O plastičnosti v básnictví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O plastičnosti v básnictví
Autor: Antonín Karel Madiera
Zdroj: Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 55–58. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Zvláštní to úkaz, že v žádném oboru vědy nespokojujeme se tak snadno nějakou mlhovitou představou, jako v oboru esthetiky. Je celá řada slov, kterých při posuzování děl uměleckých upotřebujeme, jako bychom sobě dokonale byli vědomi, co každé z nich znamená. A přece bychom byli ne málo na rozpacích, kdyby nás někdo požádal, abychom mu zevrubněji vysvětlili, jaký je vlastně toho slova význam, co jsme tím chtěli říci a proč právě v tom případě jsme ho použili. Není však divu. V literatuře naší o základních pojmech esthetických posud velmi málo je psáno spůsobem každému přístupným, a kromě toho tyto pojmy snadněji dají se vysvětliti v soustavě vědy esthetické, než samy o sobě.

Jedno z takových slov je „plastičnosť“. Posuzovatelé děl básnických jeví neobyčejnou zálibu ve slově tom, tak že jím až plýtvají. Pokusíme se porozprávěti prostým spůsobem o významu slova zamilovaného.

Plastičnosť pochází od řeckého slova πλαστιχή (τέχνη), jehož kmen týž jest, který v slovese πλάσσω shledáváme. A význam původní slova πλαστιχή a πλάσσω = tvůrčí, tvořím naznačoval by umění, které něco vytvořuje. Nepříslušelo by tedy to slovo snad jenom stavitelství, sochařství a malířství, ale též hudbě a básnictví. Avšak obyčejně se užívá toho slova k označení umění výtvarného, jež ovšem ani sochařstvím ani řezbářstvím ani jiným těmto příbuzným odvětvím nedá se v jazyku českém zcela vystihnouti. Proto užíváme jako jiní národové slova původu řeckého: plastika.

Patrno, že vysvětlením a překladem řeckého slova jsme málo získali, a že třeba jest jinou cestou dopátrati se, co z řeckého jazyka odvozené slovo plastičnosť znamená. Používali se též při dílech uměleckých jiného druhu, jest na jevě, že se asi ta díla v té příčině přibližují k tomu, co jest podstatou děl plastických. Nezbývá nám tedy, než přihlédnouti, čím plastika tou měrou vyniká, že se vhodným býti zdálo také v jiných uměních o plastičnosti mluviti, protože by nebylo snadno stručnějším a případnějším spůsobem tu vlastnosť naznačiti, nežli se děje slovem plastičnosť.

Není věcí snadnou z vlastního nazírání poučiti se, s čím je vším pojem plastiky spojen.

Přece však máme v Praze několik děl uměleckých, tou měrou dokonalých, že nám s dostatek mohou býti dokladem všech předností plastického umění.

Prohlédněmež si každému přístupné památky plastiky v Praze: sochu sv. Jiří vedle kostela sv. Víta ze 14. století, sochu Karla IV. u kamenného mostu, sochu Jungmannovu před kostelem františkánským, k nimž se druží sousoší mramorové sv. Cyrilla a Methoděje v chrámu týnském a mramorová socha sv. Ludmily v chrámě svatovítském. Z příčin, které bychom vyložiti museli, kdybychom jenom o plastice jednali, pomíjíme mlčením sochu císaře Františka I. na nábřeží a sochu vojevůdce Radeckého na malostranském náměstí.

Vizme, co shledáváme při dílech připomenutých, zvláště pak při pomníku císaře Karla IV. a učence Jungmanna, při nichž takořka vše nalézáme, čím se plastika vyznamenává. Jsou to postavy jednotlivé, jednu toliko osobu představující, jež celým svým zjevem nám hlásá, že jakož ji podstavec odděluje od země a nad jiné předměty vyvyšuje, tak i duch, pokud ji oživoval, nad pestrý a klopotný život vezdejší ji povznášel. To, co vykonali mužové, jichžto sochu před sebou spatřujeme, bylo tak veliké, působilo netoliko na vrstevníky, nýbrž též na potomstvo takovou měrou, že snadno pochopíme vznešený klid jejich, jaký jenom ti míti mohou, kdo s plným vědomím své blahodárné činnosti na své dílo pohlížejí. Ani při těch, ani při jiných sochách, které pokládáme za svrchovaně dokonalé, není v obličeji, ano v celé postavě žádného nepokoje. Pohlížejí na nás s klidem, jaký naplňuje lidi vědoucí, že zcela zadost učinili svému úkolu. A pozorujemeli bedlivěji obličej soch, kterých několik alespoň v prvním svazku Názorného atlasu vyobrazených spatřujeme, shledáváme, ač při nich oči, v nichž přece nejvíce duševní činnosť člověka se jeví, pouze naznačeny jsou, že všechno to vznešené, co tyto osoby cítily a myslily, čím člověčenstvu prospěly, z každé části toho obličeje lze poznati. Jako v knize nějaké můžeme v tom obličeji čísti, tu dobrotivosť pozorovati, té obětavosti se diviti, té statečnosti se kořiti; ten obličej jest pravým zrcadlem čisté mysli, která nepotřebuje a nechce nic tajiti.

