Ottův slovník naučný/Allopathie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Allopathie
Autor: Karel Chudoba
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 927. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Allopatie

Allopathie (z řec. ἄλλος, jiný, a πάθος, choroba, utrpení) znamená léčení, při němž ve zdravé části ústrojí, souvisící blízce s onemocnělou částí těla, lékem způsobí se choroba umělá, čímž směr choroby vlastní místně i podstatně se změní; přenáší se tedy zde choroba s jedné části těla na druhou. Hledíme-li pak k působení léků, značí a. léčení, při němž zábyv chorobný léčí se lékem jemu odporným, protivným: průjmy léky stavícími, bezsennost léky uspávacími, slabost povzbuzovacími, tedy contraria contrariis. Jménem tím pojmenoval Hahnemann veškeré panující obyčejné léčení na rozdíl od své homoeopathie, dle níž léčení léky zakládá se jediné na podobnosti příznaků způsobených léky ve zdravém těle s příznaky choroby, čímž nastane podobný stav chorobný, ale umělý (ὁμοῖον πάθος), který jsa mocnější původního stavu chorobného ruší jeho účinky – similia similibus curantur. Dnes a. v lékařství vědeckém, řídícím se přesně přirozeností a ne holými domněnkami, nemá již toho významu. Dnes platí pouze léčení, jímž lékař jakožto pravý sluha přírody zábyv chorobný v léčení, jež přirozenost sama způsobuje, co nejvíce podporuje veda si při tom dílem empiricky, tedy zásadami přesnou zkušeností nabytými, dílem racionálně, tedy zásadami vzatými z obdobnosti věcí vědecky nepopíratelně zjištěných. Lékaři pak způsobem tímto léčící slují allopathové. Ch.