Ottův slovník naučný/Ahrens

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ahrens
Autor: Josef Trakal, Hynek Vysoký
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 492–493. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Ahrens: 1) Heinrich (1808–1874), právní filosof německý, nar. v Kniestedtu v Hannoveru. Gymnasium navštěvoval ve Wolfenbüttlu, universitu v Gotinkách, kde seznal filosofa Karla Krausa. Svým promočním spisem De confederatione germanica, ale zvláště účastenstvím v politickém hnutí gotinském roku 1830 zavdal příčinu k svému dobrovolnému vyhnanství, které trávil v Brusselu, kdež studoval filosofii St. Simonovu, a v Paříži, kdež r. 1833 měl veřejná čtení o dějinách německé filosofie (zejména Kantovy) a kde kromě toho k vyzvání ministra Guizota přednášel o psychologii (Cours de psychologie, Paris 1836–38, 2 sv.). R. 1834 přijal povolání na stolici filosofie do Brusselu. Zde vyvinul svou nejplodnější činnost literární hlavně vydáním svého proslulého Cours de droit naturel (Paris 1839), který byl pak přeložen téměř do všech jazykův evropských a zaveden za učebnici na některých vysokých učeních právnických (v Paříži, Brasilii, Chili a Peru). Poslední (6.) něm. vydání vyšlo r. 1870 ve Vídni s názvem Naturrecht oder Philosophie des Rechtes und des Staates auf dem Grunde des ethischen Zusammenhangs von Recht und Cultur; francouzské 7. vydání vyšlo r. 1875 v Lipsku. R. 1848 byl A. volen svým rodným okresem do parlamentu ve Frankfurtě, kdež zastával zásady strany velkoněmecké až do r. 1849, kdy s ostatními poslanci hannoverskými vystoupil. Od roku 1850–1859 přednášel v Št. Hradci právní a státní filosofii. Odtud byl povolán na universitu v Lipsku za nástupce Bülauova na stolici filosofie a politiky, a byl r. 1863 volen k zastupování university v saské komoře. Zemřel 2. srpna 1874 v Salzgitteru nedaleko svého rodiště. Kromě uvedených jeho spisů buďtež ještě uvedeny: Organische Staatslehre (Wien 1850); Juristische Encyklopädie (Wien 1855–1857), přel. také do špan., italsk., pol. i rus. jazyka; Fichte's politische Lehre (Lip. 1862); Die Abwege in der neueren deutschen Geistesentwicklung und die nothwendige Reform des Unterrichtswesens (Praha 1873); Philosophische Einleitung in die Rechtswissenschaften v Holtzendorffově Encyklopädie der Rechtswissenschaften (3. vyd., Lips. 1877); kromě toho četné články v Deutsches Staatswörterb. (Bluntschli).

A. jest stoupenec filosofických názorů Karla Krausa, jež rozšířil a prohloubil. Jeho celkový názor světový jest theistický, spolu však ideální. Člověčenstvo vyšší prozřetelností vedenojest k stálému pokroku, který vrcholí v souladu všech lidských schopností. Společnost lidská jest dle A-a organismus rozmanitých, navzájem se podmiňujících kruhů životních. V organismu tom vše jest zároveň účelem i prostředkem; jeho organisační princip pak jest právo. Odtud dovozuje A. dále organickou povahu státu, jehož převahu a nadvládu nad ostatními svazky společenskými ovšem poněkud podceňuje. Za to však v nauce o státních účelích postoupilo učení jeho od právního státu Kantova ku pojmu státu právně kulturního.

Právní a státní filosofie A-ova jest celkem rázu praktického (ideálního); úlohou její jest méně to, co právo a stát jest, jako spíše, jaký má býti stát a co má býti právem hlavně dle měřítka ethického, tak že rozvoj práva positivního jest pak jen povlovné uskutečňování předurčeného práva ideálního čili přirozeného (Naturrecht). Uznávajíc sice nutnost slučování methody induktivní s dedukcí (methodou filosofickou), dává přece filosofie tato přednost methodě poslední a není nestranna ve svém soudu o snahách školy historické i naturalistické. Zmínky zasluhuje ještě A-ovo pojímání poměru práva k mravnosti. Přijímaje Krausovo učení o statcích (Güterlehre), nerozlišuje A. s dostatek ethického pojmu dobra (das Gute) a hospodářského statku (das Gut) a shledává v právu (co pořádku vnějších statkův) i v národním hospodářství druhdy vyšší řád mravní[red 1]. On odlišuje ovšem právo od mravnosti a klade zcela důvodně s druhé strany důraz na jejich vzájemný soulad (proti názoru kantovskému), avšak podřizuje právo mravnosti jako prostředek k cíli. Tento v německé právní filosofii rozšířený základní názor o poměru právního řádu k mravnímu, právní filosofie k ethice ovládá pak i konstrukci hlavních pojmův i podrobné nauky A-ovy právní filosofie. Veliké rozšíření A-ových spisů má své příčiny v jasném a srozumitelném slohu, v obsáhlé znalosti práva positivního, v ušlechtilých snahách mírného liberalismu, které se v nich jeví, a konečně v jeho působení ve Francii. Srov.: Felix Dahn, Rechtsphilosophische Studien (Berlín 1883) článek Zur Rechtsphilosophie; В. Сергвевиччъ, Задача и метода государственныхъ наукъ (Москва 1871) zvl. str. 79–96; Chauffard, Essai critique sur les doctrines philosophiques sociales et réligieuses de H. A. (Paris 1880). Tkl.

2) A., Franz Ludolf Heinrich (* 1809 – † 1881), ředitel lycea v Hannoveru. Nejslavnější jeho dílo, jímž vznikla nová epocha v poznání řeckých dialektů, má titul: De graecae linguae dialectis (2 díly, Got. 1839–43), nyní znova vydávané v německém spracování od Richarda Meistra (1882 sl.); v něm náležitý zřetel vzat k novějšímu materiálu, hlavně nápisovému a k novějším badáním. Dílo toto zůstane vždy základním kamenem, na němž zkoumání řeckých dialektů dále bude budováno. Jakožto dodatek podal A. k němu: Griech-Formenlehre des homerischen und attischen Dialekts (1853, 2. vyd1869). Dále vytknouti sluší jeho veliké kritické vydání bukoliků řeckých Theokrita, Bióna a Moscha se starými scholiemi (2 díly, 1855 a 1859), které dosud jsou základem kritiky řeckých bukoliků. Vedlé toho pořídil menší vydání r. 1850 a 1864. Řada pojednání a rozprav A-ových z oboru grammatiky, starých dějin, kritiky, filosofie, etymologie a mythologie roztroušena jest po programmech a různých časopisech odborných. Vý.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Oprav na konci I. dílu: 492 str., 2. sl., 34. řád. zdola, čti druhdy vyššího řádu mravního. (dostupné online)