Ottův slovník naučný/Arabie

Ottův slovník naučný
Arabideae	Arabie	Arabin

Údaje o textu
Titulek:	Arabie
Autor:	Vojtěch Mayerhofer, Jan Palacký, Otakar Feistmantel, František Augustin, František X. Kryštůfek, Rudolf Dvořák, Vítězslav Janovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 563–580. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Arabie (arab. Džezíret-ul-Arab, ostrov arabský, tur. a per. Arabistán), západní ze tří velkých poloostrovů jihoasijských, čtyřhran svými úhly sahající k 12° 40' a 34° 7' s. š., pak k 32° 30' a 59° 40' v. d., jejž obratník raka rozděluje ve dvě půle. Hranicí její na východě jsou Perský a Ománský záliv, na jihu Arabské moře se zálivem Adenským, na záp. Rudé moře a Egypt; hranice severní jest politicky, fysicky i národopisně neurčita, krajiny samy neznámy, jakož A. vůbec patří k zemím nejméně prozkoumaným. Někteří hranici tu určují přímkou od Aríše na Středozemním moři jdoucí k ústí Eufráta, jiní k A-ii čítají také poloostrov Sínai a poušť syrskoarabskou až k rovině mesopotamské, a v tom rozsahu páčí se povrch její na více než 3 mill. km²; největší její délka činí 2760 km, průměrná šíře 1200 km. A. velmi se podobá Africe jsouc vysočinou z větší části pustou a majíc pobřeží jen málo rozčleněné, bez značnějších chobotův a ústí řek, úzký to pruh ploché, písčité země, jejž na některých místech přerývají holé skály až k samému moři přistupující. Poměrně nejvíce vyvinulo se pobřeží východní, kde nalézáme dva větší poloostrovy: Katarský s mysem Bekkánským a Ománský (Pirátský) vybíhající v Ras Mesandum. Na této straně A. jest též značný Bahreinský záliv s ostrovy téhož jména. Ostrovy Kišm a Ormuz při průlivu Ormuzském patří k Persii. Nejvýchodnější bod A. jest Rás-el-Hadd, za nímž pak na jižním pobřeží následují zálivy Moserský, zvaný dle blízkého většího ostrova Mosery Churian-Murianský (anglické ostrovy téhož jména) a Chubet-el-Kamar, konečně nejdůležitější kotviště arabské: přístav adenský. Z mysů tohoto pobřeží uvádíme: Rás Madrak, Rás Fartak, Rás-el-Kelb a Rás Amrán, nejjižnější bod A. Průliv z Arabského do Rudého moře, Báb-el-Mandeb, zavírá pustý, ale polohou svou důležitý ostrov Perím a Rás Menhelí, načež podél záp. břehu arabského táhne se dlouhá řada korálových ostrovův, úskalí a mělčin, z nichž pozoruhodnější jsou velmi úrodný Kamarán (angl.) a Farsánské ostrovy. Velkých zálivů na této straně A. není, až na samém severu, kde Rudé moře štěpí se v zátoky Suezskou a Akabskou, objímající poloostrov Sínai, s mohutným mysem Muhammedovým na jihu. Z ostatních mysů do Rudého moře vybíhajících uvedeny buďtež: Rás Medžamila u Hodejdy, Rás-el-Asvad jižně od Džiddy a Rás Abúmed. Délku pobřeží arabského páčiti lze na 7500 km.   f.

Horopis. Pokud A. nám jest známa, totiž na pobřeží a v části středu, jeví se jako země velmi jednotvárná. Na severu jest step neobsáhlá, kamenná, dosud větším dílem neznámá, a teprve na západě patrný jest rozdíl mezi nahými stolními planinami (hamáda) jednotlivými horami prahorními nebo čedičovými a hlubšími údolími bystřin (vádí). Nejznámější místo severu, Palmyra (Tadmór), leží 875 m nad mořem, Karjetein 735 m, Damašek 685 m. Z pohoří v místech těch nejvýše se pne Džebel Haurán (1839 m); druhý vrchol jest Džebel Hárún čili Aaronova hora u Petry (1330 m), kdežto celá pokrajní planina nad Vádí Arabou (země Moabitů) leží asi ve stejné výši (Maán 1300 m, Kálat el Hasa 1286 m, jižnější Kalat vých. od Akaby 1260 m). Nižší jest sever: Hesbán 899 m, Kerak 1026 m, Kalat Zerka 636 m, Ezrak 745 m; nejsevernější známé údolí arabské Vádí Sichán vykazuje se výškami: El Melchat 560 m, Masr 615 m, Džóf 620 m. — Země Mídjánská na záp. pobřeží A. ukazuje tři stupně: vysoké prahory přímořské (Džebel el Šar 3000 m, Dibbág 2500 m, Harb 2200 m, Urnub, Sahd a Makla po 2000 m, Antar 1200 m), za nimi lávové planiny, Harry (Džebel Anas 1850 m) a konečně nízké údolí Poutnické cesty (Derb el Hádž), v němž Zát el Hádž leží ve výši 780 m, Tebúk 898 m, Ala 800 m, ale Dár Hamrá 1270 m. Za tímto údolím následuje opět poušť vyšší (1000—1200 m), jež u Teimy vystupuje do výše 1630 m. — Podobné poměry jsou v Hidžázu, jen že hory přímořské jsou nižší (Dž. Radva 1829 m, Subh 1372 m) a čedičová planina širší; v této jsou Cheiber ve výši 820 m, Medína 870 m, Mekka 670 m, Seima 847 m. Za tím nastupují opět vyšší hory. v nichž nalézáme tyto výšky: Táif u Mekky 1882 m, Ria 1665 m, Moi 1300 m, Šurma 1230 m a Theal 1344 m (Dougthy). Kdežto severnější Harra Aveirid má průměrné výše 1500 m, převyšuje ji v té příčině Harra Cheiber o 300 m. — Dále k jihu, z krajiny Asíru, kamž proniklo pouze vojsko egyptské, nedostává se nám zcela dat horopisných. Jest tu nízké přímoří Tiháma a za ním hory povlovné se sklánějí do velké písčiny nitroarabské, Dehny, v niž záhy zanikají četné bystřiny hor přímořských. — Poněkud bohatší zprávy máme o Jemenu, jenž se nám jeví jako vysočina obsahující přes 2000 m mezi vnitřní planinou a nízkým přímořím. Saná má výši 2210 m (dle Haiga 2350  m, dle Glasera 2223 m), Bauán 2570 m, Jerim 2398 m (dle Glasera 2823 m), Sobe 2285 m, ale Kataba (v údolí) jen 1250 m. Kromě těchto změřeny zde výše: Hudžela 543 m, hory rozvodní 2440 m, Menácha 2322 m, Mefak 1786 m. Suk el Chamís 2359 m, průsmyk neznámého jména 3051 m (od Haiga), Mabar 2463 m, Darrák 2600 m (od Glasera), Nákil Lessel jižně od Sany 2560 m, Nákil el Hadda 2225 m (od Manzoniho), hora u Kaukabánu 3050 m (Shapira), ostrov Perim 85 m, hora Šamšán u Adenu 535 m. — Podobné složení, zdá se, má i Hadramaut: vysoké hory přímořské (Džebel Harrás 1660 m, Dž. Hamrá 1610 m, Dž. Fadlí 1659 m, severnéjší Habbán v údolí 1000 m), přecházející (dle Wredea) uvnitř v planinu, která se končí neznámou písčinou »pustého domu« (Rob‘a el Chálí), Wrede páčí některé hory mezi Makallou a Vádí-Doánem na 2400 m (Drára, Dž. Zahúra), Owen u Dofáru na 1500 m, Wellsted horu Táfu na 2070 m, dle Hainesova měření má Džebel Kamarí 1611 m, ostrovy Kurja-Murja vypínají se 470 m n. m. (Hulton). — V Ománu rozeznal Wellsted za přímořím Dž. Achdar č. Zelené hory (3018 m, v nich místo Šírází 1885 m) a východní Dž. Fatlu. Při vchodu do Perského moře jest hora Harím 2057 m vysoká. Dále na sev.-záp. krajina Ahsa, jež se vyličuje jako rovná nížina, jest nám hypsometricky zcela neznáma. Jediná data máme z cesty vedoucí z Bagdádu do nitra A.: Šebeike 308 m, Birket Abdalláh 625 m, a Šeibe 817 m. Ve vnitřku má cesta z Džófu až do Háilu (1160 m, Doughty) průměrnou výši 900 m; na ní změřeny: el Álim 856 m, Gobba 890 m, Úm-el-Kulbán 885 m, Dž. Grágal 1420 m. Nedžd zdá se býti prahorní planinou (Temáma 975 m) s horami dosud nedostoupenými, vypínajícími se do výše 12—1500 m (dle Blunta), nejvýše 1800 m. Obyčejná relativní výška hor jest 100—200 m. Doughty našel zde nejvyšší Džebel Charram 1680 m; dále má Adža 1560 m, Afif 1400 m. Jest to sice chudý horopisný nástin země tak rozsáhlé, ale přestáváme na něm, nechtějíce hromaditi udání nekritická a libovolné odhady.   Pý.

Geologické poměry A. známe jen velmi neúplně. Z vých. pobřeží Afriky přesahují krystalinické horniny (žula, rula, břidlice, porfyry a diority) do jižní části poloostrova Sínajského a odtud pokračují k východu do A., do Midjánu, zabíhajíce až k jižnímu konci Mrtvého moře. Starší sedimentární horniny jsou na i severu jen v Sínajském poloostrově známy, a to ve Vádí Nasb uhelný útvar mořský s Orthis michelini a pískovce s Lepidodendry. Pak následují jednotlivé shluky pískovce núbického až do údolí Jordánu a zdá se i do Libanu. Avšak zde tento núbický pískovec (v Africe křídový) upomíná více na útvar permský, jsa čisté červený nebo červený a bílý, vyskytuje se často pospolně s porfyrem a chová na Sínaji měď; také tyrkis se v něm vyskytuje. Na tento núbický pískovec přikládá se útvar křídový, stupeň cenoman (pískovce), k němuž přiléhají vápeníte vrstvy až do vápenců nummulitických. Toto pásmo křídové a nummulitove táhne poloostrovem Sínajským severně od krystalin. shluků do Palestiny, tvoříc všecky vrstvy až do Libanu; hlavně jsou to křídové vápence, na nichž eocénní leží v jednotlivých krách. Křídové vrstvy obsahují rudisty. jakož i škeble Exogyra columba, Terebratuls biplicata, ježky, foraminifery Orbitoides a j. Eocénní vrstvy obsahují mnoho nummulitů aj. Pásmo to táhne se pak za krystalinickými horninami také k jihovýchodu. Podél Eufrátu jsou vrstvy třetihorní a recentní. V celku tedy opakuje se zde skladba asi taková, jaká se pozoruje v sev. Africe od Atlantského okeánu Saharou a Egyptem; shledáváme tam ploché uložení vrstev bez značnějších porušení a také scházejí, obecně řečeno, vrstvy od konce palaeozoické doby do stupně cenomanského (vyjmouc snad núbický pískovec). Střední části A. jsou pouštnaté jako sev. Afrika. Bližší zprávy máme teprve až z jižní a jihových. A. Na východě u úžiny Ormuzské vystupuje ve výšinách mezi mysem Messandumským a Rás-el-Haddem vápenec nummulitový, obsahující rody Nummulites a Alveolina. Město Maskat leží na zvláštní zelené, diallagové hornině, zvané eufotid; také se uvádí diorit. Odtud na západ pobřeží se zužuje a poušť zasahá až k moři. Ostrov Mosera v té krajině se nalézající skládá se z uvedené zelené horniny, na níž uloženy jsou kry bílého vápence nummulitového. Dále k západu následuje opět vápenec nummulitový, pod pískem pouště vycházející. Ostrovy Kurja-Murja skládají se ze žuly, provázené zeleným kamením maskatským, a na něm jsou jednotlivé kry vápence; také na protějším břehu A. vystupuje žula do výše 365 m a u Mirbátu leží na ní řada sedimentárních vrstev, a to nejprve žluté a hnědé slídnaté pískovce bez zkamenělin (nejspíše obdoba pískovce núbického); pak vrstvy hlinité, obsahující mimo jiné Pecten quadricostatus, Salenia scutigera a Orbitulina concava, tedy cenomanské zkameněliny; na tom vápence, také křídové. Dále k západu u Rás-Fartaku a Rás-Šarveinu opět vystupují vrstvy křídové, obsahující zkameněliny, mezi nimi Hemiaster similis, Pecten (Vola) quadricostatus a Neithea alpina. Tyto zkameněliny jsou proto důležity, že jsou totožné se zkamenělinami jistého uložení křídového v Indii u Bágu na ř. Narbadě, kdežto jihoindický křídový útvar jeví značnější příbuzenství s křídovým útvarem jihoafrickým, z čehož se soudí, že obě tato moře nebo mořské zálivy byly od sebe odděleny pevninou mezi Indií a Afrikou. — U Makally opět vystupuje žula s onou zelenou horninou. Pak následuje sopečná krajina jihozápadního cípu Arábie a pokračuje daleko na sever; město Aden leží v jícnu velké sopky; horniny jsou pravé lávy, pemza, smolek a p. Podobné horniny jsou také na blízkých ostrovech v Rudém moři. V celku jest tedy uložení i v jižní A-ii podobné jako v Egyptě, vystupuje místy archaický podklad, není hornin starších než cenoman (vyjmouc snad núbický pískovec), uložení jest v celku ploché a p. Podobná skladba jest v Somálsku a na Sokotře, a záliv Adenský jeví se tedy jako propadlina, která porušila tuto dřívější celinu.   Fl.

Podnebí jest tak jako podnebí sev. Afriky suché a horké. Deště se sice v A-ii vyskytují, na sever od obratníku v zimě, na jihu obratníku bouřkové deště letní, avšak nebývají ani stálé ani vydatné. Jenom na vysočinách jihoarabských, jako v Hadramautu, spadává do roka 60 cm srážek vodních; na pobřežích arabských, ačkoliv bývá vzduch dosti vlhký, pršívá mnohem méně než na vysočinách; Džidda vykazuje do roka sotva 10 dní deštivých, Maskat má 12 dní s deštěm, bouřkou a krupobitím. A. nalézající se mezi roční isothermou 22—28° C. náleží k nejvíce otepleným částem povrchu zemského, vedra letní dosahují při obloze zcela jasné takové výše jako v Sahaře, průměrně 35° C., v jednotlivých případech, když věje »samum«, 46—50° C. Naproti tomu bývají noci na výšinách i dobou letní chladné. V lednu shledáváme na severu A. isoth. 14° C., na jihu isoth. 24° C. Vítr panuje jako na pouštích severoafrických ponejvíce od severu, v létě vystřídá se v již. A-ii vítr severní s jihozáp. monsúnem.   Ag.

