Ottův slovník naučný/Antoninus

Ottův slovník naučný
Antonínský kříž	Antoninus	Antoninus Liberalis

Údaje o textu
Titulek:	Antoninus
Autor:	Vladimír Pech, Josef Čermák, František Drtina a neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 484. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Antoninus

Antoninus, jméno některých císařů římských: 1) A. Pius (Titus Aurelius Fulvus, Bojonius Arrius A.), císař římský v l. 138—161 (* 86 v Lanuviu — † 161 v Loriu), syn T. Aurelia Fulva. Záhy nastoupil úřady veřejné jako questor, praetor, konsul a získal si u císaře Hadriána takové vážnosti, že pojat byl v počet čtyř konsulárů, kterým správa Italie byla svěřena. R. 138 adoptován jest od císaře a povýšen za caesara. Od té doby nazýván T. Aelius Caesar A. Již v posledních měsících vlády Hadriánovy byl A. vlastním správcem říše a nedávaje popravy a nespravedlivé rozsudky Hadriánovy prováděti, získal si lásku všech poddaných. Po smrti starého císaře vymohl na rozhořčeném senátu zbožnění Hadriánovo, a tento skutek zjednal mu nejspíše příjmení Pius. Vláda jeho byla mírumilovná, ale beze vší slabosti vůči nepřátelům. Udržováním přísné kázně a pořádku ve vojště dovedl také mocného postavení svého uhájili proti těm, kdož se odvažovali rušiti mír v říši. Mimo nepatrné bouře v Dacii, Palaestině, Egyptě, Mauretánii, pak potyčky s Alány a Germany na Dunaji důležitá jest jen vzpoura Brigantů v Britanii r. 140—145, kterou legát Q. Lollius Urbicus potlačil. Proti národům v severním Skotsku sesílena pak opevnění, vystavěná již od Cn. lulia Agricoly, v mohutnou hradbu nazvanou dle jména císařova »vallum Antonini«. Daleko důležitější byla vnitřní jeho správa. Státu věnoval veškeru péči a náklonnost. Dbal přísně o zachování zákonův, o veřejnou správu, zvláště soudní, pečoval o zlepšení stavu otroků, poručenců a j. Jsa výborným znalcem lidí vybíral za správce provincií muže nejschopnější, jež pak choval pod přísnou dohlídkou, a ty, kteří se osvědčili, po delší dobu v úřadě ponechával. Také finance státní uvedl v pořádek a udržoval je ve stavu vzorném; neveda nákladných válek byl s to, aby hlavní město hojně obilím zásobil, lidu časté dary činil, skvělé hry pořádal a prospěšné stavby prováděl; mimo to štědře podporoval města a krajiny nehodami živelními postižené, dokončil mausoleum Hadriánovo, obnovil divadlo, most a chrám Agrippovy, zřídil opět přístavy v Cajetě a Terracině i maják na ostrově Faru u Alexandrie. Též vědy podporoval a vykazoval platy rhétorům a filosofům, ačkoli sám více k činnosti praktické než k vědám se klonil. Přes veliké tyto náklady zanechal při smrti své v pokladně státní 2700 mill. sesterciů (293,650.000 zl.). A ohromných těch prostředků dosáhl bez zvýšení daní, jen moudrou spořivostí. Proti křesťanům zapověděl užívali násilí. Mírnost, šlechetnost a spravedlnost císařova podporovaly nad míru nejen vnitřní rozkvět říše, ale zjednaly jí i neobyčejnou vážnost za hranicemi. Dle správ starých dějepisců měl A. všecky vynikající vlastnosti předešlých císařů, kdežto chyb jejich byl prost. p.

