Otázka reparací

Údaje o textu
Titulek:	Otázka reparací
Autor:	Karel Kramář
Zdroj:	Národní listy, roč. 63, č. 227. str. 1 (I.), č. 229. str. 1 (II.) Národní knihovna České republiky
Vydáno:	19. a 21. 08. 1923
Licence:	PD old 70

I.

Bylo by zbytečno zapírati, že rozpor mezi Francií a Anglií se nás bolestně dotýká. My oběma jsme vděčni za všecko, co udělaly pro naše osvobození. Ale nemůžeme ovšem zapomenouti, že Francie přece nejvíc trpěla. My přirozeně nedovedeme se povznésti na výši realismu pana Lloyd George, který ve zpustošení Francie vidi vlastně výhodný prostředek za německé peníze zmodernisovati zastaralé francouzské průmyslové závody… My ovšem také nezapomínáme, že Anglie během války přinášela přímo heroické oběti daňové, že neutíkala se k tisknutí bankovek, a že i nyní pomocí těžkých daní splácí své válečné dluhy, ale přece jen vidíme, že Anglie dosáhla cíle války: není více ohrožena Německem, poněvadž válečné loďstvo německé je zničeno, a zabrání německých kolonií učinilo konec Vilémovským fantasiím o „budoucnosti Německa na moři“, kdežto Francie nepřestane sousediti s Německem a s jeho více než o 20 milionů větším obyvatelstvem.

Avšak nehledě na všecky tyto úvahy přiznám se, že je mně anglická politika reparační přímo nepochopitelná s anglického stanoviska. Jestli kdo má zájem na tom, aby Německo platilo, je to s hospodářsky konkurenčního stanoviska zrovna Anglie. Německo posud neplatilo anebo aspoň velmi málo, ale za ty neplacené náhrady vykonalo věci přímo německy velkolepé. Staví kanály, sesiluje železnice, provádí systematickou elektrisaci, zmodernisovalo svůj průmysl, i od našeho hnědého uhlí dovedlo se svými briketárnami emancipovati, a hlavně přímo pohádkově rozmnožilo své obchodní loďstvo, s kterým plave a obchoduje, netrpíc krisí vodního transportu jako ostatní. Organisační schopnost Německo neztratilo, a prostředky k jejímu uplatnění ponechala Německu osvědčená politická — nedostatečnost spojenců.

Německo by jistě platilo, kdyby nemohlo počítati na anglické germanofily, na světový význam svého socialismu, který se v Hamburku tak osvědčil, a na to, že Anglie zapomněla už na velikou politiku krále Eduarda, který v přátelství s Ruskem viděl nejbezpečnější ochranu anglického panství v Indii a ne v oslabení ruské síly a moci, a kdyby nevěřilo, že Anglie tradičně se bude báti vítězné Francie, ačkoli Francie dávno už není královskou ani císařskou a zrovna francouzská demokracie je sice obdivuhodnou v odporu, je-li napadena, ale naprosto vzdálenou všech dobyvačných, imperialistických myšlenek. Nemyslí na nic, než aby zase nebyla napadena s donucena k válce. Ve všech těchto předpokladech Německo bylo tím více posíleno, když vidělo, že spojenci nevystihli ani imperativní přímo povinnost k naprosté jednotě, která pro ně nastala, když nedovedli a nechtěli společnými spojeneckými silami osvoboditi Rusko od těch, kteří je s pomocí německých peněz zničili a zradili. Tak spojenci učinili všecko, aby Německo přivedli k politice neplacení. Tím, že neřekli hned 1919, co a jak má platiti a že přímo geniálním způsobem odložili určení výše sumy reparací až na 1921, sami donutili Německo k politice finančního bolševictví a k přesvědčení, že rozvrácené jeho finance pohnou soucitné duše anglických germanofilů ke kázání milosrdenství s ubohým Německem, a tím, že ponechali Rusko v moci těch, kteří už jednou ukázali, jak se společně proti nim dá s Němci pracovati, dali Německu naději na revanche s pomocí Ruska, tím oprávněnější, poněvadž ze všeho, co se dělo v Anglii, mohli v Německu počítati na isolovanost Francie. Zdá se tedy, že na rozvratu německém Anglie měla tak značnou vinu, že je přece víc než nespravedlivé obviňovati Francii z imperialismu, když tato konečně vidí, kam spojence přivedla dosavadní „společná“ politika, dovedená panem Lloyd Georgem až tam, že ani konservativní vláda nedovedla se vymaniti z jejích důsledků, a hledí se osvoboditi od nich samostatnou akcí. Francii jedná se nejen o spasení jejíchhospodářských poměrů a státních financí, nýbrž také o zajištění se před německým sesílením, zejména když následkem ochlazení poměru k Anglii musí počítati se svou osamoceností. Proto není ani podivné, že se nedá zastaviti posudkem anglických právníků o výkladu versailleské smlouvy, tím spíše, poněvadž tento nepřesvědčuje nikoho svou logickou silou. Spojenci přece už v Paříži 1919 nebyli tak jednotní, aby si byli v životních otázkách, zejména ve vymáhání reparací, dali do mírových smluv liberum veto kteréhokoli z nich.