Vodopis. Málo jest zemí tak vyprahlých a chudých vodou jako A. Stále tekoucích větších řek a značnějších jezer A. vůbec nemá, jen o Aslanu v Ahse na vých. pobřeží tvrdí se, že po celý rok nevysychá. Jinak stálé vodstvo arabské záleží v horských pramenech a bystřinách, zvláště v horách jemenských, ománských a v Ahse, které však většinou po krátkém toku zanikají v poušti nebo ve vlastním písčitém korytě. V té příčině A. podobá se Sahaře a velká její řečiště (Vádí) naplňují se vodou pouze za doby dešťů (v zimě a poč. jara), po větší čásť roku jsou vyschlá, vlivem podzemních pramenů skrovnou vegetací pokrytá, a proto i karavany rády se jimi ubírají. Největší takovéto říční koryto jest Vádí-er-Rúmen; vzniká v horách hidžázských, táhne se nitrem země až k 45° v. d., obrací se pak severu a zde končí v Eufrátu jsouc 1300 km dlouhé. Pobřežní rovina (Tiháma) a větší část vnitřku nemají téměř žádné vody; zde mnohé prameny zadržují se ve studnách, a k výživě chudičké vegetace přispívají sraženiny, jimiž pokrývá se půda za nocí. Nedžd jest zásoben dobrými studnami. V Hadramautě a v Ahse vyskytují se i četné prameny teplé. Splavného vodstva A. vůbec nemá.   f.

Flora A. bohužel málo jest známa, neb žádná větší sbírka nebyla uveřejněna (mimo starší Forskahlovu), ani Schimperova z Hidžázu, ani Battyova z Jemene (500 dr.), ani Ehrenbergova z přímoří; všude jsou jen jednotlivé byliny popsány, tak ze sbírky Aucher-Eloye z Maskatu, Wellstedovy (Omán), a známe jenom 3 malé místní flory: Andersonovu z Adenu (95), Kočím uveřejněnou sbírku (107) neznámého sběratele z Hidžázu a Burtonovu z Midjánu (165 dr.). Flora Orientis uveřejnila, co z rozličných stran známo. Zdá se, že jest v celku flora A. velice podobna severoafrické pustinné — datle a dúmy (Hyphaena), mimosy a koloquinty, tamarišky, keřovité euforbie, cassie — u moře místy Salvadora persica i mangrovy. Nejzajímavější jsou podobnosti s pouštěmi kapickými: Hermannia arabica, aloe, stapelie, Mesembryanthemum geniculiflorum. Avšak mnoho také severního rázu; tak tvoří sporé zbytky lesův v horách záp. přímoří Juniperus phoenicea L., a ještě v Asyru jsou endemické druhy rodů Dianthus, Geranium, Primula atd. Jest v tom ohledu značný rozdíl mezi severem a jihem. Ještě Sínajsko (500 dr. — Decaisne 250 dr.) má floru podobnou jihopalestinské mimo některé alpinské tvary nejvyšších výšek (Primula, Arabis, Dianthus); Hartt charakterisuje Sínai co horu labiátův a Hor co vlasť bylin cibulovitých (20 dr. dílem nepops.), ostatek prý Edom má tutéž floru co Sínajsko, kdežto Perea má zase floru podobnou sev. Palestině. Midjánsko jest pouští podobnou egyptské ve stejné poloze: málo stromů (dúmy); keře, ač řídké, poskytují hlavní pastvy. Podobenství se severní Afrikou ukazují Helianthemum Lippii, Rhus oxyacanthoide, Aizoon canariense, Cassia obovata, Salvadora persica, Blepharis edulis, Panicum turgidum, Cyrnomorium coccineum, Phelipea lutea. Přímoří Rudého moře ukazuje se nám co písčitá poušť, pokud nezavlažují jí bystřice s hor východních. Tak v Džiddě známe datle, Rhamnus napeca, dúmy, cassie, oleander (Nerium Schimperi) — v údolí Akamském mimosy, koloquinty a Calotropis procera. — Převahu mají dle Schimpera leguminosy a trávy, pak komposity a konifery, tamarišky a stromovité, kakteím podobné euforbie (jako v Habeši). Na hoře Kora našel však Schimper chvojku, vavřín, rosmarinu, šalvěj atd. Adenská flora jest ještě rázu pustinného. Typické pro floru A. jsou rody Cadia, Orygia, Saltia, Sevada, Geruma, Steinheilia, Dumreichera, Pogonostigma, Hemprichia, Schouwia atd. — Jemen podobá se velice Habeši a obyčejně se pojí v jednu krajinu botanickou. — Omán má rovněž floru pustinnou v nížinách a v horách subalpinské formy (Primula Ancheri, Delphinium penicillatum, Lonicera Ancheri, Geranium mascatense).   Pý.

Zvířena jest, pokud víme, asi tatáž jako sev. Afriky. Jsou zde antilopy, pštrosové (péra jejich jsou jediným předmětem vývozu sev. A.), Dipus, opice (Cynocephalus hamadryas v Jemenu až Hidžázu), zajíci (Lepus egyptiacus), fenneky (zerdy), kozy, Hyrax, myši atd. Ptáci rovněž jsou podobni saharským, až na Jemen, kde jsou nectarinie (od Mrtvého moře), amydry, Buceros a j. Podobné jsou i reptilie (Euprepes, Psammophis, Gecko). Z ryb známe jen cyprinidy (Discognathus lamta) v řídkých bystřících západních.   Pý.

Obyvatelstvo. Ačkoli rozloha A. jest čtyřikráte vetší než rozloha mocnářství Rakousko-Uherského, přece obyvatelstvo její dle nejvyššího udání nepřesahuje 10—12 millionů duší, ano některé údaje stanoví počet onen pouze na 4—5 millionů. Nejhustěji obydleno jest pobřeží západní a východní, totiž Hidžáz, Jemen, Oman a El-Ahsá; velmi řídké obyvatelstvo má Nedžd, kdežto nitrozemské pouště jsou téměř liduprázdny. Veliká většina obyvatelů náleží plemeni semitskému, a Araba dlužno pokládati za nejčistší typ semitský. Původ Arabů není dosud vědecky rozhodnut, ačkoli u spisovatelův arabských zachovány jsou dlouhé rodokmeny jednotlivých kmenů, sestavené jednak na základě domácí tradice, jednak na zprávách biblických, z části znetvořených. Nehledíme-li ku překonanému mínění Palgravovu, který původ Arabův odvozoval z Afriky, vyskytuje se mezi badateli v otázce této dvojí stanovisko: jedni (E. Schrader, Sprenger) pokládají nynější Araby za prabydlitele oněch vlastí, které až podnes drží, druzí však (A. v. Kremer, Guidi, Fried. Müller) domnívají se, že Arabové měli původně sídla svá na severu, v sousedství národův arijských, odkudž výbojně postoupili na jih a tamější hámitské obyvatelstvo dílem vypudili, dílem se s ním smísili. Dnešní Arabové, ačkoli jsou všickni téhož původu, přece, pokud se týče povahy, obyčejův a zaměstnání, jsou mezi sebou dosti rozdílni; usedlí Arabové (hadarije = měšťáci) obývají většinou na jihu, kdežto ve středozemí a na severu kočovníci (bedevi) převládají, nicméně jako přechod mezi těmito oběma třídami objevují se i poloosedlí, rolničtí beduini. Chceme-li však poznati Araba čistého, v jehož žilách koluje nesmíšená krev semitská, musíme míti vždy na mysli volného syna pouště, kočovného beduina. Postava jeho jest prostřední, pravidelná, u mužů svalnatá, u žen často neobyčejnou krásou vynikající, chůze lehká, hrdá; pleť přechází od barvy bílé až do hnědé, obličej jest úměrný a vrouben hustými, černými vlasy i vousy, oko zapadlé, ohnivé. Povahou jest velmi živý, bojovný, chrabrý a neustále zapleten jsa v boj tu s přírodou, tam se sousedy svými nad míru opatrný a povždy k obraně uchystán; mimo to vyniká pohostinností, velkomyslností a věrností; dané slovo splňuje i nepříteli. V jídle a pití jest nad míru střídmý živě se hlavně skopovým masem, velbloudím mlékem, nekvašeným chlebem, máslem a datlemi. Ačkoli se sousedy svými žije ve stálých rozmíškách, přece spojuje se s nimi ihned proti cizímu vetřelci a násilnosti jeho zakouší i cestovatel, není-li náhodou chráněn právem pohostinství před oštěpem jeho. Cti své vášnivě hájí; následkem toho jest nad míru nedůtklivý a způsobené pohany neodpouští. Příbytkem beduinovým jest plstěný stan, nářadím koberec, sedlo na velblouda, měch na vodu; za zbraň slouží mu většinou kopí a meč, místy užívají také přílby a krunýře, ačkoli v novějších dobách střelná zbraň mezi nimi dochází obliby a rozšířeni. Velbloud a kůň tvoří jeho výhradné bohatství, domácími zvířaty jsou mu mimo to pes a kočka. Kočovný život miluje nade vše a s opovržením pohlíží na usedlého rolníka, jehož nepokládá za člověka sobě rovného. Duševní vlastnosti beduínovy nejsou nepatrny; nadán výtečnou pamětí chápe a myslí velmi rychle, jest vtipný, výmluvný a pln básnické obraznosti. Velmi hrdý jest na svůj kmen, jemu jest s tělem a duší oddán a moc a slávu jeho hájí právě tak nadšeně, jako pokorně poslouchá rozkazů náčelníkových. Duševní vzdělání beduinů valně nevyniká, neboť omezeno jest na znalost koránu, tradice a básnictví. Postavení žen jest zcela podřízené, na nich spočívá veškerá péče o domácnost a výživu rodiny, zatím co muž na rychlonohém koni svém v poušti se prohání. Svatba podobá se jaksi obchodu; každý muž může pojati čtyři ženy najednou, ale spokojuje se obyčejné s jednou. Rozvod jest velmi usnadněn. Zřízení kmenové spočívá u beduínů dosud na základech patriarchálních a v čele kmene stojí volený náčelník (šejch), jehož vliv jest hlavně osobními vlastnostmi podmíněn, kdežto skutečné moci panovnické nemá; v čas války volí se náčelník vojenský (akíd). Státní zřízení Araba usedlých spočívá na základech aristokratických a hierarchických. Náboženstvím přiznávají se beduíni k islámu, ale ponětí mají o něm dosti chatrné a stopy starého ctění hvězd, stromův a kamenů, jež vládlo ještě před islámem, nejsou vzácností. Arabové ve městech usedlí stojí v ohledu mravním daleko za svým kočovným soukmenovcem, neboť špinavá lakota, lež a podvod v životě obchodním, v živote pak veřejném úplatnost a vyděračství jsou význačným jejich rysem. Stěhováním, ale hlavně velikými výboji chalífů dostali se Arabové za hranice vlasti své a dnešního dne setkáváme se s nimi v Mesopotamii, Syrii. Palestině, v Indii, v severní a vých. Africe.

Vedlé tohoto jádra obyvatelstva arabského vyskytují se zejména v přímořských městech obchodních také jiní národové; na východě indičtí Banjanové požívají velkého vlivu, na záp. pobřeží obývá mnoho židův a od té doby, co Hidžáz a Jemen podrobeny panství tureckému, zdržuje se tu i dosti Turků. Konečně pak dostalo se do země mnoho černochů, prodaných sem za otroky.

Řemesla i průmysl jsou nepatrny a slouží skoro výhradně jen pro domácí spotřebu; ve městech vyrábějí zboží hrnčířské a hotoví látky vlněné a hedvábné. Za to však obchod jest velmi živý a Arabové již v šedém dávnověku náleželi mezi přední národy obchodní, jsouce v některých dobách jedinými prostředníky mezi Evropou a Indii. Ačkoli pak A. má velmi výhodnou polohu zeměpisnou, přece není obchodní ruch rozložen po celém pobřeží, nýbrž soustřeďuje se hlavně v jižních končinách, odkudž arabští kupci po vých. pobřeží africkém i do Indie se rozšířili. Předními tržišti jsou Džidda, San'á, Jambó, Mokka, Aden, Makalla, Maskat, Katif; vyvážejí se káva (Mokka), datle, klí, aloe, kadidlo, koně a j., naproti tomu dovážejí z Persie zbraně, z Indie látky, z Afriky otroky, z Evropy rozmanité drobné zboží. Velmi čilý jest také obchod karavanní provozovaný ve vnitrozemí.

Politické rozdělení. V ohledu politickém poskytuje A. obraz velmi pestrý. Tvoři pravou směsici rozličných říší a území. Zeměpisci dělívají ji obyčejně na 7 dílů: Sínai, Hidžáz, Jemen, Hadramaut, Omán, El-Ahsá a Nedžd. Tato jména neznamenají nikterak jednotek státních. — Sultán turecký činí sice nároky na celou A-ii, v skutku však uznávána jest moc jeho pouze ve dvou oddělených územích, jež táhnou se pruhem jednak na záp. při moři Rudém, jednak na vých. při zálivu Perském. Toto východní území sluje El-Ahsá a tvoři pode jménem sandžaku nedžedského část vilájetu basorského. Sahá na jih až po poloostrov Katarský. El-Ahsá měří 81.328 km², počet obyvatelstva páčí se na 150 až 250 tisíc duší. Hlavním městem jest Hofúf. Zapadni území turecké zabírá břehy rudomořské od mysu Kurkuma na jih až po průliv Báb el Mandeb i čásť pobřeží při zálivu Adenském; na sev.-záp. souvisí pruhem vnitrozemským s Palestinou. Tvoří 2 vilájety: na sev. Hidžáz, na jihu Jemen. Hranice jejich na vých. jsou neustáleny. Úhrnem páčí se velikost jejich na 583.500 km², počet obyvatelstva na 1,200.000 hlav. V Hidžázu bydlí asi 30 arabských kmenů pod imámy uznávajícími vrchní moc sultána cařihradského. Tam jsou posvátná muslimům města: Mekka (45.000 ob.) a Medína (Jatrib — 16.000 obyv.), jejichž okolí (Hudúd-el-Harám) není přístupno nevěřícím. Z přístavů vynikají Džidda (pro Mekku — 17.000 obyv.) a Jambó (pro Medínu — 7500 obyv.). — Ostatek pobřeží rudomořského od mysu Kurkuma na sev.-záp. po záliv Akabský, tak řečený Midján, jakož i poloostrov Sínajský jest v rukou Egypťanů. Značnější místa v těch stranách jsou Vedž a Akaba. — Klimaticky požehnaný jih A. — Hadramaut — rozpadá se na celou řadu samostatných, malých sultánátův a rozličných území jednotlivých kmenů. V záp. části přiléhající k zálivu Adenskému počítá se jich více než dvacet. Nejdůležitější z nich jsou: sultánát Makalla s hlavním městem téhož jména (7000 obyv.) na území Bilád Bení Ísá, vlastní Hadramaut s městy Terím (20.000 obyv.) a Šibám (20.000 ob.), Bilád el Hadžar s městem Habbánem (3000 obyv.), Mahra, Bilád Jafja s hlavním městem Ješbum s 10.000 ob., Lahedž (poplatný Britsku) a jiné. Čásť východní, sousedící s Ománem, jest méně prozkoumána. — Při jihových. konci A. na březích zálivu Ománského od mysu Mesandum (v úžině Hormuzské) po mys el Hadd rozprostírá se nejlepší z neodvislých států domácích: sultánát Ománský (v. t), obývaný jednak od kmenů rolnických, jednak od kočovných beduínů. Panství sultánovo vztahuje se skutečné toliko na obyvatelstvo usedlé, jmenovité při pobřeží. Sultán ománský jest ve spolku s Anglií. — Na jihových. břehu zálivu perského, mezi Ománem a tureckou El-Ahsou, jest šest státečků samostatných, na něž podlé jména vztahuje se panství ománské; jsou to: Rás el Cheima, Umm el Kuvein, Adžmán, Šardža, Debáj a Abú Debí (Abuthubi). — Ve vnitru A. jsou dva větší, neodvislé státy: 1. říše Vahhábovců, zaujímající Nedžd a 2. sultánát Džebel Šammár, severní soused její. Říše Vahhábovců, skrovný zbytek mohutného druhdy (ve stol. předešlém a na poč. nynějšího věku) panství, zaujímá plochu asi 523.098 km², majíc něco přes mill. obyv. Dělí se na 9 provincii. Sultánát Džebel Šammár, stát zdárně prospívající, mající na ½ mill. obyv., skládá se z několika požehnaných oas; rozpadá se na 5 provincií. S říší Vahnábovců na jihu (při vých. hranici Jemenu) hraničí kmenové území Nedžrán a od tohoto na jih Džauf. — V ostatní, vnitřní A-ii kočují jednotliví kmenové arabští; na sev. v Hamádu jsou to kmenové: Anáze (s 120.000 duší), Roála (300.000 d.), Šammár (112.000 d.), Moáli Haddadin a j. — Ze státův evropských mají v A-ii osady jen Britsko a Francie. Britsku patří Aden (93 km² se 34.711 obyv.), ostrov Perím (11^᛫8 km² a 149 obyv.), v Rudém moři ostrov Kamarán (165 km²) a v Arabském moři souostroví Kurja-Murja (55 km² se 34 obyv.). Pod ochranou britskou jsou ostrovy Bahreinské v zálivu Perském (ovládané emíry z rodu Kalífa — mají 70.000 obyv.). Vlivu anglickému podléhá Hadramaut (z Adenu) i Omán. Francii patří město Šeich Saíd při průlivu Báb-el-Mandeb; faktorie francouzské jsou v Mokce a Maskatu.

