Olomoucké povídky/Tuto sě píše o jednom člověku, jménem Urbanu, velmi bohatém, kterýžto slúžil nábožně mnohá léta panně Mariji a potom všecko sbožie rozdal pro pána boha.

Olomoucké povídky
Tuto sě píše o jednom žáku jménem Štěpánovi, kterak jest byl u veliké hřiechy upadl. Ale že slúžil světie Mandaleně nábožně, i uprosila jemu milost u pána boha.	Tuto sě píše o jednom člověku, jménem Urbanu, velmi bohatém, kterýžto slúžil nábožně mnohá léta panně Mariji a potom všecko sbožie rozdal pro pána boha.	Tuto sě píše o jednom žáku dospělém v umění a vzácném, kterak sě byl poručil svatému Dominiku, chtě rád vstúpiti v ten řád svatého Dominika.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše o jednom člověku, jménem Urbanu, velmi bohatém, kterýžto slúžil nábožně mnohá léta panně Mariji a potom všecko sbožie rozdal pro pána boha.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

Byl jeden člověk jménem Urban, bohatý velmi, kterýžto mnoho let slúžieše panně Mariji. Kterýžto když sě bieše sstaral, rozprodal všecky věci, kteréž mějieše, a rozdal chudým. A což dobrého činil, všecko to činil ku poctivosti drahé panně Mariji.

Kterýžto když na sobě čijieše, že by měl umřieti, i povolal jest jediného syna svého, kteréhož mějieše, i řekl jest jemu: »Ó, synu mój milý, všicku potřebu, kterúž sem měl, rozdal sem chudým, a nic nemám, co bych tobě ostavil, jediné toliko desět hřiven zlata. Protož vyvol sobě ze dvého jedno: aneb těch desět hřiven daj chudým, jimižto by sě měl živiti v tomto světě, aneb tě porúčiem panně Marijie, jíž sem já, doniž sem žív byl, vždycky slúžil, aby ona byla tvá orodovnice i spomocnice.«

Odpovědě syn otci: »Byť pak bylo viece peněz nežť jest, chci já radějí, aby mě poručil milosrdné panně Mariji, matce boží, jenž si ty jí vždycky slúžil, nežli bych sě měl v těch penězích a v tom zlatě kochati.«

A když jest otec umřel, syn jeho nemějieše co jiesti. A tak núzí jsa přihnán, šel prositi sobě almužny. Jemužto pán buoh i panna Maria svú svatú pomoc dáváchu, že lidé jemu radějše pro buoh dáváchu nežli jiným chudým lidem. A když sobě shromáždil almužnu, vjide do kostela i sěde proti oltáři, na kterémžto bieše malován obraz panny Marije, i pojiedáše tu, což mějieše. A což jest jemu zbývalo té almužny, to chudým rozdáváše.

Tehdy kaplan biskupuov toho kostela znamenáše účinek toho jistého pacholíka i pověděl jest biskupovi. A když biskup srozuměl tomu chudému pacholíku, že tak jest nuzný a potřebný, slitoval sě jest nad ním pro jeho poctivost a pro dobrotu otce jeho dobrého i řekl jest ten biskup, že jest jemu ujec, a to jemu vzkázal po svém kaplanu. A kázal jeho povolati k sobě i přijal jeho do svého dvoru a učinil jeho duostojného sbožím i ctí velikú tak, že ten jistý viece sbožie měl nežli otec jeho; a jsa v tom bohatství, dobrý život vedl, pánu bohu i panně Mariji pilně rád slúžil a z toho sbožie rád pro pána boha uděloval. A jsa v tom dobrém životě, potom skonal a tak sě pánu bohu dostal. Pane Bože, dajž nám bychom sě také k tobě dostali!