Olomoucké povídky/Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo božie a pochoval v truhle.

Olomoucké povídky
Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hřiechy páchati, s kým by mohly.	Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo božie a pochoval v truhle.	Tuto sě píše, ješto jeden měštěnín bohatý měl jediného syna ve všem rozpustilého; a když měl umřieti, i zpoviedal sě svých hřiechuov, ale neprávě.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo božie a pochoval v truhle.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

Přihodil sě i jiný veliký div v jednom městě za Rýnem.

V tom městě bieše jedna žena, kterúžto mój muž velmi miloval a ona na něho nic netbala. I zateskl sobě ubohý, nevědo sobě co učiniti. I ukradl tělo krále nebeského tajně v kostele i položil je nešťastně do své truhle, zdali by jeho aspoň potom žena milovala. A to předrahé tělo přes celý rok v té truhle bylo zavřěno. Jeho žena ukrutnějšie jsúci učiněna, to předrahé tělo nalezši, prchlivostí velikú do ohně uvrhla. Ale on, pán všemohúcí, nečil své mocnosti pomstiti vzhléd na tu ženu. Beze všie bolesti z ohně vyskočil jest. To ta žena uzřevši, sama v sobě ukrutnější, vzemši opět tělo božie, nesúci je poškvrně[ný]ma rukama, do jedné ulice uvrhla to drahé tělo do hlubokého bláta a svú nohú zlořečenú tlačieše. Ale pán buoh v tak smrdutém blátě neráčiv odpočívati, opět vyskočil z bláta. A když to uzřela ta žena, opět jsúci zatvrdilejší v své zlosti, vzemši opět to drahé tělo i uvrhla je do řeky, aby tam v řece zahynulo. Ale pán buoh všemohúcí, jenž sě nekochá v zatracení hřiešných lidí, spatřiv zlobivost té ženy, řekl jest: »Ó ženo, co sem já tobě učinil zlého, že opět znovu a opět mě křižuješ?«

To uslyševši ta žena, želejíci těch svých mrzkých hřiechuov, pokáním jsúci hnuta, s velikým pláčem a skrúšeným srdcem vece: »Pane, mohu-li po tak velikých hřiešiech a nepravostech, kteréž sem tobě učinila, ujíti zatracenie věčného?« K nížto pán buoh odpovědě, vida jejie srdce skrúšené a žalostivé: »Aj, dcero, odpúštějíť sě tobě hřiechové tvoji. Jediné potom toliko varuj sě, aby těžkými hřiechy mě nehněvala.« A když to uslyšala ta jistá žena, brala sě k jednomu knězi řádu cistercenského a tomu knězi sě zpovidedala, pokánie za své hřiechy až do své smrti učinila a v dobrém svój život dokonala. Tehda to drahé tělo vzemše kněžie, poctivě sú do města přinesli a na oltáři, kdež dřiev bylo, postavili.