Křesťanství vniklo záhy do A. Apoštol Pavel odebral se tam po svém obrácení (Gal. 1.17.). Bartoloměj přišel na své apoštolské cestě do Indie, t. j. do Šťastné A. a zanechal tam aramejské evangelium Matoušovo, které tam za sto let nalezl Pantaenus, představený katechetické školy v Alexandrii. Ve III. stol. obrátil se jakýs náčelník arabský na biskupa alexandrijského Démétria a prokonsula egyptského s prosbou, aby k němu vypravili Origena. Origenes přišel a vyučil náčelníka křesťanství. V Bostře bylo v III. stol. biskupství a mimo ně ještě jiná, kde i církevní sněmy se slavily. Do jižní A. k Himjaritům poslal císař Konstantin okolo r. 350 slavné poselství, v jehož čele stál ariánský biskup Theofil, a ten obrátil knížete, jenž vystavěl tři chrámy: v hlavním svém městě Tafaránu, Adenu a Ormuzu. Na kočovné kmeny arabské působili blahodárně někteří mnichové a obrátili mnohé z nich na víru; tak ve IV. stol. sv. Hilarion, v V. stol. Euthymius, kterýž získav náčelníka Ashebeta, dal jej posvětiti za biskupa pod jménem Petra. Též sv. Simeón Stylités se svého sloupu kázal víru kočovníkům a mnohé obrátil. Rozvoji církve v A-ii mimo nestálý život kočovnický domorodců bránilo množství židů, kteříž i toho dosáhli, že v již. A-ii jejich spoluvěrec Dunán zmocnil se království (523—524). Dunán pronásledoval kruté křesťany, spálil křesťanské město Nedžrán v sev. Jemenu ležící a přes 20.000 věřících dal povražditi. Pronásledování učinil konec habešský král Elesbán, křesťan, který Dunána přemohl a křesťana Esimifea králem učinil. Esimifeus brzo svržen a jeho nástupce Abraham byl horlitelem pro křesťanství, podporoval biskupa Gregentia v Jemenu a podnikl výpravu proti Mekce. Ale před Mekkou vypukly neštovice mezi vojskem a i král na ně zemřel (570). Když perský král Chosroes I. Núšírván zmocnil se panství nad A-ií, trpěla mnoho pravá víra, poněvadž perská vláda přála nestoríánům; též monofysité šířili se. Vedle Jemenu byly v A-ii ještě dvě říše převahou křesťanské: Híra na římských a Gassán na perských mezích; do této vnikl blud nestoriánský, do oné monofysitský. Muhammedánstvím zničeno křesťanství v Arábii na dobro.   Dr. Fr. X. Kryštůfek.

Písmo arabské. Kdy počali Arabové písma užívati, nelze určitě ustanoviti. Jisto však, že bylo to daleko před Muhammedem, jak svědčí zprávy pozdějších arabských historikův o užívání písma, sahajícím asi do polovice V. stol. po Kr. Nejstarší písmo bylo velmi jednoduché a tím ovšem i velmi neurčité čítajíc celkem 17 (další redukcí 15) znaků pro 28 konsonantů, jež v písmě pozdějším nalezly výrazu. Vokály krátké vůbec neoznačovány, pro vokály dlouhé užíváno příbuzných konsonantův: alifu pro á, v pro ú, j pro í. Pokud rázu písma se dotýče, dlužno rozeznávati již v těchto starých dobách mezi písmem kúfickým, jehož užíváno prvotně pro texty posvátné, později pro nápisy na pomnících a mincích, jakož i důležitější listiny, a písmem kopiovým (= naschí), jež svým běžnějším charakterem lépe se hodilo pro potřeby životní a které již ve II. st. hedžry vykazuje raz podobný písmu nynějšímu. Obé vyvíjelo se vedle sebe neodvisle až do polovice IV. stol. h., kdy běžné písmo zatlačujíc kúfícké, konečně i z koránu je vypudilo. Pokud se týče vývoje obou, byl rozdílný. U písma kúfického nejprve potřeba správného čtení koránu nutně žádala, by označovány byly vokály krátké, na nichž v jazyku arabském buduje se téměř celé skloňování a časování. Původcem toho byl grammatik Asvad Duilí († 689), který na žádost správce Iráku Zijáda zavedl bod nad, pod a před konsonantem pro vokály a, i, u, Nasr ibn Asim za pátého Umajjovce Abdulmelika bna Mervána zdvojnásobil body ty ${\frac {o}{}}{\frac {o}{}}{\frac {}{}}{\frac {}{}}{\frac {}{}}{\frac {}{o}}{\frac {}{o}}{\frac {}{}}{\frac {}{}}{\frac {}{}}{\frac {o}{o}}$ pro tak zvanou nunaci: an, in, un. Konečně Jahjá ibn Ja'mar († 747) podporován snad Hasanem z Basry zavedl diakritické body pro konsonanty, jichž dotud dle toho, co řečeno, 2—5 jedním písmenem se musilo označovati, kdežto jen 5 písmen mělo svůj určitý znak. Užito za tím účelem zvláštního systému akcentů (nejdříve pro b), jež však psány stejně jako písmena sama, kdežto body vokálové barvou se lišily. Naproti tomuto vývoji písma kúfického vyvíjelo se naschi obráceně. Zde shledáno rozlišování konsonantů důležitějším i užito proto k jejich rozlišování jednoho, dvou nebo tří bodů nad konsonantem nebo pod ním. Pro vokály užito zmenšených znaků konsonantů jim nejbližších, alif pro a (nad), v pro u (před), j pro i (pod konsonantem). Změna tato připisuje se grammatiku Chalílovi († 791?). Vokalisace ujala se časem všeobecně v textech posvátných (korán), třeba našli se i zde jednotlivci, kteří způsob ten pokládali za jejich znesvěcení (na př. theolog Anas ben Málik). Naproti tomu obmezuje se v textech světských jen na případy, kdy možnost různé vokalisace podmiňuje i různý smysl, jsouc jinak považována za známku nedostatečné znalosti jazyka po názoru arabském i rušíc dojem písma pro oko. Naproti tomu ujaly se diakritické značky konsonantů bez výjimky srostše se značkami konsonantů samých v pojem jediný. S vývojem písma souvisí i vývoj kalligrafie jako umění, jež v islámu vykazuje netoliko znamenité kalligrafy (Ibn Mukla [† 940], Bavváb [† 1022], ibn Jákút [† 1298] a j.), nýbrž i celou literaturu o písmě jednající prosou i veršem. Umění kalligrafické pokládáno bylo za velmi důležité, jak souditi lze hlavně z toho, že dobří písaři zaujímali často i nejdůležitější místa ve státních úřadech. Výsledkem rozsáhlé činnosti kalligrafické byly i četné změny, jichž písmo v podobě své zakusilo, a jež zvláštní názvy vykazují dle svých původců, dle své podoby neb i dle svého upotřebení.   Dk.

Jazyk arabský jest členem velké rodiny jazyků semitských tvoře společné s aethiopštinou a jazyky jí příbuznými jižní jejich skupinu. Rozpadá se, nehledíme-li k dialektickým rozdílům ve skupinách jednotlivých, na dvé skupiny hlavní, arabštinu jižní čili sabejštinu, méně správně himjarštinu, a arabštinu severní, krátce jazyk arabský. Vystupuje nejposlednější ze všech jazyků semitských na pole dějinné překonává jazyk arabský všecky ostatní jazyky nejen svojí bohatostí v oboru mluvnice i slovníku, nýbrž v jednotlivostech i svou starobylostí. Zjednává-li mu obé ve skupině jazyků semitských místo, jež náleží sanskritu ve skupině jazykův indoevropských, staví jej rozšířenost jeho výboji muslimskými v Asii, Africe a někdy i v Evropě a neméně i rozsáhlá a cenná literatura jím sepsaná mezí nejpřednější jazyky světa vůbec. Jazyk sám charakterisován jest již ve svém zvukosloví množstvím hrdelnic a sykavek, jež dodávají mu se stanoviska našeho drsnosti. Neméně bohaté jest tvarosloví. Časoslovo vykazuje celkem asi 15 různých forem od základního tvaru odvozených, jimiž prvotní význam se mění a časoslovo nabývá významu sesíleného (extensivně nebo intensivně), kausativního, recipročního, reflexivního a desiderativního: na př. základní tvar katala = zabil; 2. kattala, sesílení téhož pojmu (na př. zabil mnohé atd.); 3. katála, snažil se zabíti = bojoval; 4. aktala = dal zabíti; 5. takattala = zabil sebe; 6. takátála, zabíjel druh druha; 7. inkatala, zabil se (mediálně, ač i reflexivně); 8. iktatala, zabil si (pro sebe); 10. istaktala, dal si nebo se zabiti. Formy 9. a 11. značí barvy nebo neduhy, 11. v silnější způsobě, na př. 9. isfarra = žlutým býti, 11. isfárra, silně žlutým býti. Ostatní formy zřídka se vyskytují. Všecky formy (vy jmouc 9. a 11.) tvoří vnitřní změnou vokálovou své passivum na kutila (pass. 1.), byl zavražděn. Každá forma má svůj infinitiv, prvá řadu infinitivův. Infinitivy passivné nahrazují se participiem pass. Participium vyskytuje se veskrz, aktivné, na př. kátilun (= vraždící), pass. maktúlun, zavražděný (od formy 1.). Časy jednoduché jsou dva: čas ukončený (perfektum), na př. katala (zabil), a trvající (imperfektum) jaktulu (zabíjel). Teprve časem tvoří se opisováním pomocí verba kána (býti) od prvého plusquamperfektum (kána katala), od druhého imperfektum vlastní (kána jaktulu). Futurum tvořeno předložením sa (saufa): sajaktulu. Způsobů, jež všecky se tvoři od času nedokonaného, jest 5 a značeny obměnou koncovek: imperfektum indikativ: juktulu, subjunktiv (jaktula), jussiv: jaktul, energicus I. a II. jaktulanna a jaktulan a imperativ uktul nahrazovaný pro 1. a 3. os. jussivem. Vlastní časování děje se v čase dokonaném příponami, v čase nedokonaném předponami i příponami, při čemž rozeznává se vedlé čísla jednotného i dvojné a množné, vedlé rodu mužského rod ženský. Od časoslov tvoří se řadou přítvorků různá jména místa, času, nástroje a p. Substantiva, jež dělí se na původní a z verb odvozená, jsou rodu buď mužského nebo ženského, smyslem neb i ženským přítvorkem (nejobyčejnější at) jako taková označena. Vedle čís. množn. vyskytuje se i číslo dvojné (áni, pády nepřímé aini) a množné, a sice 1. plurál vnější (muž. rod úna, pády nepřímé ína; žen. átun p. n., átin); 2. řada plurálů zvaných lomenými tvořených vnitřní změnou samohlásek, na příklad radžulun muž. plur. lomený ridžálun (mužové) s významem hromadným. Čtyři z těchto plurálů lomených značí počet od 3—10 slovouce plurales paucitatis. Pády jsou tři: nom. s koncovkou un, gen. in, akk. an. Ostatní pády opisují se předložkami, jež vyžadují vesměs genetivu. Řada jmen (hlavně jména vlastní a cizí) má jen dva pády, při čemž gen. splývá s akk., a koncové n vesměs odpadá. Rovněž v determinaci členem al nebo následujícím substantivem odpadá n koncovek (nunace). Adjektivum neliší se od substantiva, pokud sklonění se týče, má komparativ formy afalu a superlativ členem tvořený al-afalu. Zájmeno jest všesemitské a má rovněž duál. Praeposice a partikule jsou většinou původní substantiva a nejsou příliš hojné. Syntax jest původně jednoduchá vynikajíc stručností a pádností. Přiřadění převládá, ač i podřadění jest možné. Během času stává se však syntax i velmi umělou. Slovosled jest naproti tomu velmi vázán. — Takový jest obraz umělého klassického jazyka arabského, ustálený koncem II. stol. hedžry arabskými grammatiky a odtud v základech platný pro všecky doby pozdější. Od něho dlužno rozeznávati jazyk mluvy, s nímž se setkáváme na příklad v tradiční prose o činech Muhammeda a jeho druhův a o dobrodružstvích beduínů před islámem, třeba i zde v redakcí pozdější. Jazyk ten vystupuje na počátku islámu s překvapující jednotou po celé A-ii, jak právě poesie staroarabská o tom nás poučuje; i nebyl přílišný rozdíl mezi ním a prvým jazykem spisovným, zbudovaným na základě mluvy beduinské, jež vždy pokládána za klassickou. Teprve převrat způsobený islámem, v němž nové kmeny vedení se ujaly, život městský a hlavně výboje islámu, jež Araby klassicky mluvící sváděly s Araby vzdálených končin a národy cizí uváděly v islám, způsobily ranní rozdíl mezi jazykem mluvy a jazykem klassickým, který I. století h. počínaje od ustálení mluvy spisovné dále se vyvíjel, až konečně od jazyka klassického odchýlil se asi tou měrou, jako moderní jazyky románské od latiny. Jazyk tento omezuje se naproti nadbytku mluvy klassické na tvary nejnutnější, jak hlavně viděti na verbu, jež celkem ráz staroarabský podrževši pozbylo duálu a rozdílu mezi mask. a fem. v plurálu, všech způsobů vyjmouc imperativ, celého passiva až na nepatrné zbytky, v aktivu formy 11., v substantivu rozdílu pádův atd. Podobně chudší jest i materiál jazykový, vykazující nad to i slova a rčení ve mluvě spisovné buď málo neb vůbec nezvyklá. Jediné mluva vulgární vykazuje dialekty, což ani jinak nemůže býti u jazyka, kterým mluví se posud od Tigridu až k Bílému mysu na Atlantském moři. Dialekty tyto jsou původu starého, mají však asi jen málo společného s dialekty, o nichž ze staré A. se dovídáme. Také nejsou tak odchylné od sebe, by nemohly se pokládati za řeč jednotnou. Rozeznáváme hlavně dialekt arabský, syrský, egyptský a magribský (berberský). Zvláštního vývoje doznal jazyk ostrova Malty, kde vyvíjel se jazyk arabský pod vlivem jazykův evropských, hlavně italštiny, v podivnou směs, v níž i dosti hojně latinkou tištěno. Jest to jediný dialekt arabský, jímž mluví křesťané. Mezi oběma způsoby, jazykem klassickým a vulgárním, vytvořil se konečně i stupeň třetí, t. j. moderní mluva spisovná, tvořící jakýsi kompromiss mezi oběma, která vyhýbajíc se právě tak přílišné přesnosti mluvy staré jako hrubým vulgarismům má zřetel i k vývoji moderní mluvy, podmíněnému požadavky nové doby. Jí náleží hlavně literatura novinářská, překlady zábavných, z časti i vědeckých spisů z jazykův evropských, překlady bible a j.

