Oslava papírové pyramidy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Oslava papírové pyramidy[red 1]
Autor: Ludvík Lošťák (jako Long Tom[red 2])
Zdroj: Rozhledy, roč. 13. č. 1. str. 654 (přístupné pouze z USA)
Vydáno: 28. 02. 1903
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jaroslav Vrchlický

V minulých dnech měl cech českých literátů plné ruce práce: oslavovali padesáté narozeniny svého největšího muže. Muži černých liter oslavovali muže černých liter, a to okázale, nádherně a úctyplně. A dobře tak. Oslavenec, Jaroslav Vrchlický, král českého verše, zasluhoval v plné míře všechněch oněch poct a nadšených holdů, jež mu cech českých literátů prokázal, neboť on bez odporu převyšuje své lidi, již se kryjí jeho jménem a jsou na venek jeho vyznavači, o mnoho hlav…

Příští životopisec nebude míti s vnějšími událostmi života Jaroslava Vrchlického příliš práci obtížnou: jeť to průměrný život všechněch klidných státních poddaných a spořádaných měšťanů. Cesta jeho životní, po níž kráčel, nebyla cestou trnovou skropenou slzami a krví, ale byla prohřáta živodatnými paprsky oslňujících úspěchů, světské přízně, slávy a společenské kariery. Jaroslav Vrchlický náleží k oněm několika málo blahoslavených pod oblohou boží, již nepoznali při vstupu do života těžkých a vysilujících zápasův a bojů za své ideály umělecké a za svou individualitu uměleckou. Jeho první vkročení do literatury znamenalo naprosté vítězství a svrchovaný úspěch, jejž praktický duch Vrchlického dovedl výtečně stupňovati a udržovati v patřičné výši před udivenými zraky svých vyznavačů…

Několik životopisných dat přesvědčí nás o sametově hladkém životě Jaroslava Vrchlického. Maturoval ve svém devatenáctém roce roku 1872 v Klatovech a vstoupil do pražského semináře, ale již po šesti měsících dává se zapsati na fakultu filosofickou a studuje historii a moderní filologii. Roku 1875, maje 22 roků, přijímá vychovatelské místo v hraběcí rodině v Italii, avšak vrací se po dvanácti měsících, na počátku roku 1876, do Čech a 18. září téhož roku jest jmenován suplentem pražského pedagogia a r. 1877, dne 6. prosince ve svém 24. roce tajemníkem české techniky, s platem úředníka X. hodnostní třídy. A netrvá ani dvě léta a Jaroslav Vrchlický uzavírá sňatek manželský. Štěstí, jež z jeho erotiky tehdejší sálá, nasvědčuje o radostné plavbě a krásné pohodě jeho nového stavu. Ve svém třicátém roce je Jaroslav Vrchlický bez odporu nejznámějším a nejslavnějším básníkem českým, neboť dvacet a devět svazků jeho poesií spatřilo již světla božího. Roku 1890 jest jmenován řádným členem české Akademie císaře Františka Josefa a zvolen sekretářem čtvrté její třídy. V letech 1892 prohlášen jest Vrchlický čestným doktorem filosofie a roku následujícího, po slavném jubileu čtyřicetiletém, vzdává se již místa tajemnického a zahajuje přednášky na pražské universitě o cizích literaturách jako mimořádný profesor a roku 1898 jest již řádným profesorem universitním. Ku karakteristice budiž uvedeno ještě nejsvrchovanější vyznamenání v rakouském státě možné: jmenování Jaroslava Vrchlického doživotním členem panské sněmovny. To by byla kariera i ve velikém národě znamenitá a výjimečná, ale v našich poměrech a v úzké vlasti naší je obrovská a úžasná! Jak bylo žíti Hynku Máchovi, Boženě Němcové, Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alešovi a Felixu Jeneweinovi!

