Ottův slovník naučný/Aglauros

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aglauros
Autor: Albert Dohnal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 449. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aglauros (též Agraulos), v bajesloví řeckém: 1) A. dcera Aktaiova, choť Kekropova, matka Erysichthonova, Aglauřina, Hersina i Pandrosina. — 2) A., dcera athénského krále Kekropa i Aglaury (viz 1.), milenka boha Aréa, jemuž porodila Alkippu. Bohyně Athéné jí a oběma sestrám jejím, ježto byly prvními kněžkami jejími, odevzdala novorozeného Erichthonia v bedně uzavřeného na opatrování; ale když A. a Hersé proti výslovnému zákazu bohyně nahlédly do skříně, tu sešílely a se skály Akropole se svrhly. Dle jiné pověsti zase proměněna A. od boha Herma v kámen. Kultus A-ry i obou sester jejích, Hersy i Pandrosy, úzce souvisel s kultem Athény, (jež sama mívá druhdy příjmení A., a jindy zase Pandrosos), a to hlavně některými obřadními výkony Athéniných arrhéfor, živě upomínajícími na mythus i význam oněch tří sester. A. měla v Attice své kněžice i posvátný svůj háj (Agraulion) na svahu Akropole v místě, kde prý sestry dolů se byly vrhly. Zde skládávali též efebové v plné jsouce zbroji slavnou přísahu, že za vlasť obětovati chtějí i životy své, kterýžto zvyk vysvětloval se pověstí (bezpochyby teprve pozdější), že kdysi A. za kruté tísně válečné obětovala se za otčinu svou. I ženy v přísahách prý se jí dokládaly. Jí ke cti slavívána t. z. Agraulia (viz Mommsen, Heortologie 434 nn.). Na Kypru ctěna byla spolu s Diomédem a Athénou dokonce obětmi lidskými. — Významem svým, zdá se, že A., v jejímžto jméně tají se snad představa jasného (ἀγλαός) vzduchu (αὔρα), i obě sestry její, Hersé a Pandrosos (jména, značící vláhu, hlavně rosnou), představují bohyně agrární, kterémužto názoru svědčiti se zdá též druhotvar Agraulos, t. j. venkovská; proto též v mythu. Athéné, pečlivá to bohyně o zdar úrody, na vychování svěřuje jim Erichthonia, jenž snad znamená símě do země zaseté (srv. též Mommsen, Heortologie, str. 5 n.). Dnl.