Pěstování jaz. arabského v Evropě souvisí v prvé řadě s rozkvětem kultury arabské ve Španělích. Měloť Španělsko v ranních dobách řadu kollejí a knihoven, jejichž sláva záhy pronikla do Evropy ostatní. Následek byl, že počali záhy jinoši ze západní Evropy hledati na španělských učilištích svého vzdělání, a že stávalo se jim studium jazyka arabského a jeho literatury tak milým, že až křesťanští spisovatelé středověku na to žehrají. Prostřednictvím arabštiny seznámila se také Evropa s valnou částí spisovatelů klassických, hlavně s Aristotelem, a latin. překlady středověké odnášejí se přímo k převodům arabským jako svým pramenům. Později byly to náboženské spory ve Španělsku, jež pobádaly svět křesťanský zabývati se arabštinou, a nejstarší grammatika a slovník arabský, roku 1505 latinkou sepsaný (nově vydal de Lagarde) od mnicha Petra z Alcaly, sloužily účelům missionářským. Náboženského rázu jest i nejstarší činnost na poli arabském v Itálii, počínající r. 1516 prvým tiskem žaltáře biskupa lustiniána; později zřízeny v Římě ústavy missijní spojené s tiskárnami pro jazyky východní. Historie tiskařství vzpomíná tu i typů Čecha Komárka, jimiž akta koncilu chalcedonského v Římě r. 1694 arabsky byla tišténa. Téměř současné však vznikají i jinde v Evropě tiskárny orientální, ve Vídni (1554), Vratislavi (1608), Lejdě (1610) a j., jež činnost svou přenášejí na širší kruhy. Vystoupiliť znamenití arabisté, jako Erpenius, Golius, Bochart, Pococke, Castelli, později Schultens, Reiske, Michaelis a j., již z části v Orientu jazyk arabský poznavše věnovali se studiu jeho za účely vědeckými vydávajíce díla arabská a překládajíce a znalost arabštiny spisy i s kathedry šíříce. Nizozemí závodilo tu s Francií, Anglií a Německem. Nehledíme-li k pracím vydaným v Itálii za účely náboženskými, jest tu prvou potřebnou pomůckou grammatika Erpeniova z roku 1613 v Lejdě (později opět vydaná hlavně Schultensem roku 1748 a 1767, Michaelisem r. 1771 a 1781 pod jménem Michaelisovým). Z prací následujících vynikají nejvíce Jahnova (Vídeň, 1796) svou vědeckostí, postrádá však syntaxe, Évaldova (Lipsko, 1831—33), zvláště pak de Sacyho (Paříž, 1810). Druhé vydání této z r. 1832, doplněné Fleischerovými »Beiträge zur arab. Sprachkunde« (Lipsko, 1886), repraesentuje posud nejvyšší vývoj grammatiky arabské na poli evropském. O ni opírají se také celkem ostatní grammatiky nové, mezi nimiž nejznámější Caspari-Müller (5. vydáni z r. 1885). Prvým vážnějším pokusem slovníkovým jest práce Ant. Giggeje (Milán, 1632, 4 sv.), po níž následují Golius (Lejda, 1653 a n.) a Meninski (Vídeň, 1680—87). Z ostatních uvádíme: Freytag (Halle, 1830—37, 4 sv. a jednosvazkový výtah, 1836), Lane (Londýn, 1863, posud vychází), Dozy (Supplement aux dictionnaires arabes, Lejda, 2 sv.). Pro mluvu moderní Cuche (Beirut, 2 vyd., 1886) a příruční slovník Wahrmundův (Giessen, 1870—1877, 3 sv.) a řada jiných. Téměř všecky větší knihovny evropské mají hojné a důležité sbírky rukopisův arabských, jejichž vědecké katalogy jsou jednou z nejdůležitějších pomůcek pro studium literatury arabské.   Dk.

Literatura. Přehled všeobecný. Vystoupením Muhammedovým a založením islámu probuzeni sice Arabové k světodějné činnosti politické, i způsobil islám patrnou změnu veškerého života arabského, která opravňovala Muhammeda prohlásiti, že islám vše staré odstranil, avšak na duševní činnost Arabů neměl islám vlivu příznivého. Obmezovalať se veškerá činnost duševní na korán, vycházejíc od něho jako od vzoru nedostižitelného a k němu se vracejíc. Korán sám zván ve smysle tom »matkou knih«. Jinak byl prvý islám veškerému snažení literárnímu, pokud přímo s koránem nesouviselo, rozhodně nepřátelským; nejenom ho nepodporoval, ale kde v zemích dobytých s ním se setkal, ničil je lhostejně, namnoze i s vnitřním upokojením, veden jsa při tom jedinou zásadou svou, dle které vše, co s naukou koránu se shodovalo, již v koránu jsouc obsaženo, bylo zbytečným, kdežto vše, co proti koránu bylo, jako dílo ďábelské zasluhovalo zatraceni pravověřícího muslima. V příčině té pravdivá jsou slova Renanova, že islám na tisíc mil jest vzdálen všeho, co uvykli jsme nazývati racionalismem nebo vědou. Měla-li věda v islámu vůbec vzkvésti, bylo potřeba by islám pozbyl své původní příkrosti umožňuje tak aspoň poněkud svobodu myšlení. To stalo se skutečně za doby Abbásovců, z níž také datuje se rozsáhlé pěstováni vědy, jež posloupně se přeneslo do Egypta a do Španěl, stavíc země ony v popředí kultury středověké. Ale i zde bylo třeba, by věda cizinci k Arabům zanesena a jimi nějaký čas téměř výhradně jsouc pěstována, Araby k sobě přilákala. Nebo z vlastního popudu Arab nejen neoddal se činnosti vědecké, nýbrž pěstováni její pokládal přímo za nehodné svobodného Araba, ale ovšem hodící se pro klienty. Klienti také vskutku musili cizím myšlénkám průchodu zjednati prve, než Arab v nich zálibu nalezl, což bylo jim tím snazší, když při organizační neschopnosti Arabův i správa peněžní, tento rozhodující živel, dostala se do jejich rukou. Tenkráte teprve osvědčili se i Arabové dobrými staviteli na základech cizích i obohatili vědu v nejrůznějších oborech nejen řadou pozoruhodných pozorování samostatných, zvl. pokud se dotýče snůšky materiálu, nýbrž zprostředkovali, což za hlavní zásluhu jejích počítáme, mezi starou kulturou řeckořímskou a starou vůbec a nově rozkvétající renaissanční kulturou evropskou. V tom vzhledě jest důležit vliv Arabů na Evropu, jevící se válkami křížovými se strany jedné, hlavně však mírumilovnou činností Arabů španělských jako přímých sousedů Evropy nearabské se strany druhé. Španělsko mělo 17 vysokých škol navštěvovaných hromadně i křesťany a židy a 70 veřejných knihoven, i bylo východem dennice evropské, jež nejen pomohla rozsvítiti pochodeň i kultury evropské, nýbrž do dnešního dne v jazycích a poměrech evropských vykazuje své stopy. Srv. Dvořák, O kulturním významu Arabů pro Evropu (Praha, 1884).

Poesie a literatura zábavná. Počátky poesie arabské náležejí dobám předislámským. Poesie jest nejen jediným duševním plodem arabským v době té, nýbrž i předchůdcem veškeré ostatní duševní činnosti Arabů vůbec. Jako však Arabové sami, nehledíc k bližšímu rozdělení kmenovému, tvořili dvě hlavní skupiny, lišící se od sebe zcela vlastním vývojem podmíněným růzností přírody a podmínek existence vůbec, podobně jest i nejstarší poesie arabská rázu dvojího. Poesie Arabů jižních, jejichž kraje oplývající blahobytem v dobách ranních podnět daly k utěšenému vývoji kultury, měla za předmět vlastní kruh bájí jihoarabských, jejichž hrdiny byli staří králové Saby a Himjaru se svou moci a leskem, výboji, válečnými výpravami a bohatou kořistí. Poesie tato prvotně na jižní A-ii se obmezuiíc pěstována záhy i u chalífského dvora v Damašku, kde brzy došla i písemného výrazu. Jazykem neliší se sice podstatně od mluvy Arabů severních, zvláštností její jest však epická forma jasně vystupující v jednotlivých zachovaných kusech, s níž u Arabů sev. neshledáváme se ani v dobách pozdních. (Srv. Kremer, Himjarische Kasideh, Lipsko, 1865; Über dle südarabische Sage, Lipsko, 1866.) Zcela jinou jeví se poesie Arabů severních. Nutil-li Araba jižního obchod mořský k čilým stykům se světem ostatním, zůstal Arab sev. vzdálen všeho světa žije toliko v nejužším styku s přírodou, která při vší své chudosti a jednotvárnosti nebyla bez velebnosti, jež musila upoutati pozornost Araba nadaného obrazností neobyčejnou. Popis přírody jest také charakteristickou známkou nejstarší poesie arabské, založené na bedlivém pozorování, jak tomu svědčí samo jméno poesie š'ir (= pozorování). K němu druzi se popis scen ze života pastevského a kočovnického se strany jedné, společenského se strany druhé. Vzhledem k tomuto oboru myšlenkovému charakterisuje pozdější definice arabská činnost básníka této doby slovy: »básník chválí, miluje, zlobí se, truchlí a popisuje krásu přírody i žen«. Básníci doby této byli pouhými improvisátory, a básně jejich čisté národní výrazem okamžité nálady; předmětem jejich byl přímý názor, přední vlastností opravdovost. Pokud se dotýče výrazu slovního, byly nejstarší jejich formou krátké popěvky v rhythmické prose (sadž’), jakož spatřujeme ještě i v jednotlivých částech koránu, ale již v ranních dobách (V. stol. po Kr.) setkáváme se s poesii obsahem i formou dokonalou, jež po všecky pozdější doby Arabům zůstala vzorem nedostiženým. Zvláštní pozornosti zasluhuje metrika arabská, důstojné se řadící vedle metriky klassické, s níž i vnitřní obdoby vykazuje, třeba jakýkoli styk obou jest zhola vyloučen. Formou rozeznává se delší kasida od kratšího gazelu. Předními zástupci poesie této, náležející veskrze oboru lyriky v nejrůznějších odstínech, jest sedm skladatelů mu'allak: Tarafa, Zuhair, Lebíd, Amr ben Kulsúm, Antara, Háris, Imruulkais, od nichž vedle mu'allak z části zachovány jsou i sbírky básní, vedlé řady vynikajících básníků doby předislámské a prvých desítiletí islámu, zvaných Araby al-Muhadramúna, Nábigy, Alkamy. Aše, Šanfary, 'Urva bna-l Varda, Hátima Tajského, Taabbaty Šarrana a pod. Z řady básnířek vyniká Chansá.