Chceme-li vniknouti a vyložiti si alespoň poněkud povahu Jaroslava Vrchlického, nesmíme opomenout seznámit se se zajímavou povahou Filipa Jakuba Fridy, otce našeho básníka. Jaký to obdivuhodný muž, tenhle Filip Jakub Frida! Povahy, jak se praví, byl živé, bodré a vlídné, jakož i podivuhodného a úctyhodného rozpjetí všech praktických snah. Vlastnosti to, jež vesměs jsou Jaroslavu Vrchlickému vlastní a jež nad jiné jsou karakteristickými složkami jeho povahy osobní i umělecké. I podobu své smrtelné schránky zdědil prý syn Emil po svém zajímavém otci Filipu Jakubovi. Jmenovitě při srovnávání fotografie jest prý tvar lebky starého Filipa s lebkou syna Emila až překvapující. Avšak toto jest věc čistě vnější, jež myslícímu člověku nepodává vážnějšího podnětu k hlubšímu rozjímání. To jediné, co může uvažující mysl zaujmouti, jest praktický karakter Filipa Jakuba Fridy, jenž jest ostře vyhraněn v jeho lidském konání a činění. Otec našeho básníka byl nadán silnou vlohou asimilační: všem poměrům a každému prostředí dovedl se hravě přizpůsobiti: rychle uhadoval potřeby, jakož i slabosti svého vůkolí a s neobyčejným bystrozrakem postřehoval tužby svého obecenstva. Jaký jemný psycholog byl tenhle majetník kupeckého krámu ve Slaném a v Domažlicích! Obdivuhodný muži, zřím tě státi před sebou! Vyrábíš svému maloměstskému obecenstvu leštidlo na boty i jemnou čokoládu, radíš lidem v nemocech a podle receptu svého vyrábíš po celém vůkolí pověstnou mastičku zelenou, jež hojí všechny rány a bolesti; prodáváš železo i víno a tvůj vlastní likér „životník“ pije se po celém Chodsku! Jaká znalost a prozíravost vůkolí, jaký obchodní duch v těchto několika skutečnostech! Ano lidé potřebují leštidla na boty, neboť vzdor tomu, že se v létě běhá boso, přece jsou neděle a svátky, a tu jest boty vyleštil, aby se člověk objevil sluěšně a čistě v kostele, na náměstí i v hospodě. Lidé však potřebují ještě jemnějších věcí, než-li jest leštidlo, neboť každý smrtelník má svého patrona nebo patronku na nebesích a světí svůj svátek; jsou posvícení, jsou pouti; lidé se žení a čáp přináší děti a bžývají křtiny; kmotry mají mlsné jazýčky, a proto vyrábíš jim také čokoládu jemnou. Leč lidé také těžce pracují a v potu tváří dobývají černého chleba a při práci způsobí si poranění, odřeniny a jizvy; vyrábíš jim dle vlastního receptu zázračnou mastičku zelenou, jež za pár krejcarů léčí rány a bolesti bližních! Avšak lidé jsou rovněž velmi slabá stvoření a trpívají různými pohromami: Marjánka má vzdorovitou hlavu a pohrdne svým Honzíkem; Matěj nepohodne se se ženou Baruškou; Josefa odvedou na vojnu; strýci Tomšovic špatně dojí kráva; kmotr Kubeš pohřbil synka, — a všechny tyto strázně a bědy rozprostírají svá křídla černá a melancholická nad ubohými smrtelníky a spolubratry tvými, leč ty, víš si rady! Zde vezměte — likér „životník“. A likér „životník“ skutečně pomáhá: obveseluje mysli a potěšuje zarmoucené duše po celém Chodsku! Avšak ani v těžkých dobách svého vlastního života neztrácel výborný Filip Jakub své moudré hlavy. Se vzrůstem rodiny rostou i starosti tohoto podnikavého obchodníka českého a již již počínají se objevovati na obzoru nezdary obchodní a tísně hmotné, a jako muž čtyřicetiletý vrhá se se vší svou energií obchodní na docela mu odlehlé odvětví průmyslové. Z odborných děl sám a bez návodu počíná se obeznamovati s tajnostmi strojnictví a svou vytrvalostí a přičinlivostí dopracovává se vlastní silou postavení správce parního mlýna. Úctyhodnému, nadanému a přičinlivému muži tomuto nejsou popřána dlouhá léta života. Umírá v Čisté roku 1874, aniž se dočkal slávy svého druhorozeného výborného syna Emila. Česť budiž jeho památce i jeho energiím obchodním! — —

