Orion

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Orion.
Autor: Josef Václav Sládek (jako František Vlna)
Zdroj: Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Dostupné online. Str. 186–189.
Vydáno: 1868
Licence: PD old 70

Ej, což tě rmoutí, široká dolino,
jež’s napojila první moje zraky,
že líce své jak čelo nevěstino
obtáčíš smutně mlhavými mraky?
Ej, což tě rmoutí, šírošírý kraji,
ztopený v záři pršků luny bledé,
jehožto luhem jasné vlny hrají,
kde jarý tok Vltavy kroky vede?
Ej, což té rmoutí, Šírošírý kraji,
jediná slastá lásko duše mojí?
Již jdu, již jdu položit hlavu svoji,
kde, šerem písně vánků tvojich hrají!

Tvá sláva zhynula v kratičké době,
zbořených hradů rumy svalily se,
na hřebu meče řinčí, pouto v kobě,
a rodných písní proudy skalily se.
Ach, marně lev tvůj, hlavou potřásaje,
zem sesypat chce se tvých králů hrobu
a marně ryje, katy proklínaje,
Čech rádlo v ztuhlou země ve útrobu.
Vše marno, marno — národ postonává.
a co jej bídné při životu chová,
je dávno v květu opadalá sláva,
již v lék mu skytá píseň básníkova.

Žel tušíme, co as nám osud chová,
a běda věřit, co se mysli vtírá;
jeť propastí ta hloubka myšlenková,
jež našim nadějím se otevírá.
Když skropen krví oltář obětovní,
což nesmazána ještě dávná vina?
Již setlel popel kajícího syna;
tajemná moci, zda jsme sobě rovni?
O žel, zda tvoje nezlomená síla
svou oběť na hrobu až okraj klátí,
pak spása naše teprv uhodila,
kde věčný sen vše boly srdce krátí.

Zvučí na větvi zpěvy ptáčete,
že každé srdce v zachvění se sklání,
jen vy proč oči posud pláčete?
Zdil ona hvězda není hvězdou ranní?
Noc zanikla a šerem jitro vstává
a světa šírem letí, temno plaše,
blesk přejasný; despota postonává
a lidstvo vítá svého mesiáše.
Bud vítán, vítán! Má i duše jásá
a cestou klesty olivové klade. —
Svobody touho, ty’s ta lidstva spása:
buď zdrávo, zdrávo, bohatýrstvo mladé!

Ó naděje, ó nedej, nedej věřit
v ty temné listy osudové moci;
hle, vidím národ proudu vlny čeřit
a jitro vstávat po deštivé noci.
Na luhu svěží tráva zelená se,
nad osením zas skřivan luzně zpívá,
na sadě růže rdí se v nové kráse
a lidské srdce v své se nitro dívá.
Ó, žije, žije! tepna znovu hraje;
a mozkem bujný myšlenek proud teče,
a prapor chví se, nad zástupem vlaje,
nad syny oněch z kalicha a meče!

Ba národ žije, národ neumírá
jak bílá muška za večera v břehu,
již splaví vlna, zahalí noc čirá.
On řeka sama na bouřlivém běhu,
a zda ji propast pohřbí ve svém lůně,
jak hromů chasa v hlubinách to brojí,
a zem se chví a ku porodu stůně,
až pukne hrob a proud se znovu rojí.
Jen sluncem vyschne bystřina, co spíchá
záhubným chvatem hynout na úskalí:
života nemá, bouř ji živí lichá;
však mocný proud se stejně k cíli valí.

Ó hvězdo jitřní dlouhých šerých nocí
v temnotě probdělých a v pláči štkaných,
ty hvězdo plavců mroucích bez pomoci,
ty kotvo srdcí k zoufalostí hnaných.
na siré stepi vlažné rosy zdroji,
sklenutá duho nad zkrveným dolem,
prapore lidstva v zoufalostí boji,
balšáme duší utrápených bolem,
ó naděje! viz, hlouček tvojich synů
za mocný prapor svobody se bije,
ó, neprchej, ty těcho srdcí z klínu,
až nový den nám vavřín v skráně svije.