O vánocích r. 1620

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O vánocích r. 1620
Podtitulek: Historická arabeska
Autor: Emanuel Makovička
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 3–15.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V tu dobu posvátnou září vše svatým mírem, zavěšují se na hrdlo rodičů dítky, na hrdlo svých manželů ženy a sestry na šíji bratrů. Vše zdá se opojeno býti zimavým vzduchem, bělostí sněhovou, klidným třpytem hvězd, které, i když nevidíme, přece vždy tušíme nad oblaky; na stole plápolá tlupa světel, ve vonný vzduch sálá krb své teplo a vzdychá radostně, všech oči svítí a úsměch blažený poletuje…

Kolem zdí plouží se štěstí…

Ale je-li tak vždy a všude?

V tu dobu posvátnou cítí se trojnásob nešťastným plemeno nešťastníků a trojnásob opuštěným plemeno opuštěncův! Běda těm, kdo bloudí v tu dobu mimo bránu ráje, v zemi Nod!

Roku 1620 byla celá Praha v zemi Nod…

Noc po štědrém večeru pozbyla svou síť bez konce hvězdovitou, mrak rozvlekl se po nebi a zastřel očím lidským pohled ve tkanivo světů nekonečných, o jejichž nekonečnosti tehdejší člověčenstvo jedva počínalo sníti.

Zem odkázána tu byla sama na sebe, umdlená, špinavá, šplýchající se v blátě. Sníh padal jemný, a zdálo se, jakoby vzduch se byl rozsypal v nesčíslný počet bílých, třpytících se bodů, jež mizely dotekem křivých propastí, vedoucích pražskými ulicemi. Pro tmu sotva bylo viděti zdě; střechy bělily se ve své výši jako hranaté, ostré oblaky utkvělé ve vzduchu kouzlem. Ze všad se vinula a kanula sychravosť.

Bylo hluboko v noci. Čtyry nohy čvachaly ve blátě podél Příkopu lenivým pohybem vojenského taktu a dvě osoby kolísaly se volně, jakoby je temnota pomalu vysouvala ze sebe. První nesl v ruce velikou lucernu, jejíž nejisté červenavé světlo spíše nohám jeho překáželo, než aby je vedlo. Veliký klobouk měl stlačený v čelo a po boku jeho chřestil kord, připevněný na řetízek ke koženému pasu. Druhý, patrně sluha, měl helmu na hlavě posypanou sněhem a nesl žebřík.

Sníh je zasypávaje tál jim slzami v očích a velikými krůpějemi rozpouštěl se na nečistém sklu lucerny. Chumelice přibývalo. Zvolna zahnuli se směrem k severu, k újezdu svatého Klementa. Stíny jejich podob zvětšené obrovsky vlekly se za nimi. Teď padly na dům, kterého všecka okna i dvéře byly dokořán. V červenavě žlutém zákmitu neseného světla vyhlédla na ně odtud zoufalá prázdnota pustých a vydrancovaných síní a chodeb.

Za chvilku vlekly se kývající stíny po vratech zatarasených a po oknech temných, zastřených, ba zabedněných.

Pozor!

Chumelice se zdvojnásobila. Zraky však dotud upírající se zamyšleně do měnivého, blyskavého, prášivého povětří, plného nemoci, teď shledly k jamám na zemi, kde se pěnila kalná voda jak pot smrtelný. Nohy klidné, bezpečné, obezřelým chodem tehdejších vojáků mechanicky kráčející, zarazily se.

V blátě leželo zde tělo mladičké dívky, skoro dítěte. Vlasy shrnuté v obličej — šat zohavený blátem — barvu sukně pro sníh a kal nebylo viděti — postava droboučká, jemná — bílá ručka položená nejvýš svědectví vydávala o mladém srdci, jež tady vyhaslo. Někdo šel před nimi okolo a přihrnul, ukryl i znečistil ji zemí vyhrabanou…

Nevědomo, kdo je a jak sem přišla…

Jeden němý článek neštěstí.

Ležela zde — mrtvé ptáče — za podušku bylo jí bláto a za peřinu svrchní byl jí sníh. Zda ubili ji? Zda umřela sama?

Tajemství, jakých je na tisíce i ve přírodě i v dějinách, tajemství, na která brzo se zapomíná…

Překročili; šli dále.