Všichni, kdož setkali se osobně s Jaroslavem Vrchlickým, nemohli nepocítiti určité kouzlo, jež vyzařuje z jeho povahy. Jaký to mírný, klidný a ušlechtilý muž ve stycích společenských! Povaha jeho není zatížena mrazivými melancholiemi, těžkými smutky a rdousivými utrpeními, ale je veselá, čilá a hravě svěží, a proto se líbí a získává si lehce srdce každého, kdož jakýmkoli způsobem vstoupil v osobní s ním styk. Jeho naprostá neschopnost zamítnouti někomu nějaké přání, neprokázati žádanou laskavost, oslyšeti něčí prosbu ať důležitou či malichernou, nasvědčuje povaze měkké a zženštilé. Již chůze jeho dává souditi na letoru lehkou a hravou, veselou a svěží, rozmarnou a čilou. Zastavíte-li se a pozorujete-li Vrchlického, zažijete dojem, jako byste se dívali na veselého tanečníka, jenž se od vás vždy více a více vzdaluje. Našlapuje toliko na první půli chodidla, patami ledva půdy se dotýkaje, tělo jest mírně nakloněno ku předu a ramena se vesele pohybují s jedné strany na druhou. Jak jsem pravil: veselý a svěží tanečník! — Další karakteristický rys v povaze Jaroslava Vrchlického jest jeho střelhbité postřehování, vystihování a přizpůsobování se všechněm potřebám a žádostem svého vůkolí. Jako jinoch jedenadvacetiletý upoutává na sebe pozornost veřejnosti české svými překlady „Básně Viktora Huga“ a dvě léta po těch vydává r. 1876 „Básně Giacoma Leopardiho“. Jaký to šťastný nápad, jaká prozíravost a jaká znalost obecenstva! Člověk se musí obdivovat finesám Vrchlického cítění. Jak výtečně vystihnul tento muž naše slabosti! Mladý a malý organism náš národní s napolo otevřenýma očima probouzí se k životu duchovému a tápá kolem sebe ještě ve tmách, neboť jest před slunce východem a na horách je ještě temno hluboké. Všechno chce v Čechách rázem prohlédnouti; lidé si mnou v zimničném a zoufalém chvatu své polou otevřenéí oči a rázem chtějí viděti a dívati se velikému slunci Evropy do tváře. — Zaspali jsme, zaspali jsme! rozléhají se výkřiky po širých pustých kulturních oblastech našich a kde se vzalo tu se vzalo ono domněle spásné heslo: „Dohoniti Evropu!“ Ano, bratří drazí, dohoniti Evropy jest nám třeba, všech jejích kulturních výsot jest nám dospěti, jinak nám hrozí duchová smrt! — Ale, probůh, jakým způsobem dohoniti Evropy? táží se ustrašeně hlasy jiné. — Překládejmež, překládejmež! zní tisícerohlasá burácivá odpověď. A tak jsme se dali do překládáni v tom šíleném domnění, že dohoníme Evropu! A táži se, kdo byl této zmatené a chaotické práce nejvíce způsobilý, nejvíce nadaný a nejvíce dovedný? Nikdo jiný, ovšem, než-li Jaroslav Vrchlický. On to byl, jedině on, který mohl