Islám, který způsobil úplný převrat ve veškerém životě arabském, zasáhl i v poesii, třeba ne tak citelně jako jinde. Hlavní život soustředil se nyní v městech, maje za nutný následek vedlé změny života i změnu oboru myšlenkového, který naproti době staré valně se rozšířil. S životem takým nesrovnávala se ovšem stará poesie, jež proto na poušť zůstala obmezena a tu žila ještě po celá dvě století v ústech lidu nejvýš ještě vojíny na výpravách jejich provázejíc. Vystupovaliť ještě za Omajjovců pěvci před bojem, přednášejíce bojovné písně starých básníků, ovšem ve spracování muslimském; nebo nátěr islámu prozírá jasně z této staré poesie arabské, zachované v pozdější redakci muslimské. Proto setkáváme se v těchto dobách islámu s poesií novou, totiž dvorní, popisující místo přírody život dvorský s placenou chválou vladařův a mocných vezírů. Tím pozbývá i poesie své staré opravdovosti a zvrhá se v affektovanost, která sice duchu modernímu více lahodí, ale pro poesii arabskou značí dobu úpadku; a ten stává se tím větším, čím více klesá poesie s výše ideální na kluzkou cestu pochlebnictví a jsouc původcům svým jediné předmětem výživy, řídí se zásadou chváliti více toho, kdo více platí. Přechod sám byl ovšem nenáhlý, i jest tu již největší básník staré doby Imruulkais, který stoji jaksi na rozhraní obou směrů. Popis přírody převládá sice u něho právě tak jako převládají názory pohanské ještě za celé doby Omajjovcův. Ale rozhled jeho jest již mnohem širší, ježto zná již nejen moře s loďmi, ale i paláce s jejich hýřivým životem, jak měl příležitost seznati je na svých návštěvách u dvora. Za doby Omajjovců (do r. 750) nevystupuje směr tento ještě nápadně, naopak náleží největší čásť četných a z části i znamenitých básníků této doby v Arabii i v Syrii nejen formou, ale i myšlenkovým obsahem svých básní starému směru básnickému. I nauka islámu jen porůznu v poesii vystupuje. Nebo záliba ve staré poesii byla tak veliká, že vyvinula se i zvláštní třída lidí (ráví = tradicionář), již sami jsouce znamenití básníci a vynikajíce při tom znalostí poesie staré o zachování této se přičiňovali. Ale mnozí z básníků byli již měšťáky nejen životem, ale i duchem, a změna ta obráží se i v jejich poesii. Většina Omajjovců milovala básníky na dvorech svých je chovajíc a hojně odměňujíc, a tu shledáváme se již s úřadem básníků dvorských, mezi nimiž za Omajjovců nad jiné vynikl křesťan Achtal (v. t.), soupeř druhých dvou nejznamenitějších básníků doby Džaríra († 728) a Farazdaka († 728). Odchylkou této poesie od poesie staré jest v prvých dobách živé vystupování citu naproti pouhým popisům poesie staré a reflexe, jevící se častými výroky moudrosti ve formě epigramatické, jimiž poesie doby této jest prostoupena. Teprve za prvých Abbásovců (750—940), zvl. za Mansúra, Hárúna a Mamúna, vystupuje náhle zcela jasně nový duch v poetické literatuře arabské, v němž jasně se obráží veškerá zhýřilost a znemravněiost doby, jakož i úplný indifferentismus náboženský, jaký převládal ve vyšší společnosti. Básníkům doby této nelze upříti nadání z části i skvostného, a mnohé z jejich plodů vynikají i opravdovostí a vroucností citu a půvabem řeči. Ale jinak zastoupena jest v poesii doby této i nejzlotřilejší chasa kúfská, jež překonávala se jednak nemravností, jednak pochlebováním velmožům své doby a jejich příslušníkům. Mutí' ibn Ajás a geniální Abú Nuvás jsou hlavními repraesentanty. Vedlé veselé nálady jevící se hlavně v poesii pijácké a milostné, jež převládá, setkáváme se však i s elegickými vzpomínkami a poesií asketickou (zuhdijját), protestující proti panující znemravnělosti. Hlavním zástupcem této jest abul Atáhija, prvý filosof. básník arabský, ušlechtilý v myšlénkách, prostý v řeči. Mezi oběma směry bujel směr třetí, poesie příležitostná, většinou řemeslná, vyznačující se formou pro umělost až nesrozumitelnou. Básníkům těmto šlo v prvé řadě o to, zdáti se učenými, v čemž utvrzováni byli filology své doby, dle nichž báseň byla tím lepší, čím byla nesrozumitelnější. Poesie tato repraesentována jmény jako Muslim ibn-ul-Valíd al-Ansárí (v. t.), po Abú Núvásovi nejznamenitějším zástupcem této doby a školy, Abú Temmám a Buhturí. Čím více tento směr se rozmáhá, tím více ustupuje v pozadí poesie ostatní; básníkům uvyklým pokládati umělé veršovnictví za vrchol poesie, nedostávalo se nadání, i opírá se poesie toho druhu většinou silně o poesii starou. Vyskytují se sice i později ještě povahy čistě básnické, jejichž plody snesou porovnání s nejznamenitějšími básníky doby staré, jako jest na př. elegantní princ ibn Mu'tazz se svou půvabnou, ač poněkud affektovanou poesií, vynikající i jasnou řečí; ale to jsou již přece jen výjimky. Celkem sestupuje poesie za prvých dob Abbásovců dosáhši svého vrcholu ponenáhlu sic, avšak patrně se své výše i jest v době úpadku Abbásovců (do r. 1258) většinou jen učenou hračkou v rukou různých chvalořečníků, kteří byli sice dobrými rýmaři a měli i básnický vzlet, avšak oborem myšlenkovém nijak nevynikají. I Mutanabbí († 965), jenž pokládá se obyčejně za nejznamenitějšího básníka arabského, náleží směru tomuto, myšlénky většinou staré znešvařuje nechutným přeháněním a jazykem umělým, místy přímo nesrozumitelným. Vyskytují se sice i u něho místa vynikající myšlénkou i básnickým podáním, zvláště mnoho skvostných sentencí, ale místa ta dokazují právě naopak, jak zhoubně působil směr panující i na básníky opravdové. Výjimkou jest Abú Firás al-Hamdání († 968), jímající nejen řečí vzletnou a ušlechtilou, ale i bojovným duchem své poesie, upomínajícím na poesii starou, v níž toliko útlejší city vyzrazuji básníka doby pozdější. Posledním opravdu velkým básníkem jest však Abul-Alá († 1057), básník převahou filosoficky, hloubkou myšlének převyšující Abul-Atáhiju, vzletný i ve výrazu slovném, »nejhlubší a nejvážnější myslitel« národa arabského. Co po něm následuje, zvrací se v krajnost. Poesie lehčí zvrhá se v honbu po strojené formě, založené Hamadáním († 1008), jejíž vzorem nepřekonatelným jako mistrovské dílo umělé poesie arabské zůstávají Harírího († 1122) Besedy (Makámát) obsahem spíše literatuře románové náležející a Španěla Ibn Zeidúna Risála (Poslání, vyd. Reiske r. 1755), kdežto poesie vážná přechází v mysticism dostupující vrcholu svého v básníku ibn-ul-Fáridovi († 1234), vedle něhož nejslavnějším zůstává Busírí († 1295) svou »Burdou«. Konečně zbývá z celé poesie jen rýmované veršování, jímž odívají se spisy nejrůznějších oborů věd.: grammatiky, slovníky a p. — Nemohou-li však doby pozdější až na malé výjimky honositi se slavnými básníky původními, náleží dobám těm řada básníků, kteří sestavili velmi cenné sbírky básní starších i pozdějších, jako Ibn Arabího († 846) recense Mufaddalijját, Hamása Abú Temmámova († 845) a Malá (objemem však větší) Hamása Buhturího († 898), Sukkarího († 888) Diván Huzailovců, Isfaháního († 970) »Kniha popěvků« (Kitáb-ál-agání), Saálibiho († 1038) »Perla doby« (Jetímet-ud-dahr, sbírka básníků provinciálních) a j. K činnosti sběratelské pojí se konečné těsně i činnost kommentátorská, jež vzbuzena byvši původně potřebou vykládati pozdějším generacím staré básníky pouště, z části již nesrozumitelné, nucena později obrátiti se též k moderním básníkům, libujícím si v mluvě učené a tím namnoze temné. Filologům těmto náleží z části ovšem smutná zásluha, že básně staré doplňujíce, kde zdály se jim neúplnými, a opravujíce, kde zdály se nesrozumitelnými, mnohé pokazili, nehledíme-li ani k falsátorské jejich činnosti povzbuzené marnivostí nebo ziskuchtivostí. Se strany druhé však prokázali svými kommentáry, podrobnými po stránce grammatické, lexikální i věcné a obsahové, platné služby nejen básníkům, jež vykládali, a době, pro niž své výklady psali, ale i nám, pro něž by obor poesie arabské, zvláště starší, náležející k nejobtížnějším na poli arab. literatury, zůstal z části nepřístupným. Z množství mužů proslavivších se vykládáním starých básníků jmenujeme: Sa'laba († 904), Nahhása († 950), Marzúkího († 1030), Zúzeního († 1093), Tebrízího († 1118) a j. — Srv. Weil, Poet Litteratur der Araber vor Muhammed (Stuttg., 1837); Ahlwardt, Poesie und Poetik der Araber (Gotha, 1856); Nöldeke, Poesie der alten Araber (Hannover, 1864); Kremer, Culturgeschichte (II. 341.—395.).

Vedlé literatury básnické existuje literatura zábavná, psaná prosou rýmovanou nebo prostou (adab). Již staří Arabové shromažďovali se rádi, právě tak jako posud beduinové, před stany nebo přede dveřmi svých domů, by z večera při svitu měsíce poslouchali zvěsti o činech otcův a podivuhodných příhodách své země (samar), jež zvláštní vypravovatelé, jako posud v Orientu, z paměti přednášeli, z vlastní obraznosti doplňujíce, kde tato jim nestačila. Nicméně nestaly se tyto domácí zkazky základem zábavné literatury arabské, která jeví se u Arabů původu cizího. Počátky její náležejí sice již Ommajovcům v Damašku, ale teprve za Abbásovců došla zvláštní obliby zámožných tříd v Bagdádě a Basře. Byl to Abbásovec Mansúr, týž, jenž vůbec dal činností překladatelskou z jazyka řeckého, perského, syrského a indického podnět mohutné činnosti literární, za něhož přeložena na jazyk arabský slavná sbírka bajek zvířecích Kalíla va Dimna (přel. Wolff, Stuttgart, 1837, později Barlam a Josafat, ar. Bilauhar va Joásaf. původu rovněž ind., vydal Hommel, Vídeň, 1888), k níž teprve později přidružila se literatura romantická a fantastická. Podnětem prvým byla ovšem záliba, jakou Arab ode dávna jevil pro sentence, přísloví a p., s nimiž již v tradici prorokově hojně se shledáváme; ze sbírek sem spadajících nejznámější jest Maidániova († 1124, Freytag, Bonn, 1838). I v moderní A-ii sentence a přísloví jsou oblíbeny; jmenujeme sbírky Burkhardtovy, Socinovy, Landbergovy, Snouckovy a j. Literatura tato dosáhla časem velkých rozměrův a pronikla z části i do literatur evropských, většinou však se ztratila, a pokud zachována, nesvědčí evrop. vkusu. Náleží sem Tisíc a jedna noc původu perskoindického. Hlavním zdrojem, zdá se, byly války křižácké, z jejichž doby datuji se asi romány Antar, Zulhimma, Saifalzajan a j. Themata jsou z části stará (Antar), spracování však pozdější. Z romantického románu vyvíjí se později historický román, jakým jest na příklad román Banú Hilál (o přestěhováni se kmene toho z Egypta do sev. Afriky) nebo Pseudovákidiův román o dobyti Syrie, nebo o dějích Fátimovce Hákima a j., romány posud u Arabů velmi oblíbené.

Studium jazyka jest prvým zjevem samostatné činnosti duševní na poli mimonáboženském. Jazyka svého byl Arab vždy dbalým, i bylo již před islámem zvykem posílati děti na vychování ke kmenům správností jazyka zvláště vynikajícím, jak toho též o Muhammedovi se dovídáme. K této snaze po správností jazykové vůbec přistoupila v islámu snaha po správné recitaci koránu, na níž ve mnohých případech závisel i správný výklad. Snaha ta byla tím větší, čím větší nebezpečí hrozilo koránu v ústech cizinců, již jazyku arabskému snad nikdy správně se nepřiučili. Dovídámeť se na př. i o samém chalífovi Valídovi, synu Abdulmelikově, že mluvil tak nesprávnou arabštinou, že Arabové pouště sotva jí rozuměli. Snaha zachovati znalost mluvy správné, jež po názoru arabském kryla se s mluvou koránu Muhammedova, jenž byl nejvýmluvnějším z Arabů, stala se také podnětem filologické činnosti Arabů. Hlavním pramenem správné mluvy byl korán (bohužel, že v recitaci z doby prvých grammatiků); k němu družila se tradice (ač ne tak nepodmíněně), dále literatura básníků zemřelých před islámem (džáhilí), jakož i doživších se prvých dob islámu (muhadramún). Vedlé toho považována za klassická i jednotlivá slova a frase starých Arabů pouště, o nichž věřilo se, že zachovali čistý jazyk svých předků. V ohledu tom stanovena celá stupnice hodnověrnosti. Po názoru arabském končí klassický věk jazyka prvým stoletím hedžry, v polovicí druhého století pak nalézáme již největší čásť materiálu spracovánu hlavně způsobem slovníků, jež pro jazyk jsou nejdůležitějšími. Současně však buduje se jazyk i po stránce grammatické v důkladné propracovaný systém, který řadí se po bok systémům národů jiných. Prvými pěstiteli jazyka, zdá se, byli cizinci, již i později k vývoji jazykovědy nejvíce přispěli. S tím souvisí snad i ten úkaz, že setkáváme se s prvou školou grammatickou v Basře, kde stýkali se Arabové od prvých dob s cizinci, s nimiž silně byli pomíšeni. Škola tato jest také nejdůležitější, překonávajíc mladší školu kúfickou nejen stářím, nýbrž i přesnosti jazykovou ve výrazu i vazbě a zatracujíc mnohdy to, co škola kúfická dovolovala. Jakýmsi kompromissem mezi oběma jest smíšená škola bagdádská, která později přechází ve školu všeobecnou, jež podrževši výsledky škol dřívějších, uznané za správné, doplňovala je vlastním badáním; Škole této náleží nejlepší pozdější práce filologické. Předním grammatikem školy basorské jest Peršan Síbavaihí († 796), jehož Kitáb (= kniha) zůstal po všecky doby normou správného jazyka (vydal Derenbourg v Paříži, 1881 a n.); z ostatních jmenujeme Achfaše (v. t.), Asma'ího († 831, v. t.), Mubarrada († 898, v. t), ibn Duraida († 933) a Fárisího († 987, v. t.). Hlavou školy kúfické jest rovněž Peršan Kisá'í († 804); z ostatních stoupencův uvádíme Ibnus-Sikkíta († 860), Salaba († 904). Školám pozdějším náleží Džáhiz († 868), Španělové Kálí († 967) a Zubaidí († 989), ibn Džinní († 1001), Džavalikí († 1073), Džordžání († 1081), Zamachšarí († 1143, výborná grammatika al-Mufassal, vydal Broch v Christianii, Ibn Ja'íšův kommentář k Mufassalu vydává Jahn v Lipsku), Ibn-ul-Hádžib († 1248, autor Káfije, v Římě, 1592), Ibn Málik († 1273, rýmovaná Alfijje, vydal de Sacy v Paříži, 1833, Dieterizi, Berlín, 1851), Sinhádží († 1323, autor Adžrúmijje, vydal Trumpp v Mnichově); ibn Hišám († 1360), Sujútí († 1505) a j. Ještě důležitější pro jazyk jsou však domácí slovníky arabské, z nichž nejdůležitější jsou: Chalíl (konec VIII. stol.; Kitáb ul-'ain); Azharí († 884): Tahzíb; ibn Duraid († 933: Džamhara); ibn Fáris († 1002: Mudžmal); Džauharí († 1008): Siháh, nejlepší slovník pro čistou arabštinu, kommentovaný ibn Barrím († 1186), doplněný Tekmilou Ságáního († 1262); slepec ibn Síde (Španěl, † 1066: Muhkam); Zamachšarí († 1143: Asás); Mutarrizí († 1213: Mugrib); Sagání († 1262: Ubáb); ibn Mukarram († 1311: Lisán-ul-arab, vydán v Bulaku, 1883); Tanúhí († 1323: Tahzíb-ut- tahzíb); Fajjúmí († 1333: Misbáh); ibn Hišám († 1360: Mugni-l-Labíb); Fírúzábádí († 1403: Kámús); Murtadá († 1791: Tádž-al-arús, vydán v Bulaku, 1889, 10 sv.); Bístání († 1884: Muhít-al-Muhít, Beirút, 1883). Slovníky nejstarší spořádány jsou dle hlásek seskupených dle mluvidel počínaje gutturály; později převládá seřadění v abecedním pořádku konsonantů doslovných; Bístání užívá pořádku abecedního dle náslovi. Srv. Flügel, Die grammatischen Schulen der Araber (Lipsko, 1862); A. Schmölders, De studiis Arab. grammaticis (Vratisl., 1862); Lane, Arabic-english dictionnary, I. (předmluva).

