Olomoucké povídky/Tuto sě píše div, kterak sě pán buoh ukázal svatému Augustinovi.

Olomoucké povídky
Tuto sě píše opět jiná rozprávka pěkná.	Tuto sě píše div, kterak sě pán buoh ukázal svatému Augustinovi.	Tuto sě píše o svatém Krištoforu řeč velmi pěkná.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše div, kterak sě pán buoh ukázal svatému Augustinovi.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

O svaté trojici velmi nesnadno jest mluviti, neb když svatý Pavel byl do třetieho nebe vtržen a tu okamžienie přepovýšených, tajných věcí zazřev, avšak odtad sě vrátiv, nic všetečně o svaté trojici mluviti nesměl, než podiviv sě v tom velikém ohromení, řekl jest: »Ó, převysoká výsosti bohatstvie múdrosti a uměnie božieho, kterak sú neobklíčeni súdové jeho, ižádným rozomem nepostižené cesty jeho. I zdali jest kto poznal smysl boží anebo jeho rádcí byl?« A protož múdrý Šalomún to skrze obdarovánie božie múdrostí řekl jest: »Jakož ten, jenž strdí jie mnoho, jest jemu škodno, takž ten, ktož o blahoslavenství božiem žádá přieliš, [móže] ohromen býti od chvály božie.«

A protož praví svatý Augustin v kněhách O svaté trojici: »Ktožkoli hledá, kterak sú v jednotě tři osoby, otec, syn i duch svatý, nikdiež tak nebezpečně zablúditi nemóže ani pracnějie. Ale komuž dá buoh nalézti, nic utěšenějšieho nenie.« Toho potvrzuje také múdrý Šalomún a řka: »Výše svého rozomu ničehož nasáhaj!« A protož čte sě o svatém Augustinu, že když kněhy O svaté trojici skládal, najprvé sě skrúšeným srdcem mocně bohu poručil, toho na bohu prosě, aby mu dal o tak velikých nesnadnostech právě a duostojně psáti. A když jednoho dne, chodě po mořském břehu, o svaté trojici myslil, nalezl jedno děťátko velmi krásné, střiebrnú lžičkú mořské vody nabierajíce a v malú jamku lejíce. Jemužto sě svatý Augustin zasmáv vece: »I co činíš, milé dietě?« Děťátko odpovědě: »Chci všicku mořskú vodu do této jamky přelíti!« K němužto svatý Augustin vece: »Kterýmžto obyčejem móžeš učiniti, ano moře veliké, lžička malá a malá jamka?« K němužto dietě vece: »Mně to snáze bude učiniti než tobě, cos zamyslil naplniti. Tos sobě v úmysl vzal, aby ve všech kněhách o přepovýšených nesnadnostech svaté trojice psal. Jehožto ižádní smyslové nemohú obklíčiti ani kteří rozumové snésti. A tvé kněhy sú jako malá jama těch velikých nesnadností zdržeti a tvój rozum jest jako malá lžička z tajnice božie nabierati. A svatá trojice jest bezpřiemně veliká hlubokost.« A to řekl[o] děťátko i zmizalo.