Německo se ovšem počítáním na rozkol mezi spojenci dostalo na kraj propasti. Neříkám to se škodolibostí. Jsme příliš blízko Německu, příliš s ním hospodářsky svázáni, aby nám to bylo lhostejno, nebo abychom se z toho radovali. Tím spíše, poněvadž se Německu jedná o něco víc, než o hospodářskou krisi. Německo prodělává povážlivý sociální rozvrat. Šíleným papírovým hospodářstvím zasaženy jsou nejtíže střední vrstvy, a sice nejen hospodářsky, nýbrž, co je horší, i morálně. Nejde tu jen o úplatkářství, jde hlavně o zoufalé poddávání se zlu, o ztrátu vůle k odporu u vrstev, které vždy byly nejsilnější baštou proti všem sociálním převratům. A ani nám nelze zapomínati, že zrovna tyto střední vrstvy německého národa tvořily ony kulturní statky věd i umění i technického pokroku, které po své povaze nezůstaly omezeny na Německo, nýbrž stávaly se majetkem všeho civilisovaného světa. A stejně nám nemůže být lhostejno, že inflační proces německý způsobil takové zbohatnutí velikého průmyslu a takové ochuzení středních vrstev, že fakt tento může míti pro rozvoj sociálních poměrů v Německu nejpovážlivější následky, i kdyby zmohutnělé kapitalistické koncerny přivedly po zjednání normálních poměrů politických průmyslovou výrobu k nevídanému rozvoji.

Nelze tedy říci, že by reparační politika spojenců měla výsledky, jimiž by se mohli vítězové honositi. A ačkoliv není to příjemno, přece nelze si zakrývati, že mnoho zavinil špatně pochopený anglický realismus a také falešný sentimentalismus jistých anglických kruhů, a ovšem nelze také nevzpomenouti základní chyby francouzské poválečné politiky, která zapomněla, že jedinou spolehlivou oporou Francie je silné a zdravé Rusko s jeho přirozenými slovanskými spojenci, poněvadž toto opomenutí zavinilo slabou, ústupnou politiku Francie vůči obdivuhodným obratům názorů p. Lloyd George. Francie dnes snad už vidí, že Polsko mu nemůže být náhradou za Rusko, kdežto by, spojeno se zdravým Ruskem, mohlo býti vážným faktorem ochrany míru a tedy také zabezpečení Francie. A dojista snad už také se přesvědčila, že pro svou kontinentální politiku, ke které je nucena svou geografickou polohou, nikdy nemohla výhradně spoléhati se na pomoc Anglie a Ameriky, které pro svou námořní posici mohou a musejí se docela jinak dívati na evropské problémy než Francie. A i při nejlepší jich vůli, nedopustiti nové napadení Belgie a Francie, nejsou obě tyto mocnosti schopny, aby pomohly ihned, a co tato rychlost pomoci znamená ve válce, bylo by zbytečno blíže doličovati. K vítězství na Marně pomohli velmi vydatně Rusové svou rychlou pomocí, rychlejší dokonce než dovoloval jich strategický plán, ale zaplatili to úžasnými ztrátami u Tannenbergu a tím vynucenou změnou svých vojenských disposic. Ale Marna byla vyhrána a německý plán Schliefenův se zhroutil a tím také bylo o válce rozhodnuto třeba následkem ruské revoluce později, než možno bylo očekávati. Francie tedy těžce platí za to, že s pomocí našich legií neosvobodila Rusko, a touto jedinou cestou nedonutila Německo, ale i Anglii k docela jiné poválečné politice.

II.

