Ottův slovník naučný/Agitace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Agitace
Autor: Josef Trakal, Karel Kuffner
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 448. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Agitace

Agitace (lat. agitare, znepokojovati, rozčilovati), v širším smysle podněcování myslí za jistým účelem. V užším smysle: 1) A., působení na veřejné mínění za jistým účelem politickým (národohospodářským, náboženským, ústavním a j.) prostředky zákonnými. Prostředky a. jsou velmi rozmanity: brošury, veřejná shromáždění, kluby, politické spolky, denní listy a t. p. A-cí budí se, tvoří, tříbí a rozšiřují i řídí názory o politických otázkách, jí domáhají se politické strany při volbách, při hlasování v politických shromážděních a sborech zákonodárných přívržencův a vítězství pro své zásady politické. Prostředky agitační jsou měřítkem politického vychování a vyspělosti lidu i politických stran. Jsou důležitou stránkou veřejné mravnosti. Jsou-li nemravny, vedou k politické korrupci i jest povinností zákonodárce zameziti je vhodnou úpravou institucí práva veřejného, povinností státní správy pak jest, bedlivě k nim přihlížeti. A. předpokládá klidné uvažování denních otázek a úctu před zákonem v povaze národní. Proto nebezpečna jest u národů povahy vášnivé, snadno vznětlé (Francie); naproti tomu rozsáhle a často s obdivuhodnou důsledností a soustavností užívá se jí v Anglii a v sev. Americe (a. pro svobodu obchodu, zrušení otroctví, pro věčný mír, a. irská a j.). Tkl.

2) A., ve smysle psychiatrickém znamená chorobně zvýšený, nepotlačitelný neklid ústrojí svalového (motorické rozčilení) u šílenců. Pohyby agitační mají jednak ráz čistě bezduševní, pudovitý, jsouce naprosto bezúčelny, nepochopitelny a postrádajíce vší odůvodněnosti. Takovouto duchaprázdnou, často neúmorně neunavnou čilost vídáme u některých blbcův. Odtud název »blbosti agitované« na rozdíl od blbosti tupé, apathické. Rudimenty bezúčelných a mimovolných pohybův objevují se však i v životě normálním. Sem náležejí přerozmanité, bezděčně navyklé posuňky prstů, drobné škrabavé a hladivé hmaty, dloubavé, tleskavé a klepavé záškuby, »louskání« kloubů ručních, mimické a gestikulační hříčky, kejklání hlavou, vrtění trupem, překládání a protřásání nohou, přecházení atd. vzbuzované jmenovitě rozpačitostí. – Jindy podmíněna jest a. přeludy smyslovými, deliriem a matnými představami. Konečně vyskytuje se hybná podrážděnost při všech psychosách provázených affektem. V těchto tvarech dosahuje a. své nejprudší intensity, jejímž vrcholem je pak záchvat zuřivosti. Kfr.