Z toho jde, že umělec, jemuž hmotná látka, ze které své dílo tvoří, nezřídka odpor činí, hledati musí, jak by podstatu té osoby, kterou má znázorniti, vhodnou formou vyjádřil. Tato forma různí se při rozličných druzích umění. Malíř vyjadřuje plastičnosť barvou, sochař pak musí se snažiti, aby určitými, ale přece lahodnými liniemi, jimiž jedině plastika působiti může, svůj předmět znázornil. Úkol ten zajisté je tím nesnadnější, že nikoli nějaké pomíjející vzpružení mysli, nýbrž podstata duševní činnosti znázorňované osoby má býti vyjádřena. Velmi případně bylo velkým znalcem plastiky řecké připomenuto, že jako hlubiny moře vždy klidnými jsou, byť povrch jeho sebe mocněji byl zmítán, tak při sochách řeckých umělců přese všechno mocné hnutí mysli přece jen vidíme ducha velkého a v podstatě své vážného.

Mluvili jsme posud jenom o soše, při čemž jsme arci zase jen k jednotlivé osobě zření měli, neboť i při jednotlivé postavě možná veškeru krásu rozvinouti, která umění plastickému jest vlastní; nedotknuli jsme se mnohých jiných pro plastiku předůležitých okolností, jako vhodného okamžiku, který znázorněn býti má a j., ježto nám to, co svrchu připomenuto, postačí k objasnění plastičnosti v básnictví, o které vlastně promluviti hodláme.

Vizme nyní, co z těchto podstatných vlastností krásného díla plastického lze odvozovati pro význam plastičnosti v básnictví.

Přihlížímeli k obsahu, poznáme bez odporu, že jen při té myšlénce budeme moci o plastičnosti mluviti, která sama o sobě jest celkem ústrojným a nejsouc na jiné myšlénce závislou, tou měrou se od ní odděluje, že se nám svou určitostí a jasností zalibuje. Jako při díle plastickém nelze vášeň znázorniti, protože to odporuje krásnu plastickému, tak ani nelze myšlénku za schopnou plastického provedení pokládati, která jsouc vášní neb mocným hnutím mysli vnuknutá nás vyrušuje, že pozbýváme klidu a unésti se dáváme mocným dojmem obsahu. Posléze třeba na paměti míti, že jako při díle plastickém netoliko snad v obličeji, ale v celé postavě jeviti se musí podstata povahy té osoby, která se nám znázorňuje, též myšlénka, která plasticky ma býti vyjádřena, ve všech částech svých musí býti jasnou a průhlednou, ale též ladný a úplně ukončený celek tvořiti musí. Každá nehotovosť a každá nejasnosť jest při plastičnosti naprosto vyloučena.

Avšak netoliko pokud se obsahu týká, mluvíme o plastičnosti, nýbrž též vzhledem k formě, totiž ke slovům a obratům, kterými myšlénka vyjádřena býti má. I v tom případě má básník v paměti míti, co jeden z předních znalců plastiky připomenul, že nemá umělec při tvorbě plastického díla více hmoty bráti, než jí potřeba jest, aby myšlénku svou názornou učinil. Každé rozvádění myšlénky slovy souznačnými, nebo vystrojování jí slovy sebe vybranějšími, avšak nepotřebnými, jest plastičnosti na ujmu. Slova, kterých básník užívá, musejí býti významná, aby myšlénka dala se jimi určitě a jasně vyjádřiti. Zvlášť bude mu možná s prospěchem upotřebovati všech spůsobů řeči, kterými se myšlénka názornou stává. Plastičnosť jest vůbec soulad poměrů, vyrovnání protiv a zmírnění všeho přílišného, při čemž se též zadost učiniti musí jednotě, kterou při každém krásnu přes všechnu rozmanitosť částí předkem vyhledáváme.

Zahrnujíce všechno, co jsme posud pověděli, v jeden celek, můžeme říci, že v básnictví plastičnosť jen tam místa má, kde jest myšlénkou jasnou a určitou vyjádřen zjev, prostý vší roztříštěnosti, nehotovosti a neúplnosti, slovy případnými a významnými stručně a živě tak, abychom zjev ten takořka viděti neb slyšeti se domnívali. Jasnosť, určitosť, jednoduchosť a významnosť myšlénky i slov budou vždy nezbytným podkladem plastičnosti.

Ač žádný spůsob básnictví není bez krásných vzorů plastičnosti, nelze přece popříti, že zvláště v básnictví epickém možná naleznouti krásné doklady plastičnosti, které již skrovnější měrou nalézáme v básnictví lyrickém, jak povaha toho spůsobu básnění s sebou to nese. Mnohem řidčeji vyskytají se v básních dramatických.

Bylo by ovšem na místě, abychom na jednotlivých případech vysvětlili, co jsme posud řekli. Avšak odkážemeli k básním rukopisu kralodvorského, ku Slovu o polku Igorevě a k bohatýrským písním srbským, nebude nesnadno každému vyhledati sobě velké množství míst, která svou plastičností mile působí.

I v novějších plodech básnických nalézáme často místa, která nám plastičností svou připomínají věčně krásné básně starých Řeků, jen že básnictví nové doby, libujíc si v návalu slov, dostihuje plastičnosti starých leda na jednotlivých místech.