Dějepisectví. Nejstarší dějiny, ovšem nepsané, z doby předislámské jsou zprávy o bitevních dnech (jaum), jak Arabové je nazývali, v islámu tradice týkající se života prorokova v Mekce, chronologicky spořádaná ibn Ishákem († 767), spracovaná ibn Hišámem († 823), vydaná Wüstenfeldem v Gotinkách 1858—60. Obor jejich rozšiřuje se časem i na druhy prorokovy a jejich nástupce. K nim pojí se spisovatelé výprav Muhammedových, v jejichž čele Vákidí († 823, vyd. Kremer, Kalk. 1855—56), jenž správy svých pramenů zdělává již v samostatný celek. Dalšího rozkvětu doznala historie teprve změnou poměrů, kdy velkými výboji a z nich vyplývajícími styky s národy cizími uvedena i historie na pole širší jednak sobě všímajíc i dějin národů cizích, jednak pozornost svoji obracejíc i k vlastním dějinám starým a z ohledů praktických i ke genealogii kmenův a rodin. Plodem činnosti této byla kompendia všeobecné historie dle země a dynastií pro potřebu širších kruhů (jakési slovníky konversační), jakým je na př. Ibn Kutaibova (okolo r. 889) »Kniha vědomostí« (vyd. Wüstenfeld. Gotinky, 1850), dílo samostatně dle určitého plánu opracované, při tom stručností vynikající, všímající si vedle islámu i dob předislámských v A-ii severní a jižní, dále mimo A-ii Hebreů (a Peršanů), s překlady z dotčených jazyků. S dějinami spojováno i studium starožitností, zeměpisu a národopisu. Náleží sem i arabský Livius, rodilý Peršan Tabarí (838—923) svými předůležitými annály, prvými všeobecnými dějinami, vycházejícími od roku 1879 v Lejdě, patriarcha alexandr. Eutychius (Sajjid ben Batrík, † 940) svou »Šňůrou perel« (vyd. Pococke, Oxford, 1658), dějinami všeobecnými a církevními, jež obsahují mnoho podivného, dále Herodot arabské historie, nejen svými cestami po celé říši islámu i za její hranice, nýbrž i svým způsobem psaní, jenž spojuje užitečné se zábavným, Mas'údí († 956), hlavním svým dílem »Zrcadlo času«, jehož výtahem jsou »Zlaté louky« (vydal Barbier de Meynarde v Paříži 1866—77, 9 sv.); založeno jsouc na vlastní zkušenosti i rozsáhlé literatuře všímá si rovnou měrou zemí islámských i mimoislámských; dále ibn-ul-Asír († 1233) cenným »Dějepisem úplným« od stvoření světa do r. 1231 (vydal Tornberg v Lejdě, 1851—1876, 14 sv.), Abul-Faradž, syrský křesťan, známý více pode jménem Bar Hebraeus († 1286) arabským výtahem své Kroniky syrské od Adama až na jeho dobu (vydal Pococke, Oxford, 1663, a Bernstein, Vratisl., 1847), všímajícím si vedle dějin i otázek náboženských; Abul-Fidá svým slavným, objemným »Kompendiem dějin lidstva«, jež opírá se hlavně o ibn-ul Asíra a obsahuje dějiny předislámské (vyd. Fleischerovo, Lipsko, 1831), život Muhammedův (opětně vydán: Gagnier, Oxford, 1723, Noël des Vergers, Paříž, 1837), a dějiny islámu (Annales muslemici, vydali Reiske a Adler, Kodaň, 1789—94. 5 svaz.). Konečně největší historik Arabský, Španěl Ibn Chaldún (* 1332 — † 1406), svým rozsáhlým dílem dějepisným, které obsahuje: 1. Prolegomena (vydal Quatremère v Paříži 1858, 3 sv.). 2. dějiny východního chalífátu a říší pozdějších, 3. dějiny Berberska a dynastií severoafrických. Nejdůležitější jest čásť prvá, v níž autor svůj systém historie kulturní geniálně buduje na základech filosofických (celek vydán v Bulaku, 1866). — K historikům pojí se i politikové, z nichž nejvíce vyniká Máverdí († 1058) svými: Zřízeními politickými. S dějinami všeobecnými pěstovány však současně i dějiny jednotlivých zemí, hlavně ovšem chalífátu dvorními annalisty, kteří veškeré údaje co nejbedlivěji zaznamenávali, i osobami soukromými. Zvláště vyniká tu Belázorí († 892) svými, obsahem i formou výbornými »Dějinami výbojů« (vyd. de Goeje, Lejda, 1866) a Ibn Tiktaká ok. r. 1300 (Fachr-ud-dín) přehledem dějin chalífátu (vyd. Ahlward, Gotha, 1860). Pro země jednotlivé jsou důležití: Hamdání († 946) podávající v 10 knihách nejen děje, nýbrž i kulturu své vlasti jihoarabské; Hamza Isfahání († 987) pro dějiny staré Persie, ač jedná i o dějinách chalífátu (Annály, vydal a přel. Gottwaldt. Petr. Lipsko, 1844, 1848); Bírúní († 1039), spisovatel znamenité »Chronologie« (vyd. Sachau, Lipsko, 1876—78), svým znamenitým spisem »India« (vyd. Sachau) pro Indii; Abú Sáma († 1260) a ibn Šihna († 1485) pro Sýrii; Abdullatif († 1230, vyd. White, Oxford 1800, de Sacy, Paříž, 1816), pak Makrízí († 1441) dějiny sultánů mamlúckých (přel. Quatremère, Paříž, 1837—1845), dějiny Koptů (Wüstenfeld, Gotinky. 1845), ibn Chaldún (dějiny Berberska), Sujútí († 1505), výboj Egypta a j. pro Afriku; Makkarí († 1631) pro Španělsko (vyd. Dozy, Lejda 1855—1861) a j. — Dalším obmezováním povstala obsáhlá literatura důkladných, namnoze i objemných monografií o osudech jednotlivých míst, v prvé řadě posvátných, na př. Mekky (Azrakí, † 858; srov. Kroniky mecké, vyd. Wüstenfeldem, Lipsko, 1857—61. 4 sv.), Bagdádu (Chátíb z Bagdádu, † 1070. Damašku (ibn Asákir, † 1176), Halebu (ibn-ul-Adím, † 1262), Jerusaléma (Ulaimí, † 1521) a nepřehledné řady jiných. Konečně nalezly i vynikající osoby své historiografy, jakými byli na př. Utbí († 1035) pro Mahmúda Gaznavovce, Behá-ud-dín († 1234) a Abú Šáma († 1267) pro Saladdína, Ibn Arabšáh († 1430) pro Timura a j. Obor tento rozšířil se brzy i na kruhy mimovladařské a vojenské, kdy povstala řada biografických děl o tradicionářích, sektách náboženských (důležit Šahrastání), právnících dle různých systémů, lékařích, básnících atd. Vznikla i všeobecná díla životopisná, z nichž nejslavnější jest dílo ibn Challikánovo († 1282, vydal Wüstenfeld. Gotinky, 1835—43). Veškerá díla vynikají bohatostí obsahu a pečlivostí, s jakou tento aspoň v důležitějších pracích, většinou jen chronologicky se podává. Ta činí je cenným, pro jednotlivé věci jediným materiálem pro zkoumání dějepisné, třeba nedostávalo se autorům jejich až na jedinou snad výjimku ibn Chaldúna kritičnosti a objektivnosti, jakou doba naše od historie žádá, a někdy zřejmá jest i snaha podáváním věcí podivných bavin. S ní srovnává se i jazyk většinou prostý, ač později ne vždy správný, třeba v dobách pozdějších setkáváme se i s bombastickým způsobem vypravování. Srovnej: Wüstenfeld. Die Geschichtsschreiber der Araber (Gotinky, 1882).   Dk.

Vědy jednotné, vyhovující našemu pojmu geografie, Arabové neznají. Vyskytuje se sice i u nich výraz džágrafijá, arabisovaný z řec. γεογραφία, ale toliko pro geografii mathematickofysikální, již i s názvem přejali od Řeků. Jinak uvádí se nauka o cestách (náš cestopis), o poštách a jejich vzdálenostech, o zvláštnostech klimat (sedmi, na něž po starém názoru perském celá země rozdělována) a o řadě nauk speciálních, náležejících v obor zeměpisu hvězdářského. Nejstarší názory, jak s nimi před islámem se setkáváme, náležejí ovšem celkem báji s jedné, pověře se strany druhé. Totéž stanovisko zaujal i Muhammed v koránu a po něm všickni muslimové pravověříci aspoň v době prvé přísnosti islámu — leda že potřeba, vykládati geografické zprávy koránu, k níž přidružilo se i pátrání po zprávách o životě Muhammedově a předních osob islámu (jejich původu kmenovém a místě narození), aspoň v tomto směru nabádala ke studiu. Nad jednotlivé poznámky a údaje zeměpisné však nešla geografie prvých dob islámu. Vědu geografickou vytvořiti zůstaveno době, kdy původní fanatismus náboženský ustoupil rozumu. Tenkráte učiněn počátek překladem indického pojednání astronomického Siddhanta, t. j. absolutní pravda, jež k rozkazu Mansúra (754—775) přeloženo do arab. pod názvem Sindhind a později dvakráte přepracováno: mathematikem Chovárizmím a astronomem Abdalláhem. Tím položen základ k astronom. geografii arabské, ku které za Mamúna (813—833) překladem geografických prací Claudia Ptolemaia (Syntaxis = Almagest, v. t., Liber quadripartitus) a Marina z Tyru přistoupilo i studium geografie popisné. Obojím zjednán základ, na kterém odtud počínajíc pracovali učenci domácí. Hlavními pracovníky v oboru geografie byli tenkráte astronomové a hlavním směrem studia geografického určování zeměpisné polohy míst. Na základě takových údajů sestavil astronom Abú Dža'far al-Cházin, sám spisovatel výborných tabulek zeměpisné délky a šířky, prvé mapy nebes a země, na které zanesl zeměpisná pozorování svých předchůdců. K mapám těm napsal Abú Zeid al-Balchí († 934) »výklad« (tafsír, též sivár = pásy zemské zvaný), jenž jest základem našich vědomostí o arabské geografii Orientu, a on sám pak jest prvým původcem popisné geografie u Arabů. Vedlé směru tohoto zavládl však brzy i směr druhý, totiž popisný, hlavně cestopisný. Zavládl záhy názor, že zprávy geografické, mají-li míti váhu, musí opírati se o vlastní zkušenost, k níž ovšem Arab v rozsáhlé říši muslimské nově se organisující nalézal hojně příležitosti jako vojín, úředník, obchodník, vědec, konečně ještě jako věřící muslim, jehož povinností bylo aspoň jednou v životě vykonati pouť do Mekky, třeba žil v kraji nejvzdálenějším. Potřebu vlastního názoru vytkl zvláště důrazně známý Herodot arabské historie a sám velmi zkušený cestovatel a spisovatel i v oboru geografie Mas'údí († 956), jehož slova nezůstala také bez účinku na geografii současnou. A jsou-li nejstaršími památkami vlastní geografické literatury arabské knihy jmen hor, údolí, pouští, vod, napajedel a sídel na širším neb užším prostranství, sebrané cestou filologickou z literatury poetické (k nim náleží i »kniha velkých měst« od slavného filologa arab. Džáhize svědčíc o velké oblíbenosti směru tohoto), setkáváme se brzy i s cestopisy pod názvem »Cesty a říše« a p. (prvním byl Mervezí, † 887). Nejprvější cestopisy nejsou sice dokonalé, ale časem vyvinula se z nich nejdůležitější odvětví geografické literatury arabské. Prvé knihy podobné byly rázu officiálního, čerpány z dat archivů vládních a sestavovány úředníky pro potřeby vládní, tedy vlastně itineráře pro hlavni cesty; záhy však setkáváme se i s cestopisy soukromníků popisujících cesty vykonané za nějakým účelem, tedy skutečné cestopisy. Ke spisovatelům prvé třídy náleží Ibn Churdádbih († 912) svou »knihou cest a říší« a Kudáma († 948) »knihou poplatků«, onen důležitější pro geografa, tento pro kulturního historika. K druhé třídě náleží řada spisovatelů geografických počínajíc nejstarším z nich Ja'kúbím (okolo 890), vrstevníkem Churdádbíhovým, spisovatelem »knihy zemí«. Nejstarší z nich byli většinou kompilátory a jen z části samostatnými cestopisci, jako sám Ja'kúbí a po něm Džaihání (ok. 950) a Hamadání (ibn-ul-Fákíh, † 981). Ale brzy zavládl i směr samostatný, a mužové různého povolání, mezi nimi i cestovatelé ze záliby, ukládali své zkušenosti v řadě cenných děl, z části posud zachovaných, jimiž právě geografická činnost Arabů, podporovaná i vědychtivými vladaři, ocitla se v popředí vědecké literatury arabské, a Arabové sami stali se prvými geografy středověku, důležitými i pro dobu naši. Z počtu asi 126 geografů, jež uvádí známý bibliograf turecký Hádží Chalífa, jmenováni buďtež jako nejvíce vynikající vedle již zmíněných: Ibn Foslán (ok. 922, vyd. Fraehn, Petroh., 1823), důležitý zprávami o Slovanech, Mukaddasí (psal ok. 985), jehož dílo »Nejlepší roztřídění za účelem poznání klímat« (popis říše muslimské, vyd. de Goeje, v Lejdě) náleží k nejznamenitějšímu, co Arabové v geografii vykonali, dle Sprengera vůbec největší geograf islámu, Istachrí (ok. 950) svými »Tvary klímat«, přední cestopisec arabský, Ibn Haukal, vrstevník Istachrího a jeho doplňovatel a rozšiřovatel († 976) v »Knize cest a říší« (vyd. de Goeje, Lejda), všímající si i mravův a plodin, Hamdání († 945) popisem poloostrova Arabského (vyd. D. H. Müller, Lejda, 1884), zvláště důležitý pro Jemen, vedle Mukaddasího nejznamenitější geogr. arab., al-Bírúní († 1038) spisy »India« a »Chronologíe« (obé vydal E. Sachau), špan. vojevůdce al-Bekrí, pronikší i do Prahy († 1094), největší geograf Španělska (vydání chystá de Goeje v Lejdě); Ibn Džubair († 1185, vyd. Wright, Lejda, 1852, důležitý pro Sicílii); Abdullatíf († 1232), důležitý pro Egypt, Ibn Batúta († 1377), největší rozsahem cest svých cestovatel arabský (vyd. Defrémery a Sanguinetti, Paříž, 1858, 4 sv.) a j. Vedlé tohoto směru popisovati kraje seznané většinou z vlastního názoru vznikl v pozdějších dobách směr čím dále tím více převládající, totiž bez velkého vlastního názoru sbírati zprávy starších cestovatelů a ukládati je v kompendia, ač i zde většina autorů může se vykázati zkušeností vlastní. Tak povstala epochální díla geografie arabské, jež za středověku i později doznávala největší obliby. Takové jsou geografické slovníky uvedeného již Bekrího († 1094) a Jákútův († 1229), vydané Wüstenfeldem, prvý v Gotinkách 1876, druhý větší v Lipsku 1866—70, a geografie Idrísího (ok. 1154) »Zotavení dychtícího proniknouti kraje světa, znamého ve středověku geografa núbského, a abul-Fidovo »Sestavení krajů« (Reinaud, Paříž, 1840). Rozumí se, že i zde nejdůležitější jsou části, jež dotčený autor znal z vlastni zkušeností, kdežto mnohé, aspoň v nynější porušené formě, zvláště pokud se týče jmen vlastních, jeví se nepotřebným. Z části možno počítati ke geografii i díla kosmografická, stejným způsobem zbudovaná na pracích starších, z nichž vynikají hlavně Kazvíního († 1283, vyd. Dozy, Lejda, překlad od Ethé), ibn-ul-Vardiovo († 1371) a j. Zmínky zasluhují i mapy zachované hlavně u Istachriho a Edrísího, z nichž poslednější byly po staletí jediným podkladem map evropských. Srv. K. Dvořák, Geografie u Arabů a ibn Batúta (Zeměpisný Sborník, 1887); Wüstenfeld, Literatur der Erdbeschreibung bei den Arabern (v Lüddeově, Zeitschrift f. Erdkunde, 1842), a obsáhlý úvod k Reinaudovu překladu geografie abul-Fidovy (Paříž, 1848).   Dk.