O tom sě také v kněhách jedněch starých Ezdre píše, že když Ezdráš v jeden čas o nesnadnostech o božiem sdružení zvěděti chtieše, tehdy anděl z nebes naň zavolal a řka: »Pokus, móžeš-li oheň na váze a vietr loktem změřiti a včerajší den, aby dnes byl, odezvati.« Jako by řekl anděl, když toho, ješto jest malá věc, nemóžeš učiniti, kterakž tehdy chceš o převýšených nesnadnostech věčného božstvie, všetečným zámyslem ptaje sě, zvěděti. O tom krásně Izaiáš prorok praví skrze ducha svatého zjevenie a řka: »Jenž serafín, ti andělové, dvěma křídloma zastieráchu nohy jeho a dvěma létáchu.« Skrze to sě rozumie tak, že jedno zasloňováchu hlavu a nohy jeho, skrze to sě rozumie, jenž buoh, ješto jest počátek i skonánie všeho bytie, toho náš rozum nemóž postihnúti. Ale že ti andělové prostředka o tom proročském vidění nezastieráchu, dávají nám rozoměti, že všecko, což jest kdy od božieho všemohúcenstvie pošlo, to móž našim rozomem poznáno býti podlé řeči svatého Pavla, jenž takto die: »Od velikosti všeho stvořenie poznán bude stvořitel.« A poněvadž o svaté trojicě mluviti nesnadno jest, však máme pravým srdcem věřiti, že otec, syn, svatý duch vše jeden hospodin jest duši spasitedlno. A toho móžem rozličným pěním i písmem i podobenstvím i mnohými divy dovésti. Najprvé kterak sě v prvních kněhách Mojžiešových čte, že když buoh otec člověka stvořiti chtěl, neřekl jest: »Učiním člověka«, ale: »Učiníme člověka k obrazu našemu«. Jenž jest řekl: Učiníme, dává nám znamenati, že jest svatá trojice v osobách. Jenž praví: k obrazu a ku podobenství, dává nám znamenati, že otec i syn i duch svatý jest jeden hospodin v zjednané podstatě. Toho také móžem potvrditi andělským pěním, nebo tak píše Izaiáš prorok, že andělé vždy volají: »Svatý, svatý, svatý hospodin buoh!« Jenž praví třikrát: svatý, znamená v svaté trojici tři osoby, jenž praví: buoh hospodin, znamenává sě možnost v jednostajenství svatého božstvie. To sě také potvrzuje skrze Davida, jenž praví a řka: »Požehnaj nás buoh, nás buoh požehnaj, požehnaj nás buoh a bojte sě jeho všickny krajiny země.« Jenž praví třikrát: buoh znamenává tři osoby v svaté trojici, jenž praví: a bojte sě jeho všickni, znamenává, že jest vše jeden buoh. Toho také potvrzuje svatý Jan Evandělista: »Třie jsú, ješto svědečstvie vydávají v nebesiech: otec, slovo a duch.« A ti třie všejedna věc jsú, nebo jakež jest slunce najprvé, že jest veliké a krásné, druhé, že hřeje, třetie, že svietí a paprslek sluneční od slunce pocházeje, takež od otce ani učiněn, ani stvořen, ale urozen jest syn. A jakež od slunce horkost pocházie, takež duch svatý od otce a syna pocházie. A jakež přitozenie slunečné v své podstatě, samo o sobě jest, takež buoh v své věčnosti jest o nižádného, než sám od sebe vždy jest. To vše potvrdil sám hospodin skrze rozličné divy. Najprvé jakož píše mistr Euzebius a řka, že když jeden kacieř ariánského bludu dietě křtil a pravého řádu osob svaté trojice nejmenoval, než řekl: »Křtím tě ve jmě ducha svatého otce«, tehda inhed voda křtitedlná zmizala. Jiný div píše mistr Robertus a řka, když jest biskup vozarenský jednoho času mši slúžil, spadly jemu na oltář tři drazí kamenové, jenžto znenáhla spolu sstúpivše sě, v jeden krásný kámen sě obrátily. Jenž ten kámen, když v jeden kříž, v němžto mnoho jiného kamenie bylo, vsadi, všecko jiné kamenie, nemoha toho kamene krásy přetrpěti, vypadlo jest. Píše také mistr Jan Damastenský a řka: »Když jednú v tom městě Constantinopolim mor byl, tehdy jeden robenec z prostřed lidí k nebesóm vtržen. A tu této piesni od andělóv sě naučil svaté trojice. A potom sě odtad na zemi vrátiv, zazpieval a řka: ‚Svatý bože mocný, svatý silný, svatý a milosrdný spasiteli, smiluj sě nad námi.‘ A jakž tu anjelskú pieseň lidé zazpieváchu, tak inhed mor přestal.« Takže sě skrze ty divy dokazuje, že jest otec i syn i duch svatý všejeden hospodin. A protož dobře die svatý Jan Evandělista: »Třie sú«, to jest ve třech osobách zřiezeni. Neb jiná jest osoba otce, jiná syna a jiná ducha svatého. Ale otcovo a synovo a ducha svatého jest jedno božstvie, spolu rovná chvála, spolu věčné blahoslavenstvie. A když jest našemu smyslu rozoměti nesnadno, jehožto smysl schrániti nemóže, ta svatá viera naplní. Tehdy jest každému člověku všemi činy podobné za to hospodina prositi, aby což jest nesnadných o bohu věcí, jichžto tělesným smyslem zde dostihnúti nemóžeme, to jest, kterak jest otec, syn a duch svatý ve třech osobách a v jedné jednotě všejeden hospodin, to jemu všemohúci bóh v nebeském království rač pro jeho pravú vieru oznámiti a v té známosti popřej přebývati na věky věkóv. Amen.