Chování se spojenců k Rusku je vůbec jednou z hlavních příčin poválečných zmatků, nejen politických, nýbrž i hospodářských. Ovšem zrovna na to se rádo zapomíná, poněvadž konečně nikdo si rád nepřipomíná své těžké provinění. A tak se zdá, jakoby věřili, že Rusko možno vůbec vypustiti ze všeho myšlení hospodářského. Všichni ti pp. Keynsové a jiní zkoumají sice velmi usilovně platební schopnost Německa, ale Rusko, hospodářský celek 120 milionů lidí s nejbohatší přírodou jakoby zmizelo ze světa, ačkoliv zrovna německý hospodářský život v převážné časti byl založen na německém vývozu do Ruska a na přívozu ruského přírodního bohatství. A zkoumati německou platební schopnosť na 30—50 let, po kteroužto dobu se mají reparace platit, bez znalosti toho, co bude s Ruskem, je při nejmenším neodpustitelnou znaleckou povrchností. Vůbec odhadování hospodářských možností v budoucnosti je poněkud složitějším problémem, než se tak často zdá. Arciť když Anglie vidí ohromný počet svých nezaměstnaných, o kterém se domnívá, že na zimu dostoupí dvou milionů, a když připočítá k závratným sumám, které těmto nezaměstnaným stát musí vypláceti, splátky na anglický válečný dluh Americe, ke kterým se pan Baldwin přes odpor pana Bonar Lawa trochu ukvapeně zavázal, aniž počkal na vyřešení otázky reparačních platů německých, s nimiž jsou přece nerozlučně spojeny vzájemné válečné dluhy spojenců, tu není snad ani podivno, že je jakoby hypnotisována jen úpadkem Německa a jeho platební schopnosti, poněvadž nyní z německých reparací chtěla by míti prostředky na zaplacení dluhu Americe, kdežto dříve se velmi vážně počítalo se vzájemným odpuštěním válečných dluhů, poněvadž byly prostředkem ke společnému vítězství. Poesie nadšení z dohody dvou anglosaských států o placení dluhů už v Anglii velmi povážlivě povadla v prose placení. A dokonce se převrátila v nepochybnou příkrost vůči Francii i Belgii v příčině splácení jejich dluhů Anglii. Nutno arciť přiznati, že neschází ani na anglických hlasech připomínajících, že Francie musila vydržeti celý nápor německé síly, aby mohla Anglie provésti mobilisaci a vycvičení svých vojsk, a že je tudíž vymáhání dluhu, dokud ničeho nedostala od Německa, přece jen zbytečnou příkrostí.

Ale snad problém nezaměstnanosti v Anglii není přece jen vyčerpán otázkou Ruhru a německých reparaci. Nehledě ani k tomu, co jsme řekli o vyřazení 120milionového státu ruského ze světového hospodářství, jsou i jiné příčiny, hluboce se dotýkající anglického průmyslového a obchodního života. Nejsou ty ohromné cifry nezaměstnaných také důsledkem velikých změn v průmyslové výrobě za války? Mohla Anglie přivésti stav svého dělnictva, ve kterém za války tak velkým počtem zaujaly místo dělníků dělnice, zase v normální koleje bez přechodné nezaměstnanosti, a nezapomíná se při zkoumání budoucnosti anglického průmyslu a při celé otázce nezaměstnanosti také na pohádkový přímo rozvoj průmyslu amerického a japonského, a sice zrovna v nejvážnějším oboru anglického průmyslu, v textilnictví? Nezapomíná se v otázce uhelné krise anglické na úbytek značného vývozu uhlí do severního Ruska, jehož význam se zase pocítí, až v Ruhru nastane opět pravidelná výroba? A což nemá obmezení námořního zbrojení, usnesené ve Washingtoně, veliký význam pro zaměstnanost standardního anglického průmyslu pro stavení lodí? A tak by se mohlo ještě dlouho pokračovati v otázkách, kterými si „znalci“ dosud mnoho hlavy nelámali, jsouce naplněni pouze starostmi o snížení reparačnich obnosů, které má Německo platiti.

