O zakletém zámku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O zakletém zámku
Podtitulek: Pohádka
Autor: neuveden
Zdroj: O zakletém zámku. Pohádka. Jilemnice : Alois Neubert, 1890.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Nejlacinější knihovna pro českou mládež, č. 19. Nakladatelské údaje dle bibliografického katalogu.

Jeden vysloužilý voják šel do města a poněvadž se již hodně k večeru chýlilo a jemu ještě hodný kus cesty zbývalo, pospíchal, co jen mohl. Tu potkal shrbeného stařečka a ptal se ho, kam tak pozdě se ubírá. Stařeček odpověděl: „Ach, milý zlatý, nemám doma ani sousta více; musím tedy ještě dnes do města doraziti, sice bych do rána hlady zahynul.“ „Co vám to napadá? Vy chcete dnes ještě do města?“ divil se voják, mám sám co dělati, abych tam do noci dorazil, snad byste se nechtěl se mnou měřiti?“ „To nemohu ovšem,“ odpověděl smutně stařeček, „ale co platno, jísti se mi chce a na blízku mé chaloupky nebydlí živé duše; musím tedy sám do města.“ „I to bych měl do své smrti na svědomí, kdybych tomu připustil,“ řekl voják, „víte co, stařečku, abyste nemusil pro kousek chleba tak daleko, vezměte si zde můj; já si ve městě zase koupím jiný. A tu podal voják stařečkovi celý pecen. Stařec se zdráhal, že nemá peněz, aby se mu odsloužiti mohl za jeho vlídnosť, ale vysloužilec o penězích ani slyšeti nechtěl. Tu se stařec vzpřímil, až voják užasl, a zahovořil: „Když jsi ty byl ke mně tak laskav, odsloužím se ti i bez peněz. Poslyš tedy: Nyní přijdeš do lesa, až se dostaneš k nejvyššímu stromu vedle cesty, uvidíš rozloženy pod ním housle, pytel a karty. Housle mají tu moc, že každý, kdo je uslyší, volky nevolky tančiti musí a sice tak dlouho, dokud hráti nepřestaneš. Pytel zase je takové moci, že jak řekneš: „Skoč do pytle!“ vše ihned v něm se octne, a karty konečně mají tu výhodu, že ten, kdo je má, vždy jimi vyhraje. A nyní s bohem, buď vždy tak dobrotiv jako posud.“ Když toto stařeček pověděl, zmizel, než se mu voják poděkovati mohl. Udiven šel tedy voják dále, až se dostal do lesa k onomu stromu a spatřil skutečně vše, jak byl stařec pověděl. I sebral housle a karty a uschoval je v pytli. Ten pak hodil přes rameno a kráčel dále. Pozdě na večer dorazil do města. Zašel do nejbližší hospody a žádal za nocleh. Hospodský však litoval, že mu nemůže žádného dáti, že již vše obsazeno jest. „Tedy půjdu dále,“ pravil k němu voják, „snad přece někde nocleh dostanu.“ „Jestliže jste příteli u mne nedostal nocleh, neobdržíte ho v celém městě, za to vám ručím,“ pravil opět hospodský. Voják se rozmrzel a hospodský nesměle počal mu vyprávěti, že má-li dosti odvahy, mohl by na blízkém prázdném zámku přenocovati, který je sice úplně prázdný, ale velmi nepohodlný pro každého tím, že tam straší. Proto také, ač je nádherný vně i uvnitř, jest úplně opuštěn. Voják zaradoval se, že přece najde nocleh i dal si přinésti večeři a požádal je, aby ho na onen zámek dovedli. Toho však se hospodský zhrozil i poslal s ním pacholka, který mu bázlivě pokoje okázal, ale hned se odklidil. Milý voják vybral si nejlepší pokoj, usedl za stůl a s velikou chutí večeřel. Čekal a čekal, zjeví-li se mu něco, ale už odbila jedenáctá a přece nikdo nepřicházel. I ulehl si spokojeně do postele a usnul. Tu odbila dvanáctá, dvéře se otevřely a do pokoje vstoupli dva mužové, kteří nesli kruhový stůl. Postavili jej do prostřed světnice a odběhli. Za malou chvíli přihnalo se jich dvanáct. Zasedli a počali hráti v karty. Voják hlukem probuzený pozorně vše pozoroval. Všichni byli černě oděni. Tváře jejich byly taktéž černé a oči se jiskřily jako dva žhavé uhle. U rukou měli hrozné drápy a na nohou ohyzdná kopyta koňská. Když milý voják zvěděl, kdo jsou, vstal, vytáhl rychle z pytle své karty a přiblížil se neohroženě ke stolu. „Pánové,“ pravil nahlas, „dovolte, abych si také přisedl.“ Čerti se obrátili a když viděli vojáka, ihned na místo prázdné ho posadili. „Ale co to máte za podivné karty?“ divil se voják. „Pryč s nimi! To já mám jinší, s těmi se hraje až mile.“ A okamžitě jimi zamíchal a rozdal je. Čerti se potajmu na sebe usmívali a ušklíbali, neboť ho chtěli fixlováním opáliti, ale voják vyhrával k jich zděšení neustále. Když tak již z čertů poslední vindru byl vytáhl, povstal nejstarší čert, dal odnésti stůl a obrátil se pak k vojákovi se slovy: „Ano, kdo chce s námi hráti, musí si také s námi poskočiti,“ i vybízel ho k tanci. Voják se vymlouval, že neumí tančiti, ale že umí pěkně hráti na housle a že jim ku skoku zahude milerád. Vytáhl ihned z pytle svoje skřipky a přejel smyčcem struny. Čerti, ačkoliv měli právě něco zcela jiného za lubem, než tanec, poskočili při tom zavrznutí, srazili nohy v poskoku, až podkovy zacvakly, a zavýskali. Když voják na okamžik ustal, dívali se na sebe jako pomatení i divili se, jaký to rarach do nich zajel. Avšak voják nedal se jim vzpamatovati a hrál a hrál a čerti jako štvaní lítali, tloukli do sebe, tančili po rukou i po hlavách až hrozno se podívati. Výskali, řvali, pak už unaveni nadávali a hromovali, ale milý voják jako by nic hrál dále a hupky hupky museli zmoření čerti skákat o překot. Když se pak už voják, který nedbal ani na prosby ani na hrozby čertů, útrap jejich nasytil, přestal hrát a vzkřikl: „Skoč do pytle!“ a ihned se tam čerti třepetali. Nyní jim pořádně naprášil a když se mu zaříkali, že už v zámku strašiti nebudou, propustil je, a ti pádili, jako by jim hlavu zapálil. Druhý den seběhli se lidé a nemálo se divili, že je voják zdráv a živ. I sám kníže přijel, ubytoval se znova v zámku a obdaroval bohatě vojáka. Okolní lid si ještě dlouho vzpomínal na neohroženého vysloužilce.