I ve vědách přírodních jsou Arabové žáky zvláště Řekův a Indů, jejichž díla stala se základem jejich studií hlavně theoretických, ale i praktických. Avšak kromě jediné snad zoologie, jež vykazuje poměrné nepatrné výsledky (náležejí hlavně hippiatrii), osvědčili se i Arabové ve všech oborech věd přírodních samostatnými badateli, a jeví práce jejich při všech nedostatcích svých pokrok rozhodný nejen množstvím materiálu, ale i jeho spracováním. I výsledky, jimiž Arabové platně vědu obohatili, jsou, pokud z posavadního, daleko neúplného prozkoumání jejich odborníky moderními souditi můžeme, velmi cenné i se stanoviska vědy moderní (určení specifické váhy nerostů, theorie o vzniku hor, v botanice rozeznávání pohlavního rozdílu určitých rostlin, jako palmy, konopě a j.). Ovšem sluší míti na zřeteli, že nepěstovány vědy přírodní samy pro sebe, nýbrž v prvé řadě z praktických ohledů na medicínu (lékárnictví), chemii a p. Tím vysvětluje se nejen zjev, že naproti pěstování zoologie převládá pěstování mineralogie a hlavně botaniky, nýbrž i jednostranné stanovisko, s kterého se tak dalo, v botanice hlavně studium bylin léčivých, v mineralogii hlavně drahokamy. Proto shledáváme v literatuře arabské řadu prací z oborů těch více nebo méně pozoruhodných, pohřešujeme však systematického spracování veškerého materiálu s hlediště jednoho vůbec a s vyššího hlediště filosofického zvláště. V botanice základem badání arabského byl Dioskoridés, kdežto zoologie o Aristotela se opírá. Rostliny děleny na vyrůstající z kmene, ze semene a spontánně; rozeznávána zvířata vejce snášející, rodící živá mláďata a spontánně vznikající. Nejstarším arab. botanikem jest Dínavarí († 894) »Knihou rostlin«, v níž sledoval i geografii rostlin; vedle něho vyniká španělský botanik abul Abbás Nabátí (XIII. stol.), jenž mnoho cestoval a bystře pozoroval přírodu rostlinnou, a ještě více jeho krajan ibn Beitár († 1248), jehož dílo o rostlinách léčivých obsahuje popis 1400 rostlin, jež většinou seznal rovněž na svých cestách (špatné přeloženo Sontheimerem ve Stuttgartě, 1840). V zoologii vyniká Damírí († 1405) svým slovníkem zoologickým (v Bulaku, 1867). Nerostopis pěstován hlavně vzhledem k drahokamům a k alchymii. Alchymie těšila se u Arabů čilé péči, ač náleží pole to k nejméně prozkoumaným. Účelu nedosaženo přes to, že Rhazes mluví o připravování vody života, jíž míní výrobu tekutin alkoholických. Právě tak nedovedli Arabové zlato vyráběti, ačkoliv bylo i jejich názorem, že síra a rtuť v různém spojení a za různého žáru jsou základem všech kovů. Za to poznáno spracování kovův a nerostův a to stalo se základech důležitých nálezů, jejichž výsledky přes Španěly zaneseny do Evropy, jak posud běžná jména tomu svědčí. Prvním alchymistou byl omajjovský princ Chálid ben Jezíd (zachován zbytek jeho receptu, kterak zjednati si moc nad tvorstvem), vedle něho vyniká Geber (Džábir ben Hajján) blíže neznámý. Spisy jemu připisované obsahují názory platné ve středověku evropském, současně však i mnoho vědomostí chemických, jež před ním byly neznámy. Nebo setkáváme se již u Gebera s názory protialchymickými, dle kterých nemožno kovy v jiné měniti právě tak, jako z krávy kozu udělati. Příroda dokazuje to za tisíce let, člověk má nejvýš sto, a k tomu druží se nenapodobitelný vliv hvězd. Ze všeho soudí, že umění může a má napodobiti přírodu v mezích daných. Z chemických vědomostí uvádíme: znalost tavení kovů a rozpouštění látek, přeměnu tekutin v pevné hmoty (recept pro umělé vyrábění ledu od Nachtavaihiho), filtrace, krystalisace, destillace, sublimováni. kupellování; známa skalice (destillací připravován ze zelené skalice olej vitriolový), kamenec, ledek, salmiak, soda; kyselina dusičná, lučavka a j. I plyny a jejich účinky pozorovány, třeba považovány za duchy, jež s kovy spojeny ohněm z nich prchají a tím přivozují změnu skupenství. Pro literaturu důležitá jsou zde i díla kosmognifická, na př. Kazvíního, ibn Vardího atd. Z fysiky vykazuje zvláštní pokrok mechanika (létací stroj španělského technologa) a optika, v níž zvláště Alhazen velmi správné soudil o theorít vidění, lomu světla a jeho následcích a p. Týž změřil přibližně i výšku atmosféry. Srv. Kremer, Kulturgesch. (II. 449.); Wüstenfeld, Gesch. d. arab. Arzte u. Naturforscher (Got., 1840).   Dk.

Za vědy mathematické s astronomií děkují Arabové Řekům a Indům, i jest nejstarší činnost jejich v tom oboru přímo překladatelskou. Fazárí přeložil Siddhantu z indického, spisy řecké překládali Hunain ben Ishák a syn jeho Ishák ben Hunain a j. (Ptolemaia, Eukleida, Archiméda, Apollónia, Diofanta atd.). Avšak na těchto cizích základech osvědčili se Arabové, podporováni jsouce vědychtivými vladaři, hlavně Abbásovci (Mansúr, Hárún ar-rašíd a Ma'mún, leč i jiné dynastie) i samostatnými badateli. Arithmetiku vypůjčili si Arabové s ciframi i desetinným systémem od Indů; podobné i algebru, ale užito jí poprvé k řešení geometrických problémů (kubické rovnice řešeny geometricky), i vymyšlen Araby důmyslný systém znázorňováni formulí algebraických. Návod Chovárizmího, ok. 830 na přání chalífa Ma'múna sepsaný, týkající se nejznámějších a v denním životě nejnutněších případův algebry, byl středověku evropskému dlouho učebnou knihou algebry. Chovárizmí řeší jen rovnice 2. stupně, později však řešeny i binomické rovnice 5. a 6. stupně. Hlavně vynikají v arithmetice a algebře Arabové španělští. V geometrii byl základem Eukleidés, třeba, jak některá jména svědčí (ind. živa, arab. džeib, lat sinus), i vliv indický působil, Arabům však náleží hlavní vytvoření sférické trigonometrie. I jinak užíváno způsobů, jimiž blíží se trigonometrie arabská trigonometrii moderní — Pokud astronomie se dotýče, byla tato výsledkem astrologie, která, jako v Orientu vůbec, též u Arabů hrála úkol důležitý; vlivem názorů jinde platných zbudovali si svou theorii o vlivu hvězd na zemi a osudy lidské, jednotlivcův i celku. Skepticismus, se kterým ve směru tom u jednotlivců se setkáváme, jeví se prvým krokem k astronomii vlastní, jež počíná zmíněným překladem Fazárího, z něhož později na rozkaz Ma'múnův mathematik Chovárizmí výtah učinil. Týž Ma'mún měl již svého astronoma, jenž byl i představeným četných hvězdáren, s nichž pozorování konána, a jímž dal s použitím současných pozorování v Bagdádě a Damašku zrevidovati astronomické tabulky Ptolemaiovy. Škola bagdádská (IX. a X. st.) jest také nejdůležitější školou astronomickou nejen nepřetržitou řadou pozorování zahrnujících 200 let, ale i výsledky svých pozorování. Vyniká zde hlavně Fargání, známý ve středověku jako Alfraganus, později tři bratři: Muhammed, Ahmed a Hasan ben Šákir, již na observatoři bagdádské určili úchylku ekliptiky, která již dříve na 23° 33' 52" byla určena, na 23° 35'. Mimo Bagdád měl v Rakce svou observatoř Battání († 929, středověký Albategnius), jenž zavedl polovinu tětivy (místo celé) úhlů dvojnásobných jakožto sinus, později Násir-ud-dín Túsí v Maráze a Olug beg, známý svými astronomickými tabulkami, poslední velký astronom orientálního středověku, v Samarkandě. Zmínky zasluhuje i Alí ben Amágur a syn jeho Abul-hasan, již téměř plných 50 let (885—933) zanášeli se studiem oběžnic a stálic. I za Bújoyců, zvláště Adududdauly, těšila se astronomie čilému rozvoji: Abdurrahmán Súfí († 986) se svou Uranografií (vydána s franc. překladem H. C. F. Schjellerupem v Petrohradě, 1874), Kúhí a zvláště Abul-Vefá Buzgání (jeho AImagest). Žák Abul-Vefův ibn Júnus, známý tvými astronomickými tabulkami, přenesl studium astronomie do Egypta, jehož škola Káhirská v X. století závodí s bagdádskou. I do nejzazšího západu právě tak jako daleko na východ proniklo studium astronomie a vedle španělských astronomů al-Zarkala (Arzachela), Maslamy Mágarítského a Averroesa shledáváme se i v Indii za Gaznavovce Mahmúda se slavným astronomem Bírúním. S vývojem astronomie souvisí i vývoj astronomických nástrojů (hlavní dílna v Harránu), jež vynikají nejen velikostí (quadranty 15loktové, sextanty 40loktové a p.), ale i svou dokonalostí, jak stroje zachované tomu svědčí. Vedlé nástrojů již známých vynalezeny i nové. Globy byly z mědi i ze stříbra. Z výsledků arabské astronomie jmenujeme velmi podrobná udání polohy jednotlivých míst, změření stupně poledníkového, poznání apogaea slunečního, podrobné určení délky roku, eklipsy, pohybu. Tušeno kolísání země, tušen Newtonův zákon o tíži, variace měsíční, určená potom Tychonem Brahe a j. I výpočty arabské blíží se způsobům, jež teprve v XVIII. století nalezeny (na př. ibn Júnus).   Dk.

Hudbu počítají Arabové ke vědám mathematickým kladouce ji na roveň s arithmetikou, geometrií a astronomií. Dříve ještě, nežli nalezla spisovatelů, kteří vědecky jí se zanášeli, náležela k nejmilejší zábavě Arabů, jejichž poesie celá vlastně k tomu určena byla, by šířila se v řadě prvé zpěvem. Proto setkáváme se od nejstarších dob s řadou vynikajících pěvců a pěvkyň, jimž později věnována i zvláštní díla literární (na př. Ispahání, zmíněny již skladatel »Knihy písní« = kitáb-al-agání). Byloť již v době předmuhammedovské zvykem, baviti hodující zpěvem pěvkyň, a zprávy staré hlásají hlavně chválu »dvou cikad« jistého obyvatele meckého pro krásný hlas tak zvaných. Později pak bylo to zvykem zámožných chovati v domech svých otrokyně znalé hry a zpěvu, jež dováženy za drahé peníze z končin byzantských nebo z krajů perských (hlavně Híry). Původně pěly svým jazykem mateřským, řecky nebo persky; již v prvé polovici I. stol. hedžry tvoří se však čistě arabská škola zpěvní v Mekce, později i v Medíně. Rozdíl od starého způsobu jednotvárné recitace vokálové záležel hlavně v melodickém spojení hlasu s hudebními nástroji v umělý hudební přednes. Později vyvíjí se i theorie hudby, ale ne jako samostatný obor, nýbrž v souvislosti s vědami mathematickými, jak tomu svědčí již jména autorů Fárábí, ibn-Siná a j. Nedostatek not, jichž dostalo se Orientu teprve v XVII. stol. (Demetris Kantemír) notami písmenovými, byl ovšem závadou, že nemohly povstávati skladby větších rozměrů (Srv. I. Land, Recherches sur l'histoire de la gamme arabe, Lejda, 1885).   Dk.