toto literární a kulturní importérství sprostředkovati, neboť jedině on měl k jeho provedení největší vlohy! Těžká práce tato nevyžadovala silné a hluboké a ve své vlastní duši těžce zakotvené individuality umělecké a myslitelské, ale vyžadovala muže silnou asimilační vlohou nadaného, který se dovede všem myšlenkám, všem formám, všem názorům, směrům a citům hravě a na jeden ráz s myslí veselou a klidnou přizpůsobiti. Práce tato vyžadovala tanečníka lehkého, který křepkými kroky tanečními se dovede přes neschůdné hory svého díla svižně přenésti. A tímto mužem nemohl býti nikdo jiný, než-li Jaroslav Vrchlický, opakuji ještě znovu! A my, ó bohové, jak jsme jásali, jak jsme vítali každou jeho novou práci, jak jsme aplaudovali každému jeho novému překladu, neboť každým jeho novým dílem domnívali jsme se býti blíže našemu zmatenému a falešnému ideálu: dohoniti Evropu! A dohonili jsme Evropy?… Řekněme si to otevřeně: nedohonili!! V přírodě, jakož i v kultuře nedá se ničeho dohoniti. Příroda, jakož i kultura podléhají ocelovému zákonu společnému, pomalému, klidnému a organickému vzrůstu. Kultura jest souborný pojem všech individuelních znaků společenských i duševních, jež určitý národ dlouhou prací namáhavou a k určitému cíli soustředěnou sformoval v určitý národní typ. A z této logické příčiny nelze cizí kultury překládati a přesazovati, neboť jejich překlad a přesazování znamená jejich rozklad. A proto naše veršová mánie překladatelská měla v zápětí chaos myšlenek i citů, jehož důsledkem jest naše literatura, jež jest sice „všeevropská“, ale v podstatě své netypická a bastardní! A toto naše pošilhávání, koketování a tento nesmyslný flirt náš s cizími literaturami jest právě naší kletbou národní! Neboť na místo abychom se rozumně soustřeďovali, nerozumně se rozptylujeme! Silný lid musí míti své silné podmínky fysické i duchové v sobě; nemá-li jich, pak jich mimo sebe nenalezne! A chceme-li tudíž vyrůsti, chceme-li, aby naše literatura se stala evropskou, jest nám vytvořiti samostatnou kulturu českou, jež by svým myšlením a cítěním svérázným a národním mohla závoditi se svérázným cítěním i myšlením národním ostatních kulturních národů evropských! Ale chvástati se na venek, že my, malý národ, máme více rozhledu po kulturní Evropě, než-li jiní velicí kulturní národové, jest právě naše směšné velikášství! Mohutní a vyspělí kulturní národové žijí ze svých vlastních hlubokých fondů duševních, a z té příčiny nepotřebují těch tak zvaných „obzorů“ po cizích literaturách, které vlastně ve své podstatě nejsou ničím jiným, než-li opičením se malého dítěte po člověku vyspělém! —

