Ottův slovník naučný/Advocati ecclesiarum

Ottův slovník naučný
Advocatia	Advocati ecclesiarum	Advocati imperii, provinciarum, civitatum

Údaje o textu
Titulek:	Advocati ecclesiarum
Autor:	Kamil Henner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 241–242. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Advocati ecclesiarum (lat.), advokáti církevní, fojtové (Vögte), jsou světští ochránci a zástupci církevního majetku. Jim připadl úkol dřívějších zástupců stavu duchovního, defensores nebo economici zvaných, když duchovním účastenství v rozepřích soudních od V. stol. přísněji zakazováno. Když pak církev u národů germánských se šířila, přizpůsobil se starý institut advokátů církevních ústavu germánských poručníků nad osobami k zbroji neschopnými, ku kterýmž též duchovní příslušeli; duchovní poručenec stal se nyní vedle právního řádu samého závislým na moci advokátově, na jeho munt č. mundium, kdežto dříve advocatus byl pouhým zmocněncem církevním. Nejčastějšími a-ty e. byli ovšem zakladatelé příslušných kostelův a klášterův a pak, nedostávalo-li se zvláštního advokáta, králové sami, jakožto nejvyšší fojtové, dávajíce se ovšem velmoži zastupovati; i byla mnohdy z tohoto postavení světských vladařů mnohá práva jejich vůči církvi odvozována. Advokáty mohli si církevní přednostové druhdy sami zvoliti, nemohli však je pak libovolně sesaditi; druhdy ustanovovali fojty i sami králové, papežové a biskupové. Církev nerada takové poručnictví nesouc snažila se přeměniti fojtství opětně na prvotní poměr zmocňovací a spolčila se za tím účelem s mocnými velmoži, kteří pak za pozemnosti jim vedle práva lenního udělené církevní svazek jako jeho vasalové proti každému násilí hájili jsouce zároveň náčelníky a druhdy i praporečníky vojska válečného, od duchovních přednostů vyslaného. Této snaze po samostatnosti napomáhal pak i vývoj immunit, kterými území duchovní bylo vymaněno z pravomoci královské, vykonávané napotom advokáty jménem církevním. Advokátům bylo hájiti celistvost příslušného církevního svazku (defensores), vésti právní spory (causidici) a vůbec zasazovati se o hmotné zájmy církevní (tutores, actores, pastores laici); i stali se a. takto rádci přednostů duchovních při všech úkonech důležitějších; ano dosáhli i vlivu při ustanovování přednostů těchto. Jakožto soudci immunitní soudili pravidlem třikráte do roka o všech přečínech proti bezpečností tělesní, o loupeži a krádeži, pak o nočním žhářství; třetí díl všech soudních pokut připadal jim, pročež nazýváni též a. tertii banni. Nad to jim druhdy ještě příslušely různé roční dávky od jednotlivých dvorův a po dobu zasedání při soudech právo na výživu se strany duchovního představenstva a jiná práva. O tom, že záhy a. přestupovali meze působnosti sobě vykázané, utiskujíce jak církevní svazek jimi zastupovaný, tak i jeho poddané, svědčí velký počet církevních a státních zákazů z XII. a XIII. stol. Ale zákazy tyto a sesazování advokátů se strany světských knížat nepomohly, pročež nezbylo církvi, než vykoupiti se druhdy velikými obětmi z advokátních břemen ji tížících. Přečasto dávali se a. (a. principales maiores, summi, generales) zastupovati osobami jinými (a. minores, secundi, feudales, subadvocati atd.), což jim za příčinou utiskování a přehmatů subadvokátových již sborem remešským r. 1148 bylo zapovězeno. A. e. zanikli znenáhla spořádanějšími poměry soudními a vývojem zvláštních právních obhájcův a pak téz vývojem patronátu (v. t.). Ovšem byly fojty a patrony mnohdy osoby tytéž, přece však není fojtství a patronát ústav týž. Někde se fojtství zachovalo až na naše doby, zejména v některých zemích starorakouských, ve kterých pak fojtům, nejvíce kommissary zastoupeným, připadá soudní zastupování a vrchní správa církevního jmění. Zvláštními smlouvami, zejména při založení kostela mezi zakladateli a duchovní vrchností učiněnými, výsadami a vydržením mohla zvláštní práva fojtská vzniknouti; fojtství takové zaniká uplynutím doby při dočasném fojtství, vymřením rodu při dědičném fojtství, soudním nálezem při zneužívání práv a promlčením. R. 1856 žádali rakouští biskupové v požadavcích týkajících se spravování jmění církevního, by fojtství jako poměr nyní neodůvodněný bylo zrušeno. Čemuž dosud nebylo vyhověno. Sr. Hopp, De advocatia ecclesiastica (1870).

A. e. ve smysle státoprávním byli pro církev římskou králové frančtí a římskoněmečtí císařové, čemuž svědčí názvy advocatus s. Petri, pacificus, defensor Romanus a p. Hnr.