ho mezi přední literáty ruské v XVII. stol. Ačkoli neměl systematického vzdělání a neznal jazyků klassických v theologii tak nevyhnutelných, vynikal za to velikou znalostí theol. literatury v rus. překladu znaje bibli téměř do slova a mistrovsky užívaje citátův z ní ve svých spisech důležitých jako prameny církevních i kulturních dějin ruských. Četné spisy jeho (44), z nichž některé známe jen dle titulův, jsou: 1. exegetické (výklady Písma sv.), 2. traktáty theologickopolemické, 3. poslání rozličného obsahu a 4. spisy autobiografické. První z nich (jmen. Besěda o Avraamě) jsou odleskem vlivu středověkých apokryfů; v polemických spisech útočí velmi prudce na Nikonianstvo užívaje takového tónu, s jakým setkáváme se u Luthera; v theologických vykládá své názory o ctění obrazů svátých (ikon), o liturgii a téměř o všech dogmatických otázkách, jež byly předmětem sporu rozkolu s církví orthodoxní. Jeho poslání, supliky atd. jsou dílem adressovány k carům a bojarům za zvláštními příčinami, dílem odpovídají na rozličné otázky jeho přívržencův. Nejzajímavější jsou však jeho autobiografické práce, v nichž podrobně líčí svá strádání a utrpení pro své přesvědčení v Sibiři, Moskvě a j. Sem náleží jeho Žitije napsané v Pustozersku okolo r. 1675 a Zapiska o svojem stradaniji i stradaniji sputnikov, vydané od Tichonravova r. 1862. Úplné vydání jeho spisů pořídil prof. Subbotin v 5. svazku »Materialov dlja istoriji raskola«. A. jest u rozkolníkův ctěn za »svjaščeno-mučenika«. Čý.