Olomoucké povídky/Tuto sě píše o jednom rytieři, ješto s svú vlastní sestrú přebýval a potom sě zpoviedal. I byl k němu kněz přišel s božím tělem i nechtěl jemu dáti, leč by toho hřiechu sě odpověděl. A on velmi jsa…

Olomoucké povídky
Tuto sě opět o jednom mládenci píše divná rozprávka.	Tuto sě píše o jednom rytieři, ješto s svú vlastní sestrú přebýval a potom sě zpoviedal. I byl k němu kněz přišel s božím tělem i nechtěl jemu dáti, leč by toho hřiechu sě odpověděl. A on velmi jsa rozpálen v tom milování, nemohl toho spustiti s mysli své.	Tuto sě píše o jedné jeptišce, kterážto chtěla ráda svój stav proměniti i nemohla jeho nikoli proměniti.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše o jednom rytieři, ješto s svú vlastní sestrú přebýval a potom sě zpoviedal. I byl k němu kněz přišel s božím tělem i nechtěl jemu dáti, leč by toho hřiechu sě odpověděl. A on velmi jsa rozpálen v tom milování, nemohl toho spustiti s mysli své.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

V městě Treurenském bieše jeden rytieř, jenž s svú sestrú vlastní přebýváše a ji za manželku mějieše, jenž jejiem milováním tak velmi bieše zapálen, že ani od dobrých kněží napomínaním, ani vyobcováním, ani kterú lidskú hanbú chtěl jie prázden býti.

A když sě bieše roznemohl, boje sě smrti, povolal k sobě kněze, jemužto právě s pláčem svých sě hřiechóv zpoviedal. Jehož když kněz napomínal, aby sě odpověděl a odpřisáhl takového neřádného přebývanie s svú sestrú, odpověděl a řekl knězi, že nemohú toho hřiechu zuostati. A když to kněz od něho uslyšal, an tak tvrd v své zlosti, odšel jest s tělem božím od něho, jenž bieše s sebú přinesl k tomu nemocnému.

A když vycházieše z domu ten kněz, ukázal sě jemu svatý Bernart, tieže jeho, proč by tomu nemocnému nedal těla božieho. A porozuměv, pro kterú by to příčinu učinil, řekl jest tomu knězi svatý Bernart: »Navrať sě se mnú k nemocnému!« A když sú sě navrátili, svatý Bernart radil jest tomu rytieři učiniti, co by jemu bylo potřebného k spasení. A on svolil k tomu, že chce ve všem dobrém poslušen býti. I řekl jemu svatý Bernart: »I zdali toho žalostíš a pyčeš, že nemóžeš toho zlého ostati?« Odpověděl: »Velmi mi toho líto, že nemohu toho ostati.« Uslyšav to svatý Bernart, řek‘ knězi, aby jemu podal božieho těla. A divná věc; inhed, když tělo božie přijal, stalo sě jest jemu spasenie. A od té hodiny počel svú sestru v mrzkosti mieti, jenž ji prvé velmi miloval, i řekl: »Dieky vzdávám bohu mému, jenž mě ráčil vysvoboditi z toho hřiechu, neb bych raději ďábla viděl nežli ji.« A tak jsa v pravé zpovědi a v dobrém životě, dostal sě pánu bohu.