Lékařství. V dějinách lékařství zaujímá arabská škola lékařská místo nanejvýše důležité. Hlavní význam její závisí hlavně na přejímání literatury řecké, částečně římské, ve druhé řadě na pilném pozorování vlastním, které arci náboženskými názory kmenovými bylo jaksi omezeno. Ze spisů Hippokratových a Galénových i pozdějších lékařův: Dioskorida, Moschiona, Antylla, Pavla z Aiginy čerpali arabští lékaři své názory, ku kterým připojovali své exegese a kommentáře. Vliv učení arabského, rozkvétajícího ve školách lékařských v Bagdádě, pak v Egyptě a hlavně v době maurské ve Španélích (Kordově) jevil se ještě dlouho po tom a položil základ ke škole středověkých lékařův evropských t. zv. arabistů, kteří opět zaměstnávali se překládáním arabských spisů a šířením nauky arabské. Především jsou to náhledy Galénovy, se kterými se setkáváme, dále názory Aristotelovy. O anatomii, kterou korán zapovídá, nelze ovšem mluviti; také fysiologie s teleologickým svým stanoviskem úplné splývá s naukou Galénovou, za to však pathologie či nauka o nemocech veliké oblibě se těšila a hlavně část, kterou semiotikou, naukou o příznacích zoveme, byla arabskými lékaři pilné spracována. Arci jest semiotika arabských lékařů někdy velmi malicherná, hlavně nauka o moči, jejížto změnám Arabové velikou váhu přikládali, neobstojí před moderní lékařskou kritikou, za to však diaetetika a nauka o léčivech jest velmi propracována, podobně jako i nauka o očních nemocech, kterou se arabští lékaři ve středověku velmi proslavili. Chirurgie arabskými lékaři byla méně pěstována, a nejlepší jejich chirurg Abul Kásim jeví se nám více méně jako kompilátor: zručnost operativní většině těchto lékařů scházela. Zajímavo jest poznamenati, že Arabové již nemocnice měli, které spojeny byly s vyučovacími ústavy lékařskými, ano dočítáme se i o poliklinických ústavech, na př. při staré nemocnici káhirské, jakož i o sporých předpisech, o zkouškách, kterým lékaři podrobiti se musili, nežli praxi směli vykonávati. Arabská škola lékařská vyvinujíc se znenáhla rozkvetla hlavně v oné době, když Omajjovci nastoupili vládu a když Muávija přenesl sídlo chalífů do Damašku; zde přišli Arabové do styku se syrskými, byzantskými a židovskými školami, jež ze vzdělanosti řecké těžily. Hlavně však chalífové abbásovští Mansúr († 774) a Hárún al Rášid (r. 786—809), pak syn jeho Mamún (r. 813—833), mocnou rukou urychlili výkvět lékařské vzdělanosti první doby arabských lékařů. Jak se zdá, nestoriánská škola v Džundisábúru zprostředkovala prvé styky s literaturou řeckou, později teprve přidružily se vlivy perského a částečně i indického lékařství, z něhož hlavně t. zv. knih života »Ajur Véda« bylo použito jako pramenu vzdělání a přeloženy do arabštiny. S knihami Galénovými Arabové teprve později a, jak se zdá, prostřednictvím alexandrijské školy byli obeznámeni. Samostatné školy vyvinuly se v Bagdádě, v Damašku a pak v Persku, odkud pochází nejslavnější lékař Avicenna. Ke zvláštnímu výkvětu povznesla se pak španělská škola lékařská počínajíc r. 712, když Arabové se usadili ve Španělsku, a pak hlavně od r. 755, když Omajjovec Abd-ur-Rahmán založil trvalou říši; tou dobou vyvinuly se školy lékařské, které hlavně za chalífa Hákima (961—976) kvetly, a z nichž se nejvíce proslavily školy v Kordově a Murcii, pak v Toledě. Na půdě africké vznikla škola v Káhiře, založená chalífem Hákim-biamrílláhem. Z první doby arabských lékařů vynikají hlavně jako překladatelé členové rodiny Bachtišúa, mezi nimi Džordžís Bachtišúa a Džibríl. Z doby chalifa Mamu na byl proslaveným lékařem a překladatelem Kindí (v. t), který nejen medicínou, nýbrž i msthematikou, astronomií a filosofií se zaměstnával; dále slynul mezi těmito lékaři Mesúe starší, Másavaihí, ředitel nemocnice v Bagdádě a lékař chalífa Hárúna. Nejslavnější z veškerých překladatelů byl však Honein (809—877), který vydal Hippokrata, Galéna, Dioskorida a kommentář k Aristotelu. Ve století IX. a X. setkáváme se již s pracemi poněkud samostatnějšími, které arci vznikají na půdě lékařství řeckého; jedním z největších lékařů arabských vůbec a repraesentantem této doby jest Rhazes (v. ar-Rází), jehožto nejhlavnější díla jsou el-Háví, pak kniha Kitáb at-tib lil-Mansúri a konečně jeho klassický traktát o neštovicích a spalničkách. Vyznamenává se již pozorováním samostatnějším, a jeho pojednání o nemocech epidemických, horečnatých a o osutinách můžeme považovati za jedno ze základních děl středověkého lékařství vůbec. Therapie jeho dosti rozumná opírá se hlavně o Hippokrata. Po Rhazesovi vyniká ještě perský lékař Alí ben Abbás Mádžúsí, jehožto díla, hlav. kniha el-Máliki, královská, přeložena byla do latiny; v ní jsou zajímavé stati o porodnictví. Z lékařů španělských vyniká co přední arabský chirurg ze začátku století XII., el Zahráví (v. t.), jehožto kniha at-tasríf opírá se hlavně o chirurgické traktáty Pavla z Aiginy, avšak obsahuje také sem a tam samostatná pozorování; se zálibou pěstoval žehadlo v chirurgii, avšak mluví již také o podvazování tepen, o pathologii malomocenství a o operacích očních. Nejproslulejším lékařem arabským, který zároveň na pozdější lékaře středověké největší měl vliv, jest Avicenna. Jeho kniha al Kánún fit-tib stala se zdrojem vědomosti lékařských skoro po celý středověk a byla vícekráte přeložena do latiny. Z lékařů pozdějších vyniká lékař školy toledské Aben-guefit. V době úpadku vynikali ještě Avenzoar (v. ibn Zohar), jehožto kniha al-Teisír obsahuje soubor arabského lékařství. Ze stol. XIII. dlužno zaznamenati farmakologa ibn Beitára, který čerpal hlavně z Dioskorida, a jehož spisy po dlouhou dobu byly nejhlavnějším pramenem farmakologie pro lékaře středověké. Literatura: Wüstenfeid, Geschichte der arabischen Ärzte und Naturforscher, Gotinky, 1840; Haeser, Lehrbuch d. Geschichte der Medicin I. sv., Jena, 1875; Leclerc, Histoire de la médecine Arabe, Paříž, 1876 atd.   Jý.

Bohosloví, filosofie, právnictví viz Islámská literatura.

Nejdůležitějším pramenem pro literární činnost Arabů jest »Seznam věd« (Kitáb-al-Fihrist; sepsaný Ibn Abí Jakúb al-Nadímem ok. r. 987. obsahující rozsáhlé a nejstarší známé dějiny literatury arabské (vyd. Flügel, Lipsko, 1871 a 1872, 2 díly); z pozdější literatury Hádži Chalifa († 1658) »Esámii kutub« (Jména knih), Lexicon bibliographicum et encyciopaedicum. vyd. Flügel (Lipsko-Londýn, 1835—58, 7 dílů). Z evropských literatur náleží sem Hammerova nedokončená Literaturgeschichte der Araber (Vídeň, 1830—1856, 7 dílů), obsahující hojně materiálu, jehož však užito namnoze nekrtiticky a nespolehlivě. Bibliografii věnovány jsou publikace: Zenker, Bibliotheca orientalis (Lipsko, 1846 a 1861, 2 d.); Friederici, Bibliotheca orient (Lips., 1876 a n.; Kuhn, Literaturbl. für orient Philologie, Lipsko, 1883—86) a po něm Müllerova orient bibliogr. (Berl., 1887).   Dk.

Dějiny. Ve zprávách spisovatelův arabských uvádějí se jako nejstarší obyvatelstvo na území arabském tak zv. Bajadité (al-Arabu-al-báidatu = Arabové ztracení), kteří pocházeli od Sema, ale nejen sami záhy zmizeli s obzoru dějin, nýbrž i bližší zprávy o nich zanikly. Po nich objevuje se kmen Kahtánovců nebo Joktánovců, usedlých v Hidžázu a Jemenu, kteří původ svůj odvozovali od Kahtána, potomka Semova, a pokládali sebe za pravé, čisté Araby; k nim druží se potomci Ismáíla, syna Abrahámova, již nazýváni jsou od Kahtánovců Mustáriba (= poarabštělí), poněvadž původem i jazykem byli Hebreové; ježtoť však Muhammed sám pocházel z Ismáílovců, postaveni byli soukmenovci jeho na roveň s Araby pravými. Řečtí a římští spisovatelé rozeznávají A-ii pustou (Arabia deserta), jež zabírala poušť mezi Palmyrou a Thapsakem, obydlena jsouc od Scenitů, a šťastnou A-ii (Arabia felix) t j. celý poloostrov za severní pouští; v užším pak slova smysle rozuměno tím záp. jeho pobřeží. Z četných zdejších kmenů uvádějí se jako nejmocnější Thamudeni a Minaeové v Hidžázu, Saraceni v Nedždě, Sabaeové a Homerité na jihozáp., Adramité čili Chatramotité na již. pobřeží, Dacharenové, Omanité a Gerhaiové na vých. V pozdějších dobách uvádí se mimo ony dvě části ještě A. petrejská, nazvaná tak podlé města Petry a zaujímající končiny sev.-záp., kdež přebývali mocní Nabataeové, Idumaeové a Midjánité. Severní kmenové arabští podnikali zhusta loupežné nájezdy do sousedních krajin a zakoušeli také dosti útokův od králů egyptských, assyrských i babylonských, avšak události ty neměly nijakého vlivu na ostatní Á-ii, ano, v Jemenu vznikla mezitím mocná říše Sabaeů s hlavním městem Mariabou, která i Hadramaut obsáhla a za dob Salomónových byla nejmocnější v A-ii. Mocní králové perští nedotýkali se samostatnosti Arabů, nýbrž uzavírali s nimi přátelské smlouvy. Výprava, kterou chystal Alexander Veliký proti Arabům zmařena jest jeho smrtí a také Antiochos III., jenž r. 219 př. Kr. města Rabat Moáb se zmocnil a některé kmeny arabské si podmanil, musil se r. 217 výbojů těch vzdáti. Ačkoli tedy Arabové dosti často byli v nepřátelství s říší syrskou, přece se s ní spojovali hlavně proti Židům; v těchto bojích vynikali Nabataeové, o jejichž přemožení Makkabejci nadarmo se pokoušeli, až konečně r. 129 Jan Hyrkanos Idumaee dobyl a připojiv ji k říši své obrátil obyvatelstvo násilím k židovství. Nicméně petrejská A. byla v době té mocnou a bohatou říší, která na se záhy obrátila pozornost Římanů, rozšiřujících tehdy svou moc v Syrii a Palestině. Arabský král Obodas dobyl r. 92 velikého vítězství nad Alexandrem Jannaeem a r. 82 zahladil vojsko syrského krále Antiocha Dionysa. Nástupce jeho Aretas II. válčil vítězně s říší Syrskou a vystoupiv jako rozhodčí v Palestině mezi Hyrkanem II. a Aristobulem II. nabyl tam takové moci, že teprve důrazné vystoupení římského vůdce Aemilia Scaura k návratu jej přimělo. Stálé nájezdy do krajin stojících pod vrchní mocí Římanů pohnuly r. 63 Pompeja a po něm prokonsula Gabinia k výpravě proti Arabům. Vítězné boje Heroda Velikého, jenž podporován od Antonia ve válce pokračoval, zastaveny válkou mezi Oktaviánem a Antoniem, i taženi egyptského správce Aelia Galia r. 24 př. Kr. neměly trvalého výsledku, až konečně r. z 16 po Kr. císař Trajanus proniknuv hluboko do země připojil některá města ku provincii Palestině. Avšak bouře a rozmíšky na hranicích trvaly dále, tak že po smrti Trajanově císařové panství nad A-ií raději dobrovolně se vzdali. Z pozdějších císařů ještě Aurelianovi bylo vésti tuhé boje s Araby. Mezi tím byla v době kolem narození Kristova na jihu říše Sabejská vyvrácena od Himjarů; sem uchýlilo se po vyvrácení Jerusalema mnoho židův a v II. i III. stol. četní křesťané dílem z Aethiopie, dílem pronásledovaní nestonáni a monofysité nalezli zde útočiště. Židovstvo a křesťanstvo zápasilo pak stále vespolek a za krále jménem Zú Nuváse, Židům nakloněného, vedly poměry ty k válce s axúmsko-aethiopským králem Aizanem, kterýž jihozápadní A-ii podrobil svému panství. Východní pobřeží v době té poslouchalo z větší části Peršanův, na západě však v Hidžázu trval jakýs takýs stát; středem jeho byla svatyně Ka'ba, o kterou mezi jednotlivými kmeny vedeny tuhé boje. Konečně zmocnil se Sejjid Kossa z kmene Korejšovcův a praotec Muhammedův panství v Mekce a nabyl tím zároveň ochranné moci nad Ka'bou.

Vznik a rozšíření islámu způsobily v dějinách arabských převrat před tím netušený; původce jeho Muhammed sjednotil různé kmeny dosud na sebe nevražící a obrátiv zření jejich na rozšiřování nové víry způsobil, že Arabové po několik století nabyli ohromného významu v dějinách světových. Vykročivše výbojně z dosavadních svých hranic podrobili si v době poměrně nedlouhé sev. Afriku, přední Asii i části Evropy. Za vlády Omajjovců (661—750) podržela A. stále svůj význam, ačkoli sídlo chalífů bylo z Medíny přeneseno do Damašku. Ve vojště i v úřednictvu převládal živel arabský ohromnou měrou. Když pak za dynastie Abbásovců perský živel znenáhla převahy nabýval a staroarabská šlechta svého významu pozbyla, upadla také vlasť její opět v zapomenutí. V jednotlivých končinách země zůstávaly i za panství chalífů staré dynastie při vládě, kteréž po rozpadnutí říše chalífů neodvislosť svou obnovily a následkem toho rozpadají se odtud dějiny arabské opět na dějiny jednotlivých krajin. Záp. končiny náležely postupně ku panství různých dynastií Túlúnovců, Ikšídovců a Fátimovců, kteří v XI. stol. byli vypuzeni od Ejjúbovců. V XV. stol. zmocnili se Turci Hidžázu i posvátných míst tamějších. V Jemenu, kdež místodržící Muhammed ben Obeidulláh založil neodvislé panství, panovaly po vymření rodu jeho rozmanité dynastie, zejména Ejjúbovci a Rasúlovci, až poslední z nich, Táhirovci, r. 1517 podlehli Turkům. Jenom v horách jemenských udržel se Šems-ud-dín, jenž přijal titul imám a založil novou dynastii, ku kteréž všickni nespokojenci se uchylovali. R. 1567 vypuklo povstání proti nadvládě turecké, a celá země mimo několik pevných míst byla osvobozena. Turci r. 1570 vzpouru sice potlačili, ale za nedlouho pozdvihlo se celé záp. pobřeží s takovým důrazem, že i Mekka Osmanům jest odňata. Ačkoli pak r. 1631 vojska turecká opět se zmocnila svatého města, přece Jemen zůstal svoboden. Na vých. pobřeží Omán musil uznati r. 1508 nadvládu portugalskou, která až do r. 1659 potrvala, a od té doby ovládán byl panovníky většinou volenými, až v nejnovějším čase dynastie Sejjidovců déle se udržuje hlavně pomocí anglickou. Uprostřed XVIII. stol. povstal v nitrozemí arabském, na vysočině nedždské muslimský reform. Muhammed-ibn-Abd-ul-Vahháb, který založiv sektu Vahhábovcův a sloučiv ve svém učení náboženské cíle s politickými rozšířil panství své na vých. k Perskému zálivu, na záp. pak ke hranicím Hidžázu. Stálými nájezdy jejich, které podnikali až do Persie a Egypta a při nichž dobyli i Mekky, pohnut byl konečně egyptský místodržitel Mehmed Alí k brannému zakročení a po dlouhých bojích r. 1811—1818 vyvrátil hlavní město jejich Derádži r zajal jejich náčelníka Abd-Alláha, jenž pak v Cařihradě byl odpraven. Vítězství toho chtěl Mehmed Alí užiti k tomu, aby dobyté části A. podržel v moci své, nicméně vojska jeho byla od Vahhábovců, kteří v poušti nalezli útočiště, dvakráte (1835 a 1837) úplně poražena. Jenom Mokka a Táif zůstaly v moci místokrálově a také toto panství vzalo r. 1840 za své, když posádky zdejší byly odvolány na bojiště syrské. Na troskách panství Vahhábovského zřídil dřívější vasall jejich Muhammed-ibn-Rašíd nový stát se sídlem v Háilu. R. 1839 zmocnili se Angličané Adenu, později pak ostrovů Perimu a Kamaránu. Ochrana svatých míst, která po nějakou dobu náležela místokrálům egyptským, vrácena r. 1841 na zakročení evropských mocností opět sultánu tureckému.