Potom ve pruzích náhlého světla viděli veliké spáleniště, na které lepil se sníh a jehož černé trámy čněly do bělosti vzduchové jak obrovské mrtvé prsty, strnulé a natažené. Zahnuly kol nároží do ulice Klementské. Přední muž na chvilku se zastavil, zabořiv po kotníky obuv svůj do kaluže. Utřel skla zapocené lucerny cípem svého kabátu.

Žebřík na ramenách sluhy zapraskal.

Okolí zbarvilo se barvou cihel. Nad nimi šeřila se v rudém přísvitu zeď hřbitova, v jehož koutě vítala je střecha staré školy. Štít chrámu ztratil se v neurčitu. V opadalé maltě míhaly se divoké arabesky puklin a ostré klikatiny kamenů vápna zbavených ve mžikavé záři žlutavé a krvavé… Místo toto dýchá ústraním, tichem a pokorou.

Tehdy se sypal sníh ve velikých chomáčích, a zavřená vrata mlýnů, nyní tak zvaných Nových, otřásala se zvukem těžkých kroků po vyšeptalém dláždění.

Na prahu vchodu na hřbitov ve průčelí kostela modlil se v tuto dobu stařec a tloukl hlavou o kámen vstupný. Ze šatu jeho visely cáry. Sníh splýval v jedno s obnaženou hlavou. Pláč jeho, modlitba jeho byly šeptem, a tlukot čela o kámen byl mdlý a chabý…

Šli okolo mlčky, jako chodí se kol mátohy, které se nebojíme, která je všední, kterou umíme si vysvětliti.

Zatočili v pravo do uličky po břehu Vltavy, dolů po vodě.

Zaslechli hukot.

Ulička byla dlážděna cihlami a rozbitými žernovy; byl zde samý kout a samá křivina, a sněhová voda tekla potůčkem před nimi. Brzo trhala se řada domků souvislých. Viděti bylo mezi nimi na levo řeku, patrněji hučící, valící zvolna své temné vlny a vpíjející mraky bělostných vločků do sebe. Skrze síť hvězdiček sněhových zdálo se, jakoby tam dole ploužila se řada černých duchů, tlumeně vzdychající…

Zde stanuli u trosek nějakých starých lázní, mezi kameny roztroušenými, kde sídlela vlhkosť v míře zvětšené, kde sídlela jakási zoufalosť, bída, neblaho a rozrušení. Jednotlivé kameny svaleny byly až v samu řeku a jednotlivé zdi, na vrchu poprášené bělostí a na bocích počerněné, očazené věkem sestupovaly až k vlnám, podobným smole. Nad tímto zničením vystupovala věž patrně vystavená později ze trosek tohoto místa; věž o nízkých dvou poschodích.

Do věže vedla malá dvířka. Marně zabušil o ně muž v klobouku a s lucernou. Však dlouho nebušil, nýbrž pravil k sobě po tichu: „Vím, že mi neotevře!“

Pokynul žoldnéři. Sem přistavěn byl žebřík. V prvním poschodí bylo jedno okno, temné, otevřené; tam patrně nebydlil nikdo. V druhém poschodí bylo také jedno okno, z něhož prosvital slabý kmit skrze stará shnilá prkénka okeničky. Pěsť sluhy držela pravou žerď žebříku a pan vstoupal pomalu, tu váhal, jako hříšník na prahu svatyně, tu zapraskala stupadla za sebou rychleji pod jeho chodidly. Brzo byl hlavou v té výši, že viděl skulinami do tiché světnice, kde u stolu seděla bledá žena bílé pleti, v rozpoutaném zlatu svých vlasů zářících; roucha jejího chudého sic, avšak nad sníh bílého záplava objímala ji. Bylať zahalena pečlivě. Žal sídlil v oku jejím, bez lesku, němém a tupém chorobou i bolestí i samotou. Kol vládla nouze ve středu prázdných, přeházených truhel, kouty zývaly prázdnotou a opuštěností těch, jež nemají stínu přízně. Nebylo krbu zde, ni tepla, ni zvuku ohně. Byla zde v jednom koutě sláma červená, vlhkem spouchlá. Na viklavém stole trojnohém stál hlíněný kahanec a chvěl se v ospalém plaménku. Vedle kahance šeřil se džbáneček oleje; o něco stranou bělela se třpytivě hrstka soli a u ní černal se kousek tvrdé kůrky chlebové.

Žena chvěla se zimou v potopě svých šatů, krčila se v sebe, ruce choulily se do klínu a četla ve veliké knize.