Všechny tyto myšlenky své nepronáším na hanu Jaroslava Vrchlického, ale ku chvále jeho. Neboť na něm nespočívá vina — vina je v nás! Touha ona, oplodniti naši literaturu na literaturách cizích, žila, bouřila a jásala již v nás, když on vstoupil do naší maloměstské duše. On toliko naše slabosti a chtíče uhodl a chtěje našim tužbám vyhověti, zařídil si v našem městě svůj velkoobchod v smíšeném literárním zboží koloniálním. Duch Filipa Jakuba Fridy oživl v našem Jaroslavu Vrchlickém znovu! My jsme potřebovali leštidlo — a zde bylo leštidlo; my jsme potřebovali jemnou čokoládu — a již tu byla jemná čokoláda. My jsme potřebovali zelenou mastičku na mozek naivní — a již tu byla zelená mastička zázračná; mládež zatoužila po likéru „životníku“ — a než se nadála, již měla žádaný likér „životník“ ve způsobě poesií Victora Huga! Ale nyní již se nepil „životník“ pouze na Chodsku, ale pilo a hýřilo se po všech vlastech a z tisícerých hrdel zaznívalo: Sláva, sláva, pozdraven budiž náš likér „životník“! — —

A tak stalo se, že dílo Jaroslava Vrchlického v den jeho padesátých narozenin dostoupilo oné přímo závratné výše dvou set svazků! Opravdová a skutečná to Pyramida papírová! Leč ani tuto Vrchlický sám nevystavěl; my jsme mu byli nápomocni. Naše žízeň po kulturách evropských hnala Vrchlického do horečného vybudování oné veliké papírové pyramidy. Vždyť nenašlo se ani jediného muže v království, když Vrchlický počal klásti základy její, jenž by byl hlasem velikým na něho zvolal: Pojď sem, synu, a uč se moudrým býti! A tak veliký talent Jaroslava Vrchlického se nám rozbil a roztříštil na sta tisíce veršů a veršíčků, básní a básniček, zlomkův a zlomečkův, kamínkův a obrázkův a místo několika děl hlubokých a organicky ucelených, svérázných a ideově soustředěných rozstříknul se duch Jaroslava Vrchlického do set svazků virtuosně vyimprovisovaných a rhapsodicky do vzduchu vyzpívaných! Avšak díla vzal čert, jen když máme papírovou pyramidu! Té patří náš obdiv a úžas, té se koříme, tu a jedině ji oslavuje náš cech literární! A zde se opět ukázala povrchnost českého člověka v celé své prostomyslnosti a nahotě! Hodnotu díla oceniti nedovedeme, ale množství nás strhne do prachu a my klečíce na kolenou bijeme se v prsa jásajíce: Sláva věčná nechť svítí Množství! Velebeno budiž Množství! Halelujah! —

Avšak i tuto naši slabost národní rozpoznal a postřehl svým pronikavým a praktickým duchem Jaroslav Vrchlický již na počátku své kariery literární předobře a moudře! Bylť si zajisté vědom, jaký los neblahý by jej byl postihl, kdyby byl začal v hlubinách své duše sníti o dílech literárních, jež by byla potřebovala dlouhého zrání a pomalého krystalisačního pochodu v duši umělcově, jež by byla potřebovala naprostého osamocení se, odmlčení se na léta a ponoření se do tajemných hlubin vlastního srdce a vlastní rozjímavé mysli! Dar Mlčení a tichého rozjímání odepřela příroda našemu Jaroslavu Vrchlickému naprosto! Leč tímto darem božím, jejž skýtá příroda svým synům vyvoleným, nebyl by u nás ani Jaroslav Vrchlický možný! A on to věděl. Cítil to pudově. Či bylo by možno, v tomto království chudých duchem, aby se byl stal Jaroslav Vrchlický čestným doktorem filosofie, řádným členem české akademie, doživotním členem panské sněmovny a korunovaným básníkem českým, kdyby nebyl vyimprovisoval svých dvě stě svazků, kdyby svému lidu nebyl postavil svou pyramidu papírovou? Nebylo, odpovídám plným slovem! Nebýt papírové pyramidy, Vrchlický by byl jistě zemřel nepoznán, neoslaven a chud! A takové oběti praktický duch Jaroslava Vrchlického českému slovesnému umění přinésti nemohl a nedovedl! Jemu bylo vyimprovisovati život svůj, jakož i poesii svou!

A co bude dál, tážete se krajané moji, když padesátileté jubileum našeho slavného básníka minulo? Buďtež klidní a tiší… Jaroslav Vrchlický zná své lidi. Zbuduje nám novou — papírovou pyramidu!

Mnogaja ljeta!

Long Tom.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Tento článek vyšel v časopise Rozhledy dne 28. února 1903, tj. krátce po oslavách 50. narozenin Jar. Vrchlického. Bezprostředně vyvolal negativní reakce, z nichž nejsilnější bylo prohlášení spolku spisovatelů Máj „České veřejnosti“ z 9. března 1903 s podpisy 76 literátů. V průběhu března 1903 probíhala v tisku polemika mezi oběma tábory, které se vzájemně obviňovaly z nezdvořilosti a nedostatku úcty ke slavné osobnosti, a naopak z omezenosti a nesnášenlivosti vůči oprávněné kritice.
  2. Autorem byl Ludvík Lošťák; viz např. TOPOR, Michal. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Praha : Institut pro studium literatury, 2013. ISBN 978-80-87899-01-4. S. 152. nebo článek v Kritickém měsíčníku, rok 1947, s. 453, omezeně dostupné online (nutno vyhledat „Lošťák“ a „pyramidy“)