Ale ještě vážnější pro celý problém reparační je, opakuji, budoucnost Ruska. Vlastně od ní závisí, bude-li Německo moci, ale také bude-li chtíti platiti. Německo ztratilo své kolonie, a tím stalo se nepochybně hospodářsky slabším — ale zrovna při tom by nejméně měli zapomínati angličtí oceňovatelé platební schopnosti Německa, že nelze za toto její oslabení trestati Francii zmenšením náhrady za zpustošení francouzského severu — německý vývoz na západ dlouho bude trpěti protiněmeckou náladou, a proto možnost platiti po 30—50 let reparační dávky závisí především od obnovení hospodářských styků Německa — s Ruskem. Anglický premiér pan Baldwin už to v jedné ze svých řečí naznačil, ale ovšem neřekl, jak úžasné jsou perspektivy těchto konců spojenecké politiky. Má to znamenati, jakoby se fatalisticky přijímal fakt, že Rusko bude německou kolonií a že reparace vlastně bude spojencům platiti Rusko, to Rusko, které již tolik obětovalo pro vítězství spojenců? Na to sbírali němečtí průmysloví magnáti pp. Stinnesové, Thyssenové, Krupp-Bohlenové atd. z válečného průmyslu a z německé poválečné inflace své nespočetné miliardy, na to prováděli svou „vertikální i horizontální“ koncentraci, aby mohli úplně napřed hospodářsky a pak logicky neodvratně také politicky ovládnouti Rusko? A politicky přece ne za tím účelem, aby zachovány byly různé mírové smlouvy? „Vždy větší Polsku!“, heslo jistých krátkozrakých francouzských politiků, je ostatně jakoby zvláště vymyšleno pro německo-ruské sblížení, o kterém každý Němec bez rozdílu stran sní a od něhož čeká odplatu. To nejsou fantasie, Rusko ovládne hospodářsky ten, kdo přinese mu ohromné miliardy, nutné ke znovuzřízení nešťastné oběti „bojovného komunismu“ a nyní „státního kapitalismu“. A nebude-li Německo donuceno platit, má nutně tyto miliardy v Evropě jenom německý velký průmysl. Doma jich nepotřebuje, poněvadž německý průmysl je nejen nezničen, nýbrž dokonce skvěle za reparační peníze znovuzřízen a reorganisován, a miliardy ty budou nutně a přirozeně investovány v Rusku a na blízkém Východě, jestli bude splněno toužebné přání jistých „geniálních“ anglických politiků, kteří by ve své slepé frankofobii reparační platy německé snížili na minimum.

Kdyby Anglie nebyla zavlečena diletantskou poválečnou politikou pana Lloyda George, kam nikdy se nemohla dostati, kdyby pan Lloyd George měl jen poněkud hlubší ponětí o evropských problémech, musila by přímo vítati, že se Francie konečně osvobodila z lloyd-georgeovské hypnosy a že s Belgií obsazením Ruhru ukázala Německu, že platiti musí. Kdyby pak dokonce Anglie byla šla se spojenci, s kterými bojovala a vyhrála, nemusilo být pasivního odporu, ani katastrofálního zničení marky, a otázka reparační byla by už dávno rozřešena. Němečtí průmysloví magnáti by konečně platili, a nebezpečí, které z jejich miliard hrozí i politicky opanováním Ruska, i sociálně nezdravým nakupením kapitálu v několika málo rukou, bylo by odstraněno.

Jak je viděti, je reparační problém ještě něčím docela jiným, než co by mohlo býti úkolem zkoumání platební schopnosti Německa mezinárodními znalci. Reparační problém je velikou světovou otázkou, a ani Amerika nemá nejmenší příčiny mysliti, že je to jenom věcí hašteřivé a militaristické Evropy. Ochuzené německé střední třídy, miliardové německé průmyslové koncerny a bolševické Rusko jsou nebezpečím, které se velmi blízko dotýká také amerických zájmů. V Evropě se naučili v poslední době mluviti o „konstruktivní“ politice. Bylo by lépe, kdyby nehledali prázdná slova, pod kterými si každý myslí něco jiného, nebo vůbec nic, a kdyby si raději ujasnili, co ohrožuje politický a sociální mír celého světa, a co je daleko důležitější než zastaralá otázka politických rivalit a snad dokonce přechodné nezaměstnanosti.

Je potřebí, aby si spojenci řekli, že válku ještě nevyhráli, poněvadž neudělali to, co jim bylo cílem války: neodstranili německé nebezpečí a nezabezpečili trvalost míru. Je jejich povinností, povinností k milionům hrdinsky padlých, aby nechali zbytečných různic a žárlivostí, tak malicherných vůči velikému světovému nebezpečí hospodářského a politického opanování Ruska Německem, a jednotně a spravedlivě vyřídili otázku reparací a sice tak, aby v Německu donutili průmyslové magnáty k placení a zabránili svalování všech břemen na ochuzené střední třídy, poněvadž v tom je také největší nebezpečí pro sociální mír Evropy. Budou-li spojenci zase naprosto jednotní, ztratí v tom okamžiku ruhrská otázka všechnu ostrost: pasivní odpor proti všem, jednotným spojencům je neudržitelným, a obsazení Ruhru může se státi opravdu „neviditelným“, jak to Francouzi původně chtěli.