2) A. Philosophus, známý v dějinách jménem Marcus Aurelius, cis. řím. r. 161 – 18o (* 26. dubna 121 v Římě, † 17. března 180 ve Vindoboně), přijat byl jakožto příbuzný císaře Hadriána po smrti otce svého Annia Vera v dům císařský, kdež se mu dostalo pečlivého vzdělání od nejlepších učitelův oné doby, Cornelia Frontona, Heroda Attika a stoického filosofa Iunia Rustika, který jej s filosofií úplně obeznámil. Po smrti Hadriánově r. 138 přešel v rodinu Antonina Pia, který nadaného jinocha těsně k sobě připoutal, třikráte konsulát (r. 140, 145 a 161) a r. 147 moc tribunskou a prokonsulskou mu propůjčil, caesarem i spoluvládcem jej jmenoval a dceru svou Faustinu za manželku mu dal. Ustanoven byv za nástupce přijal hned po nastoupení svém L. Vera za spoluvládce. M. Aurelius A. byl muž výtečných vlastností a znamenitý panovník, ale říše trpěla po celou dobu vlády jeho dlouhými válkami i jinými pohromami. Parthský král Vologeses vtrhl do Armenie, zničil vojsko římské u Elegeie a vpadnuv do Syrie porazil znova místodržitele Atidia Corneliana. Vypravil tedy A. r. 162 do Asie L. Vera, kdež vůdcové jeho, zejména Avidius Cassius, dobyli Armenie, a Parthové, ačkoli ve vojsku římském mor vypukl, donuceni r. 165 k míru, kterým Mesopotamie opět říši Římské připadla. Zatím však na severní hranici udeřili nenadále skoro všickni národové keltští, germánští a sarmatští od horního Dunaje až k Černému moři. Útok stal se téměř na všech místech zároveň r. 165 právě, když L. Verus s většinou vojska ještě v Asii prodléval. M. Aurelius musil Noricum, Raetii a Pannonii opustiti, tak že zástupové barbarští r. 166 i do Italie vtrhli a Aquileji oblehli. Téhož roku slavil A. s L. Verem triumf nad Parthy, avšak radost z vítězství pokažena byla morem, přineseným od vojska asijského, který znenáhla po celé říši se rozmohl a po celou dobu vlády A-novy zuřiti neustal. Potom oba císařové zapudili Germany nejprve od Aquileje r. 167 a potom i za Dunaj, kdež jim r. 168 povolili mír. Žalostné poměry říše, která válkou, morem, k němuž i hlad se přidružil, takřka vysílena byla, donutily A-na k mimořádným opatřením. Aby mohl sehnati potřebné vojsko, které většinou morem pohynulo, dal množství drahocenných věcí palácových prodati veřejnou dražbou, ozbrojil otroky, gladiátory, dalmatské loupežníky a koupil množství Germanů do vojska. Na to ihned se musil vypraviti proti Markomanům a Kvadům, kteří přešli přes Dunaj, kdežto dále na východě Jazygové ano i Dakové proti panství římskému povstali. R. 170 zjevili se nepřátelé opět u Aquileje. Tu konečně Aurelius r. 171 zapudil je z Italie a donutil nejprve Jazygy, potom i Markomany k útěku za Dunaj. Na to soustředil vojsko své v pevném ležení u Carnunta na Dunaji zanášeje se úmyslem, podmaniti je říši své úplně. I přešel r. 174 přes Dunaj a porazil je ve velké bitvě, ale z nenadání obdržel zprávu o vzpouře místodržitele syrského Avidia Cassia. A. zavřel rychle s barbary mír r. 175, nicméně odbojný Avidius byl mezi tím již úkladně zavražděn. V Římě slavil potom r. 176 triumf nad Germany a Sarmaty, ale míru těšiti se nemohl; Markomani a Kvadové podrážděni útisky vojska římského vzbouřili j se r. 177 a vpadli opět do provincií podunajských. A. vydal se opět na sever a porazil Germany, ale zemřel mezi válkou v ležení u Vindobony. — A. náleží k nejlepším císařům římským. Přes těžké pohromy, které říši í po celou dobu vlády jeho stíhaly, zavedl přece mnohá výborná zařízení ve vnitřní správě. Na dovoz a prodej obilí zavedl přísný dohled a správu měst zlepšil dosazením kurátorů ze stavu senátorského. Stinnou stránkou vlády jeho jest pronásledování křesťanů, které připustil v mezích Trajánem ustanovených a které ve Smyrně a Gallii od úředníků bylo prováděno. V povinnostech svých byl až úzkostlivě svědomitý a o všem míval dlouhé porady se senátem neb radou válečnou. Ale k místodržitelům provincií vedl si příliš mírně, tak že většina jich počínala si zcela libovolně. Od lidu byl velice milován. Mimo obyčejné pocty zřízen mu též sloup dle vzoru sloupu Trajánova. Viz Antonínův sloup. p.

