Ottův slovník naučný/Avsějenko

Ottův slovník naučný
Avril	Avsějenko	A vue

Údaje o textu
Titulek:	Avsějenko
Autor:	Karel Irenej Černý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1113-1114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Vasilij Grigorijevič Avsejenko

Avsějenko Vasilij Grigorjevič, současný historik, belletrista a publicista ruský. Nar. 17. led. 1842 ze šlechtické rodiny v gubernii černigovské, studoval v Petrohradě a v Kijevě a věnovav se obecným dějinám již za studií universitních vystoupil vědeckými pracemi v »Rus. Slově«. Absolvovav r. 1862 vydal jako kandidát studii Italjanskij pochod Karla VIII. i jego poslědstvija dlja Franciji (v »Kijev. Univ. Izvěst.«, 1863), za niž stal se docentem historie na universitě sv. Vladimíra. Vzdav se docentury oddal se zcela literatuře. Roku 1863 byl spolupracovníkem »Otečestv. Zapisok«, kdež uveřejnil několik studií; téhož roku vyšlo od něho v »Rus. Věst.« Malorossijskoje šljachetstvo v 1767 g. a studie o Louisu Blancovi z nichž zvláště tato vzbudila pozornost. Od r. 1864—66 vydával časopis »Kijevljanin«, jejž vedl s počátku s prof. Šulginem, a učinil z něho první vážný list na jihu ruském, jenž požíval vážnosti svými znamenitě psanými články o všech palčivých otázkách té doby a vyrovnal se v tom úplně »Mosk. Vědomostem« Katkova (zejména články o polské otázce a o vznikajícím nihilismu). Kromě feuilletonův a úvodních statí A. napsal do něho r. 1864 velikou historickou studii Malorossija v 1767 godu, která vyšla i o sobě a byla přeložena do polštiny. Z jiných historických prací uvedeme ještě: Borba Veneciji s Avstrijeju v 1848 i 1849 godach (»Věst. Jevr.«, 1866) a Federacija Italiji po idejam 1848 g. (Russ. Rěč, 1861). — Již za studií v Kijevě pokoušel se A. v poesii, avšak nedával ničeho tisknout!; jedna báseň jeho byla uveřejněna v »Modném Mag.« bez jeho vědomí pod pseud. V. Porošilova, jehož použil pak i při své první povídce Burja (v »Rus. Věst.«, 1865); následujícího roku napsal povídku Tronutyje (v »S. Pb. Vědom.«), zajímavou v oné době tím, že neměla tendenčního odstínu lišíc se tak čistě literárním rázem od belletristiky let šedesátých. Po tříleté přestávce vystoupil A. opět r. 1869 v novém žurnálu »Zarja«, kdež uveřejnil kromě kritických a j. statí povídku U rěki (1869) a román Na raspuťji (Na rozcestí, r. 1870), který vyšel i o sobě ve 2 dílech (v Petrohradě, 1871); po zániku listu toho vstoupil do nově založeného »Rus. Miru«, kdež kromě literárního genru V morě žitejskom (1870) a povídky Lěsnoj žid (1873) vedl kritický feuilleton od r. 1871—75. A. jest přívržencem směru majícího cílem čisté umění, a kritické stati jeho jsou namířeny po většině na realistický směr, který ovládl v belletrii, tak že utkal se s realisty často v polemiku, jmenovitě též s Dostojevským r. 1876, jenž mu odpověděl na posudek svého »Dnevnika pisatelja«. Nejčileji však účastnil se A. v »Rus. Věst.«, v němž vyšly jeho nejznamenitější práce; za 15 let (od r. 1872) uveřejnil v něm povídky Bojarskaja pora (1873); Kak oni ujechali (1876); Děla dávno minuvšich dnej (1877); Okolnym putem (1873); Semejnyja radosti (1880) a velké romány Iz-za blag zemnych (1872, ao sobě, v Petrohradě, 1873); Mlečnyj puť (1875—76, též zvláště ve 2 sv., v Moskvě, 1876); Skrežeť zubovnyj (1878) a Zloj duch (1881, 1882 a 1883). Ve mnohých skladbách, zvláště v románu »Mlečnyj puť«, A. líčí rád život vyšších vrstev, a osoby jejich pohybují se většinou na půdě salonní. Na půdě té umí se pohybovati pevně a jistě, a všecky odstíny života toho zachytil věrně a s jistou elegancí. Některým jeho pracím vadí sice slabá analysa psychologická, avšak to umí A. nahraditi opět umělou kresbou typů, zvláště ženských, zajímavým dějem i effektními scénami. V »Rus.Věst.« vyšla též jeho dramatická skladba Tišina (1880) a výborné studie literárně historické o Rabelaisovi a Cervantesovi (1877) pod názvem Proischoždenije romana. Čásť svých povídek vydal souborně Pověsti i razskazy (1886), v Petrohradě, kdež rediguje od roku 1883 »S. Pb. Vědomosti« a od r. 1886 lacinou »Rus. Gazetu«. Od r. 1869 jest úředníkem v ministerstvu národní osvěty a skutečným státním radou. Čý.