V zájmu míru a sociálního pokoje nutno si také spíše přáti rozřešení reparačního problému znovuzřizením jednoty spojenců, než snad separátní dohodou francouzskoněmeckou, jinak pravděpodobnou, poněvadž Francie i Belgie ustoupiti nemohou a Anglie do posledních důsledků prostě jíti nemůže. Dohoda může vzíti za své, také dokonce anglofrancouzské přátelství, ale Francie je silná dost, aby si konečně placení vynutila sama. Nepotřebuje ani více anglického loďstva k ochraně svých břehů, poněvadž německé válečné loďstvo odpočívá na dně Scapa Flow. Ale jde tu o nejvážnější problém světový, o Rusko.

Věřiti na „evoluci bolševismu“ po strašné krisi „Nepa“ je dětinstvím, a pomáhati bolševismu, aby se udržel, je nerozumnou, samovražednou politikou. Bolševici budou a musejí všude podporovati rozvrat a připravovati revoluci. Jenom lidé docela slepí nebo jinými než rozumovými důvody vedení, mohou po odkrytí komunistické organisace v Bulharsku a Finsku doporučovati navazování styků se sovětovým Ruskem. Spasiti svět od bolševické nákazy není menším příkazem humanity a civilisace než byl boj proti pangermánské světové hegemonii. Spojenci musejí tedy, až vyřídí otázku reparací, vážně se zabývati otázkou ruskou. Německo nemůže reparace platit, nebude-li pracovati a vyvážeti, a to nemůže bez Ruska. Zabrániti však, aby při tom neovládlo hospodářsky a politicky nešťastnou zemi, kterou svými penězi bolševikům pomáhalo zničiti, je přední a největší povinností spojenců. Předháněti se v půjčování peněz bolševikům sotva kdo rozumný bude chtíti, i kdyby svatosvatě slibovali zaplacení. Neboť jakmile by si trochu pomohli, inscenovali by radikální obrat v politice sovětů a mohlo by se začít od počátku. Je nutno naopak přivésti společným postupem všech civilisovaných států Rusko zase k normálním poměrům, a ty jsou možny jen úplným odstraněním bolševismu. K tomu není potřebí vojsk a válečných tažení, stačí bezpodmínečné zachovávání amerického názoru na sověty. Bez evropské pomoci sovětské panství se mohlo dávno už shroutiti a shroutí se neodvratně. A pak bude povinností Spojenců zabrániti, aby znovuzřízení Ruska nestalo se kapitálem a prací jediného některého státu. Ovšem zrovna Německo nesmí býti z této reparační práce vyloučeno, naopak, ale pomoc Rusku musí býti prací a starostí veškerého civilisovaného světa, který tolik se na Rusku prohřešil svou pasivností vůči bolševickým zločinům na ubohém ruském národě páchaným. A konečné veškeren civilisovaný svět nutno zachrániti od bolševické morové nákazy!

K tomu je potřebí jednoty Spojenců a také spolupráce Ameriky! Tak vypadá reparační problém v celém svém dosahu a proto tolik toužíme po tom, aby dohodou spojenců konečně vyřešena byla nejen otázka německých reparací a vzájemných dluhů spojeneckých, nýbrž také reparační otázka ruská. Pak bude konečně možným mírný a klidný rozvoj světových poměrů politických, hospodářských i sociálních, pak přestane nebezpečí komunistických převratů a šílených kombinací německo-bolševických, a v tomto ozdraveném ovzduší možno bude i Německu platiti reparace bez hospodářské a sociální katastrofy i Anglii rozřešiti problém nezaměstnanosti. Německo nebude míti na koho spoléhati se svými myšlenkami na odvetu a na imperialistickou restauraci, my všichni i s Německem budeme moci se vrátiti k pokojně práci a důvěře v budoucnost. To spojenci světu slibovali, ale posud nesplnili. Bylo by dobře, aby si připomněli, že válku vyhráli teprve tehdy, až přemohli vzájemné žárlivosti a úplně se sjednotili pod jednotným vedením a že také mír vyhrají jen tehdy, budou-li naprosto svorní a jednotní, a nezapomenou na své hrdiny, kteří umírali svorně na bojištích, aby touto jednotou v největších obětech dali světu mír a pokoj!