Dospěv A. oblíbil si zvláště svéráznou nauku otroka Epiktéta. I když vladařem se stal, zůstal věrným zásadám svým, a tak prvý snad uskutečnil ideál Platónův jsa filosofem na trůně říše nejmohutnější. Ve filosofii nalézal útěchu po trapných povinnostech vladařských, filosofie byla mu pravou matkou učíc jej trpělivosti, kdežto vládu císařskou nazývá macechou. Když po zaměstnání vladařském aneb trudných trampotách života válečného prázdně požíval, oddával se rád myšlénkám vážným a hloubavým, jež ve formě krátkých, aforistických průpovědí, hluboké pravdy životní obsahujících, zaznamenal ve knihu nadepsanou Τὰ εἰς ἑαυτόν (Zápisky sobě samému). Zde vzpomínku dojemnou věnuje všem, kdo v mládí na duševný vývoj jeho působení měli, zde uvažuje o životě i smrti, bohu i přírodě, zde líčí vznešenost ctnosti i ohavnost nepravosti, zde ukazuje nepřirozenost krvavého boje, hlásá lásku k bližnímu, i nepříteli a díky činí bohům, že zachovali mu ctnost a ušlechtilost. — Ve filosofii samé A. klade přirozeně část praktickou j nad theoretickou. Filosofie učí nás vnikati ' k vlastnímu jádru a podstatě každé věci, odstraňuje omyly a způsobuje poznání, že vše v životě lidském i osudech světových děje se shodně s přírodou a odvěkými jejími zákony. Filosofie vnuká tak člověku přesvědčení, že ve světě nic nemůže rušiti klid náš, že vše na úsudku našem závisí, tento pak že je úplně v moci naší. Filosofie podobna je nástroji lékařskému, jejž vždy nutno po ruce míti, abychom jisté choroby vyhojili. V theologii zaujímá A. střední stanovisko mezi polytheismem prostonárodním a stoickým pantheismem. — Existenci zla positivního A. rozhodně popírá. Od bolu fysického, není-li snesitelný, vysvobodí nás smrť, trvá-li dále možno jej snášeli. Zlo jest pouhé zdání a pravý mudřec tím spíše neuzná zla skutečného, uváží-li věčné trvání pravého jsoucna a neustálou změnu všech věcí smyslných. Nic stálého není pod sluncem; jedno zaniká, by zárodkem stalo se druhému, a toto v brzce témuž osudu propadá. -— Proč bychom se tedy smrti lekali? Klidně můžeme na znamení dané odejíti jako vojín se stráže, jako herec s jeviště po ukončení kusu. Člověk umírající podobá se zralé olivě, jež dolů padá vděčna jsouc zemi i stromu, které ji zplodily. Ano, smrť je toliko návrat k největší dobroditelce naší — zemi. Z ní jsme se zrodili, z ní po léta přijímáme jídlo a nápoj, ona nese nás — my však nevděčně nohama ji šlapeme. Smrť tělesná není vlastně smrtí, nýbrž novým narozením, osvobozením duše od služebnosti hříšného těla. Krátký jest ovšem čas mezi narozením a smrtí, ale nekonečně dlouhý byl před narozením a bude po smrti naší. Co znamenitých lidí smrtí již zhynulo! Co v tom tedy zarmucujícího, že to i náš osud? Nemrzíme-li se, že nevážíme o několik liber více, proč bychom se měli trápili nad tím, že o několik dní delší život není nám popřán? Ať je smrť rozptýlení těla našeho v atomy aneb zničení úplné, ať znamená ustání všeho pocitu či pouhou jeho změnu, nikdy nám není neštěstím. — Sebevraždu A. zavrhuje, prohlašuje ji za slabost a pochybení rozumu, způsobené neznalostí významu života a smrti. Toliko nemůže-li člověk ctnosti sloužili, radí mu, by dobrovolně život opustil nezapomena prve odpustili nepřátelům svým. Lépe zajisté zemříti, nežli mravně býti nedokonalým. — Z pantheismu svého vyvozuje A. důsledně nauku o bratrství všech lidí a příkaz o lásce k bližnímu. Sám jako Antoninus jest občanem římským, ale jako člověk jest občanem celého světa. A. povznáší se zde nad čirou negativnost prvých stoiků a hlásá způsobem přesvědčivým lásku k bližnímu i nepříteli. Je předností člověka milovali ty, kteří nám křivdí, a pomsta nejlepší je nespláceli zlého zlým. Největší vítězství v životě lidském jest odpustili tomu, jenž mi ublížil, přítelem zůstali tomu, jenž přátelství zradil, věrnost zachovali tomu, jenž ji porušil (Dio Cass. LXXI. 26). A. je poslední a zároveň nejdůstojnější zastánce nauk stoických, jenž zásadami a životem svým značnou měrou přispěl k mravnímu obrození pokleslého starověku. Nehledíme-li ke stránce dogmatické, možno říci, že ze spisu jeho dýše duch ryze křesťanský, jenž mu pojistí cenu trvalou po všechny věky. — Spis Τὰ εἰς ἑαυτόν vydali J. M. Schultz v Lipsku (1821) a J. Stich (t., 1882); do češtiny jej přeložil Fr. Šír pod názvem »M. Aur. Antonina, římského samovladaře, zápisky, které sobě samému snesl«. (Jičín, 1842.) Dna.

Stoická blahovolnost a vzorné pojímání po vinností vladařských jeví se i v soudcovské a zákonodárné činnosti Marka Aurelia. V oboru zákonodárném vyznamenal se Marcus Aurelius řadou důležitých oprav. Postavení dítek zlepšeno propůjčením dědického práva na pozůstalost matčinu (S. C. Orphitianum), zájmy poručenství zabezpečeny různými předpisy o kvalifikaci poručníků, poručnické záruce, zápovědi sňatku poručníkova s poručenkou a p. Správa soudní znamenitě zdokonalena jednak opravami v organisaci soudů, jednak zjednodušením pře novým způsobem jejího zahájení (litis denuntiatio), přesným stanovením důkazních lhůt, částečným vyloučením appellací a p. Svépomoc v nepatrných svých zbytcích nově omezena (decretum divi Marci), Marcus Aurelius sám jsa v právech zběhlý užíval hojně rady svého konsilia, v němž zasedali nejlepší právníci té doby. Čk.

3) A. Commodus viz Commodus.