Kniha ta byla jí pokladem nade vše vzácným — jeden ze šesti dílů…

Najednou přestaly se chvěti modré od chladu rty a provázeti čtení tajeným zvukem. Ona sklopila hlavu ještě nížeji a zamyslila se.

Zpomínala si na berlu krále Asvera, klonící se rychle k Esteře, ozdobené šperky, zvoucí na hody… a druhý den na to ukrýval Aman sděšenou bledou tvář svou na ložci jejím, ale odtrhli jej, hodili mu přes hlavu až na zem splývající roucho potupy… byli pak dnové radosti, dnové purim.

Zpomínala si na Jahel, ana ukryla Zizaru v teplém stanu svém, otevřela před ním nádobu mléčnou, dala mu píti a potom přidržujíc šat svůj, tajíc dech i jemný zvuk pohybů svých, od stanu hřebem probila židoviny Zizarovy a hlavu jeho kladivem přibila k zemi, až uvázl hřeb v zemi…

A zpívala potom Debora: „U noh jejích skrčil se a padl; kde se skrčil, tu padl zabitý!“ — — — —

Proč zpomínala si na tyto věci?

Zvuk praskajícího dřeva, cinkot skla a chladný proud vzduchu vnikající do jizbičky, kterou dotud zahřívala vlastním dechem svým, vše to mžikem po sobě následujíc donutilo ji, že zvedla oči, hlavu a pak vyskočila s výkřikem hněvu, bolu a leknutí…

Stoleček silně sebou zakýval…

Muž s kloboukem kordem vypáčil okenici, pěstí vyrazil rám sklenný a vlezl do světničky. O zbraň svou opíraje se stanul před ženou a nachýlil se pokorně. Ona vztáhla obě ruce proti němu, jakoby chtěla se brániti.

„Odejdi, odejdi!“ šeptala.

„Oh, jak dlouho jsem hledal tebe! Dvacet mých špehéřů dobře placených pátralo po tobě dnem i nocí. Tys prchla přede mnou! Tys ukryla se přede mnou! Až tebe zde v tomto hrozném hnízdě nalezl tam ten dole!“

Tak mluvil hlasem smutným, stísněným a za sebe ukázal palcem přes rameno.

Ona však stála jak socha vytesaná z mramoru prosvitavého, její ruce napínaly se proti němu odmítavě v plné síle svalů.

„Odejdi!“ šeptala znova a ret její pohnul se, skřivil se pohrdou.

Muž v klobouku vztyčil se hněvivě a zrakem plamenným hltal ji. Brzo hněv ve zraku tál. Oko zářilo tišším pohnutím.

„Hle, byt pro tebe připravený skví se fládrovým dřevem, malbami, sochami, vypuklinami; tam všude potká se tvůj zrak se třpytem stříbra, výheň zlata bude zrcadliti se ve tvé zornici a tam je plno hvězd, plno žhavých kmitů vystupujících z růženců perel a z kytek drahokamů!“

Ale vyrušila jej drsně, chvějíc se: „Tam plno jest nadrancované neřesti! Plno slz ožebračených, plno vzdechův obnažených, plno hněvu oklamaných nešťastníků!“

„Tam noha tvá bude šlapati po houni drahocenné!“

„Tam při každém kroku je slyšeti lkání okradených!“

„Tam líhati budeš ve prachovém peří“ —

„A třásti se před Bohem v noci nepokojné!“

„Tam čekají na tebe služky tvé!“

„Tam třesou se stínové kletbami při každém pohybu rukou a šatu!“

„Drahocenné lampy, ve kterých žlutavě leskne se olej bez zápachu, jsou v řadě na stole skvěle vyřezávaném a deskami mramoru zdobeném. Veseliti se a žíti budeš nejen ve dne ale i v noci a světla budeš míti žhavě barvená v levo i v pravo i nad sebou!“

„A všecko to světlo nezažene z ňader tmu zoufalosti a z lebky tmu pověry!“

„Hle, viz!“

Odepjal od pasu měšec velikosti dítěcí hlavičky a vrhl na sténající stůl. Ach, Bože, jaká krása! Malý shled do nekonečnosti lesku a slávy! Věčná moc bohatství prýštila se z neúhledného měšce a zarazila se při první své vlně. Po stole rozsypaly se skvosty zlaté, stříbrné a mezi mřeží lesklých kovů chvěly se obláčky chalcedonů, rděly se karneoly, zelenavě hořely smaragdy, ohnivě plápolaly rubíny jak uhly žeravé a co nejvíc rozpálené, a rozkouskovanou. modrou oblohou, pokrytou šperky, zdál se býti safír. Perly koulely se, jako by krupobití červencové bylo přešlehlo krajinu. A což ty drobné tváře cherubů, ty drobné tvary palem, květů, věnců a listí, jehlou vyryté v zlatu a hlavičkou jehlic vytlačené ve stříbru, dokud bylo tekuté!…

A vše zářilo kolem. Zdi zdály se býti zrcadly i podlaha i strop, vše zářilo kolem — až do nitra prázdných truhel, kde chvěl se odlesk duhový; ba sama strouchnivělá sláma zdánlivě měnila se v lesku a záři ve snopy zlatých nití…

Chudý, třínohý stůl měnil se kouzlem šperkových kmitů v Chiramovu loď, vracející se ze krajiny Ofir…

Byl to pohled, který padl tak nenadále do této opuštěnosti, do této prázdnoty, do této samoty, chudoby, nahoty a sychravosti zde, že omamoval…

Oko ženy stvořeno je pro zálibu ve svitu, ve blahu a pokoji, ve štěstí a pohově… Strnulost opouštěla postavu její, chvění zmocňovalo se jí, zvolna počínajíc od nohou, pokračujíc mlhavou její postavou a umírajíc ve vlasech, zářících dvojnásob nad obyčej svůj.

„Jiří, pane můj!“ zvolala měkčeji a ruce jí klesly, a on odpověděl: „Kláro, choti má!“

Náhle však se vzpamatoval, ohlížel se kolem a pravil: „Pro Bůh, kde je synáček můj, kde je synáček náš, kde je Ondřej!?“

Ondřej — Ondřej — to slovo vzpamatovalo ji v jejím opojení — to slovo upomenulo ji na šperky nebes, před kterými blednou a nic nejsou šperky tohoto světa! Zachvěla se znovu a prudčeji, sepjala ruce na prsách svých a třesouc jimi pravila drsně a oko její svítilo:

„Těmato rukama zahrabala jsem ho v koutě hřbitova svatého Klementa, a vlnou země oděla jsem ho i s jeho desíti roky, s jeho bradou, hladkou jak máslo a lichotivou, i s jeho velikými hvězdami v očích, tak moudře, tak tajemně a tak zpytavě hledících!“

On vybuchl v pláč a šel ukrýti jej do kouta nad slámu trouchnivou, odkud se šířil zápach odporné houboviny…

Ona neplakala. Mysl její obírala se podivuhodnou myšlénkou: proč není on Gideonem lidu svého, proč není on Barakem a já Deborou, proč není on Jeftem a já dcerou jeho? — —

Mezitím voják dole postavený a o žebřík opřený kolísal se a kýval sem tam velikou lucernou, od pána mu zanechanou. Přestalo chumeliti se, ba ukázalo se několik hvězd. Byl v dobré míře. Aby nudu zaplašil, improvisoval hrubý vojenský popěvek. Bylť Ital. Zpíval italsky a jeho hlas rozléhl se široko daleko. Obsah jeho zpěvu byl podivný. První věta zněla: Italky jsou hezké, ale Češky hezčí, a to zvláště, když utíkají, skrývají se a bojí. Druhá věta: kdo třikráte prohrál v kostkách a nezabil proto spoluhráče svého, že je baba. Třetí věta: peníze a bohatství Čechů že Bůh určil pro Italy, Španěly a Valony. Tak zpíval voják. Nerozuměla mu Klára, ale bezděky uchvácena pudem nápodobivosti a zvyku zapěla verše žalmové: „Tylis dal pávům křídlo pěkné? Aneb péro čápu nebo pštrosu?… A že opouští na zemi vejce svá, ač je ve prachu osedí. …nic nemysle, že by je noha potlačiti aneb zvěř polní pošlapati mohla?… Tak zatvrzuje se k mladým svým, jakoby jich neměl… Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti…“

Ten zpěv byl jí místo pláče, trudný, zoufalý, jednotvárný, jako vše, co tehdy zpívali Čechové, ale hlas její nesl se s jemností úžasnou a s lahodou pronikavou.

Dole trhl s sebou Ital zvědavostí. Kdo je to, co se tam děje? Ten hlas — ach ten hlas deroucí se do srdce — hlas neznámý, ale kdo zaslechl ho, seznámil se s ním okamžitě. Shasil lucernu. Postavil ji na kámen. Počal lézti po žebříku tiše, opatrně, pomalu, jako kuna noční…

Bylo ticho. Žebřík nepraskal.

Jiří násilně potlačil své pohnutí: „Kdy umřel malý Ondřej?“ tázal se tiše, tichounce.

„V tu dobu, kdy jsi — jak později zvěděla jsem — kdy jsi z ležení stavovského u Rakovníku přeběhl do tábora Bukvy,“ odpovídala mu rychle, skoro vítězoslavně, prudce, ohnivě.

„Právě v tu noc umřel — tak náhle, jako na krbu oheň shasíná, politý vodou!“

On máchnul rukou v povětří a řekl: „Stalo se. Vzešlo mi světlo. Vzešla mi naděje slávy, štěstí a lepšího života!“

„A nějaké listiny, nějaké plány odcizil jsi pánům stavům!“

„Co je komu po tom?“ vybuchl zuřivě: „Půjdeš se mnou!“

Pravila tiše a prosebně: „Odejdi!“ a utekla před ním do nejzazšího kouta a ohradila se truhlami.

Jiří pohodil kordem, který padna spůsobil zvuk dunivý. Učinil pohyb, jakoby po ní chtěl skočiti, ale v tom zarazil se a řekl úsečně, ostře, ironicky: „Žena ať se učí mlčeti ve všeliké poddanosti. Nebo ženě nedopouštím učiti, ale aby byla v mlčení. Tak jest psáno. Třeba bychom se byli rozešli ve víře, nerozešli jsme se v manželství. Pod mocí muže žádost tvá a on panovati bude nad tebou. Půjdeš se mnou! Vrátíš se ke krbu svému! Vrátíš se do tepla, světla, lesku a pohodlí, do toho, co jsem si vydělal odvahou a co jsem si vydrancoval!“

Vytáhl ji. Jen slabě se bránila. Slova písma zněla jí v uších. On pak řekl: „Abys se nebránila, svážu tě — jsi bosá — i nohy ti svážu a ucpu ústa, abys nekřičela.“ Co pravil, konal a trhal za tím účelem cáry s jejího roucha. Mezi tím strkal do okna za ním Ital hlavu svou, oči jeho plály šíleným ohněm a zsinale zbledlé rty šeptaly: „Oro, oro!“

Viděl zlato. Zvířecí touha po něm hnala mu krev do hlavy, trhal sebou a byl by málem řval. Tolik zlata! Viděl sice ten měch u pána svého po cestě, ale myslil, že jsou tam provazy. Ano, jsou to provazy, ale provazy lesku, omámení, opojení, provazy zlata a drahokamů! Cíl jeho tužeb! Koruna dobrodružství! Vrchol všech vojenských žádostí! Konec všech pochodů! Štěstí, štěstí! Zlato a zlato… Zmocniti se bohatství a prchnouti…

Pazienza!

Schoulil se na žebříku jako kočka. Hleděl uličkou ku svatému Klimentu. Ticho. Hleděl směrem ke mlýnům Špitálským, které mlčely a ve kterých nemlelo se. Ticho. Jen voda hučela. Rty jeho šeptaly: „Padre nostro, che sei ne’ cieli. Sia santificato il tuo nome. Avenga il tuo regno…“

Jiří volal jej, aby mu donésti pomohl spoutanou ženu do jeho bytu, který byl na Příkopě po straně Novoměstské, proti bráně Prašné…

Nebylo to daleko.

V tom okamžiku, kdy Jiří od Kláry blížil se k oknu a opravoval sobě svůj důstojnický bandalýr a potahoval rukavice, zjevil se v oknu proti němu otvor veliké reitharské pistole. Rána padla. Skácel se člověk a stůl, kahan rozbil se a shasl pod biblí. Plno kouře.

Klára zavřela oči.

*

Náhodou právě v tuto chvíli otevřelo se vysoké jasně osvícené gothické okno ve klášteře premonstrátů na Sioně čili Strahově, vysoko nad zahradami a Malou stranou. Vyhledl panáček ošacený černým sametem a ozdobený jako dívka, kterou vedou k oltáři. Naklonil se nad městem a pravil: „Hle, kamenné hnízdo lvů ve sněhu a blátě!“

Sáhl ke rtům, třásl se, nabral sliny do štipce bílých prstíčků a hodil je na město, řka:

Automati!

Byl to Francouz. Byl to vzácný host ve klášteře. Byl to znamenitý člověk.

Byl to filosof. Nemohl spáti pro své myšlénky.

Byl to Descartes.